Zombicide: Černý mor

1–6 hráčů | 60–180 minut | Od 10 let | česky, středně textu

Zombicide už je vousatý kousek, který kořeny svého rodokmenu zapustil už v roce 2012. Titul, který nebyl opásaný žádným přídomkem. Dítě společnosti Cool Mini or Not je zasazené do současnosti. Pomineme-li tunu rozšíření, nových sezón a miniexpanzí, tak na evidentně úspěšný titul navázala hra Zombicide: Black Plague, jež se prosmýkla časoprostorovou bránou a tématicky se usídlila ve středověku, který je ale štrejchnutý fantasy. Magie, kouzelné zbraně, hrdinské archetypy.

V tomhle momentě nás celý příběh začíná skutečně zajímat. Protože přibližně dva roky po megaúspěšné kickstarterové kampani se přihrnula i lokalizovaná verze Zombicide: Černý mor. Upřímně jsem rád, že si k nám našla cestu právě tahle varianta, protože oživlé osoby obecně moc rád nemám a drtivá většina filmů i her – deskových i počítačových – nechává můj zájem dřímat bez jakékoliv reakce. Samotného mě překvapilo, jak pozitivně může zapůsobit pouhá změna zasazení z 20. století do temného věku hradů a inkvizice.

zdroj: tisková zpráva

V bezejmenné zemi se chopíte rolí přeživších, kteří se neohroženě vrhnou do boje s ohnívajícími protivníky. V deseti scénářích plus jednom tutoriálovém na vás budou nekromanti valit jednu hordu oživlého masa za druhou. Vaším úkolem bude naučit se proti nim bojovat ve stále komplikovanějších situacích, abyste nakonec prošli i závěrečnou Zkoušku ohněm; jak se mimochodem poslední scénář skutečně jmenuje.

Nejde ovšem o kampaňové hraní. Hrdinové si mezi scénáři nepřenášejí žádné zkušenosti, ani vybavení. Jediné, v čem můžete zaznamenat vývoj, jsou vaše hráčské dovednosti a schopnost popasovat se s konkrétní situací. Lze to vnímat jako nevýhodu, protože si k jednotlivým hrdinům těžko vytvoříte hlubší vztah. Mezi scénáři je klidně vyměníte jako zapocené spartakiádní cvičky. Na druhou stranu to plně koresponduje s odlehčenějším zaměřením celé hry. A to je?

Při plnění úkolů v pozdějších scénářích se možná zapotíte a budete je možná muset párkrát otočit, než se vám podaří zvítězit, ale Zombicide: Černý mor není v jádru komplikovaná hra. Jako většina kooperativních deskovek se v pravidelném rytmu střídají momenty, kdy jsou na koni hráči, načež si otěže přeberou zombíci se svojí primitivní AI ve stylu „nás mnógo“.

Co se v mládí naučíš...

Hráči se musí naučit, jak je to s dohledem po ruinách a budovách města, kterak najít a používat nové vybavení, získávat zkušenosti a především máchat mečem a bojovat na dálku či kouzlit. Navíc se musí někdo uvolit nastudovat a realizovat oživování nových zombií, pohyb těch stávajících, a pokud dojde k nevítanému setkání s přeživšími na jednom políčku, tak i nějaké to škrábání, kousání a zabíjení.

Občasné nejasnosti se dají vcelku snadno dohledat, a tak hlavní důvod, proč budete muset mít knihu pravidel pořád po ruce, jsou dovednosti, které se u každého hrdiny liší. Zabíjení zombíků a plnění úkolů způsobí hrdinovy akutní nárůst zkušeností, občasný přechod na nový level a získání nové schopnosti. Původní česká pravidla neměla rejstřík seřazený podle abecedy. Cokoliv v něm hledat byl strašný… problém. Naštěstí si revidovaná pravidla s opraveným seznam popisů dovedností hrdinů můžete stáhnout ze stránek společnosti Blackfire.

Když už jste si všechno potřebné nastudovali, navíc vylovili příslušné herní desky, sestavili podle popisu scénáře variabilní herní plán, umístili na něj další propriety jako dveře a žetony cílů, pak vás čeká už jen vybalit miniatury. Gigantický box, ve kterém si hru pořídíte, je z víc jak poloviny vyplněný další krabicí a ta je vyplněná plastovými blistry. A teď konečně přichází tuna šedých figurek.

zdroj: tisková zpráva

Šest hrdinů se krčí před víc jak šedesátkou šouravých chodců, odporných tlusťochů, nebezpečně rychlých běžců, jednou plnotučnou zrůdou, kterou skoro nejde zabít a jedním nekromantem. Počet zombíků, kteří vás během hry mohou na plánu obklopit, je skutečně velkolepý a právě to vytváří při hře situace, s nimiž se potýkají hrdinové všech klasických zombií opusů.

Lavinu klátících se bezmozků nejde zastavit. Přicházejí neustále noví a noví. Hra umí sympaticky stupňovat atmosféru. Počáteční pohodu, kdy si pro radost zabíjíte zombíky, abyste nabrali expy, plíživě vystřídá nepříjemný pocit, že už to nějak nezvládáte a nezřídka scénář končí zoufalou obranou jediného políčka či úprkem k východu. Ne každý přeživší to zvládne, i když, dá se ještě v tomhle kontextu říkat přeživší?

Herní mechanismy kříží dva v podstatě opačné světy. Takový designerský jing-jang. Na jedné straně stojí tahy hráčů složené z akcí, které se čistě deterministicky volí. Pohyb zombíků, kteří jsou na plánu, lze dopředu přesně odhadnout a předem tak víte, kam se která skupinka posune. Skrze pozice přeživších a žetony hluku se dají oživlá procesí dokonce částečně ovládat a vodit dle potřeby. Dopředu je vám znám průběh i cíl hry. Potud žádná překvapení.

Na druhé straně jsou boje řízené kostkami, vybavení se lízá ze zamíchaného balíčku, nové zombie se objevují opět nahodile díky kartám. Máte-li u stolu extra kompetitivní hráče, může se hra zvrhnout v šachovou partii sestávající z propočítávání sekvence akcí všech přeživších najednou korigovanou teorií pravděpodobnosti a aktuálními hody. V rozumné skupině, která klade důraz i na atmosféru, si ale užijete mnohem víc zábavy.

Smrt některého spoluhráče může přinést veselejší momenty, než piplání se s každým jednotlivým krokem a akcí. Někdy je lepší to jednoduše risknout, než půl hodiny dumat, jak štěstěnu přelstít. Samozřejmě jakou herní skupinu máte kolem sebe, to už musíte odhadnout sami. Každopádně jednoduchá pravidla i nevážně pojaté téma umožňuje vytáhnout Zombicide s kamarády, kteří deskovkám nijak extra neholdují, nebo s dětmi, které nebudou následně mrtvoly budit ze sna.

Je dobré upozornit na to, že hra obsahuje eliminaci postavy. Pokud má hráč pod taktovkou právě tu jedinou, tak je po jejím roztrhání vyřazený i on sám a může maximálně kecat ostatním do hry. Pokud ale zvolíte hru v menším počtu než je plných šest hráčů, lze si pod svoji kontrolu vzít víc než jediného hrdinu. Pokročilejší milovníci deskovek rádi sáhnou po dvou třech postavách, zatímco děckám vrazíte jediného hrdinu, aby se v tom neztrácela.

Wulfsburg a Zelená Horda

Zombicide i přes vyšší pořizovací cenu zabodovala i v našich končinách, a tak dotisk základní verze doprovodilo vydání hned dvou rozšíření: Zombicide: Wulfsburg a Zombicide: Zelená horda. V prvním z nich se přesunete do okolí města Wulfsburg, které okupují vlkodlaci. Herně jsem s modře laděnou krabicí ještě neměl tu čest, takže můžu jen posloužit přehledem toho, co můžete čekat.

Jde o rozšíření, které nejde hrát samostatně; ke hraní potřebujete mít základní hru. Rád bych řekl, že jde o malou expanzi, ale krabice je opět zombicideovsky nabobtnalá. Uvnitř najdete dva díly herního plánu, čtyři nové hrdiny, vlky a monstrvlka. Samozřejmě novinky jsou i na poli vybavení a v balíčku karet zombií, protože jinak by se vlci do hry dostávali těžko. Pravidla jsou doplněná především o věže, s nimiž přichází pocit mimoúrovňového boje. Ale, co je hlavní, deset nových scénářů postavených na nových komponentách.

zdroj: tisková zpráva

Podobně je na tom i druhé macatější rozšíření nazvané podle barvy kůže hlavních hvězd večera, orků. Zelená horda je ovšem samostatně hratelná deskovka. Masakrovat hromady zelenokůžáků můžete bez toho, abyste otvírali nebo dokonce vlastnili Černý mor. Obě varianty fungují v základu úplně stejně, ovšem s tím rozdílem, že orkové přeživší rozžvýkají výrazně efektivněji.

Mezi nové prvky hry patří trebuchet (obléhací zbraň, jejíž název nikdo neumí vyslovit správně), voda, živé ploty a zátarasy. Jinak vše při starém. Po pouhém přečtení pravidel vše vypadá povědomě a zdánlivě vás čeká stejná jízda, jako v černomorské krajině. Jenže zatímco původní hra mě mile překvapila a rád se k ní vracím, zelná horda moje nadšení trochu zchladila.

Mnohem otevřenější herní plány vytváří zmatek při pohybu chodících mrtvol. Mechanismus spíš postavený kolem ulic sevřených četnými budovami působí nejasně a trochu chaoticky. Není to nic, co by se nedalo zvládnout, ale fáze aktivace zombií někdy zabírá až nepříjemně dlouhou dobu.

zdroj: tisková zpráva

Podobně nejsem nadšený z katapultu, který je vcelku efektivní, ale hráč-postava, který se uvolí ho ovládat, u něj často ztvrdne na půlku hry a moc se nebaví. Výstřel či posun stojí 3 akce a to je vše, co máte na jedno kolo k dispozici. „Vystřel a čekej do dalšího kola“ není pro mě zrovna představa kvalitního herního zážitku na dvě hodiny. Situaci řeší třeba hra ve třech, kdy každý ovládá dvojici přeživších.

Třetím trochu otravným prvkem jsou figurky. Z čistě estetického hlediska byli vlci z Wulfsburgu zklamáním. Zato orkové ze zeleného plastu jsou jiná liga. Pro mě nejhezčí miniatury při srovnání všech tří boxů. Jenže při hraní jsme permanentně naráželi na to, že jsme nebyli schopní efektivně rozlišovat mezi běžci a chodci. Nejenže to zdržovalo při nasazování nových pajduláků na plán, ale hlavně už tak chaotická fáze aktivace se stávala v některých momentech ještě chaotičtější.

Všechno do jednoho pytle

Tak si to pěkně shrňme! Můžeme na to jít extrémně a všechno do jednoho boxu. Tedy ne že by se vám to tam vešlo, ale obsahy všech tří Zombicide můžete po libovůli kombinovat. Na to ale musíte být asi opravdu velký fanoušek. Pro normální smrtelníky bych doporučil začít Černým morem, který je pěknou tématickou hrou přístupnou širokému hráčskému i nehernímu publiku. Sice vás to bude něco stát, ale za své vydřené finance dostanete krásné figurky, které dokáží na plánu vyčarovat pocit opravdové zombie apokalypsy.

Nebudou-li vaše choutky kompletně ukojeny a přijde chuť na desert, větší a výživnější desert, připojte k moru vlkodlačí smečku. A jestli se po čase ukáže, že už to pro vás nepředstavuje žádnou výzvu a chcete se do toho opřít s intenzitou řetězové pily, tak Zelená horda čeká. Tedy spíš moc nečeká. Regulérně se hrne. S nezkušenými hráči a dětmi ale doporučuji sáhnout po základní hře. Zbavíte se vrtání v pravidlech a užijete si čistou edukačně bohatou vyvražďovací akci.

zdroj: tisková zpráva

I když poslední větou bych to mohl celé pěkně zakončit, ještě si zaskočím omrknout příběhové pozadí. Znovu se vrátím víc jak rok nazpět, kdy jsem se seznamoval se světem Zombicide a líbily se mi drobné útržky příběhů, které uvozoval každý scénář a společně tvořily jakýsi mini vhled do světa kolem vás, přeživších. Jenže to, co vám stačí v pěti už v patnácti neoceníte a i já v universu Zombicide chtěl trochu dospět.

Příběhy Wulfsburgu a Zelené hordy jsou tak trochu zklamáním. CMON si s odvyprávěním nějaké smysluplné story velkou práci nedal. Jde spíš o neucelená torza, která spolu příliš nesouvisí, a přestože jsem si je přečetl v kuse za sebou, mnoho toho ve mně neulpělo. Škoda. Vyprávění by mohlo hře dodat ještě větší šťávu. Ale upřímně, těch šťáv během hraní potkáte víc než dost.