Pivovar Bajloni
Litomyšlská stopa v Srbsku

Mezi Litomyšlí a Srbskem

V roce 1848 vyvrcholila nespokojenost s absolutistickými režimy v celé Evropě. Ani Češi nezůstali stranou. V Litomyšli byl spolu s Josefem Buchtelem hlavním vůdcem nespokojenců mlynář z panského mlýna Antonín Němec (1808–1881). Stal se nadporučíkem měšťanské národní gardy a byl zvolen i poslancem zemského sněmu. Ve městě rozpoutal národnostní třenice, když strhl jednomu cizinci frankfurtskou trikolóru (ve Frankfurtu se právě scházel všeněmecký sněm, kam se ale pozvaní Češi ústy Palackého odmítli dostavit). Faktickou vládu nad městem převzal od magistrátu tzv. měšťanský výbor, v němž zasedal vedle Němce i manžel jeho sestry Ignác (Hynek) Bajloni (Bailoni), jinak též desátník národní gardy. Ta se v červnu účastnila neúspěšného pražského povstání. Proti následné snaze o omezení práv gardy protestoval mezi jinými také Ignácův nevlastní bratr Josef Bajloni. Zastánci neomezené moci panovníka však nakonec s pomocí armády udusili všechny snahy o změnu v celé monarchii. Následovalo pronásledování představitelů revoluce. Buchtele i Němec byli odsouzeni a uvězněni. Podle značně přikrášlené rodinné tradice měl dostat Němec trest smrti, což odvrátila až jeho žena s oběma dětmi na audienci u císaře Františka Josefa I. Ve skutečnosti dostal poměrně mírný trest a v roce 1851 vězení opustil. Poté se i s rodinou rozhodl odejít do Srbska za lepším živobytím.

V tu dobu část Srbska severně od Dunaje ovládali Habsburkové, ale od Bělehradu na jih se rozkládalo autonomní knížectví, které si Srbové vybojovali na Osmanské říši ve dvou velkých povstáních v letech 1804 a 1815. Moc Turecka tu byla jen formální.

Němec se nejdříve nakrátko usadil v Bělehradu, potom chvíli pracoval pro Gavrila Rašiće v Babušinci v jeho mlýně na řece Mlavě. Kraj se mu zalíbil, a když zjistil, že je k pronajmutí knížecí mlýn v sousedním Bratinaci, neváhal a osamostatnil se. Vyjednal pronájem na deset let, přičemž prvních pět let měl místo placení do mlýna investovat. Němec úmluvu dodržel a mlýn zmodernizoval. Zaměstnával tady i své krajany.

V roce 1862 odešel do Bělehradu, aby tu spolu se synem Antonínem založil nový mlýn pod vrchem Smutekovac. Vybavení nakoupil v českých zemích a objednal také parní stroj z banátské Rešice, prý první v Srbsku. V Rešici však zemřel syn Antonín na černé neštovice. Jeho otec zprovoznil nejmodernější mlýn v zemi, ale s těžkým srdcem. Nic ho netěšilo, a tak se nakonec rozhodl vrátit do rodného města. Mlýn převedl na Františka Všetečku, profesora bělehradské Vojenské akademie, za kterého byla provdána jeho dcera Růžena. V Litomyšli Němec vybudoval hostinec U Hroznu. Vrátil se i k veřejné činnosti – od roku 1873 byl okresním starostou a od roku 1875 starostou osady města Litomyšle. Obě funkce zastával až do své smrti roku 1881.

Bratři Bajloniové, jejichž děd Jan přišel do Litomyšle z Lombardie (v roce 1776 se tu oženil s Annou Pecoltovou), nebyli během revoluce roku 1848 tolik vidět, takže se perzekuce bát nemuseli. Ignác-Ignjat Bajloni (1811–1875) se stal dokonce v roce 1850 členem prvního voleného městského výboru (zastupitelstva). Ale nebyl spokojen se svým živobytím, a tak se rozhodl Čechy opustit. Uvažoval o odchodu do Spojených států amerických, ale švagr Antonín Němec ho přesvědčil, ať dá raději přednost Srbsku. A tak se Ignác se ženou Barborou-Varvarou (1806–1865) a čtyřmi syny v roce 1855 vydal do Bělehradu. Usadili se na Topčiderském vrchu, kde se Ignác věnoval stejnému řemeslu jako v Litomyšli – koželužství. Přivydělával si také pěstováním zeleniny. Už po dvou letech pobytu získala celá rodina srbské občanství.

Nejstarší Ignácův syn Jakub-Jakov (1839–1902) se vyučil ve Vídni bečvářem a v Bělehradu pracoval u bečváře Kincla. Druhý syn Antonín-Anton (1841–1900) odešel ke strýci Němcovi vyučit se mlynářství. Třetí syn Jan-Jovan (1846–1872) vystudoval vojenskou akademii, ale zemřel mladý na následky úrazu po pádu z koně. Čtvrtý syn Václav-Vasa (1848–1891) pomáhal otci.

Podnikavý Antonín Němec koupil v Bělehradu na Dělostřeleckém trhu (Topdžiska pijaca) rozestavěnou budovu, kterou dokončil a v roce 1858 prodal Ignáci Bajlonimu. Vznikl tak slavný hostinec Bajloni. V přízemí i v patře se nacházely velké sály, v kterých se konaly zábavy, koncerty nebo třeba svatební hostiny. Scházel se tu i český krajanský spolek Lumír. V restauraci pracovali jako číšníci Ignác i jeho synové Jakub a Václav. Kuchyni vedla Jakubova žena Marie rozená Valouchová. Jejím otcem byl původně litomyšlský pekař, později městský písař, revoluční gardista, dramatik a ochotník Josef Valouch, spoluzakladatel Zpěváckého spolku Vlastimil. Marie se dostala do Srbska zřejmě díky svému strýci, bělehradskému knihkupci, Vavřinci Valouchovi (Valožićovi).

V pohostinství se Bajloniům dařilo a brzy začali přikupovat další majetek. Všechno vlastnili formou staroslovanského nedílu – tzn. společně jako jedna velká rodina (zádruha). Každý se staral o svěřenou část podniku. Společný byl zisk i ztráty.

Hostinec provozovali až do roku 1870, potom ho pronajali. Jakub s rodinou tu ale bydlel i nadále.

Velkomlynáři

V roce 1866 si Ignác Bajloni pronajal bývalý Němcův mlýn v Bratinaci a svěřil ho synu Antonínovi, který získal mlynářskou praxi u strýce Němce i v cizině. K ruce mu byl mladší bratr Václav. Po vypršení nájmu roku 1869 koupila rodina opuštěný vodní mlýn v Malém Crnići, také na řece Mlavě, jen pár kilometrů proti proudu od Němcova mlýna. Dali tu postavit novou dvoupatrovou budovu, ve které instalovali první vodní turbínu v Srbsku.

Za srbsko-turecké války v letech 1876 až 1878 pracoval mlýn bez přerušení ve dne v noci, protože byl předním dodavatelem mouky pro srbskou armádu. Nacházel se tu i hlavní sklad, z kterého byla mouka rozvážena na potřebná místa. Antonín a Václav plnili svoji vojenskou povinnost prací ve mlýně, Jakub sloužil jako koňák u generálního štábu u Deligradu. Srbské knížectví si s ruskou podporou nakonec vybojovalo plnou nezávislost (a povýšení na království) a firmě Bajloni nezapomnělo za pomoc oficiálně poděkovat.

Mlynářská firma „Ignác Bajloni a synové“ se stala jednou z největších na Balkánu. Společnost vybudovala řadu skladišť po celém Srbsku. Svojí bílou moukou úspěšně konkurovala doposud dovážené segedínské a pešťské mouce. Mlýn držel na padesát párů koní pro dálkovou přepravu, na tu místní vystačily volské potahy. Povozy jezdily ve skupinách, protože jim hrozilo přepadení od loupežníků. Bandity to přesto pokaždé neodradilo. Bajloniovi vyváželi mouku i za tureckou hranici do Skopje nebo Soluně. Největší nával byl ve mlýnu po žních a za sucha a mrazu, kdy nemohly ostatní mlýny pracovat. Obchod měl na starosti Jakub. Antonín kromě řízení mlýna podnikal také v zemědělství, byl jedním ze zakladatelů „Srbské zemědělské společnosti“. Založil nedaleko mlýna i vinohrad. Choval krávy a prasata a posílal je na prodej do Budapešti. Při mlýnu fungovalo řeznictví a uzenářství, pekárna, hokynářství i hostinec. Antonín v Malém Crnići pomohl zřídit v roce 1885 základní školu a roku 1892 postavit nový kostel v srbsko-byzantském slohu. Za ženu si vzal nejdříve Františku Tobolářovou a po její smrti Annu Tobolářovou, obě pocházející z Litomyšle.

Mlýn přivítal hned dvě královské návštěvy – v roce 1896 Aleksandra Obrenoviće a roku 1904 Petra Karađorđeviće. Král Petr si prohlédl mlýn a jeho vybavení a zúčastnil se se svým doprovodem slavnostního obědu.

Po Antonínově skonu mlýn řídil jeho syn Jaroslav (1874–1923). Musel čelit sílící konkurenci, v roce 1902 proto mlýn modernizoval. Problémy mu ale způsobovalo hlavně stálé odkládání stavby železnice. První vlak přijel do Malého Crniće až v roce 1911. Už nikdy se proto mlýnu nepodařilo dobýt zpět ztracené pozice na srbském trhu s moukou.

Za první světové války, v roce 1916, obsadili mlýn bulharští okupanti, Bajloniovi proto odešli načas do Francie. Po válce nastala konjuktura díky vývozu mouky po Dunaji, ale v srpnu 1921 mlýn vyhořel. Po opravách spojených s modernizací byl v roce 1922 zprovozněn „malý mlýn“ a o rok později i „velký mlýn“. Správu převzal Jaroslavův syn Anton (1901–1996). V roce 1925 mlynářský boom skončil, a tak musel být provoz omezen. Obyvatelé Malého Crniće na Bajloniovi dodnes v dobrém vzpomínají, nejen proto, že jim dávali práci (zaměstnávali kolem padesáti lidí), ale také že se nad ně nepovyšovali. Po druhé světové válce byl mlýn znárodněn a fungoval jako mlýn Mlava v rámci zemědělského družstva. V 90. letech ukončil produkci a v roce 2002 definitivně zkrachoval. Roku 2013 jej získala do majetku obec Malo Crniće.

Už v roce 1883 koupili Bailoniové také parní mlýn přímo v Bělehradu na Topčiderské silnici. Jeho správou byl pověřen Václav, který zůstával poněkud ve stínu svých bratrů. Také on měl ženu s litomyšlskými kořeny – Milevu Valožićovou (Valouchovou). Po Václavově smrti vedl mlýn jeho syn Jovan (1880–1928) a to až do zničení budovy za první světové války. Jovan poté odešel pracovat do Malého Crniće. Jovan byl zakladatelem Srbského obchodního dvora a členem představenstev řady organizací. Václavův mladší syn Mihajlo (1888–1935) to ve válkách (obou balkánských i první světové) dotáhl na podplukovníka kavalérie. Poté se věnoval obchodu, ale řadu operací prováděl bez svolení ostatních podílníků firmy „Bajloni a synové“ a svojí nezkušeností dostal podnik v roce 1926 do vážné krize. Ostatní ho z firmy raději vyplatili. Samostatně se mu už dařilo lépe. Založil firmu na výrobu elektromotorů Veloks, která nepřežila světovou hospodářskou krizi. Jako člen představenstva se aktivně podílel na chodu Sávské banky nebo první jugoslávské továrny na telefonní, optickou a přesnou techniku Teleoptik. Byl členem řady organizací, držitelem různých vyznamenání i majitelem činžovních domů v Bělehradu. Jeho potomci se na počátku druhé světové války usadili v Lisabonu.

Pivovarníci

Okolo roku 1850 postavil Filip Đorđević na rohu bělehradských ulic Skadarská a Cetinjská pivovar zvaný „Malý“ nebo „Filipův“. V roce 1871 se přidal k právě zakládané První srbské pivovarnické společnosti. Obchod s pivem ale příliš nekvetl, a tak upadající pivovar odkoupil v roce 1883 Čech Jan Brabec, švagr Jakuba Bajloniho (manžel Litomyšlanky Anny Valouchové). Brabec věděl, že je potřeba investovat do modernizace. V roce 1884 zavedl parní pohon – jako druhý v Bělehradu po Vajfertově pivovaru a postavil nové budovy. Ale slabé finanční výsledky ho donutili odprodat pivovar v roce 1888 rodině Bajloni.

Správy pivovaru se ujal Jakub. Ten už v roce 1871 spoluzakládal První srbskou pivovarnickou společnost a byl jejím akcionářem. Pivovar v prvním roce pod správou Bajloniů (1888) navařil 4677 hektolitrů piva, což byl relativně malý objem. Jakubovi bylo zřejmé, že takto se proti obřímu Vajfertově pivovaru nemůže prosadit. Proto koupil okolní pozemky a postavil na nich sladovnu, nechal vybudovat vlastní vodovod, který přiváděl vodu z Dunaje, a dovezl moderní vybavení z českých zemí a Německa. Do roku 1900 vzrostla produkce piva na 19 462 hektolitrů ročně. Pivo již neprodávali jen sudové, ale i lahvové – např. v roce 1891 celkem 220 000 lahví. Soupeření s Vajfertem probíhalo i na světové výstavě v Paříži v roce 1900, kde Bajloniho pivo získalo „jen“ stříbrnou medaili, zatímco Vajfertovo zlatou. V pivovaru v tu dobu pracovalo okolo padesáti zaměstnanců. V roce 1892 k němu byl přistavěn hostinec U Malého pivovaru (dnešní kavárna Skadarlija), který si díky velké zahradě získal značnou oblibu mezi obyvateli Bělehradu. Na přelomu staletí se pivo stávalo u Srbů stále oblíbenějším – už jej nepili jen Bělehraďané, ale i obyvatelé menších měst. Rostoucí produkce vyžadovala neustálou modernizaci – např. v roce 1901 nahradil nový strojní chladicí systém dřívější používání ledu z Dunaje a Sávy.

Firma Bajloni se účastnila řady mezinárodních výstav, na kterých získala různá ocenění – nejen za pivo, ale i za mouku (za tu dostala např. zlatou medaili na výstavě v Antverpách v roce 1885).

Jakub se nevěnoval jen řízení pivovaru. Podílel se na budování srbského státu, který konečně v roce 1878 získal plnou nezávislost. Byl členem představenstev Národní banky Srbska, Správy státních monopolů i Průmyslové komory. Byl zakladatelem i předsedou Srbské lodní společnosti nebo svobodným zednářem…

Ignjat mladší

Po Jakubově smrti v roce 1902 převzal vedení pivovaru jeho syn Ignjat mladší (1876–1935), který vystudoval obchodní školu v Bělehradu a obchodní akademii ve Vídni. Brzy se ujal nejen vedení pivovaru, ale celého podniku „Ignác Bajloni a synové“. O praktický chod pivovaru se staral jeho mladší bratr Franja (1878–1950). Ignjat, i když již nebyl litomyšlským rodákem jako jeho otec a strýcové, na české kořeny nezapomínal. Na obchodní návštěvu Srbska v roce 1903 vzpomínal Karel Voitl:

„V nádraží bělehradském uvítala nás četná deputace „Sdružení obchodnictva bělehradského“ vedená prezidentem panem Kostou Rizničem. Za představování odevzdávám se s radostí do ochrany členovi česky hovořícímu, průmyslníku panu Bailonimu…“

„Mladistvý, asi třinácteronásobný milionář Bailoni, můj průvodce při našem příjezdu, vzpomíná české vlasti svého děda, který přišed z litomyšlského kraje, začal před lety v Bělehradě s hostinskou živností. Obchodní dům Bailonů je dnes z nevíce vynikajících a z nejváženějších. Majetkem jeho je kvetoucí český pivovar (asi 30 000 hektolitrů roční výroby), mlýny, statek s chovem skotu, ušlechtilých koní a vzácné drůbeže… I společenská firma Bailonů zakládá se, jako mnoho jiných v Srbsku, na instituci staroslovanské zádruhy (zadruga). Asi sedm bratranců a bratrů jsou jejími členy se společným rodinným jměním, k němuž se i přínosy manželek přivtělují…“

„Večer zakončili jsme v českém pivovaře, tak nazývaném jak po výrobku, tak po majiteli jeho, panu Bailonovi. Mimo něj jest v Bělehradě ještě jeden pivovar téměř stejného rozsahu a v celé zemi 9 pivovarů s úhrnnou roční výrobou as 80 000 hektolitrů, tedy ostatních sedm, mimo dva bělehradské, jen velmi malých. Dováží se též hlavně naše Plzeňské. Již dříve vykonali jsme v městské čtvrti blíže přístavišť návštěvu šťastné domácnosti 29tiletého chefa domu Bailonova. Roztomilá paní Bailonova, pravá Srbka svou láskyplnou péčí o výchovu dvou roztomilých dítek a o domácnost, uvítala nás „slatkem“ [ovocnou zavařeninou, spolu se sklenkou vody se podává na uvítanou podobně jako český chléb a sůl – pozn. P. Ch.]. V barokovém saloně dominují olejové podobizny litomyšlských předků rodiny Bailonské. V pivovaře, na opačném konci města ležícím (jehož odbornou správu vede mladší bratr p. Bailonův, a jehož dělnictvo je značnou částí české), bylo prostorné humno s vycementovanou podlahou upraveno v hodovní síň. Kol dlouhé tabule, pokryté národními srbskými krměmi moučnými i masitými („rožniči“, tj. na dřívkách napíchané drobné kousky hověziny a m. j.), skupila se společnost v pravém smyslu srbsko-česká. Vyjímaje manžely hostitele s příbuzenstvem, někteří známí Srbové obchodníci s prezidentem Rizničem, naše poselstvo a deputace spolku Lumíra, střediska bělehradských Čechů, kteří jsou zde dosti četni a nejvíce řemeslníci. Tentokráte i srbské dámy okrašlovaly naši schůzku. Podávaný nám ve zpěněných pohárech výrobek Bailonů činil své pravlasti opravdu čest. Jako by studánka jeho přímo v plzeňském kraji byla ležela. I není divu, že on hlavně kdysi zlákal bratrské jazyky pod vládu piva, v Srbsku něco více než o lidskou generaci nazpět vůbec ještě neznámého, a že se tato vláda v zemi zvolna rozšiřuje…“

Členové rodiny se v této době přes svůj původ považovali především za Srby. Opustili i původní katolické náboženství a přestoupili k pravoslaví.

Ignjat pokračoval ve výstavbě dalších budov, nechal vyvrtat nové studny a zavést elektrický proud – pivovar byl mezi prvními bělehradskými podniky, které jej využívaly. Ke konci prvního desetiletí nového století značka Bajloni vystřídala Vajferta na špici žebříčku největších srbských producentů piva – např. v roce 1910 uvařili 41 902 hektolitrů. Jejich pivo se vozilo i do Kosova nebo Makedonie. S konkurencí ale Bajloniovi také spolupracovali – společně s Vajfertem úspěšně tlačili na vládu, aby snížila cla na dovoz pivovarnických surovin a naopak zvýšila cla na dovoz piva z Rakouska-Uherska a Německa, které bylo levnější než srbské. V roce 1911 vytvořily tři největší srbské pivovary – Vajfert, Bajloni a Kosovljanin (ten byl modernizován díky Pražské úvěrní bance) – kartel, který si na ochranu proti importovanému pivu rozdělil trh a sjednotil ceny.

Na začátku první světové války utrpěl pivovar škody při ostřelování rakouským dělostřelectvem, ale už na konci roku 1914 částečně obnovil provoz. Ovšem v říjnu 1915 přišla úspěšná rakousko-německá ofenzíva, při které byl Bělehrad dobyt. Pivovar přerušil svůj provoz až do konce války v roce 1918.

Ignjat byl stejně jako jeho příbuzní členem řady společností, za první světové války se stal pověřencem ministra války pro zásobování potravinami a zabýval se i výzvědnou a propagandistickou činností ve prospěch Srbska u spojeneckých zemí. Po skončení války stál v čele Ředitelství pro hospodářskou obnovu a zásobování země – účastnil se jednání s americkou misí v Terstu, stejně jako vyjednávání o německých válečných náhradách, které probíhalo ve Francii.

Válečné náhrady žádala i sama firma Ignác Bajloni a synové – za zničený mlýn v Bělehradě i poškozený pivovar. Začala velká renovace. Ignjat kupoval nové stroje z Německa, Rakouska a Československa a přikupoval i další okolní pozemky, takže plocha pivovaru se rozrostla na jeden a půl hektaru.

Počet zaměstnanců se měnil, maximem bylo dvě stě osob. Řada odborníků pocházela z českých zemí. Především z žateckého chmele se vařilo několik druhů piva – světlé, tmavé, karamelové, stout aj. K pivovaru patřily různé dílny (kolářská, kovářská, sedlářská, tesařská, cínařská, elektrikářská, soustružnická…), ve kterých se starali kromě pivovarského zařízení i o početné dopravní prostředky. Sklady měla firma po celé Jugoslávii. Nejvyšší produkce bylo dosaženo v roce 1925, kdy bylo uvařeno 72 548 hektolitrů piva.

Ignjat se pohyboval v nejvyšších patrech srbské politiky. V letech 1928 až 1934 dokonce zastával pozici guvernéra Národní banky Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie – absolutistické královské diktatury). V únoru 1932 mu byl udělen Československý řád Bílého lva.

Kvůli rostoucí konkurenci dováženého piva byl v roce 1928 ustaven Svaz pivovarnického průmyslu, jehož předsedou byl zvolen Ignjat. Dovoz a světová hospodářská krize zapříčinily dočasný pokles produkce všech jugoslávských pivovarů. Kvůli krizi vznikl v roce 1934 kartel, který rozdělil jugoslávský trh s pivem – Vajfertovi připadlo 46 %, Bajlonimu 20 %. Příliš to nepomohlo – Bajloniho pivovar měl od roku 1934 maximální kapacitu výroby 126 000 hektolitrů piva ročně, ale v roce 1935 navařil jen 18 672 hektolitrů.

Od akciové společnosti do současnosti

Po Ignjatově smrti byla celá firma „Ignác Bajloni a synové“ v roce 1936 přeměněna na akciovou společnost. Akcionáři byli členové rodiny. Předsedou správní rady se stal Franja Bajloni, místopředsedou Anton Bajloni.

Od roku 1937 začala spotřeba piva zase růst, v roce 1940 dosáhla produkce pivovaru 45 508 hektolitrů. V dubnu 1941 však Jugoslávii napadlo nacistické Německo se spojenci. Během bombardování Bělehradu vyhořelo v areálu pivovaru Bajloni několik budov. Přes potíže se zásobováním potřebnými surovinami pokračovala výroba i během německé okupace. Provoz však výrazně omezil nedostatek uhlí v roce 1944 a škody způsobené spojeneckým náletem v dubnu téhož roku. Pivovar utrpěl i během osvobozování Bělehradu v říjnu 1944, kdy se v jeho blízkosti tvrdě bojovalo.

Po válce byl majetek rodiny Bajloni nejprve v roce 1945 obstaven a koncem roku 1946 bez náhrady znárodněn. Členové rodiny nejspíš emigrovali do Francie.

Bajloniho pivovar fungoval v letech 1947 až 1950 pod názvem „Pivovar Bělehrad“, v letech 1950 až 1954 po sloučení s jinými pivovary jako „Pivovarský podnik 7. července“, poté opět samostatně jako „Bělehrad“ (s pobočkou v Niši). Produkce piva rostla, limitoval ji však nedostatek skladovacích prostor. V roce 1955 bylo uvařeno 64 038 hektolitrů piva. K plánované modernizaci nedošlo, protože podle nového územního plánu měl být pivovar přemístěn k Dunaji. V roce 1963 byl pivovar jako Závod II připojen k nově zakládanému nápojářskému velkopodniku BIP (Beogradska industrija piva). Měl se konečně dočkat investic, ale přednost nakonec dostal bývalý Vajfertův pivovar (Závod I). V roce 1967 se pivovar stal součástí památkové rezervace Skadarlija. Kvůli poloze v centru města se nemohlo počítat s dalším rozšiřováním, proto v roce 1971 vznikla studie na jeho přeměnu v muzeum pivovarnictví. K realizaci plánů však nakonec nedošlo a pivovar fungoval dál – v letech 1973 až 1989 jako BIP Skadarlija.

Začátkem 90. let se tu začala stáčet i minerální voda Skadarlija a z části areálu se stalo první obchodní centrum v Srbsku. V roce 2006 BIP prodal pivovar s restauracemi „Veliká Skadarlija“, „Bajloni“ a „Alexander“ i s kancelářsko-obchodním centrem „Skadarlija“ a pobočkami italské firmě „Star immobiliare“. Ta výrobu piva po více než 150 letech ukončila a vybavení rozprodala. Areál ještě dvakrát změnil majitele, pivovarská část dnes pustne a využívá se jako placené parkoviště.

Příbuzní

V Srbsku se dokázal prosadit ještě jeden Litomyšlan generace Antonína Němce a Ignáce Bajloniho. Vavřinec Valouch (1814–1887), bratr dříve vzpomínaného Josefa Valoucha, absolvoval litomyšlskou filozofii, studium ve Vídni však již nedokončil. Lékař mu kvůli chatrnému zdraví doporučil změnit podnebí, a Vavřinec proto v roce 1849 nebo 1850 odjel do Bělehradu. Začal tu pracovat jako knihkupecký pomocník u Miloše Popoviće. Popović si mladého Čecha oblíbil, pomáhal mu a v roce 1853 mu knihkupectví prodal. O dva roky později se Valouch oženil se Srbkou Persidou Lazarevićovou, získal srbské občanství, přestoupil na pravoslaví a přijal nové jméno – Velimir Valožić. V roce 1858 vydal první kalendář a roku 1864 první knihu. Zaměřoval se především na lidovou četbu, ale někdy vydával i kvalitní autory – Verna, Byrona apod. Snažil se šířit knihy i do těch nejzapadlejších koutů Srbska, včetně těch, které byly ještě pod tureckou nadvládou. Jeho knihy často ilustroval další Čech – Vladimír Titelbach. V roce 1887 začal vydávat obrázkový časopis, černou kroniku zvanou „Černé listy“.

Ve Valožićově knihkupectví v Bělehradu, kde se daly koupit prakticky všechny knihy vydané v srbštině i mnoho děl cizojazyčných, se scházely přední osobnosti srbského kulturního života. Valožić měl dva syny a jednu nebo dvě dcery – Dušan zemřel poměrně mlád a Miloš pokračoval v otcových šlépějích. Dcera Mileva se provdala za Václava Bajloniho. (V Bělehradu se vdaly i její sestřenice, jak jsme se již zmínili – Marie za Jakuba Bajloniho a Anna za Jana Brabce).

Miloš Valožić podnikal úspěšně, začal jako první v Srbsku v roce 1895 vydávat pohlednice. Věnoval se i charitě – obdarovávání sirotků. Po Milošovi převzali vedení firmy jeho synové – nejdříve Mihajlo a po něm Dragutin. Knihkupectví zaniklo za druhé světové války.

O členech rodiny Tobolářovy z Litomyšle máme víceméně jen kusé zprávy. Antonín Němec měl za ženu Veroniku rozenou Tobolářovou. S nimi nebo za nimi přišli do Srbska i další příslušníci tohoto rodu. Františka Tobolářová se provdala za Antonína Bajloniho, ten si po její smrti vzal za ženu Annu Tobolářovou. Karel Tobolář se spolu s Antonínem Bajlonim učil mlynářství u Antonína Němce v Bratinaci. František Tobolář spoluspravoval několik let mlýn založený Němcem v Bělehradu, když žil jeho pozdější majitel (a Němcův zeť) František Všetečka načas (kvůli synovým studiím) v Praze. A Barbora Tobolářová byla při návštěvě příbuzných v Litomyšli v červenci 1914, na počátku první světové války, dočasně zadržena jako občanka nepřátelského státu.

A pokud jste se v tom propletenci ještě neztratili, tak jedna perlička na závěr – Antonín Němec měl v Litomyšli stejnojmenného bratrance, voskaře, který se oženil s dcerou Jana Bajloniho, vlastního bratra Josefa a nevlastního bratra Ignáce Bajloniho…

Za pomoc při bádání děkuji Nenadu Lukićovi, znalci dějin srbského pivovarnictví, a Milanu Fürstovi, předsedovi České besedy Bělehrad.

Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli

Prameny

Historická dokumentace BIPu, dokumenty z pozůstalosti Ignáce Bajloniho (Istorijska dokumentacija BIP-a, Dokumenta iz zaostavštine Ignjata Bajlonija), kopie v majetku Nenada Lukiće:
Porodica i firma Bajloni, strojopis, asi 1935.
Starij Anton Njemec…, strojopis, asi 1935.
Marija je rođena…, strojopis, asi 1935.
Ignjat Bajloni i sinovi, strojopis, po 1935.
Prepis, rukopis, asi 1921.

D. A.: Kraljev put, In: Politika, 6. 4. 1904, str. 2.

Literatura

LAŠEK, František: Oživené litomyšlské paměti. Litomyšl 1940.
LUKIĆ, Nenad: Parna pivara „Ignjat Bajloni i sinovi“ 1888–1946. In: Nasleđe 16, 2015, str. 123–138.
MIRKOVIĆOVÁ, Ena: Mlin „Ignjat Bajloni i sinovi“ u Malom Crniću. Ročníková práce, Požerevacké gymnázium, 2003.
NEJEDLÝ, Zdeněk: Litomyšl. Tisíc let života českého města. Litomyšl 1934.
PETROVIĆ, Vuk: O Česima i njihovim potomcima u Srbiji južno od Save i Dunava. Bělehrad 2015.
SKŘIVÁNEK, Milan: Litomyšl 1259–2009, město kultury a vzdělávání. Litomyšl 2009.
ŠTĚPÁNEK, Josef: Dějiny c. k. vyššího gymnázia v Litomyšli. Litomyšl 1894.
TROJAN, Pavel: Češi a Bělehrad 1918–1939. Diplomová práce FF UK, Praha 2009.
VOITL, Karel: Z výletu do Srbska. Cestovní mžikové kresby a poznámky od Karla Voitla. In: Osvěta. Listy pro rozhled v umění, vědě a politice. Ročník 36, Praha 1906, s. 57n, 152n, 229n, 447n, 526n.

Internet:
Bajlonova pivara. In: http://beobuild.rs/forum/viewtopic.php?t=1610
Československý řád Bílého lva 1923–1990. Jmenný rejstřík nositelů. Archiv kanceláře prezidenta republiky. Praha 2015. http://www.prazskyhradarchiv.cz/archivKPR/upload/8117-rbl.pdf
Ignjat Bajloni. In: https://sr.wikipedia.org/wiki/Ignjat_Bajloni
Jakov Bajloni. In: https://sr.wikipedia.org/wiki/Jakov_Bajloni
Marie Thiollier Ernoult's Family Tree. In: http://gw.geneanet.org/cybergenes?lang=en&m=N&v=Bajloni
Prvi parni mlin na Balkanu. In: http://arhiva.glas-javnosti.rs/arhiva/2002/11/09/srpski/SR02110805.shtml
STJELJOVÁ, Ana: Čovek koji je dao veliki doprinos popularizaciji knjige i razvoju knjižarstva. In: http://velikiljudi.rs/istorija/knizhar-izdavach-prvih-razglednitsa-u-srbiji/ , 2017.
ZORIĆ, G. M.: Malo Crniće: Bajlonijev mlin opet melje. In: http://www.novosti.rs/vesti/srbija.73.html:422412-Malo-Crnice-Bajlonijev-mlin-opet-melje

Pivovar BajloniLitomyšlská stopa v Srbsku