Hořice - Oficiální web Město kamenné krásy

KDO BYLI A JSOU ČESTNÍ OBČANÉ MĚSTA HOŘIC

Oldřiška Tomíčková

„Čestné občanství jest vyznamenání, které obec udílí za zvláštní zásluhy, jež si někdo získal o veřejnost vůbec, zvláště pak o obec samu“, uvádí šestý díl Ottova slovníku naučného (1893) na straně 666. Jak se zde dále píše, mohli být dle § 9 obecního zřízení českého ze dne 16. dubna 1864 jmenováni čestnými občany či měšťany zasloužilí muži (ženy tehdy měly k rovnoprávnosti ještě hodně daleko), pokud jsou rakouskými státními občany. Výhodou čestného občanství bylo především volební právo v obci, v níž vyznamenaný nemusel mít domovské právo a odvádět daně. O jmenování čestného měšťana rozhodoval obecní výbor a pro jeho zvolení byl dle obecního zřízení nutný souhlas nejméně dvou třetin všech členů výboru, nikoliv pouze členů na schůzi přítomných. Instituce čestného občanství prošla pochopitelně v průběhu mnohaleté historie celou řadou změn. Své čestné měšťany mají i Hořice a podíváme-li se na dlouhou řádku jejich jmen, uvidíme mezi nimi muže mimořádně zasloužilé o český národ, ale i významné rodáky a osobnosti zasloužilé o rozvoj města. A podíváme-li se pozorněji, spatříme i jména těch, kteří mohli být městu z titulu svých funkcí užiteční v budoucnu k prosazení některých záměrů. Jednalo se tedy o jakýsi morální závazek. Každá doba měla své hrdiny a jejich jména jsou odrazem doby, určitého historického okamžiku a určitých politických a morálních hodnot a myšlení lidí, kteří  o udělování tohoto vyznamenání rozhodovali.  Zatímco některá jména mají pro historii města či národa význam trvalý, nadpolitický, jiná, jež se tam dostala v nějakém náhlém pohnutí mysli, zná dnes již jen hrstka pamětníků a historiků, a další jména bychom tam dnes raději neviděli. Lze je sice vymazat z tohoto seznamu ale nikoliv z historie. Následující soupis přináší poprvé úplný seznam všech čestných občanů města Hořic spolu s důvody jejich udělení, celkem 40 jmen mužů a jedna žena, ve své době významných či mocných.


ČESTNÍ OBČANÉ MĚSTA HOŘIC

39. Bohumil Pikeš – 2000
38. Vlastimil Veselý – 2000
37. Alois Hlavatý – 1991
36. Zdeněk Nejedlý – 1948
35. Klement Gottwald – 1947, č.o. zrušeno r 1991
34. Karel Vik – 1947
33. Ludvík Svoboda – 1946
32. Eduard Beneš – 1945
31. Bohumír Bradáč – 1935
30. Alois Pižl – 1935
29. Karel Vítek – 1935
28. Josef Černý – 1935
27. Jan Levit – 1932
26. Josef Pazourek – 1932
25. František Udržal – 1928
24. Gustav Haberman – 1918
23. Václav Jaroslav Klofáč – 1918
22. František Staněk – 1918
21. Tomáš Garrigue Masaryk – 1918
20. Alois Jirásek - 1918
19. Jan Malát – 1914
18. Ladislav Šaloun – 1914
17. Vilém Dokoupil – 1909
16. Jindřich Maštálka – 1909
15. Jaroslav Preis – 1909
14. Karel Kramář – 1909
13. Jiří z Lobkovic – 1905
12. P. Bohumil Hakl – 1901
11. František Sláma – 1899
10. Ignác Mauthner – 1881
9. Josef Jireček – 1871
8. Karel Habětínek – 1871
7. Albert Eberhard Friedrich Schäffle – 1871
6. Karel Zikmund Hohenvarth – 1871
5. Karel Čížek – 1871
4. František Ladislav Rieger – 1861
3. František Palacký – 1861
2. P. Josef Leden – 1861
1. Josef Ladislav Jandera – 1855
Petr Grau
Prof. Ing. Petr Grau, DrSc., hořický rodák, byl v roce 1979 jmenován profesorem technologie vody a působil jako vedoucí katedry technologie vody a prostředí na Vysoké škole chemicko- technologické v Praze. Externě vyučoval i na předních světových univerzitách (University of California, USA, University of Adelaide, Austrálie, Tampere University of Technology, Finsko aj.). Působil jako expert pro mezinárodní organizace a byl osobním poradcem švédského krále. Přibližně deset let pracoval jako pozvaný nezávislý konzultant na projetech a řízení provozu čistíren odpadních vod v Jižní Americe. Ve spolupráci s italskými univerzitami dosáhl vynikajících výsledků při asanaci Benátské laguny.
Návrh na udělení čestného občanství města podali tehdejší starosta Karel Divoký, tehdejší místostarosta Jan Ponikelský a tehdejší vedoucí odboru investic Karel Dvořák. Prof. Grau v období po roce 1989 významně pomohl v rozvoji našeho města. V té době hrozila stavební uzávěra pro veškerou investiční činnost ve městě z důvodu nedostatečného zásobení vodou a současně penalizace za vypouštění nečištěné odpadní vody z nedostačující čistírny. Město proto využilo nabídku spolupráce a pomoci od prof. Petra Graua, který byl v tomto oboru uznávaným světovým odborníkem. Zajišťoval potřebná jednání s pracovníky Ministerstva životního prostředí ČR i Státního fondu životního prostředí, koordinoval projektové práce, zajistil výběrové řízení na dodavatele a radil při vlastní stavbě čistírny odpadních vod. Také pomáhal při investiční přípravě a zajištění financování stavby nového vodojemu a rekonstrukci obou úpraven vody. Výsledkem pomoci prof. Graua je, že zde máme čistírnu odpadních vod špičkové úrovně a bezproblémové zásobování pitnou vodou.


2000
Bobumil Pikeš
Vlastimil Veselý
V r. 2000 byli čestnými občany Hořic zvoleni účastníci západního odboje za 2. světové války Vlastimil Veselý (nar. 1913 v Hořicích) a Bohumil Pikeš (nar. 1913), absolvent hořické obchodní akademie. V. Veselý odešel těsně před vypuknutím 2. světové války do Polska a odtud do Francie, kde se stal stíhacím pilotem. Po porážce Francie odjel do Velké Británie, kde se po zaškolení na britských letadlech zúčastnil bitvy o Anglii. V r. 1944 přešel v hodnosti majora RAF na inspektorát čs. letectva ve Velké Británii. Byl velmi úspěšným nočním stíhačem a během své služby sestřelil nebo poškodil řadu nepřátelských letadel. Sám byl několikrát raněn a jednou sestřelen. Za svou činnost obdržel řadu čs. i spojeneckých vyznamenání. Po návratu do vlasti sloužil nadále v čs. letectvu. V listopadu r. 1948, tak jako mnoho jiných letců, emigroval. Byl znovu přijat do RAF, kde vykonával různé velitelské funkce. Rozkazem ministra NO byl v r. 1992 rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora letectva. B. Pikeš sloužil od r. 1933 v Československé armádě. Na jaře 1939 opustil protektorát a vstoupil nejprve do cizinecké legie a později do Československého pěšího pluku ve Francii. V r. 1940 přešel do Velké Británie, kde vstoupil do obrněné brigády, s níž se účastnil pozemních bojů až do konce války. Po osvobození vystudoval Vysokou válečnou školu v Praze a v r. 1947 se na ní stal  profesorem techniky spojení v hodnosti majora generálního štábu. Na jaře 1948, po propuštění z armády, odešel do emigrace. V r. 1998 byl rozkazem ministra NO povýšen do hodnosti plukovníka. Vlastimil Veselý i Bohumil Pikeš dnes žijí v Austrálii.


1991
Alois Hlavatý
V letech 1949-1990, tedy více než 40 let, žádná další jména do seznamu čestných hořických občanů nepřibyla. Proč? Snad to začalo být pokládáno za jakýsi buržoazní přežitek. Práce dělníků a rolníků byla morálně i finančně ceněna výše než činnost inteligence a v posuzování lidí převládly politické aspekty. Nová jména čestných občanů přinesly teprve politické změny po r. 1989. Dne 13. srpna 1991 bylo schváleno městským zastupitelstvem udělení čestného občanství Aloisi Hlavatému (1906 – 2001), rodáku z blízkého Miletína. A. Hlavatý prožil po únoru 1948 dvanáct let tuhého žaláře jako politický vězeň. Toto těžké období  mu pomáhaly přežít vzpomínky na mládí a rodný kraj, nezlomná vůle a chuť žít. Své vzpomínky, touhy a naděje vkládal do veršů, jež musel uchovávat pouze ve své paměti. Z vězení byl propuštěn v r. 1960 se silně podlomeným zdravím a také následující léta byl nucen strávit v ponižujícím postavení, neodpovídajícím jeho vzdělání a schopnostem. Po převratu v r. 1989 se začal stále více vracet do rodného kraje a poslední léta života strávil v pečovatelském domě v Hořicích. Byl to nesmírně skromný člověk a peníze, jež dostal jako odškodnění za léta věznění, rozdělil rovným dílem mezi rodný Miletín, kde byly z jeho daru zakoupeny nové zvony, a Hořice, jimž daroval nemalou částku na vybavení nemocnice. Péčí Hořic a Miletína mohlo také konečně vyjít literární dílo A. Hlavatého (Z bláta do louže, Šelmy na scéně, Ozvěny domova, Pohádky z naší malé zahrádky a Osliáda). Čestné občanství bylo A. Hlavatému uděleno 24. září 1991 (v únoru následujícího roku byl zvolen i čestným občanem Miletína) a byl mu předán obraz Hlohové kapličky, kolem níž v mládí denně chodil pěšky do hořické obchodní akademie. A. Hlavatý zemřel 4. 7. 2001, pouhé 2 dny před svými 95. narozeninami.


1948
Zdeněk Nejedlý
Hořice se již od sklonku 19. století řadily k městům s rozvinutým školstvím základním i odborným. Chybělo však gymnázium, škola, jež by připravovala mládež k vysokoškolským studiím. Tento sen se Hořicím podařilo realizovat v r. 1945, kdy bylo ve městě založeno reálné gymnázium. Jelikož se tak stalo přispěním prvního poválečného ministra školství univ. prof. Dr. Zdeňka Nejedlého, přijala nově založená škola do svého názvu jeho jméno. Nejedlý měl k Hořicku blízký vztah – přivedl ho sem hlavně jeho vědecký zájem o B. Smetanu a K. J. Erbena. Z vděčnosti za povolení gymnázia se plénum MNV rozhodlo věnovat Dr. Zdeňku Nejedlému (1878 – 1962) dne 2. 4. 1948 k jeho 70. narozeninám čestné občanství. Prosovětsky orientovaný historik, hudební vědec, politik a publicista se po 2. světové válce vrátil z moskevské emigrace do vlasti jako člen Fierlingerovy vlády. V poválečných československých vládách zastával post ministra školství a ministra práce a sociálních věcí. V r. 1952 se stal prezidentem nově založené Československé akademie věd.


1947
Klement Gottwald
Karel Vik
Snad se tehdy Hořickým přijetí u pana ministra Svobody v roce 1946 zalíbilo natolik, že se rozhodli o měsíc později jmenovat čestným občanem i tehdejšího předsedu vlády, budoucího „prvního dělnického prezidenta“ Klementa Gottwalda (1896 - 1953), a to při příležitosti jeho padesátin. Žel, těšili se marně. Ak. sochař Karel Samohrd vytvořil pro pana předsedu zdařilou plaketu s jeho portrétem a předsednictvo MNV mu ji chtělo i s věnovacím listem osobně předat. Na dotaz, kdy pan předseda může hořickou delegaci přijmout, však přišla odpověď, která nepotěšila: „Pan předseda je tak zaneprázdněn, že žádné delegace nepřijímá, pošlete dar poštou.“ Zklamání bylo veliké a v podobném duchu se nesly odpovědi i při dalších pokusech o audienci s poukazem na podobně znějící zprávu v denním tisku. Když už se záležitost táhla celý rok, rozhodlo se vedení města zkusit své štěstí bez předchozího ohlášení. Ve středu 14. listopadu 1947 se s plaketou i darovacím listem rozjelo do Prahy a vyžádalo si v předsednictvu vlády přijetí u osobní sekretářky ministerského předsedy. Tam plaketu vybalili, sekretářka se na ni podívala, na chvíli odskočila a přišla se zprávou, že pan předseda má malinkou chvilku čas. A tak po roce mohli Hořičtí konečně předat dar svému premiérovi. K. Gottwald je prý vlídně přijal a slíbil návštěvu Hořic, k té však již nikdy nedošlo, snad pro jeho velkou zaneprázdněnost.
Na počátku devadesátých let, přesněji 24. 9. 1991, zastupitelstvo svým usnesením čestné občanství města Hořic K. Gottwaldovi většinou hlasů 18:3 zrušilo.   

Rok 1947 připsal do seznamu čestných občanů další jméno. V srpnu t. r. rozhodlo plénum MNV jmenovat čestným občanem Hořic zdejšího rodáka, významného českého malíře a grafika Karla Vika (1883 – 1964). Vik, nazývaný Mistrem barevného dřevorytu, je autorem řady grafických cyklů (Český ráj, Praha, Slovensko). V závěru života vytvořil pro své rodné město cyklus lavírovaných perokreseb Kraj slavný kamenem, jež vyšly ve stejnojmenné knize jeho přítele Al. Jilemnického.


1946
Ludvík Svoboda
Veliká radost ze skončení válečných hrůz a osvobození naší vlasti z nacistického područí vedla v r. 1946 k udělení čestného občanství ministru národní obrany generálu Ludvíku Svobodovi (1895 – 1979), jenž byl tehdy v očích většiny národa hrdinou od Sokolova, Dukly a dalších bitev, které pod jeho vedením svedli vojáci Československého armádního sboru po boku Rudé armády.  Diplom čestného občanství mu hořická deputace odevzdala 23. 10. 1946.
Svobodova politická kariéra prošla později celou řadou zvratů. Počátkem 50. let upadl v nemilost a byl dokonce krátce vězněn, po propuštění pracoval 2 roky v JZD, později, na žádost sovětských představitelů se postupně vracel do politického života. Vrcholem jeho kariéry se stal úřad prezidenta v prvních letech normalizace (1968 – 75).


1945
Eduard Beneš
Ve slavnostní schůzi městského zastupitelstva v květnu 1937 bylo uděleno čestné občanství druhému prezidentu Československé republiky Dr. Eduardu Benešovi (1884 – 1948). Žel v r. 1941 bylo okupantskými úřady stejně jako v případě MUDr. J. Levita nařízeno Benešovo čestné občanství zrušit a hned po válce 6. 6. 1945 bylo jednomyslně schváleno jeho obnovení. Po oznámení panu prezidentovi přišlo poděkování s pozváním na Hrad. Návštěva u Dr. Beneše se uskutečnila 2. srpna t. r.  Hořickou delegaci, již tvořili zástupci 4 politických stran, vedl Fr. Krajčír. Jako dar byl panu prezidentovi předán diplom vypracovaný podle návrhu ak. sochaře Josefa Wagnera, dále Wagnerova plastika z patinovaného mramoru, album snímků z revolučních bojů v Hořicích, velká kazeta kapesníků a hořické trubičky. Pan prezident přijal mimo jiné s velkým uspokojením zprávu, že v Hořicích není politických neshod a sváru a že se strany dovedou o všem rozumně a přátelsky dohodnout.


1935
Josef Černý
Bohumír Bradáč
Karel Vítek
Alois Pižl
V květnu r. 1935 byli jmenováni čestnými občany další významní muži: ministr vnitra JUDr. Josef Černý (1874 - 1959), ministr národní obrany Bohumír Bradáč (1881 - 1935), odborový přednosta MNO JUDr. Karel Vítek (1878 - ?) a  odborový přednosta ministerstva školství Alois Pižl (1878 - ?). Zvolení těchto mužů bylo zdůvodněno následovně: „JUDr. J. Černý jakožto poslanec za kraj Královéhradecký a ministr vnitra navrhl a prosadil ve vládě zřízení okresního úřadu v Hořicích a s jeho vlivem se počítá i do budoucna. Bylo by účelné zřídit ve městě berní správu, získat zpět expozituru evidence pozemkového katastru atd. Dr. Černý může být vpravdě nazván osvoboditelem Hořic z područí nesamostatnosti“, uvádí se doslova v městské kronice. JUDr. K. Vítek a B. Bradáč se významnou měrou zasloužili o povolení a stavbu invalidovny a podporují i její další rozšíření. Podle B. Bradáče by invalidovna měla sloužit jako všeobecná armádní vojenská ozdravovna. Al. Pižl měl osobní vazby k Hořicím od dob, kdy zde působil jako učitel na obchodní škole. Z titulu své funkce mohl významnou měrou ovlivňovat chod hořických odborných škol (Státní průmyslové školy sochařsko-kamenické, obchodní akademie s obchodní školou, školy pro ženská povolání Vesny a odborné školy živnostenské).  Uvedené školy podporoval nejen finančně, ale postaral se i o povolení sociálního oddělení na Vesně v době hospodářské krize 30. let, kdy počalo studentek této školy ubývat. Pižl významně podporoval i stavbu Masarykovy věže samostatnosti.


1932
Josef Pazourek
Jan Levit
O čtyři roky později, v dubnu 1932, přibyla do seznamu čestných občanů další dvě jména: univ. Prof. MUDr. Jan Levit (1884 – 1944) a Dr. Josef Pazourek (1862 – 1933), významní hořičtí rodáci. Nejznámější z lékařské rodiny Levitů byl vynikajícím českým i mezinárodně uznávaným a vyhledávaným chirurgem, působil m. j. ve funkci šéfa Divizní nemocnice v Praze na Karlově náměstí a později ve funkci primáře chirurgického oddělení v nemocnici na Bulovce.  V r. 1928 byl jmenován řádným profesorem válečné chirurgie na Karlově univerzitě. Hořičtí měli v Praze v Levitovi mocného zastánce a ne nadarmo býval nazýván „hořickým konzulem v Praze“. Hořičákům se u Levita dostávalo nejen prvotřídní lékařské péče, ale i cenných rad, pomoci či přímluv na nejrůznějších místech. V důsledku norimberských rasových zákonů se za 2. světové války musel stáhnout do ústraní, v r. 1942 byl deportován do Terezína a o 2 roky později do Osvětimi, kde zahynul. Za války muselo být z nařízení okupačních úřadů Levitovi čestné občanství zrušeno, ihned po válce, v červnu 1945, mu však bylo opět obnoveno, byť se toho již nedožil.
Významným hořickým rodákem byl i Dr. J. Pazourek, jenž začal v r. 1880 svou profesionální dráhu jako učitel na obecné škole chlapecké v Hořicích. Soustavným dalším sebevzdělávání dosáhl hodnosti doktora práv se zaměřením na otázky obchodní, národohospodářské a finanční. V r. 1907 se stal profesorem ČVUT, později profesorem a rektorem Vysoké školy obchodní.


1928
František Udržal
Více než 200 let pociťovali v Hořicích jako křivdu, že vojenská invalidovna, jež měla být podle závěti Petra Strozziho z r. 1658 v Hořicích, byla postavena v Karlíně. Po staletí plynuly výnosy z hořického panství do Prahy a dlouhá léta se táhla jednání o přemístění invalidovny do Hořic. Teprve po vzniku republiky však začala být situace pro realizaci tohoto záměru příznivá. Přispěly k tomu především intervence zdejšího rodáka univerzitního profesora MUDr. Jana Levita. Díky tomu se dostalo hořické deputaci v březnu 1918 vlídného přijetí u ministra národní obrany Dr. Františka Udržala (1866 – 1938), jehož se zastupitelé rozhodli již počátkem následujícího měsíce jmenovat čestným občanem. Tento čin byl nejen výrazem díků, ale i snahou naklonit si a snad i zavázat ministra pro budoucí jednání. Ministr obdržel darem Krepčíkovu mramorovou skupinu „V lázni“ a na svazích Gothardu vyrostla v letech 1930 – 34 moderní novostavba invalidovny.


1918
Tomáš Garrigue Masaryk
František Staněk
Václav Jaroslav Klofáč
Gustav Haberman
První světová válka se již blížila ke svému závěru, s rostoucími válečnými útrapami rostla i touha nejen po míru, ale i po uznání historických práv českého národa. Prvním oficiálním nesouhlasem s nadvládou Habsburků na českém trůně během války se stal Manifest spisovatelů, zveřejněný v květnu 1917, který podepsalo 222 českých spisovatelů a kulturních činitelů v čele s básníkem A. Kvapilem a spisovatelem A. Jiráskem. Neméně aktivní byl Jirásek i při tzv. Národní přísaze 13. dubna 1918, při níž se již přední představitelé českého národa dovolávali práva na samostatnost. A. Jirásek byl vpravdě národním spisovatelem, jehož romány, povídky i dramata z české historie si získaly všeobecnou oblibu a posilovaly národ v dobách útisku. Všechny tyto zásluhy slavného spisovatele byly vzaty v úvahu 14. června 1918, když v hořické radnici proběhla jednomyslná volba Aloise Jiráska (1851 – 1930) čestným měšťanem. Místo diplomu však bylo usneseno věnovat Mistru Jiráskovi 200 K na podporu českých menšin. Na Jiráskovu počest sehráli tehdy hořičtí ochotníci známé drama Vojnarka. Úctu Jiráskovi projevili Hořičtí ještě jednou o 3 roky později, když mu k 70. narozeninám odhalili v Mezihořském údolí první pomník a nazvali jeho jménem turistickou stezku, vedoucí z Českého ráje do Náchoda.

Další čestní občané byli zvoleni v závěru téhož roku po vyhlášení samostatné Československé republiky. Byl to výraz díků a úcty k mužům, kteří se dle tehdejšího mínění o naši samostatnost nejvíce zasloužili. Tak jako v jiných obcích, i v Hořicích zvolili na prvním místě prezidenta prozatímní československé vlády v Paříži, později prvního československého prezidenta  Tomáše Garrigua Masaryka (1850 – 1937). Zvoleni byli dále František Staněk (1867 – 1936), Václav Jaroslav Klofáč (1868 – 1942) a Gustav Habrman (1864 – 1932), tedy přední zástupci domácího odboje. Staněk, již před 1. světovou válkou vůdce moravských agrárníků, zastával od r. 1916 v říšské radě funkci předsedy Českého svazu poslanců, tedy mluvčího české politiky. V závěru války se aktivně podílel na  akcích směřujících k vyhlášení samostatnosti. Koncem října 1918 se zúčastnil jako člen delegace Národního výboru jednání se zástupci zahraničního odboje v Ženevě. V. Klofáč byl spoluzakladatelem a hlavním představitelem České strany národně sociální, šéfredaktorem Českého slova a poslancem říšské rady, známým svými antimilitaristickými názory. Již na počátku 1. světové války byl zatčen a po svém propuštění v r. 1917 se aktivně zapojil do českého politického života. Byl zvolen místopředsedou Českého svazu poslanců a později i místopředsedou Národního výboru. Zúčastnil se též jednání se zástupci zahraničního odboje. Politicky činný zůstal i po vzniku republiky – v prvních dvou vládách byl ministrem národní obrany. G. Habrman byl předním představitelem české a později československé sociální demokracie. Za svou stranu se zúčastnil jednání zástupců Národního výboru v Ženevě a po vytvoření československého státu zastával post ministra školství, později sociální péče. Na místo diplomů těmto mužům měl být příslušný obnos věnován národním účelů.


1914
Jan Malát
Ladislav Šaloun
V předvečer 1. světové války, 3. 7. 1914, při mimořádné schůzi městského zastupitelstva (na téže schůzi informoval starosta o sarajevské tragédii) bylo odhlasováno jmenovat čestnými měšťany dva umělce s velmi blízkým vztahem k našemu městu, a to hudebního skladatele Jana Maláta (1843 – 1915) a akademického sochaře Ladislava Šalouna (1870 – 1946). Jan Malát, velká postava naší národní hudby, začínal svou učitelskou dráhu v Hořicích jako učitel na hlavní škole (1866 – 76), v Hořicích se oženil a zapojil do bohatého spolkového života. Spolupracoval s Daliborem, Ratiborem i Vesnou, jimž věnoval některé ze svých skladeb. Po přeložení do Prahy, centra kulturního dění, se stal ředitelem dívčí školy na Smíchově. Na Hořice a své zdejší přátele však nezapomněl. Každoročně přijížděl na letní byt na Dachova, kde hledal odpočinek i inspiraci pro svá díla. V r. 1913 byla Malátovým jménem nazvána lesní stezka z Dachov kolem pramene Kalíšek k sv. Josefu. Blízký vztah k Hořicím měl i významný český sochař Ladislav Šaloun, jenž se dobře cítil v podhorském městečku, žijícím uměním. V prostředí sochařské školy našel řadu dobrých přátel, nejbližší mu však byl odborný učitel Jan Kyselo, iniciátor založení Podkrkonošského průmyslového muzea, Galerie plastik i Věže hrdinů. Díky tomuto přátelství bylo město obohaceno několika jeho nádhernými díly (Krakonoš 1908, Muž práce 1908, M. Jan Hus 1914). Hned následujícího dne 4. 7. se na radnici odehrála tichá slavnost, při níž bylo oběma umělcům oznámeno zvolení čestnými měšťany a odevzdána bronzová plaketa města Hořic, dílo sochaře Fr. Duchače-Vyskočila. Slavnost se konala v předvečer slavnostního odhalení Husova pomníku a zahájení výstavy Šalounových prací v tělocvičně školy Na Daliborce. L. Šaloun poděkoval přítomným slovy, z nichž vyzařovala upřímná láska a obdiv k našemu městu:  „Pomohl jsem budovati hořický Husův pomník proto, že jsem pokládal za svou povinnost přispěti skrovnou svojí hřivnou k realizaci ideálního snu v pokročilém městě českém, v němž by umění nebylo pouhým dočasným hostem, ale kde by bylo doma, milováno a chráněno jako drahocenný klenot, jako nepostradatelná součást české kultury, ovšem učinil jsem tak i pro světlou památku Mistrovu a ne v poslední řadě i pro své milé hořické přátele, které mám upřímně rád a kteří, jak se domnívám, mají rádi i mne a dnes, kdy je již dílo dokonáno, mohu říci, že ne má, ale jejich jest zásluha, jejich a celého nadšeného a obětavého obyvatelstva města Hořic se slavným panem starostou a slavnou městskou radou v čele. Jsem hrd na to, že mi bylo přáno meškati ve zdech tohoto města, jemuž provolávám: Ať žije, roste a prospívá!“


1909
Karel Kramář
Jaroslav Preiss
Jindřich Maštálka
Vilém Dokoupil
Na návrh Národní strany svobodomyslné zvolilo zastupitelstvo v červnu r. 1909 svými čestnými měšťany poslance říšské rady  Dr. Karla Kramáře (1860 - 1937), Dr. Jaroslava Preisse (1870 - 1946) a Jindřicha Maštálku (1866 - 1926) „za utvoření Slovanské jednoty a boj za práva národa“. Slovanská jednota byla vytvořena 17. února 1909 v rakouském parlamentu jako volné sdružení 123 zástupců všech českých a jihoslovanských liberálních stran a konzervativních Ukrajinců. Jednota však nenabyla většího významu a již v létě r. 1910 se rozpadla. Kramář, Preiss i Maštálka byli v této době velmi významnými a populárními českými politiky, usilujícími o politické, hospodářské i kulturní posílení pozic českého národa v monarchii a velmi významnou roli sehráli i v dalším politickém životě národa.

V téže schůzi byl za své četné zásluhy ve prospěch Hořic zvolen čestným měšťanem i vládní rada Vilém Dokoupil (1852 - 1927). Dokoupil byl v r. 1883 ustaven prvním ředitelem nově založené  c. k. odborné školy pro zpracování kamene, první v rakouském mocnářství, pro niž vytvořil organizační statut i studijní plány, sestavil pedagogický sbor a inicioval postavení vlastní budovy. Za 20 let svého působení se mu podařilo vybudovat v Hořicích školu vysoké odborné úrovně, jež již v době jeho působení dala vzdělání řadě předních českých sochařů (Kocián, Štursa, Kafka, Kofránek aj.). Založením Průmyslové školy pokračovací ve Vojicích v r. 1889 se zasloužil o zlepšení vzdělání učňovské mládeže. Dokoupil se velmi aktivně zapojil i do společenského života. Byl jedním ze zakladatelů Archeologického a muzejního spolku a jeho prvním předsedou, podílel se na přípravě hořické kolekce pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze v r. 1895 i Národopisného sborníku a Výstavy českého severovýchodu v r. 1903, byl členem Měšťanské besedy a Okrašlovacího spolku a inicioval založení Spolku pro ochranu vojenských pomníků z prusko-rakouské války v r. 1866. V r. 1904 byl přeložen do Vídně a jmenován inspektorem průmyslového školství na ministerstvu kultu a vyučování, později byl přeložen jako inspektor odborného školství na ministerstvo veřejných prací. Velmi cenné služby poskytl Dokoupil z titulu své funkce Hořickým, když  zde v letech 1907 – 1908 zakládali dívčí průmyslovou školu Vesnu. V závěru života byl stižen těžkou oční chorobou, jež mu však nezabránila v další plodné práci. Přestěhoval se do Prahy a stal se administrativním ředitelem Klárova ústavu slepců a pracoval ve spolku pro slepecký tisk.


1905
Jiří z Lobkovic
V květnu r. 1905 rozhodlo obecní zastupitelstvo jmenovat čestným měšťanem Jiřího Kristiána, knížete z Lobkovic (1835 – 1908), zemského maršálka Českého království, při příležitosti jeho 70. narozenin. Jiří z Lobkovic byl oblíbeným českým politikem, od 60. let. 19. století zasedal v zemském sněmu a 4 roky byl poslancem říšské rady, od r. 1883 byl dědičným členem panské sněmovny. V letech 1871 – 72 a 1883 – 1907 vykonával úřad zemského maršálka. Byl jedním z vůdčích představitelů české konzervativní šlechty. V r. 1871 se účastnil jednání s premiérem Hohenwarthem o možném rakousko-českém vyrovnání. Po ztroskotání těchto snah pronesl v zemském sněmu jménem státoprávní šlechty památná slova: „Nevíme, jaká bude doba nejbližší příští, tolik však víme, že právo musí zůstati právem a že těch, kteří si je umínili hájiti, vítězství minouti nemůže. Mám přesvědčení, že navzdor všem překážkám nadejde konečně doba, kdy Království české vstoupí v práva jemu patřičná.“


1901
P. Bohumil Hakl
V květnu 1901 se vedení města rozhodlo ocenit udělením čestného měšťanství zásluhy zdejšího děkana Msgr. P. Bohumila Františka Hakla (1827 – 1904) při příležitosti 50. výročí jeho kněžského svěcení. Farářem hořickým byl Hakl jmenován r. 1870 (v r. 1882 byla fara definitivně povýšena na děkanství) a kromě správy duchovní, již zde vykonával až do své smrti, se tento velmi vzdělaný muž aktivně zapojil i do veřejného života. Mnoho let zasedal v městském zastupitelstvu a jako velmi schopný řečník a diplomat býval vysílán k nejdůležitějším jednáním. Spatřujeme jej například v deputacích, jednajících o zřízení měšťanské či sochařsko-kamenické školy, okresní nemocnice a invalidovny. Byl spoluzakladatelem Archeologického a muzejního spolku (v prvních letech jeho místopředsedou a předsedou) a Okrašlovacího spolku a předsedou Měšťanské besedy, v níž proslovil nespočet přednášek. Byl i velmi štědrým mecenášem. Nejvíce péče a lásky věnoval Hakl těm nejmenším. Pro chudou mládež pravidelně organizoval dobročinné sbírky, do nichž sám štědře přispíval, založil 6 studentských nadací a zasloužil se o zřízení okresního sirotčince, jemuž v poslední vůli odkázal veškeré své jmění. Poměrně rozsáhlá byla i Haklova činnost literární (básně, cestopisy, homiletická literatura i knihy poučné). Za své mimořádné zásluhy obdržel Hakl celou řadu církevních vyznamenání včetně toho nejvyššího - titulu Papežský prelát (1900).


1899
František Sláma
V květnu r. 1899 byl obecním zastupitelstvem jednomyslně přijat návrh jmenovat čestným měšťanem říšského a zemského poslance, spisovatele a slezského národního buditele JUDr. Františka Slámu (1850 – 1917).  V návrhu byly zdůrazněny především jeho zásluhy o rozvoj Hořic, především podpora obchodního a odborného školství, zestátnění pošty, zřízení telefonické stanice a přesunutí části invalidů z Prahy do Hořic. Zasloužil se rovněž o to, že bylo městu přislíbeno zřízení okresního hejtmanství.


1884
V r. 1884 neprošel v obecním zastupitelstvu návrh udělit čestné občanství osobám, jež se zasloužily o povolení sochařsko-kamenické školy. Bylo řečeno, že již v r. 1883 byly Ot. Zeithammerovi, K. Siedlerovi a baronu Malovcovi zaslány písemné díky. Inu Hořičtí již měli se zmíněnými pány své zkušenosti a zejména zásluhou barona Malovce se dlouhá léta vlekl spor o zřízení měšťanské školy v Hořicích, jež nakonec skončil u samotného císaře pána.


1881
Ignác Mauthner
V lednu 1881 zvolilo obecní zastupitelstvo čestným měšťanem Ignáce Adolfa Mauthnera, rytíře z Markhofu (+ 1889). Pocházel z hořické židovské rodiny Mauthnerů. Žil ve Vídni a i když se sám již v Hořicích nenarodil, občas sem zajížděl  na otcův hrob na starém židovském hřbitově. Byl velmi štědrým mecenášem hořické mládeže a chudiny, přispíval i židovské náboženské obci, byť již sám přijal křesťanskou víru. Na hořické chudé pamatoval 1 000 zl. i ve své poslední vůli. (Před několika lety navštívil Hořice pravnuk I. A. Mauthnera – Georg Mauthner von Markhof, významný rakouský průmyslník, jemuž pracovníci hořického muzea a matriky poskytli informace o hořické rodině Mauthnerů a pořídili reprodukci pradědečkova portrétu. G. Mauthner navštívil i hrob svých předků na starém židovském hřbitově).


1871
Karel Čížek
Karel Zikmund Hohenvarth
Albert Eberhard Friedrich Schäfflemu
Karel Habětínek
Josef Jireček
Další čestní měšťané byli jmenování v r. 1871. V únoru t. r. zvolil obecní výbor JUC. Karla Čížka (1833 – 1910). Čížek se stal v letech 1865 – 1875 prvním tajemníkem samosprávného okresu hořického (předtím zde působil jako výpomocný úředník a advokátní koncipient). Byl horlivým vlastencem a neohroženým bojovníkem za národní věc zejména v letech 1868 – 69 (tábory lidu), přispíval do řady tehdejších novin a časopisů a samostatně vydal několik drobnějších spisů z oboru práva. V r. 1875 byl jmenován nejprve městským tajemníkem, později ředitelem městského úřadu v Karlíně.  V Hořicích stál u zrodu zpěváckého spolku Ratibor v r. 1862, Sokola v r. 1865 a Měšťanské besedy v r. 1867 a zastával  v nich zastával významné funkce. Byl také členem spolku divadelních ochotníků, pro nějž napsal dvě hry. V Hořicích se oženil s Marií Kubátovou (mladší sestrou spisovatelky Věnceslavy Lužické), zakladatelkou a první předsedkyní ženského spolku Vesna (1870).

V listopadu 1871 bylo rozhodnutím obecního výboru uděleno čestné měšťanství odstupujícím ministrům hraběti Karlu Zikmundu Hohenwarthovi (1824 – 1899), Dr. Albertu Schäfflemu (1831 – 1903), Dr. Karlu Habětinkovi (1830 -  1915) a Josefu Jirečkovi (1825 – 1888). Toto rozhodnutí bylo odrazem tehdejší politické situace – neúspěšného pokusu o česko-rakouské vyrovnání tzv. fundamentálními články, jež měly do budoucna vyřešit státoprávní postavení Českého království v politickém systému habsburské říše. V návrhu byly stanoveny  především zásady  zrovnoprávnění obou zemských jazyků. K návrhu se však nepřipojili poslanci moravského a slezského sněmu a také vídeňská ministerská rada návrh nedoporučila a panovník se po určitém váhání nakonec připojil na stranu odpůrců. Zamítnutí tohoto pokusu znamenalo pro českou společnost velké zklamání (k rakousko-uherskému vyrovnáni došlo již o 4 roky dříve) a Hohenwarthova vláda podala 27. října demisi. Odstoupivším ministrům jakožto zastáncům českých požadavků byla vyjádřena úcta udělením čestného měšťanství.


1861
Josef Leden
František Palacký
František Ladislav Rieger
V březnu r.1861 byl čestným měšťanem zvolen oblíbený hořický kněz P. Josef Leden (1803 – 1870), jenž zde od r. 1846 až do své smrti vykonával vzorně a pečlivě duchovní správu a usiloval o zvelebení farnosti. Ve městě i v okolí dal opravit všechny sochy a znovu je vysvětil, nechal vyzdobit interiér městského kostela a na věž pořídil novou báň, vylepšení se dočkal i kostel svatogothardský a pro milovický pořídil nové zvony. Byl rozšířen gothardský hřbitov, postavena nová márnice a přestavěna fara včetně hospodářských budov. Čtrnáct let vykonával funkci vikáře. Za své zásluhy byl vyznamenán osobním titulem děkan a po prusko-rakouské válce v r. 1866 mu byl propůjčen titul čestný kanovník kapituly královéhradecké. V hořické společnosti se těšil všeobecné vážnosti a oblibě, byl to člověk společenský, upřímný vlastenec a skvělý řečník. K menší roztržce došlo pouze v r. 1862, kdy odmítl posvětit prapor nově založeného mužského zpěváckého spolku Ratibor, jenž nenesl žádné církevní symboly. Zlom v jeho životě přinesly hrůzy  prusko-rakouské války, kdy se kostel, fara a prakticky celé město změnilo v jediný lazaret. Kněz, vystavený dlouhodobému stresu i nepohodlí, začal scházet na těle i na duchu, uzavřel se před světem a v r. 1870 podlehl své chorobě.
V tomtéž roce v dubnu 1861 se usnesl obecní výbor jmenovat čestnými měšťany přední české politiky Františka Palackého (1798 – 1876), zakladatele moderního českého dějepisectví, a Dr. Františka Ladislava Riegra (1818 – 1903). Čestné měšťanství jim bylo uděleno  „pro jejich neocenitelné zásluhy o vlast a národ český“. Palacký a Rieger byli v té době jmenováni čestnými občany většiny českých měst i venkovských obcí (též Milovice a Bašnice).


1855
Josef Ladislav Jandera
Prvním čestným měšťanem Hořic byl počátkem r. 1855 (nebo koncem roku předchozího) jmenován významný hořický rodák Josef Ladislav Jandera (1776 – 1857), profesor matematiky na pražské univerzitě a příslušník premonstrátského řádu. Dokládá to jeho známý dopis hořickému magistrátu z 14. 3. 1855 (otištěn v HON č. 2/2001), v němž děkuje za zaslaný nádherný diplom čestného měšťanství. Výčet jeho zásluh pro rodné město by byl, jak známo, velmi dlouhý, a tak zde uveďme alespoň změnu projektu císařské silnice z Hradce Králové do Jičína, jež měla podle původních plánů Hořice minout, změření zeměpisné šířky Hořic, sepsání pramenů k dějinám panství a města (známé Anmerkungen), založení nadace na vedení městské kroniky, postavení Hlohové kapličky, přelití zvonů, osázení Gothardu lípami atd.

Sepsala: PhDr. O. Tomíčková, doplnila Š. Špicarová a L. Raisová
Městská kronika 1973 - s. 34 : čestné občanství Ajraped Artavadzovič Akopjan