:: REDAKCE
:: REDAKČNÍ RADA
:: PŘIPRAVUJEME
:: KONTAKT
:: ODKAZY
:: PODĚKOVÁNÍ
:: JAK CITOVAT
:: COPYRIGHT
|
Aluze 3/2007 - Studie
Protože není žádný
bůh a není to hra (Mág a duchovní svět románů Johna Fowlese)
Michal Sýkora
05_studie_sykora.pdf
Lidské myšlení
předpokládá vyšší míru
řádu a souvislostí
mezi věcmi, než jaká skutečně
existuje.
Francis Bacon, Novum Organum (1620)
I.
V „klasickém románu“
devatenáctého století bývá svět
jasný a přehledný. Jeho hrdinové mohou prožívat
jakékoliv útrapy, mohou se cítit ztracení
a opuštění, sami uprostřed krutého světa, ale
vždy si nakonec najdou útočiště, kam se mohou uchýlit
(míněno doslova i obrazně: jako konkrétní místo
i jako duchovní stav). Jistoty hrdinů „klasických“
románů mohou být rozmetány, jedna jim však
zůstane – svět, v němž žijí, je stále
přehledný a má řád. Raskolnikov najde útočiště
v Bohu, Bouvard a Pécuchet v návratu
k pokojnému a uklidňujícímu opisování…
(abychom zvolili dva příklady z protilehlých úhlů
spektra).
Hrdinové moderní prózy
jsou této jistoty zbaveni. Historická zkušenost
člověka dvacátého století je umísťuje do
světa, v němž je možné vše a kde lze překročit
jakákoliv pravidla, meze a hranice.
Zatímco
velcí romanopisci devatenáctého století
mohli vycházet z předpokladu, že spása je
zákonitá, zkušenost moderního člověka
velela Samuelu Beckettovi napsat, že spása je nahodilá.
V románu devatenáctého století se
každý lidský čin vpisuje do reality světa, proto v něm
působí nadále jako kladná či záporná
síla a život se s ní musí vyrovnat.1
Každou zkušenost hrdina zúročí. Jedním
z projevů tohoto sklonu k harmonizaci a víry, že
člověk je integrální součástí vyššího
řádu, je ku příkladu i teze, že utrpení má
pro člověka zušlechťující význam.
Moderní (a modernistický)
román člověka z tohoto vyššího řádu
vyňal a zdůraznil rozpor mezi sny a touhami hrdinů a životními
možnostmi. Do centra jeho zájmu se postavila reflexe lidské
existence a kolize osobních zájmů s během světa.
Tato existenciální úzkost či metafyzická
skepse ovšem není vlastní výhradně
moderním autorům, jakým byl třeba Beckett, nýbrž
má hlubší kořeny. Shakespeare Krále
Leara situoval do předkřesťanské Británie, aby si
jeho hrdinové mohli pokládat otázky, jež mají
smysl jen mimo rámec křesťanských dogmat, a aby
zdůraznil nevýslovnou krutost jejich životních osudů,
neboť za prožitou bolest a utrpení nenajdou vykoupení
v křesťanském Ráji.
Malcolm Bradbury v eseji o Mágovi2
zdůrazňuje experimentálnost Fowlesova románu. Ta
mj. spočívá v
uvědomění si fiktivnosti jednání;
a je-li [John Fowles – pozn. MS] na jedné straně
s to vytvořit přechod z iluzorního divadelního
představení k náznakům závažnějších
struktur pro moderní zkušenost, musí též
trvat na fiktivnosti takových struktur. A podle mého
názoru úspěch tohoto románu spočívá
v udržení této jemné rovnováhy
[…]3
Fowles se […] nezabývá
tajemstvím pro tajemství, nesnaží se jen o
vágní evokaci sil, o nichž nemá naše
filozofie ani zdání, ale o síly a struktury,
které se skrývají za naším
racionálnějším já, o sociopsychologické
síly, které těžko zaznamenává
dokumentární próza.4
Jinými slovy, Mág je
románem, v němž se pod slupkou realistické prózy
„totálně hroutí kontury reality a v němž je
zpochybněno samo naše chápání světa a
skutečnosti.“5
Hlavní hrdina Nicholas Urfe je zprvu stejně jako hrdinové
klasických příběhů umístěn do světa, jemuž
víceméně rozumí, s jehož řádem je
seznámen a jejž přijímá jako něco daného
a hotového, zkrátka – žije v „realitě“.
(Malcom Bradbury: „Urfe patří do světa skutečného
a všedního.“6)
Jeho iluze a představy o realitě jsou během románu
rozbity a Nicholas se marně snaží racionálně
vysvětlit, co se kolem něj děje. Čtenář se v této
snaze o racionální uchopení prožitých
událostí zcela ztotožňuje s jeho pohledem (což je
mimo jiné dáno i zvolenou Ich-formou
vyprávění). Racionálního objasnění
se nám ovšem nedostane. Vysvětlení, že šlo
o vyšší záměr, o „božskou hru“,
je zamítnuto jako neracionální. Řád
světa je zahalen závojem nepoznatelnosti a zřejmě i
absurdnosti. Možná ani žádný řád není.
Skutečnost je Nickovi představena jako druh
fikce. Stane se obětí monstrózní metadivadelní
hry s podivným a pochybným „pedagogickým“
účelem – aby poznal krutost svobody. „Kolem
Nicholase Urfa tak vzniká pseudosvět, iluzorní,
fiktivní svět, který ovšem Nicholas pokládá
za svět skutečný, a podle toho jedná.“7
II.
Děj Mága, rozměrného
románu o třech částech, lze reprodukovat jen stěží.
Odehrává se v půlce padesátých let
a začíná jako realistický román
ze současnosti. Hlavní hrdina Nicholas Urfe, čerstvý
absolvent Oxfordu, „patří [slovy Martina Hilského]
k módním rebelům, čte francouzské
existencialisty, cítí ty ‚správné
a módní úzkosti‘ a své chování
nazývá slovem ‚existenciální‘,
třebaže méně osvícení lidé by jej
pokládali za docela obyčejné sobectví.“8
Seznámí se s australskou letuškou Alison
Kellyovou, ale jejich vztah pro vzájemnou odcizenost a pro
Nickovo sobectví záhy skončí. Nicholas přijme
místo učitele angličtiny na střední škole na
řeckém ostrově Fraxos a seznámí se s výstředním
řeckým milionářem Mauricem Conchisem. Zde začíná
druhá část románu, v níž
realistický příběh přechází v podivné
fantastické divadelní představení, které
pro Nicholase připravil Conchis ve své vile Burani na břehu
moře. Conchis mu vypráví příběh svého
života a na jeho pozemku záhy začíná minulost
ožívat; zjevují se postavy z mládí, ale
také z řecké mytologie. Kolem Burani se prohánějí
víly a satyrové, objeví se i Conchisova dávná
láska Lily Montgomeryová. Vyprávění
z první světové války doprovázejí
z noci znějící vojenské pochody a zápach
rozkládajících se těl. Záhy Nicholas
pochopí, že vše je připravováno podle
Conchisova scénáře, že je svědkem monstrózního
a nákladného divadelního představení.
Sblíží se s Julií Holmesovou, herečkou
představující Lily Montgomeryovou, a zamiluje se
do ní.
Během společného víkendu
v Athénách a na Olympu se s ním znovu
pokusí navázat milostný vztah Alison, ale
Nicholas ji – už zamilovaný do Julie – odmítne.
Po návratu na Fraxos se po nějaké době doví, že
Alison spáchala sebevraždu. Tíživý pocit viny
za její smrt způsobí, že se ještě více
upne na Julii.
Conchisovo divadlo postupně přejde
v bizarní hru stírající rozdíly
mezi skutečností a fikcí. Nicholas se dostává
do neproniknutelného labyrintu výmyslů a lží.
Vše vyvrcholí v ponižujícím
procesu, kdy je Nick podroben potupnému
pseudopsychoanalytickému rozboru svého charakteru.
Následně je propuštěn a všichni
obyvatelé Burani zmizí.
V třetím dílu se vracíme
k realistickému modu vyprávění. Nicholas je
zpět v Londýně a snaží se vypátrat, co
z Conchisova vyprávění byla pravda, a také
smysl celé hry. Zjišťuje, že Conchis nejen
vytvářel iluze v rámci svého představení,
ale přímo falšoval skutečnost, když Nicholase
zásoboval podvrženými dopisy z Anglie, falešnými
výstřižky z novin, a dokonce i zinscenoval Alisoninu
sebevraždu. Román končí ve chvíli, kdy se
otřesený a všech jistot zbavený Nicholas znovu
setkává s Alison.
III.
Hlavní hrdina Mága
představuje jakýsi generační vzorek; je to mladík
vychovaný jako jediné dítě středostavovských
rodičů. Jeho charakter tvoří systém masek, majících
za cíl zakrývat lidská selhání a
vykořeněnost. Nicholas Urfe v sobě nese obecné generační
a sociální rysy: není-li obrazem mladého
muže své doby, pak je jistě typickým představitelem
své společenské třídy. Jeho modelovost
stvrzuje i to, že se v jeho jménu skrývá
spisovatelova „soukromá slovní hříčka“9
– Fowles píše v úvodu k revidovanému
vydání románu, že jako dítě vyslovoval
„th“ jako „f“; hrdinovo příjmení
Urfe by tak mělo stejnou výslovnost jako „Earth“
– Země.
Jeho literárními předchůdci
by mohli být hrdinové velkých společenských
románů devatenáctého století typu Pipa
z Dickensových Nadějných vyhlídek
(1861) – mladí muži s vysokými
společenskými ambicemi, kteří projdou hlubokou životní
deziluzí, v důsledku čehož (či díky čemuž) lidsky
vyspějí. Právě o paralelách s Nadějnými
vyhlídkami se v rozborech Mága často
hovoří; nicméně Mág představuje spíše
polemiku s Dickensovým románem – z hlediska
moderního člověka půlky dvacátého století.
Povaha ztráty iluzí je zde
však odlišná – zatímco Pip si
falešnost svého životního směřování
uvědomí sám, Nicholasovy iluze („řada lidských
iluzí o něčem, co vlastně není, o absolutním
vědění a absolutní moci“)10
jsou krutě destruovány zvenčí. V podstatě
jediným poznáním, k němuž Nick dospěje
sám, je, že nemá talent. Chtěl být básníkem,
poezie mu měla sloužit jako způsob, jímž by se vyrovnával
se samotou a zoufalstvím, kterým by obé
vyjadřoval, ale jeho verše byly prázdné, byla
to pouhá slova bez obsahu. Ani v hájemství
poezie nedokáže najít útěchu a obranu před
zoufalstvím, beznadějí a prázdnotou života.
Všechny tyto pocity vyústí v pokus o
sebevraždu – a z něho bude pramenit další
deziluze: Nicholas si uvědomí, že sebevražda, obdobně jako
psaní básní, je jen součástí
stylizace, přetvářky, masky…11
Uvědomění si povahy rozpoložení
hlavního hrdiny je podstatné pro pochopení jeho
motivace k účasti na podivné hře, která
začne po jeho seznámení s Mauricem Conchisem.
Mága lze považovat za jakýsi „román
výchovy“: Conchis vychovává Nicka jako
Magwitch vychovává Pipa či slečna Havishamová
Estellu. I když motivace obou Dickensových vychovatelů
je zvrácená, cesta, jíž hlavní hrdinové
Nadějných vyhlídek ujdou, nese své
plody: prostotu, čistotu, lidskou otevřenost. Vyznění
Nadějných vyhlídek naznačuje, že se před hrdiny
otvírají nové životní možnosti.12
Jak tomu u „románů výchovy“ bývá,
hrdinové si uvědomí, že (slovy Vladimíra
Svatoně) „základní orientace lidských
životů […] je klamná a […] je nutno pochopit,
že všechny záměry a snahy jsou jenom částečkou
velkého toku života.“13
U Dickense má svět svůj řád a smysl a motivace postav
je srozumitelná. Ve světě Mága žádný
smysl a řád není; čím víc se jej
Nicholas Urfe snaží poznat, tím hlouběji se propadá
do nejistoty, tím více se zaplétá do
sítě lží (lidé z Conchisova kruhu by řekli
fikcí), které Conchis spřádá.
Poznání klamnosti svého dosavadního
směřování nepřinese novou pozitivní
životní možnost. Nezdar je natolik absolutní, že spíše
umrtvuje vůli, než že by byl počátkem nové cesty.
Nicholas jako postava a vypravěč (a ani čtenáři) netuší,
co Conchisova hra znamenala a jaký má význam.
Jeho motivaci snad neznal ani autor;14
lze se tudíž domnívat, že vysvětlení smyslu
by se nám nedostalo, i kdyby Nicka jako vypravěče nahradil
vypravěč ve třetí osobě. Závěr románu přináší
hypotetické poznání a poučení spíše
čtenářům než Nicholasovi.
IV.
Cílem této stati není
podat celistvý rozbor Fowlesova rozměrného románu,15
zaměřuje se na to, jaké odpovědi Fowles nalézá
na otázky po existenci morálky a svobody ve světě bez
Boha, které si ve svých románech klade.
Během oné podivné hry, kterou
Conchis pro Nicholase a s Nicholasem hraje, nabídne
mladému muži řadu vysvětlení, co se vlastně děje a
proč se to děje. Jednotlivá vysvětlení se navzájem
vylučují a vytvářejí složitou síť iluzí
a klamů. Nicholas se do nich zaplétá a nakonec
přestává být s to odlišit, co je
skutečnost a co pouhá fikce. Jde o jakousi spirálu
klamu: Jakmile Nick uvěří, že se vše začíná
vysvětlovat, že už má jasno a chápe smysl Conchisova
jednání, přijde „mág“ Conchis
s něčím dalším. Nickův pocit pochopení
řádu věcí se ukáže jako falešný a
stává se součástí dalšího
stupně klamu.
Conchis vystupuje v roli všemocného
kouzelníka, tvůrce iluzí. Opakovaně je přirovnáván
k Prosperovi (shakespearovské aluze jsou pro Mága
stěžejní). Ačkoliv jde o postavu stojící
v centru románu, vlastně o něm nic nevíme,
protože nic kolem něj není jisté. Obrazy v jeho
domě jsou padělky, údaje z jeho minulosti nelze
verifikovat, přítomnost je falešná.16
Pro jeho rozmlženou identitu je příznačné, že při
Conchisově vnějším popisu Nick zdůrazňuje, že vypadá
jako někdo: „Byla tu jakási bizarní
příbuzenská podobnost s Picassem…“17
A při vyjížďce na loďce: „Vypadal teď jako
Picasso napodobující Gándhího,
který předstírá, že je pirát.“18
Součástí magického
divadla na Burani je i Julia Holmesová, hrající
v první fázi roli Lily Montgomeryové,
Conchisovy údajné dávné lásky,
vzkříšené z mrtvých. Na
trojúhelníku Nicholas – Conchis – Julia (k
ní se později připojí její sestra –
dvojče June) si lze velmi přehledně předvést systematické
rozbíjení Nickových noetických jistot.
Nejprve Conchis předvede Julii jako Lily,
přízrak z minula, coby doklad, že vládne
nadpřirozenými schopnostmi. Kolem Nicka se děje řada
podivných věcí, až Nick musí sám sebe ujišťovat, že nevěří na duchy:
V domě bylo mrtvolné ticho,
jako uvnitř lebky, ale psal se rok 1953 a já jsem byl
ateista, který na spiritualismus, duchy a podobné
nesmysly nevěřil […]19
Následuje fáze herecká;
vše je součástí „soukromé
inscenované masky“ (podložené známým
shakespearovským „Celý svět je jeviště a
my jsme jen herci“) a z Lily se vyklube herečka Julia
Holmesová. Zde se Nicholasovi dostává prvního
racionálního vysvětlení: Všechny
ty podivnosti jsou jakýmsi soukromým divadelním
představením výstředního milionáře.
Ve třetí fázi se Julia
spolu s June představí coby dvě uvězněné herečky,
stejné oběti jako Nick, a Conchisovy „masky“ se
údajně účastní proto, že jde o „vyšší
hru“, „vyšší záměr“;
bylo by špatné jej zkazit, i když dívky nevědí,
oč jde, jen to tuší. Klamný pocit spojenectví
s dvojčaty spolu s propukající láskou
k Julii v Nicholasovi vyvolává zdání,
že nyní může být tvůrcem hry on. Nicméně
vysvětlení, že jde o dosud nepoznaný „vyšší
záměr“ je protikladem předchozího
racionálního divadelního vysvětlení.
Ve čtvrté fázi se z
Lily/Julie „stane“ schizofrenička a z Conchise její
psychiatr, který v rámci léčby hraje hru
na herečky a milionáře, jenž je vězní. Vysvětlení
je opět racionální: Nick je součástí
Conchisovy terapie; nebyl do ní zasvěcen, aby byl jeho
„výkon“ přesvědčivější. Julia bude
normální, až si uvědomí, že „tohle
není skutečný svět. Tohle nejsou skutečné
vztahy.“20
Pátá fáze je pro Nicka
nejkrutější: zajmou jej němečtí vojáci
(aby se vcítil do Conchisovy evokace „válečné
epizody“), je zinscenována sebevražda Alison, Conchis
„unese“ Julii. Když se Nick s Julií konečně
setká (sestry měly Conchisovi utéct) a Julia se stane
jeho milenkou, dostane se mu dalšího vysvětlení.
Conchis je slavný psychiatr, ale předmětem jeho zájmu
není Julia, ale Nicholas, a sestry Holmesovy jsou
psychiatrovy asistentky. Předmětem výzkumu je:
[…] problematika povahy iluzí
jako symptomů šílenství. […]
Psychiatrie se začíná čím dál víc
zajímat o druhou stránku mince. Snaží se
zjistit, co způsobuje, že někteří lidé jsou duševně
zdraví a nepokládají falešné
výplody fantazie za skutečnost. Pokud člověk chce, aby takové
zkoumání k něčemu vedlo, je pochopitelné,
že svému příčetnému, v tomto případě
velmi příčetnému pokusnému králíkovi
neoznámí, že se ho vším, co říká,
pokouší oklamat.21
V okamžiku, kdy se Nicholas smíří
se svou rolí pokusného králíka, neboť
jeho odměnou má být Juliina láska, do pokoje
krátce po jeho milování s Julií
vtrhnou Conchisovi pomocníci, Nicka omámí a
unesou. „…scéna z Kafky, kterou někdo
v jakémsi podivném rozmaru vložil do textu
Lawrencova románu.“22
Během Nickova věznění se jeho
myšlenky obracejí k mrtvé Alison:
Její upřímnost a
bezelstnost a skutečnost, že zemřela, byly najednou tím
jediným, k čemu jsem se mohl upnout. Jestli i ona,
jestli… Podlomila se mi kolena. Celý život se mi
proměnil ve spiknutí. Rozběhl jsem se v myšlenkách
proti proudu času a snažil se ze všech sil uchopit Alison,
najít naprostou jistotu, že byla taková, jakou jsem ji
znal. […] Co když můj život během posledního
roku byl pravým opakem toho, co Conchis tak často (možná
opět proto, aby mě spletl) tvrdil o životě vůbec? Co když v něm
nebylo náhodného nic? […] Snažili se mě
připravit o rozum, nějakým ohromujícím způsobem
mi vymýt mozek. Já jsem se ale jako klíště
držel skutečnosti. A taky něčeho v Alison, něčeho průzračně
čistého jako křišťál, co mi dávalo
jistotu, že by nikdy nedokázala zradit.23
Jeho postoj k okolnímu světu má
všechny rysy paranoie: kdo další se ještě
účastní spiknutí? Dochází
k naprosté destrukci jistot, že něco ví, že si je
něčím jist; nevím najednou začíná
být Nickovým hlavním životním postojem…
…všichni přece nemohli být
spolčeni s Conchisem. Byl jsem celý zkoprnělý […]
z toho, jak daleko dokázali zajít, aby mě mohli
zneužívat a mást. Překračovali zákon, nedbali
na to, že mám práci, úcta k mrtvému
pro ně neznamenala nic [Nick zjistil, že od samého
začátku věděli, že Alison zemřela, ale nijak na to nebrali
ohled. – pozn. MS]. Popírali všechny
zvyklosti a hodnoty, díky nimž se ve světě dá žít.
A stavěli na hlavu i všechno to, co tvořilo základy
Conchisova světa, jak jsem ho poznal.24
Následuje zasedání
podivného soudu – psychiatrického konsilia,
v rámci něhož si Nicholas vyslechne posudek na svou
osobu a Julia přijme další (definitivní)
totožnost: dr. Vanessa Maxwellová; její vztah
k Nicholasovi byl jen projevem „tělesného zalíbení
v subjektu“.
Po návratu do Londýna se
Nicholasovi podaří vypátrat matku dvojčat Lily de
Seitasovou, která se dříve též aktivně
účastnila „masek“. Ta mu poskytne údajně
definitivní vysvětlení smyslu toho, co se dělo na
Burani. Všechno je jen fikce, vše je jen náhoda.
Ve světě bez Boha tomu ani nemůže být jinak. „Božská
hra skončila… Protože není žádný Bůh a
není to hra.“25
Poučením pro Nicka mělo být:
„Tělesná rozkoš a mravní zodpovědnost
jsou dvě naprosto odlišné věci.“26
A nakonec Lily zdůvodní, proč systematicky narušovali
všechny Nickovy „jistoty“, proč je po vrstvách
odloupávali… Zbavovali ho fikcí, které
nejsou nezbytné.
…jestliže se někdo, třeba i jen
v malém měřítku, snaží napodobit působení
některé z tajemných sil, které ovládají
bytí, pak nutně musí vybočit z rámce
určitých konvencí, které si lidé
vytvořili, aby tyto síly udrželi pod kontrolou. To neznamená,
že v normálním životě zastáváme
názor, že by takové konvence měly být
odstraněny. Zdaleka ne. Jsou to užitečné fikce, bez kterých
se neobejdeme. V rámci božské hry ale vycházíme
z předpokladu, že skutečnost tvoří pouze fikce a přitom
žádná z nich sama o sobě není nezbytná.27
Jednou z Conchisových historek
je zážitek jeho duchovního osvícení
během pobytu v Norsku, kdy potkal muže, který „se
setkával s Bohem“. Conchis tehdy pochopil, že
jedině tehdy, až si uvědomí, že neví nic, až když se
„nevím“ stane pilířem jeho vědomostí,
bude na cestě k poznání pravdy:
Pak ale jako by mnou projel blesk a
v tom okamžiku se mi zazdálo, že všechna naše
vysvětlení, všechny definice, logické důkazy a
etiologické poučky jsou jen řídkou sítí.
Ta veliká, netečná příšera, realita, už
nebyla mrtvá a snadno ovladatelná. Byla plná
tajemné životní síly, nových tvarů a
možností. Síť nebyla k ničemu, skutečnost se
drala skrze ni ven. […] Nevím.
To prosté nevím bylo mým
ohnivým sloupem. Díky němu jsem i já mohl
nahlédnout za hranice světa, v němž jsem žil, a spatřil
jiný svět.28
Všechny Conchisovy příběhy
byly vždy správně načasované. Není důležité,
byly-li pravdivé, nýbrž co jimi chtěl Conchis sdělit.
Vyprávění o Norsku přišlo v té fázi
„masky“, kdy Julie měla hrát roli schizofreničky
a Conchis jejího psychiatra. Terapie spočívala v tom,
že si měla uvědomit: „Tohle není skutečný svět.
Tohle nejsou skutečné vztahy.“29
A stejný úkol stojí i před Nicholasem: uvědomit
si, že skutečnost se dere skrze řídkou síť vědomostí.
Že pravdu pozná jedině tehdy, až z něj sloupnou všechny
předsudky, všechny jistoty. „Možnost verifikace je
jediné kritérium, které věda při posuzování
reality bere v úvahu,“ říká Conchis.
„To však neznamená, že nemohou existovat
skutečnosti, které ověřit nelze.“30
Vysvětlením Conchisových
záměrů bychom ovšem neměli ospravedlňovat jeho
zacházení s Nickem.
Lily de Seitasová příznačně
objasňuje princip „masky“ metaforou evoluce: „Zamýšlel
jste se někdy nad tím, proč se evoluce obtěžovala vytvořit
tolik různých tvarů a velikostí? Nepřipadá vám
to taky jako zbytečná námaha?“31
Tato slova vztahuje k tvrzení, že skutečnost tvoří
pouze fikce, z nichž žádná není nezbytná.
A pokračuje:
Základním principem, který
řídí život, je náhoda. Maurice mi tvrdí,
že dnes už o tom není třeba diskutovat. Pokud člověk studuje
jadernou fyziku dostatečně do hloubky, zjistí, že jsou
situace, při nichž rozhoduje pouze náhoda. Všichni si
samozřejmě namlouváme, že to nemůže být pravda.32
Náhodná byla volba Nicholase,
náhodné byly události na Burani. Hned na samém
počátku Conchis říká: „Plán
namísto skutečnosti. Žádný plán
neexistuje. Všechno je náhoda. A jediné, co nás
zachrání, jsme my sami.“33
Je zřejmé, že taková
vysvětlení nemohou Nicholase – a ani čtenáře
– uspokojit. Kde je ono hlubší poznání
řádu světa, o němž Conchis mluvil? Kde je ono nahlédnutí
za hranice světa, v němž žijeme?
Závěr nevysvětluje nic. Po
komplikovaném systému násobících
se lží nelze vyloučit, že i poslední vysvětlení
není lež a že po něm tedy není možné přijít
s dalším posledním vysvětlením
– a tak dále do nekonečna. Conchis (neboť Lily de
Seitasová jen tlumočí jeho názory) prostě dál
kupí další výroky, které si
protiřečí. A je možné, že hledání
jakéhokoliv systému v Conchisových slovech
je jen přijetím Nicholasova paranoidního pohledu na
svět. Možná je jakýkoliv systém dílem
náhody.
Nicholase Urfa zbavili všech jistot
a všech předsudků, ale toto prázdné místo
se nezaplnilo ničím novým. To je třeba mít na
paměti při úvahách o prospěšnosti Conchisova
experimentu pro Nickův další život a pro rozvoj jeho
charakteru.
V.
Stěžejní pasáží knihy
je Conchisovo vyprávění o německé okupaci
Fraxu.
Za války byl Conchis jmenován
starostou ostrova; v rámci této funkce se
„spřátelil“ s velitelem nepočetné
německé posádky, kultivovaným a kulturně
založeným poručíkem Antonem Kluberem, jenž usiloval o
vytvoření co nejpřátelštějšího
vztahu mezi vojáky a místními. Jeho záměr
se však zhroutil, když partyzáni z pevniny na
podzim 1943 zavraždili čtveřici vojáků a na ostrov přijelo
trestné komando sadistického plukovníka SS
Wimmela. Wimmel zajme osmdesát ostrovanů jako rukojmí;
ostatní mají pochytat partyzány. Když to
udělají a partyzány předají Němcům, budou
rukojmí odvezeni do pracovního tábora; když se
jim to nepodaří, bude všech osmdesát zajatců
popraveno.
Partyzáni i jejich spojenci na
ostrově jsou skutečně chyceni a během exemplární
popravy těch, co přežili mučení, Wimmel postaví
Conchise před volbu: může zachránit rukojmí, když dva
polomrtvé partyzány vlastnoručně utluče pažbou
samopalu. Conchis odmítne a esesáci popraví
všech osmdesát rukojmích včetně Conchise. Ten
však jako jediný přežije. Poručík Kluber krátce
nato spáchá sebevraždu.
Na základě této zkušenosti
Conchis zformuluje svůj koncept svobody:
Díky této zkušenosti
jsem si plně uvědomil, co je to humor. Je to projev svobody. Právě
díky existenci svobody existuje i smích. Bez smíchu
by se mohl obejít jedině vesmír, v němž by bylo
všechno předem určeno. Člověk koneckonců může uniknout
poslednímu žertu jedině tak, že se stane obětí. Musí
pochopit, že pokud bude neustále před vším
utíkat, uteče sám sobě. Přestane existovat, nebude už
svobodný…34
Musíte se rozhodnout, Nicholasi.
Buď budete jako kapetan [vůdce partyzánů], který
vraždil a znal jen to jediné, zato však pravé
slovo [SVOBODA! jeho poslední výkřik], nebo
jako Anton. Takový člověk přihlíží a zoufá.
Nebo zoufá a přihlíží. V prvém
případě se zabíjí fyzicky, v druhém
morálně.35
V Nicholasovi se střetávají
dva koncepty svobody: Na jedné straně stojí neomezená
volnost, umožňující naplňovat vlastní touhy,
uspokojovat osobní ambice, což Nicholas, považující
sám sebe za představitele generace posedlé
individualismem, chápe jako generační postoj. A oproti
tomu Conchisův názor: svoboda jako nevyhnutelná
odpovědnost za své vlastní jednání.36
Takto koncipovaná otázka
svobody se znovu objeví ve scéně závěrečného
soudu, kdy Nicholas dostane možnost potrestat Julii. S důtkami
v ruce před bezbrannou Julií je znovu vystaven zkoušce,
kterou chápe jako jistou paralelu ke Conchisovu válečnému
rozhodnutí. Nakonec zvolí „svobodu neudeřit“.
Obdobnou volbou je setkání s
mladým Američanem v poslední části románu.
Za Nicholasem jej coby nového zájemce o práci
na Fraxu zřejmě poslal sám Conchis. Nicholas má
nutkání prozradit mu, co se dělo na ostrově, a tím
Conchisovi zhatit plány, ale pak to neudělá. Co když
Američan patří k nim? Co když Američan
představuje další zkoušku? Kdyby v ní
Nicholas neuspěl, mohli by mu zabránit v setkání
Alison. „Nakonec jsem znovu zůstal stát s karabáčem
v ruce, neschopný zasadit ránu.“37
V tomto dilematu spočívá
princip Nicholasova paranoidního vnímání
světa: stále si není jist, jestli zkouška a
hra nepokračují dál; neví, zdali lidé
kolem něj nejsou součástí spiknutí. Své
chování musí přizpůsobit tomu, aby mu oni
umožnili znovu se setkat s Alison; aby se s ním
Alison – až oni posoudí jeho chování –
chtěla setkat… Conchis tak získal další
roli: roli všemocného, vševědoucího
Boha, schopného Nicholase okamžitě potrestat za sebemenší
prohřešek. Je to poslední fáze jeho „masky“;
jakkoliv se může zdát, že z románového
světa zmizel, je stále přítomen jako demiurg hry.
V tom lze vidět další
z conchisovských paradoxů a protimluvů: Na jedné
straně chápe přítomnost Boha ve světě jen coby jednu
z mnoha fikcí, které je třeba rozložit, na straně
druhé si roli Boha vůči Nicholasovi sám nárokuje.
Má-li být náhoda řídícím
prvkem, pak v Conchisově případě na sebe vzala podobu
libovůle – či svévole – tvůrce boží
hry. Odpovědi na stěžejní otázky tu mají
podobu paradoxu.
Nicholasovo morální poučení
v závěru je dvojlomné. Jeho snaha „být
dobrý“ se zdá být motivována
toliko strachem z trestu a vidinou odměny – setkání
s Alison. Uvědomuje si, že musí projevit „dostatečnou
lítost a ochotu doznat své prohřešky“,38
protože realitu kolem chápe jako test svého
charakteru.
Není tedy divu, že jeho pocity
oscilují mezi odcizením světu i lidem, zmarem a
vykořeněností. Má tohle být výsledek
Conchisova experimentu?
Antihrdina si vystačí s docela
nepatrným kouskem naděje, s pouhým vědomím,
že bude dál existovat; vezměte ho, velí naše
doba, a postavte ho tam, kam právě dospěl vývoj
lidstva, na křižovatku, před nějaké dilema. Když zvolí
špatně, přijde o všechno, a když správně,
odměnou mu bude jen pokračování toho, co už bylo.39
V samém závěru románu
se Nicholas konečně setká s Alison. Fowles nechává
konec otevřený; nikoliv pouze v rovině dějové
(otázka, zdali se hrdinům podaří milostný vztah
obnovit, může být vděčným předmětem úvah,
nicméně asi nebude tím podstatným pro
myšlenkové vyznění textu),40
ale především obecně lidské. Nicholasova
osobnost je natolik nahlodána paranoiou, že zpočátku
ani není s to Alison důvěřovat. Předpokládá,
že jsou stále sledováni a vše je dalším
pokračováním Conchisovy božské hry.
Přesně, byť poněkud opatrně, vykládá závěr
románu Martin Hilský: „Jedním z možných
výkladů románu je, že Conchisův experiment Nicholase
hluboce poškodil, že rozleptal jeho schopnost komukoliv
důvěřovat, a tudíž kohokoliv milovat.“41
„…dokonalé vyvrcholení
božské hry. Oni zmizeli a my jsme zůstali sami,“42
čteme v románu. Otázkou zůstává,
nakolik se Conchisův experiment na Nicholasovi podepsal a jak se
vědomí, že všemocný, vševědoucí a
trestající „Bůh“ zmizel a Nicholas se bude
nadále zodpovídat jen sám sobě, promítne
do jeho budoucích činů.
VI.
[John Fowles – Sběratel]
V literární
tradici je zakotvena víra ve zušlechťující
funkci utrpení. Jedná se o druh konvence, nezbytný
pro dosažení katarze. Hrdina po všech zkouškách
vzejde [K4] lidsky
zkultivovaný, „lepší“ – a je
s to tváří v tvář trápení,
jež prožil, uznat, že bylo k něčemu dobré, že přineslo
své ovoce.
Nicholas se naučil chovat tak, jako by jej
bezprostředně sledovala nějaká vyšší moc
schopná jej za každý prohřešek okamžitě
potrestat; ne desatero, ale vyšší imperativ,
který celé desatero shrnuje: Nezpůsobíš
zbytečnou bolest… Z tohoto hlediska se z Nicka
stává skutečně „lepší člověk“.
Že za to musel zaplatit vysokou cenu, což jej (možná) navždy
poznamenalo, je další z románových
paradoxů. Závěr Mága nepřináší
katarzi ani vykoupení hlavního hrdiny; spíše
se zdá, jako kdyby Nicholas stál na začátku
další cesty – stejně neznámé jako
smysl předchozích zážitků.
Ve Fowlesově slavném debutu Sběratel
unese mladou studentku malířství Mirandu Greyovou
Kalibán,43
ušlápnutý psychopatický úředníček,
sběratel motýlů Frederic Clegg. Ve sklepní kobce domu,
kde ji Clegg drží, dokáže vnímavá,
citlivá a inteligentní Miranda na stránkách
svého deníku využít hrůzu své situace a
strach ze smrti a bolesti k hluboké introspekci a
mravnímu a lidskému růstu. Uvědomí si význam
mravních zásad, důstojnosti a dobra. Tyto pojmy pro ni
přestanou být jen vyprázdněnými floskulemi, ale
její nečekanou životní zkušeností
nabudou konkrétního významu. Miranda ze sebe
oloupe slupky předsudků a předzjednaných dogmat daných
měšťáckou středostavovskou výchovou. Přestane
být „poslušnou dceruškou váženého
pana doktora“,44
„nevinná, ale omšelá, pyšná
a hloupá“.45
Ujasní si význam lásky a sexu. Pochopí,
co chce od života a co musí udělat, aby v budoucnu byla
šťastná. Zažije hluboké sebepoznání:
Podívala jsem se dnes ráno
do zrcadla a viděla jsem to ve svých očích. Zdají
se být mnohem starší i mladší.
Když se to řekne, zní to jako nesmysl. Ale je to přesně ono.
Jsem starší i mladší. Starší,
protože jsem se poučila, a mladší, protože mě do
značné míry utvářelo to, co mě naučili starší
lidé. Jejich vyčichlé názory se na mě nalepily
jak bláto na střevíček. […] Ale cítím
v sobě tolik energie, která mě žene dál. Novou
nezávislost.46
Podivná myšlenka: nepřála
bych si, aby mě tohle nepotkalo. Protože jestli se odtud dostanu,
bude ze mě úplně jiný, a doufám, že lepší
člověk. A jestli se odtud nedostanu, jestli se stane něco strašného,
přesto budu vědět, že to, jaká jsem byla a jaká bych
byla i zůstala, kdyby se tohle nepřihodilo, by nebyl ten člověk,
jakým bych si přála být.47
Zejména si ale Miranda uvědomuje, že
dokáže svou zkušenost přetavit v umění. Že
se stane nejen lepším člověkem, ale i lepší
malířkou.
Příležitost hrůzný zážitek
„zhodnotit“ ovšem nedostane. Zemře ve svém
sklepním vězení a román končí tím,
že si zvrácený Kalibán hledá další
oběť.48
Žádná katarze, žádná spása.
Prožité utrpení nemělo smysl, nepřineslo osvobození
ani zušlechtění. Miranda ovšem nezemřela
v bláhové iluzi, krátce před smrtí
si děsivou bezvýchodnost své situace uvědomila.
Ztracené iluze, žádná naděje…
Nenávidím Boha. Nenávidím
cokoli, co stvořilo tento svět a lidské plemeno, co umožnilo
existenci lidí jako Kalibán a situaci jako ta moje.
Je-li nějaký Bůh, je to velký
odporný pavouk ve tmě.
Nemůže být dobrý.
Ta bolest, to strašné
prohlédnutí, k němuž jsem právě dospěla.
Nemuselo to být. Je to jen bolest, a nic nevykupuje. Nic se
z ní nerodí.
Všechno nadarmo. Všechno
zmařené.
Čím je svět starší,
tím je to zjevnější. Bomba a mučení
v Alžírsku a hladovějící děti v Kongu.
Je to stále větší a temnější.
Stále víc utrpení pro stále víc
lidí. A stále víc nadarmo.
Jako kdyby praskly pojistky. Jsem tu
uprostřed černé pravdy.49
Ačkoliv se tak dopustíme toho, čemu
David Lodge říká „chybný záměr“
– tj. chyby spočívající v tom, že
důkaz autorova záměru je hledán vně textu –,
můžeme Mirandin osud vnímat jako odpověď na otázku, do
jaké míry byl Conchisův krutý experiment pro
Nicholase „zušlechťující“.
VII.
Mág i Sběratel odrážejí
Fowlesovo duchovní hledání na přelomu
čtyřicátých a padesátých let. Jako
student Oxfordské university s velkým zaujetím
(od podzimu 1948) četl francouzské existencialisty, Sartra a
Camuse, a také Blaise Pascala, považovaného mnohdy za
předchůdce existencialistů. Skeptika a ateistu Fowlese zaujal moment
Pascalovy tzv. la nuit de feu, „noci ohně“ 23.
listopadu 1654, kdy mu bezprostřední blízkost smrti
přivodila jakési duchovní prozření a uvědomění.
Z mystického prožitku vzešla Pascalova bytostně
antiracionalistická doktrína o spáse skrze
milost a zdůrazňování emocionálního
pochopení víry. Zaujetí francouzským
myslitelem a matematikem ze sedmnáctého století
odrážejí Fowlesovy deníky.
Pascal coby „lék“ na
lidskou skepsi navrhoval tzv. „sázku“: Pokud Bůh
neexistuje, skeptik vírou v něj nic neztratí; ale
jestliže Bůh existuje, skeptik tím, že v něj věří,
dosáhne věčného života. Fowles řešení,
jež nabízela Pascalova „sázka“, odmítal,
ale pascalovský prožitek náhlého prozření
a uvědomění, „noci ohně“, přisoudil některým
svým hrdinům – těm, jimž je dopřán prožitek
mystické, iracionální, velmi osobní
konfrontace s tajemstvím vesmíru.50
Ve spisovatelových tehdejších
denících ovšem nalezneme i polemiku s Albertem
Camusem, s jeho koncepcí svobody a iracionální
vírou v člověka ztraceného v absurdním
světě. Na druhé straně se přikláněl ke Camusově tezi,
že člověku je dán pouze smrtelný život a jedinec svou
vlastní hodnotu musí vymezovat vůči jeho absurditě.
Fowlesův existencionalismus musel být mocně ovlivněn
Charlesem Darwinem – ostatně jeho biografka přímo
hovoří o vlivu „biologického determinismu“:
svobodná vůle nemůže být absolutní, svoboda je
ovlivněna faktory mimo lidskou kontrolu (z Fowlesových
hrdinů je vhodným dokladem této teze Frederic Clegg).
Fowles se snažil popsat kolísající hranice
skutečné osobní svobody a určit ty momenty, v nichž
je volba možná a v nichž je nemožná, a pokoušel
se vytvořit imaginární pole pro svobodnou hru své
vlastní relativně svobodné vůle.
Byť se John Fowles považoval za ateistu,
při úvahách o smrti a svobodě se nemohl vyhnout
otázkám o povaze Boha. Důležitou roli zde hrálo
spisovatelovo zaujetí přírodou a zájmem o
přírodní vědy. Radost ze souznění s přírodou
v mladém Fowlesovi vyvolávala prožitky až
„panteistického štěstí“. Když se
tyto pocity pokoušel v denících
intelektuálně zpracovat, došel ke ztotožnění
Boha s nekonečnými možnostmi života. Bůh se stal
svobodou, která umožňuje všechny další
svobody. „Bůh jako někdo, kdo vybírá
z možností,“ stojí ve Fowlesově deníku.
„Existence možností není sama o sobě důkazem
Boha, ale volba z nich ano. Bůh je řadou možností, které
se průběžně vyvíjejí.“ – „Nezbytnou
přirozeností Boha je, že neexistuje a že tudíž štěstí
lidskosti závisí na osobní sebejistotě a
přijetí celého toho bohaprázdného
vesmíru a existence předpokládá – prostě…
lásku a úctu k bližnímu – vlídné
sobectví, kontrolované požitkářství.“51
Tento řetězec úvah o Bohu,
směřujících až k jeho popření, stojí
i v pozadí intelektuálního vývoje
(či zrání) některých Fowlesových postav.
Jeho hrdinové si v určitou chvíli uvědomí,
že jsou sami, prožívají pocit existenciálního
opuštění Bohem. Pocit, který s sebou
nepřináší smutek, ale vyjasnění. Úlevu,
pochopení. Převzetí zodpovědnosti za svůj život.
V Kalibánově vězení si
Miranda do svého deníku zapíše:
Sedím tu a přemýšlím
o Bohu. Asi už v Boha nevěřím. […] Teď
myslím vím, že Bůh do ničeho nezasahuje, tak to
aspoň cítím. Nechává nás trpět.
Když se člověk modlí o svobodu, možná že se mu uleví
jen proto, že se modlí, nebo proto, že se tak jako tak děje
něco, co mu svobodu přinese. Ale Bůh neslyší. Takové
lidské schopnosti jako slyšet nebo vidět, mít
soucit nebo pomoci, v sobě nemá. Možná, že
stvořil svět a základní zákony hmoty a vývoje.
Ale nemůže se starat o každého jednotlivce. Naplánoval
to tak, že někdo je veselý a jiný smutný, že
někomu všechno vychází a jinému ne. Kdo
je smutný a kdo ne, to neví, a také se o to
nestará.
Už několik dní mám pocit,
že mě Bůh opustil. A cítím, že je to tak poctivější,
racionálnější a nějak jasnější.
Pořád sice v nějakého Boha věřím, ale ten
je tak vzdálený, tak chladný, tak matematický.
Vidím, že musíme žít tak, jako kdyby žádný
Bůh nebyl. Modlení, pobožnosti a zpívání
v kostele – to všechno je hloupost a k ničemu.
[…] Nemá smysl spoléhat se jen tak obecně na
štěstí, na Prozřetelnost nebo na to, že na vás
Bůh pohlédne milosrdným okem. Člověk musí
jednat a bít se sám za sebe.
Nebe je úplně prázdné.
Nádherně čisté a prázdné.
Jako kdyby architekti a stavitelé
bydleli ve všech domech, které postavili! Nebo mohli
ve všech bydlet. Vždyť je to plně jasné,
přímo to bije do očí. Nějaký Bůh být
musí, a o nás nemůže vědět vůbec nic.52
VIII.
[John Fowles – Daniel Martin]
Motto Fowlesova vrcholného,
myšlenkově nejambicióznějšího a
nejhlubšího románu Daniel Martin –„Krize
spočívá přesně v té skutečnosti, že staré
umírá a nové se nemůže narodit…“
z Antonia Gramsciho – by mohlo být i mottem
Sběratele, neboť vystihuje fázi duchovní
proměny vězněné Mirandy. Tváří v tvář
nepochopitelné krutosti projde její víra v Boha
a smysluplný řád světa krizí. To staré
zaniklo, nové ale nedostalo příležitost se zrodit.
Autobiografický Daniel Martin
je portrétem anglického intelektuála středního
věku, který rekapituluje svůj život a vztahy a snaží
se najít svou identitu, nejen osobní, ale i národní.
Do tohoto hledání patří i vyrovnání
se s náboženstvím.
Daniel Martin je stejně jako jeho
autor skeptik a ateista. Odmítnutí víry a
náboženství Daniel chápe jako akt vzdoru vůči
otci, venkovskému faráři. Dětství na anglickém
venkově třicátých let je prostoupeno nudou; později
měl Daniel pocit, že byl vychován v devatenáctém
století, neboť to dvacáté začalo až po roce
1945. A tak se mu víra jeví jako něco, co do
současnosti nepatří, co svou spořádaností,
harmonií a optimismem patří do minula. Zkrátka
jako něco, co v současném světě nemá místo,
neboť se nevztahuje k jeho současnému uspořádání.
O otci Daniel píše: „Prostřednictvím své
opravdové víry se upíral k harmonickému
uspořádání světa…“53
Danielův ateismus je v románu
konfrontován s vírou jeho dlouholetého
přítele Anthonyho Malloryho, katolického filozofa
přednášejícího na Oxfordu. Pro něj je –
samozřejmě s jistou mírou sebeironie a nadsázky –
skepse moderní doby (hlavní dějová linie románu
se odehrává v půlce sedmdesátých
let dvacátého století), tak protikladná
jeho víře, „ztělesněním ďábla“.
V rozhovoru s titulní postavou odmítá
beckettovsky černohumornou charakterizaci světa jednoho svého
studenta jako něco, co nepatří do filozofie (do jeho
filozofie), ale do literatury…
„Stále nejsem schopen
pohnout s hádankou boží existence. Ale ďáblovi
jsem už přišel na kloub.“
„Tak co je ďábel?“
„Neschopnost vidět souvislosti.
[…] Jeden z mých studentů mi asi před rokem či
dvěma prozradil, že dvacáté století lze
přirovnat ke zjištění, že jsme všichni herci ve
špatné komedii, a to přesně v tom okamžiku, kdy
jsme objevili, že ji nikdo nenapsal a nikdo se na ni nedívá
a že jediným dalším divadlem ve městě je
hřbitov.“54
Anthonyho víra projde zatěžkávací
zkouškou v podobě nevyléčitelné nemoci. Po
mnohaleté roztržce navštíví Daniel svého
na rakovinu umírajícího přítele
v nemocnici a Anthony se při rozhovoru s ním
ohlíží za svou minulostí a přemítá
nad tím, jak mu jeho víra pomáhá
vyrovnat se s nemocí. Říká:
Když mi to poprvé řekli, byl jsem
velmi poděšen. Hořkost? Když jde do tuhého, pak
okolnost, že člověk strávil větší část
života lingvistickými analýzami a etickými
teoriemi, mu nepomůže ani trochu. […] Stejně tak tomu
je i s vírou a teologií. Jediné, co
zpočátku cítíš, je zdrcující
pocit nespravedlnosti. Nespravedlnosti božské či přirozené,
na tom nesejde. Nejsi schopen přemýšlet o minulosti.
Myšlenky se ti upínají pouze k budoucnosti,
kterou už nikdy neprožiješ. Takový stav mysli začne
být tak vyčerpávající a nesmyslný,
že se z něho musíš – či alespoň já
jsem musel – dostat racionální úvahou.
[…] Další představa, které se
člověk musí zbavit, je trest. Zhřešil jsem, proto
zemřu. Tady o tom vědí úplně všechno. Velice
přesvědčivě ti vysvětlí, že karcinomy, přinejmenším
ten můj druh, jsou příkladem naprosté náhody.
Podstatně méně si však jsou jisti, proč má
tento princip fungovat v přirozeném řádu věcí.
Nakonec zbudou jen jednoduchá domácká
pořekadla. Všechno zlé pro něco dobré, znáš
to. V takové situaci to dobré závisí
zjevně na oběti. Ne bez jisté ironie v sobě objevuji
přání konat dobro tím víc, čím
víc na ně mohu pouze myslet. […] Neoddávám
se sebeponižování před… trůnem věčnosti.
Odvážím se říci, že jsem nashromáždil
dost zásluh, abych svatého Petra přesvědčil. Ale tahle
představa božského výběrčího cla nebyla nikdy
příliš hodnověrná, že?55
Obdobně jako u Fowlesových
předchozích hrdinů je i u Anthony víra a vědomí,
že žije ve světě, který má svůj řád,
konfrontována s pocitem nespravedlnosti, s faktem
náhody, která nemá smysl a jíž nelze
vysvětlit. („Velice přesvědčivě ti vysvětlí, že
karcinomy, přinejmenším ten můj druh, jsou příkladem
naprosté náhody. Podstatně méně si však
jsou jisti, proč má tento princip fungovat v přirozeném
řádu věcí.“) Jeho svět je otřesen v základech,
jeho dosavadní myšlenky a dílo mu nepomáhají
vyrovnat se s tím, že předčasně zemře. Nicméně i
přesto tvrdí, že stále má v sobě dost
víry, „absolutní víru v Krista.“56
Navzdory tomu krátce po Danielovu odchodu z nemocnice
zanícený katolík Anthony spáchá
sebevraždu. Jeho čin přesně interpretuje Martin Hilský:
[…] Fowles nenechává
své čtenáře na pochybách o tom, že Anthonyho
čin není motivován jen beznadějnou zdravotní
situací, ale také otřesně hlubokým zklamáním
ze sebe sama, zhroucením všeho, čemu Anthony věřil a
čím žil. Dialog Daniela a Anthonyho lze pokládat za
centrální pasáž celého románu a
za nejpregnantnější výraz duchovní
krize, která nemá pouze duchovní charakter.57
Skepse a ateismus je tu postojem odvozeným
z existenciálního prožívání
moderního světa, z historie dvacátého
století, z nedostatku absolutních pravd. Ještě
v dobách jejich studentského přátelství
Anthony Mallory Danielovi říká: „…odvozovat
skepsi z neexistence trestu je téměř tak špatné
jako odvozovat víru z jistoty milosti.“58
Inteligentní a vnímavý Daniel to dobře chápe
a pro jeho introspektivní povahu je příznačné,
že si uvědomuje, že prázdnotu vzniknuvší při
odmítnutí existence Boha je třeba něčím
zaplnit:
Celý svůj život jsem se otáčel
mezi vírou v alespoň jistý stupeň svobodné
vůle a vírou v determinismus. Nakonec jsem dospěl
k jedinému jasnému závěru, že moje
svobodně provedená rozhodnutí nejsou o nic moudřejší
než slepý diktát osudu. Jeden z netvorů, které
otec choval v teologickém bestiáři ze sedmnáctého
století, se jmenoval kvietismus; kdykoliv na něho otec
útočil, připadal mi tento postoj přitažlivý…
názor, že ctnosti i neřesti jsou nepřátelé
milosti. K milosti jsem nepochybně nedospěl, nenalezl jsem však
ani důvod předpokládat, že oddání se svému
naturelu je pro člověka prospěšnější než mu
odporovat. Naskýtá se zde ovšem obtíž,
poslední problém: kterak se dobrat vlastní
povahy.59
IX.
[John Fowles – Larva]
Lze namítnout, že řeší-li
otázky smyslu víry v Boha v moderním
světě autor, který se vymezuje jako ateista, jsou závěry,
k nimž může dojít, předvídatelné. Že tomu
tak není, dokazuje mj. i historická sci-fi detektivka
Larva, odehrávající se v roce 1736,
která vychází z Fowlesova mnoholetého
zájmu o rozkolnický protestantismus. Hlavní
hrdinka Rebeka Leeová se na základě zážitku
setkání s civilizací z jiného
světa (mimozemského či z budoucnosti), který
chápe jako hluboký mystický prožitek, přerodí
z prostitutky v náboženskou vizionářku,60
matku pozdější zakladatelky sekty Shakerů.
Fowles se o náboženské
rozkolníky osmnáctého století zajímal
už od šedesátých let. Navzdory svému
ateismu se s nimi „identifikoval“, zejména
byl hrdý na vzdálené metodistické a
nonkonformistické kořeny rodiny své matky.61
Sektářští rozkolníci osmnáctého
století se mu stali symbolem elity a duchovního
sebeuvědomění, víry založené na emocích
a nikoliv rozumu.62
Snad i odtud pramení to, že na svou hlavní hrdinku
náboženskou vizionářku autor pohlíží až
téměř s úctou k daru, jež jí byl dán.
Těhotná Rebeka náhle díky
„vnuknutí“ pocítí, že její
dítě bude děvče:
Usmívá se proto, že
Kristova milost jí právě dopřála první
proroctví – dítě v jejím lůně bude
dcera. Dnes bychom řekli, že sama v sobě objevila, že si to
přeje – a tak bychom zcela nepochopili, co ona cítí.
Neusmívá se proto, že vnitřně ví a těší
se z toho. Je to úsměv člověka, který uslyšel
zvěstování a stal se jeho součástí.63
Rebečiným „protihráčem“
je vyšetřovatel Henry Ayscough, racionální
právník, zastánce statu quo, muž řádu, a
rozumu. Oproti Rebece představuje protikladný princip,
odlišnou polovinu lidského ducha. Svým způsobem
v románu zastupuje současnou dobu, byť v jakési
její „předmoderní“ fázi.
Dnešní člověk by ani na
okamžik nepochyboval, že Rebeka lže, nebo si alespoň vymýšlí.
[Když hovoří o svých viděních – pozn. M.
S.] Bohové se už nezjevují, pouze Panna Maria tu a
tam navštíví negramotné rolníky
ve Středomoří. Dokonce i v Ayscoughově době se už taková
vidění považovala za katolický podvrh, za něco, co
dobří protestanté očekávali a čím
opovrhovali. Avšak jeho Anglie, dokonce i jeho vlastní
vrstva měly k jistotě ještě velmi daleko.64
Je příznačné, že tento
rozumový a bystrý muž Rebece nikdy nedokáže
porozumět. „Moudrý a střízlivý bůh
evoluce“ lidi jako Rebeka považuje za „daleko méně
žádoucí“.65
Přesto se zdá, že jistota, k níž lidstvo od dob
Ayscoughovy Anglie dospělo, zas tak úplně jistá není.
Studie vznikla v rámci
výzkumného záměru MŠMT č. MSM 619895211
„Pluralita kultury a demokracie“.
Poznámky:
1 Vladimír Svatoň, Proměny dávných příběhů, Praha, Univerzita Karlova 2004, s. 98.
2 Malcolm Bradbury, Possibilities: Essays on the State of the Novel, London – Oxford – New York, Oxford University Press 1973. Kapitola XVI „The Novelist as Impresario: John Fowles and His Magus“, s. 256–271.
3 Tamtéž, s. 270–271.
4 Tamtéž, s. 268.
5 Martin Hilský, Současný britský román, Jinočany, H&H 1991, s. 103.
6 Bradbury, „The Novelist as Impresario: John Fowles and His Magus“, s. 268.
7 Hilský, Současný britský román, s. 104–105.
8 Tamtéž, s. 100.
9 John Fowles, Mág, Praha, Volvox Globator 1999 [1966, revidované vydání 1977], s. 8. Všechny citace z Mága v překladu Josefa Línka.
10 Mág, s. 8.
11 Nicholas o svém sebevražedném pokusu píše: „Ve skutečnosti jsem nechtěl umřít doopravdy, ale jako Merkucio. Šlo mi o smrt, která se lidem vryje do paměti, ne o skutečnou smrt a skutečnou sebevraždu, jejímž prostřednictvím bych se vymazal ze světa.“ Mág, s. 53.
12 Srov. Vladimír Svatoň, Proměny dávných příběhů, s. 200.
13 Vladimír Svatoň, Proměny dávných příběhů, s. 202.
14 V „Úvodu“ Fowles píše, že román není křížovkou jen s jedním souborem řešení, a přirovnává jej k Roscharchovu psychologickému testu: „Jeho smyslem je jakákoliv reakce, kterou vyvolá u čtenáře, a pokud jde o mě, žádná „správná“ předem daná reakce neexistuje.“ Mág, s. 9.
15 Celistvé rozbory románu nabízí např. Malcolm Bardbury (Possibilities) a Martin Hilský (Současný britský román).
16 Hilský píše, že každá z představ o Conchisovi „se ukáže být klamnou a Nicholas ani čtenář, se nikdy nedozví, kdo vlastně Conchis je.“ Současný britský román, s. 102. Malcolm Bradbury považuje za ústřední dvojznačnost role mága Conchise, tvůrce boží hry. Je jednak kněz, mudrc a terapeut, ale je také podvodník (eskamotér – trickster), padělatel, manipulátor s iluzemi a ničitel duší. V jistém smyslu je samotným romanopiscem. The Modern British Novel 1878–2001, London, Penguin 2001, s. 385.
17 Mág, s. 69.
18 Tamtéž, s. 119.
19 Tamtéž, s. 88.
20 Tamtéž, s. 245.
21 Tamtéž, s. 418.
22 Tamtéž, s. 429.
23 Tamtéž, s. 432–433.
24 Tamtéž, s. 435.
25 Tamtéž, s. 551.
26 Tamtéž, s. 552.
27 Tamtéž, s. 552.
28 Tamtéž, s. 268.
29 Tamtéž, s. 245.
30 Tamtéž, s. 203.
31 Tamtéž, s. 553. Na jiném místě říká Julia Nicholasovi, že evoluce je zdánlivě sadistické spiknutí proti jedinci (s. 420). Až v samém závěru, kdy do sebe jednotlivé střípky začínají alespoň částečně zapadat, nám dochází, že všichni kolem Conchise sdílejí jeho názory. Kdyby byl Nicholas pozornější, možná by mu mohlo být dřív jasné, že Julia není Conchisovou obětí či pacientkou, ale jeho spolupracovnicí. Na druhé straně, díky tomu, že se čtenář prakticky zcela ztotožňuje s Nicholasovým pohledem na věc, jelikož nikdy neví víc než vypravěč, je zcela zřejmé, jak obtížné je se v té záplavě zcela protichůdných výroků orientovat.
32 Mág, s. 553.
33 Tamtéž, s. 110.
34 Tamtéž, s. 382.
35 Tamtéž, s. 383.
36 Nick k tomu říká: „Zdálo se mi, že mu jde o cosi mnohem staršího, než je existenciální svoboda – o jakýsi morální imperativ, o pojem téměř křesťanský…“ Mág, s. 385.
37 Tamtéž, s. 545–546.
38 Tamtéž, s. 557.
39 Tamtéž, s. 569.
40 Zde se nabízí další možná paralela s Dickensovými Nadějnými vyhlídkami.
41 Martin Hilský, Současný britský román, s. 106.
42 Mág, s. 577.
43 Stejně jako Mág i Sběratel se opírá o aluze na Shakespeareovu Bouři.
44 John Fowles, Sběratel, Praha, Odeon 1988 [1963], s. 250. Všechny ukázky v překladu Elišky Hornátové.
45 Tamtéž, s. 251.
46 Tamtéž, s. 251.
47 Tamtéž, s. 253–254.
48 Připomeňme jen na okraj, že thrillerovitého Sběratele lze číst jako alegorii o tom, jak je vše čisté a krásné ničeno kalibánstvím „nových lidí“, zbohatlé střední třídy bez duše a bez ducha, agresivních maloměšťáků.
49 Sběratel, s. 257.
50 Eileen Warburton, John Fowles. A Life in Two Worlds, London, Jonathan Cape 2004, s. 58–59. Vzpomeňme na tomto místě mystický zážitek Maurice Conchise v Mágovi. Jak uvádí Warburtonová (s. 61–63), Fowles při psaní této epizody vycházel z vlastního zážitku z ornitologické expedice do Finska.
51 Warburton, John Fowles, s. 61.
52 Sběratel, s. 227–228. Kurzívy původní.
53 John Fowles, Daniel Martin, Praha, Volvox Globator 2002 [1977], s. 84. Všechny ukázky v překladu Rudolfa Chalupského. Ztělesněním tohoto náboženství jiných časů je i naivně optimistická tetička Millie, která Daniela spolu s otcem vychovávala (jeho matka zemřela, když byly chlapci čtyři roky). V románu čteme: „Její opravdové náboženství se neopíralo o církev, ale vycházelo z jejích názorů na motivy ostatních lidí, na vesnické skandály a tragédie. Často pronášela větičku, která vždy ukončila diskuzi o jakékoliv nenapravitelné katastrofě: Kdo ví, k čemu to bude dobré. Dokonce i otec na ni soucitně pohlédl přes své brýle při takovém projevu optimismu. Jednou jsem se jí přímo vysmál: to když jsme byli spolu sami a ona svoji frázičku předtím použila o situaci, již by i sám Dr. Pangloss [satirizovaná postava pošetilého optimisty z Voltairova Candida – pozn. M. S.] pokládal za zcela beznadějnou. Klidně mi odpověděla: ,Doufat není hřích, Danieli.‘“ (s. 92)
54 Tamtéž, s. 193.
55 Tamtéž, s. 183.
56 Tamtéž, s. 183.
57 Hilský, Současný britský román, s. 121.
58 Daniel Martin, s. 90.
59 Tamtéž, s. 166.
60 Příznačné je – a lze to chápat jako jakýsi spojující oblouk s Mágem –, že Rebeka, aby se skutečně duchovně přerodila, musí předtím projít hlubokým lidským ponížením: lord B. ji nutí souložit se svým retardovaným hluchoněmým sluhou Dickem.
61 Warburton, John Fowles, s. 413.
62 Tamtéž, s. 413–414.
63 John Fowles, Larva, přel. Jiří Hanuš, Praha, Volvox Globator 1985, s. 389.
64 Tamtéž, s. s. 408.
65 „[…] až na jednu či dvě okrajové věci, jako je umění a náboženství,“ dodává Fowles, jenž obdobně jako ve slavné Francouzově milence vstupuje do vyprávění s komentáři, aby čtenáři přiblížil dobu děje. Larva, s. 424.
|
NOVINKY
15. 01. 2009
ALUZE 3/08
Milí čtenáři,
s mírným zpožděním jsme vydali třetí číslo loňského roku. Přejeme dobrou četbu.
Jiří Hrabal
23. 10. 2008
Stránky Aluze.cz archivovány Národní knihovnou
Stránky Aluze.cz byly vybrány Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj a byly zařazeny do projektu WebArchiv.cz. Stránky budou archivovány několikrát ročně a jejich záznam se stane součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR. Díky tomu budou zachovány i pro budoucí čtenáře.
Pavel Kotrla
18. 06. 2008
ISSN 1803-3784
Dovolujeme si tímto upozornit - zejména naše přispěvatele - že internetová Aluze získala nové ISSN, a to 1803-3784, které je odlišné od ISSN, jež měla tištěná Aluze.
Jiří Hrabal
10. 06. 2008
Starší čísla a knižní přílohy Aluze
Vážení čtenáři,
dovolujeme si Vám nabídnout s výraznou slevou některá starší tištěná čísla Aluze (-60%) a knižní přílohy (-30%). Jelikož jednotlivá čísla revue neobsahují z převážné části příspěvky, které by výrazněji podléhaly “zubu času”, domníváme se, že nabídka může být pro Vás zajímavá. Obsahy starších tištěných ročníků (do r. 2006) najdete v “Archivu revue”. V případě Vašeho zájmu pište na adresu: j.hrabal@aluze.cz.
Jiří Hrabal
Atom
RSS 2.0
|