Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování jmen středního rodu podle vzoru „město“ – 6. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Část podstatných jmen středního rodu, která se skloňují podle vzoru „město“, má v 6. p. j. č. původní koncovku ‑ě(e), část má koncovku ‑u, u další velké skupiny podstatných jmen rodu středního pak lze užít koncovky obě, tj. ‑ě(e)/‑u.

Faktory, které působí při volbě koncovky ‑ě(e) nebo ‑u

1. Důležitou roli hraje zakončení slov a také slovotvorný typ. Jména zakončená na ‑go, ‑ho, ‑cho, ‑ko mají koncovku ‑u (jako u podstatných jmen rodu mužského vzoru „hrad“, viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č., příklady viz bod 3.1). U slovotvorného typu s příponou ‑dlo bývá obvykle zakončení ‑ě(e), zatímco u slovotvorných typů na ‑stvo/‑ctvo, ‑ivo zakončení ‑u (příklady viz bod 3.2, bod 3.3).
2. Distribuce koncovek ‑u/‑ě(e) může být závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě plní, srov. Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č. Ve funkci předmětu mívají podstatná jména koncovky ‑u a ‑ě(e), např. o autu/autě, o dřevu/dřevě, o plátnu/plátně. Ve funkci příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá u týchž podstatných jmen častěji koncovka ‑ě(e), např. v autě, ve dřevě, na plátně. Pevnější je pozice koncovky ‑ě(e) v platnosti příslovečného určení než pozice koncovky ‑u ve funkci předmětu; ta může být užívána méně právě vlivem vyšší frekvence výskytu některých podstatných jmen ve funkci příslovečného určení, např. častěji bylo v ČNK zachyceno spojení o autě než o autu.
3. Slova přejatá a abstrakta mají převážně koncovku ‑u, např. o bendžu (i banju), v depu, v chladnu, v mokru, po právu, v šeru, v temnu, v tempu, v tichu, ve vedru.
4. Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda ‑ě(e), či ‑u), hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. V Čechách je běžnější zakončení ‑u, na Moravě zakončení ‑ě(e), srov. Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č.

Příklady užití koncovek ‑ě(e) nebo ‑u

Jména zakončená na ‑go, ‑ho, ‑cho, ‑ko

U jmen končících na ‑go, ‑ho, ‑cho, ‑ko je zakončení ‑u, protože zakončení ‑ě(e) vyžaduje změnu (alternaci) předcházející souhlásky, např. v Kongu, o mangu; o blahu, ve jhu; v Jerichu, v uchu, v suchu; v jablku, v oku, v hnízdečku, v městečku. Koncovky ‑e vedle ‑u se užívá u slov mléko → o mléku / v mléce, břicho → na břiše / na břichu (méně často), roucho → na rouchu / v rouše.

Jména zakončená na ‑lo

U jmen končících na ‑lo je častěji koncovka ‑e, např. na čele, na kole, v křesle, na másle, v pekle, na skle, ve světle, na těle, ale o zlu, v kouzlu. Nejpočetnější skupinu tvoří jména na ‑dlo, která mají k dispozici v 6. p. j. č. obě koncovky, tj. ‑e/‑u. Výrazně však v úzu převažuje užití koncovky ‑e, a to i v objektovém významu, např. o divadle, o vozidle bylo v ČNK zachyceno častěji než o divadlu, o vozidlu. Další příklady: po jídle, v letadle, po mýdle, v prádle, na prostěradle, v rozpouštědle, na sádle, na sedadle, v sedle, v umyvadle, v zrcadle.

Jména zakončená na ‑vo

U jmen končících na ‑vo je častěji koncovka ‑u. Nejpočetnější skupinu představují jména na ‑stvo/‑ctvo, ‑ivo, např. na ministerstvu, v mužstvu, o panstvu, v potomstvu; v dělnictvu, v letectvu, o ptactvu, o zvířectvu; v barvivu, v pletivu, na topivu. Dvojí možné zakončení (tj. ‑ě/‑u) uvádí SSJČ např. u slov dřevo → ve dřevě / na dřevu, pivo → na pivu / v pivě, Sarajevo → v Sarajevu / v Sarajevě, slovo → po slově / po slovu, střevo → ve střevě / na střevu (na prvním místě je zapsána podoba, která byla v ČNK zachycena častěji).

Jména zakončená na ‑ro, ‑so, ‑to

U většiny jmen končících na ‑ro, ‑so, ‑to můžeme užít obě koncovky; často však bývá jedna z koncovek frekventovanější, což závisí na faktorech uvedených v bodě 2, např. v jádru / v jádře, na jaře / o jaru, v jezeře / v jezeru, v pouzdře / v pouzdru, o stříbře / o stříbru, ale jen v metru, v jitru, v Sapporu; na lase / po lasu, v mase / v masu, o slovese / ve slovesu; v autě / o autu, na kontě / o kontu, na kopytě / na kopytu, v korytě / v korytu, v létě / po létu, ve městě / o městu, v těstě / v těstu, ve zlatě / o zlatu, ale jen např. na blátě.

Jména zakončená na ‑no

U většiny jmen končících na ‑no můžeme užít obě koncovky; často však bývá jedna z koncovek frekventovanější, což závisí na faktorech uvedených v bodě 2, např. v bahně / v bahnu, v hejnu / v hejně, ve jménu / ve jméně, v kasinu / v kasině, v kině / v kinu, na laně / na lanu, v okně / o oknu, na pianu / na pianě, na plátně / na plátnu, po ráhně / na ráhnu, v rounu / v rouně, v seně / o senu, na stehně / na stehnu, ve vápně / o vápnu, o věnu / o věně, ve víně / o vínu, v zájmenu / v zájmeně, ale zpravidla jen v budoucnu, na dně, v nekonečnu, po ránu, ve vzduchoprázdnu.

Mezi podstatnými jmény na ‑no tvoří zvláštní skupinu jména, která se tradičně řadí k typu „břímě“ (jde o původní n‑kmeny střední, jejichž slovní základ byl rozšířen o ‑en‑ → břemeno). V 6. p. j. č. mohou mít tato jména zakončení ‑i (podle vzoru „moře“) nebo ‑u/‑ě (podle vzoru „město“), např. břemenu/břemeni/břemeně, písmenu/písmeni/písmeně, plemeni/plemenu/plemeně, rameni/ramenu/rameně, semeni/semenu/semeně, temeni/temenu/temeně, vemeni/vemenu/vemeně.

Skloňování jmen středního rodu podle vzoru „město“ – 2. p. mn. č. (Skrýt)

Střídání samohlásky v základu slova

Ke střídání (krácení) samohlásky uvnitř slovního základu dochází ve 2. p. mn. č. pouze u několika podstatných jmen: dílo –⁠⁠⁠ děl, jádro –⁠⁠⁠ jader, jméno –⁠⁠⁠ jmen, játra –⁠⁠⁠ jater, péro/pero –⁠⁠⁠ per, záda –⁠⁠⁠ zad. Podstatné jméno léto (ve významu ‚roky‘) má i v dalších pádech mn. č. tvary: letům i létům, letech i létech, lety i léty.

Vkladné ‑e‑

Vkladné ‑e‑ pro usnadnění výslovnosti je pravidelné u jednoslabičných slov a slov se dvěma (třemi) souhláskami před koncovkou ‑o.

Jednoslabičná podstatná jména

Vkladné ‑e‑ je pravidelné u jednoslabičných jmen: clo –⁠⁠⁠ cel, dno –⁠⁠⁠ den, jho –⁠⁠⁠ jeh, sklo –⁠⁠⁠ skel, zlo –⁠⁠⁠ zel.

Jména s dvěma (třemi) souhláskami před koncovým ‑o

Vkladné ‑e‑ bývá obvyklé u podstatných jmen, která mají před ‑o dvě (tři) souhlásky; jsou to jména se zakončením:

‑stvo: božstvo –⁠⁠⁠ božstev, bratrstvo –⁠⁠⁠ bratrstev, členstvo –⁠⁠⁠ členstev, družstvo –⁠⁠⁠ družstev, horstvo –⁠⁠⁠ horstev, lidstvo –⁠⁠⁠ lidstev, loďstvo –⁠⁠⁠ loďstev, mužstvo –⁠⁠⁠ mužstev, obecenstvo –⁠⁠⁠ obecenstev, představenstvo –⁠⁠⁠ představenstev, včelstvo –⁠⁠⁠ včelstev, vodstvo –⁠⁠⁠ vodstev, zastupitelstvo –⁠⁠⁠ zastupitelstev,

‑dlo: bělidlo –⁠⁠⁠ bělidel, čerpadlo –⁠⁠⁠ čerpadel, divadlo –⁠⁠⁠ divadel, držadlo –⁠⁠⁠ držadel, chapadlo –⁠⁠⁠ chapadel, jídlo –⁠⁠⁠ jídel, kormidlo –⁠⁠⁠ kormidel, křídlo –⁠⁠⁠ křídel, kyvadlo –⁠⁠⁠ kyvadel, lákadlo –⁠⁠⁠ lákadel, lepidlo –⁠⁠⁠ lepidel, měřidlo –⁠⁠⁠ měřidel, mořidlo –⁠⁠⁠ mořidel, mýdlo –⁠⁠⁠ mýdel, návěstidlo –⁠⁠⁠ návěstidel, opěradlo –⁠⁠⁠ opěradel, páčidlo –⁠⁠⁠ páčidel, plavidlo –⁠⁠⁠ plavidel, pravidlo –⁠⁠⁠ pravidel, rydlo –⁠⁠⁠ rydel, ředidlo –⁠⁠⁠ ředidel, říkadlo –⁠⁠⁠ říkadel, švihadlo –⁠⁠⁠ švihadel, vřídlo –⁠⁠⁠ vřídel, žihadlo –⁠⁠⁠ žihadel,

‑tko: držátko –⁠⁠⁠ držátek, chrastítko –⁠⁠⁠ chrastítek, klekátko –⁠⁠⁠ klekátek, krmítko –⁠⁠⁠ krmítek, kružítko –⁠⁠⁠ kružítek, lízátko –⁠⁠⁠ lízátek, měřítko –⁠⁠⁠ měřítek, ořezávátko –⁠⁠⁠ ořezávátek, pravítko –⁠⁠⁠ pravítek, razítko –⁠⁠⁠ razítek, tlačítko –⁠⁠⁠ tlačítek, ukazovátko –⁠⁠⁠ ukazovátek, děťátko –⁠⁠⁠ děťátek, jehňátko –⁠⁠⁠ jehňátek, koťátko –⁠⁠⁠ koťátek,

‑čko: autíčko –⁠⁠⁠ autíček, kolečko –⁠⁠⁠ koleček, městečko –⁠⁠⁠ městeček, peříčko –⁠⁠⁠ peříček, sklíčko –⁠⁠⁠ sklíček a dále např. podstatná jména: bahno –⁠⁠⁠ bahen, číslo –⁠⁠⁠ čísel, fiasko –⁠⁠⁠ fiasek, jablko –⁠⁠⁠ jablek, jádro –⁠⁠⁠ jader, jařmo –⁠⁠⁠ jařem, kouzlo –⁠⁠⁠ kouzel, okno –⁠⁠⁠ oken, pásmo –⁠⁠⁠ pásem, peklo –⁠⁠⁠ pekel, plátno –⁠⁠⁠ pláten, pouzdro –⁠⁠⁠ pouzder, prkno –⁠⁠⁠ prken, žebro –⁠⁠⁠ žeber.

Vkladné ‑e‑ však není u slov: bendžo –⁠⁠⁠ bendž, gesto –⁠⁠⁠ gest, hejno –⁠⁠⁠ hejn, hnízdo –⁠⁠⁠ hnízd, korzo –⁠⁠⁠ korz, manko –⁠⁠⁠ mank, město –⁠⁠⁠ měst, salto –⁠⁠⁠ salt, scherzo –⁠⁠⁠ scherz, tango –⁠⁠⁠ tang, torzo –⁠⁠⁠ torz, zrno –⁠⁠⁠ zrn.

Dvojtvary

Většina jmen s příponou ‑sko má dvojtvary: hledisko –⁠⁠⁠ hledisek i hledisk, letovisko –⁠⁠⁠ letovisek i letovisk, ložisko –⁠⁠⁠ ložisek i ložisk, ohnisko –⁠⁠⁠ ohnisek i ohnisk, pastvisko –⁠⁠⁠ pastvisek i pastvisk, přízvisko –⁠⁠⁠ přízvisek i přízvisk, psisko –⁠⁠⁠ psisek i psisk, skalisko –⁠⁠⁠ skalisek i skalisk, stanovisko –⁠⁠⁠ stanovisek i stanovisk, strnisko –⁠⁠⁠ strnisek i strnisk, středisko –⁠⁠⁠ středisek i středisk, vřesovisko –⁠⁠⁠ vřesovisek i vřesovisk; podle dokladů v ČNK jsou tvary s ‑e‑ výrazně četnější. Slovo vojsko má jen podobu vojsk, slova fiasko, tělísko jen tvar fiasek, tělísek.

Skloňování jmen středního rodu podle vzoru „město“ – 6. p. mn. č. (Skrýt)

Podstatná jména středního rodu, která končí v 1. p. j. č. na ‑go, ‑ho, ‑cho, ‑ko, nemají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech (jako měst-ech), nýbrž pravidelně koncovku ‑ách a některá mají vedle toho též variantní koncovku ‑ích.

Podstatná jména slovotvorně zdrobnělá

Jen koncovku ‑ách mají podstatná jména slovotvorně zdrobnělá, včetně takových, která už původní zdrobňující význam ztratila. Jsou to početná jména končící na ‑ko, ‑čko, ‑tko, např. očko, slunko, sluníčko, slunéčko, jadérko, jadýrko, jezírko, kolečko, želízko, lůžko, městečko, děťátko, políčko, divadélko, tričko, děvčátko, dřívko, tlačítko, razítko, sluchátko, sedátko, ukazovátko, kružítko, zvířátko aj.

Podstatná jména zakončená na ‑isko

Variantní koncovka ‑ích/‑ách je u podstatných jmen na ‑isko; koncovka ‑ích převažuje u podstatných jmen středisko, stanovisko, hledisko, východisko, letovisko, ohnisko, naopak u některých jiných výrazně převažuje koncovka ‑ách, např. strniskách, vřesoviskách. Koncovka ‑ách je u slovotvorně zveličelých jmen: ušiskách, zubiskách.

Podstatná jména zakončená na ‑kum

U přejatých odborných termínů, které končí v 1. p. j. č. na ‑kum a v 1. p. mn. č. na ‑ka, se v psané spisovné češtině užívá varianty na ‑ách: o antibiotikách, narkotikách, afrodiziakách, analgetikách, která nevyžaduje alternaci k > c. Pouze podoby na ‑ách uvádí SSČ i novější ASSČ.

Poznámky k jednotlivým podstatným jménům

Výlučně koncovka ‑ách je u slov lýtko, děcko, u pomnožných vrátka, dvířka, dále u jho, roucho, tango, mango, sucho, blaho, víko, echo, embargo, largo, jericho (botanický název). Kolísání je u podstatného jména jablko: vedle převažujícího o jablkách máme i o jablcích, podobně vojskách i vojscích, naopak u přejatého riziko převažuje o rizicích.