Domácí jména zakončená ve výslovnosti na [e] a v písmu na ‑e, ‑ě (typ Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Skočdopole, Osolsobě)

Domácí jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑e (Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Skočdopole, Osolsobě) se bez ohledu na to, zda koncové hlásce předchází tvrdá, měkká, nebo obojetná souhláska, tradičně skloňují podle vzoru „soudce“ (2. i 5. p. Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Skočdopole, Osolsobě). V současnosti se však u těchto jmen, především pokud koncovce předchází tvrdá nebo obojetná souhláska (ale stále častěji i u jmen ostatních), prosazuje tzv. zájmenné skloňování, ze kterého lze lépe odvodit základní podobu jména, což znamená, že kromě 1. a 5. p. se za celé jméno se připojují zájmenné koncovky. Přestože u jmen, ve kterých koncovému ‑e předchází měkká souhláska, není zájmenné skloňování dosud kodifikováno, domníváme se, že ani zde už je v současnosti nelze hodnotit jako chybné: 2., 4. p. Nevoleho, Purkyněho, Skameneho, Kubiceho, Skočdopoleho, Osolsoběho –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Nevolemu, Purkyněmu, Skamenemu, Kubicemu, Skočdopolemu, Osolsoběmu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Nevole, Purkyně, Skamene, Kubice, Skočdopole, Osolsobě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6., 7. p. Nevolem, Purkyněm, Skamenem, Kubicem, Skočdopolem, Osolsoběm. U některých frekventovanějších a známějších jmen se zájmenný způsob dokonce prosadil jako základní.

Příjmení, která vznikla z obecných podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „kuře“ (Poupě, Hrabě, Dítě, Kníže), můžeme skloňovat podle vzoru „soudce“, ale na základě jejich původu je lze při skloňování rozšířit o kmenotvornou příponu ‑et‑/‑ět‑ (2., 4. p. Poupě i Poupěte, Hrabě i Hraběte, Dítě i Dítěte, Kníže i Knížete). Způsob skloňování záleží zejména na rodinné tradici.

Jména cizího původu zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑e (typ Goethe, Tille, Dante, Jorge, Rjúnosuke, Croce, Nietzsche, Miškeje, E, Cche)

Jména cizího původu zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑e skloňujeme podle toho, která souhláska koncovému ‑e předchází. Předchází‑li tvrdá nebo obojetná souhláska (kromě s, z), skloňujeme jména podle vzoru „pán“ nebo pomocí zájmenných koncovek. I když u jmen známých stále převládá spíše tradiční skloňování podle vzoru „pán“, zájmenné skloňování je dnes stále užívanější i u nich, protože je z pádových tvarů lépe rozpoznatelná základní podoba jména (1., 5. p. Goethe, Niederle, Tille, Šebrle, Dante, Arne, Rilke, Teige, španělské jméno Jorge [chorche], japonské jméno Rjúnosuke –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Goetha i Goetheho, Niederla i Niederleho, Tilla (řidč.) i Tilleho, Šebrla i Šebrleho, Danta i Danteho, Arna i Arneho, Rilka i Rilkeho, Teiga i Teigeho, Jorga (řidč.) i Jorgeho, Rjúnosuka i Rjúnosukeho). Pokud koncovému ‑e předchází ve výslovnosti měkká souhláska nebo s, z, skloňujeme jméno buď podle vzoru „soudce“, nebo stejně jako u předchozího typu stále častěji i pomocí zájmenných koncovek (1., 5. p. Croce [króče], Veronese, Nietzsche, Schultze, portugalské jméno Jorge [žorže], slovenské jméno Miškeje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Croce i Croceho, Veronese i Veroneseho, Nietzsche i Nietzscheho, Schultze i Schultzeho, Jorge i Jorgeho, Miškeje i Miškejeho).

Zvláštním případem jsou slovenská příjmení (původem přídavná jména) zakončená na ‑ovie, která zůstávají nesklonná (Matejovie).

U orientálních jmen se rovněž připojují koncovky až za celé jméno, a to buď koncovky zájmenné, nebo koncovky vzoru „pán“, a 5. p. zůstává stejný jako 1. p. (čínská jména E, Cche –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ea či Eho, Cchea či Ccheho). Mají‑li tato jména více částí, skloňujeme až poslední část jména nebo první a poslední (Su Cche –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Su Cchea či Su Ccheho) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podrobněji viz Osobní jména víceslovná.

Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é] a v písmu na souhláskové písmeno (typ Rabelais, Robbe-Grillet, Monet, Darrieux, Marais, Boulez, Neveux, Kavanagh)

Dalším typem jsou jména zakončená ve výslovnosti na [e] či [é] a v písmu na souhláskové písmeno, nejčastěji jde o francouzská jména zakončená na ‑t, ‑r, ‑s, ‑z, ‑x (Rabelais [rablé], Marais [maré], Robbe-Grillet [robgrijé], Monet [mone], Darrieux [darjé], Boulez [bulé], Le Corbusier [le korbisjé], Neveux [nevé]). U těchto jmen se pádové koncovky přidávají za celé jméno a podle koncové souhlásky se tato jména skloňují podle vzoru „muž“ nebo „pán“ (2. p. Rabelaise [rabléze], Maraise [maréze], Robbe-Grilleta [robgrijeta], Moneta [moneta], Darrieuxe [darjéze], Bouleze [buléze], Le Corbusiera [le korbisjéra], Neveuxe [nevéze] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Rabelaisi [rablézi], Maraisi [marézi], Robbe-Grillete [robgrijete], Monete [monete], Darrieuxi [darjézi], Boulezi [bulézi], Le Corbusiere [le korbisjére], Neveuxi [nevézi]). U těchto jmen zakončených v 1. p. na ‑s, ‑x se v dalších pádech s a x před koncovkou čte jako [z].

Specifickým případem je typ anglických, resp. irských jmen zakončených na ‑agh (Kavanagh [kavene] či [kavenó]). Při jejich skloňování se k základu slova přidávají koncovky vzoru „pán“, ale koncová skupina ‑gh se nevyslovuje (2. p. Kavanagha [kavenea] či [kavenóa];⁠⁠⁠ 5. p. zůstává stejný jako 1. p.: Kavanagh [kavene] či [kavenó] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [o], [ó]). Vzhledem k tomu, že výslovnost takovýchto jmen není příliš známá a zažitá, vyskytují se u nich také zvukové podoby, které více odpovídají grafice (např. Kavanagh [kavanak] či [kavanach] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kavanagha [kavanaga] či [kavanaha]), což považujeme za přijatelné (v tom případě připadá v úvahu v 5. p. rovněž varianta Kavanaghu [kavanagu] či [kavanahu]). 

Jména zakončená ve výslovnosti na [é] a v písmu na ‑é, ‑ée, ‑ee (typ René, Linné, Pelé, José, Mathé, Mallarmé, Mérimée, Grée, Klee)

Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑é skloňujeme pomocí zájmenných koncovek (1., 5. p. René, Linné, Pelé, José, Mathé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Reného, Linného, Pelého, Josého, Mathého). U jmen zakončených v písmu na ‑ée se koncové ‑e před pádovými koncovkami vypouští: Grée –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Grého (řidč. Gréa). U některých (zejména francouzských) jmen se vedle zájmenného skloňování objevují i koncovky vzoru „pán“: Mallarmé, Mérimée –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Mallarmého i Mallarméa, Mérimého i Mériméa. U jmen zakončených na ‑ee se koncové ‑e kvůli výslovnosti obvykle nevypouští: Klee –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kleeho (řidč. Kleea).

Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é] a v písmu na jiné samohláskové písmeno (typ Nesbø, Bö, Wahlöö, Hazeu, Richelieu, Montesquieu, Delaunay, Geoffrey)

Jména zakončená ve výslovnosti na [e] nebo [é] a v grafické podobě na jinou samohlásku se skloňují pomocí zájmenných koncovek přidávaných za celé jméno, a to především jména méně známá, aby z pádových tvarů byla patrná základní podoba jména: stejný tvar pro 1. a 5. p. mají dánská jména Nexø [nekse], Bö [be], Wahlöö [válé], norské jméno Nesbø [nezbe], finské jméno Haanpää [hánpé], maďarské jméno Ernő [erné], nizozemské jméno Hazeu [hazé] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Nexøho [nekseho], Böho [beho] (řidčeji Böa [bea]), Wahlööho [válého], Nesbøho [nezbeho], Haanpääho [hánpého] (řidčeji Haanpääa [hanpéa]), Ernőho [erného], Hazeuho [hazého]. Vzhledem ke svému zakončení, pro češtinu netypickému, zůstávají ve spojení s jiným jménem často nesklonná. Jména známější (hlavně francouzská) se skloňují vedle zájmenného způsobu i podle vzoru „pán“ či „muž“. Podle vzoru „pán“ se skloňují jména zakončená v psané podobě na ‑ieu (1., 5. p. Richelieu [rišeljé], Montesquieu [monteskjé] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Richelieua i Richelieuho, Montesquieua i Montesquieuho); podle vzoru „muž“ se skloňují jména zakončená na ‑ay, ‑aye, ‑ey (1., 5. p. Delaunay [delone], Geoffrey [žofre], Aufray [ofre] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Delaunaye [deloneje] i Delaunayho [deloneho], Geoffreye i Geoffreyho, Aufraye i Aufrayho).