Symon Petljura

Symon Vasylovyč Petljura
Symon Vasylovyč Petljura
	Symon Petljura
3. Prezident Ukrajinské lidové republiky
	Ve funkci:; 11. února 1919 – květen 1926
Předchůdce	Volodymyr Vynnyčenko
Nástupce	Andrij Livyckyj
1. Ministr vojenských záležitostí Ukrajinské lidové republiky
	Ve funkci:; 28. června 1917 – 6. ledna 1918
Předseda vlády	Volodymyr Vynnyčenko
Narození	22. května 1879; Poltava, Ruské impérium
Úmrtí	25. května 1926 (ve věku 47 let); Paříž, Francie
Místo pohřbení	Hřbitov Montparnasse
Národnost	ukrajinská
Zaměstnání	politik
Profese	novinář
Náboženství	Pravoslaví
Ocenění	Order of Symon Petliura; Military Cross; Železný kříž
Podpis
Commons	Symon Petliura
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Symon Vasylovyč Petljura (ukrajinsky Си́мон Васи́льович Петлю́ра; 10. května^jul./ 22. května 1879^greg. Poltava – 25. května 1926 Paříž) byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského boje za nezávislost a krátce i hlava Direktoriátu Ukrajinské lidové republiky^[1].

Životopis

Symon Petljura se narodil v Poltavě v tradiční kozácké rodině. V roce 1900 se stal členem Revoluční ukrajinské strany, pro kterou pracoval jako novinář. Ve svých článcích se projevoval levicově a nacionalisticky, což mu vydrželo po celý jeho život. V roce 1905 byl jedním ze zakládajících členů Ukrajinské sociálně-demokratické dělnické strany.

Během 1. světové války sloužil Petljura v carské armádě. Po únorové revoluci se stal členem Ukrajinské centrální rady, která v červnu 1917 vyhlásila ukrajinskou autonomii (autonomie Ukrajinské lidové republiky). V červenci téhož roku se stal Petljura ministrem vojenských záležitostí, ale krátce nato byla Ukrajina obsazena centrálními mocnostmi. V době bitvy u Bachmače v březnu 1918 žádal pro své ustupující pluky pomoc československých legionářů.^[2]

V listopadu 1918, v době, kdy se z Ukrajiny stahovala německá a rakousko-uherská vojska, se stal Petljura jedním z pěti členů Direktoria Ukrajinské lidové republiky, hlavním atamanem Ukrajinské lidové republiky.

V lednu 1919, když začaly boje mezi sovětským Ruskem a Ukrajinou, se stal Petljura vůdčí postavou Direktoria. V občanské válce bojoval jak proti bolševikům, tak proti Polsku, Děnikinovi, s nímž na čas spolupracoval, německým vojskům a Ukrajincům vedeným Skoropadským. Jeho vojska též páchala protižidovské pogromy, které Petljura, ačkoliv sám antisemitou nebyl, podle všeho toleroval. Jeho role v pogromech je dodnes předmětem sporů.

Na konci roku 1919 uzavřel spojenectví s Polskem, které uznalo jeho vládu jako legitimní vládu Ukrajiny. V březnu 1920 podepsal v Lubimi s polskou vládou dohodu, že Polsku připadne Lvov a oblast Haliče výměnou za pomoc s dobytím zbytku země. Petljurova a polská vojska dosáhla v rámci rusko-polské války určitých úspěchů, mimo jiné i dobytí Kyjeva, ale nakonec byla nucena k ústupu. Rižský mír rozdělil Ukrajinu mezi Polsko a Rusko a Petljura se stal hlavou ukrajinské exilové vlády sídlící v Tarnówě a posléze ve Varšavě.

V roce 1923, když Sovětský svaz požadoval jeho vydání, odcestoval z Polska do Budapešti, následně do Vídně a Ženevy, až se nakonec v roce 1924 usadil v Paříži.

Atentát na Petljuru

Dne 25. května 1926 Petljuru zastavil na pařížském bulváru Saint-Michel židovský anarchista Sholom Schwartzbard, který se jej nejprve zeptal na to, zda je pan Petljura, a když se mu dostalo kladné odpovědi, vykřikl: „Braň se, bandito“. Petljuru, který se snažil bránit svou holí, třikrát střelil z revolveru.^[3] Posléze počkal na příjezd policie a nechal se zatknout.

Údajným důvodem atentátu bylo to, že řada Schwartzbardových příbuzných na Ukrajině zahynula při pogromech. Schwartzbard na tomto motivu postavil svou obhajobu a byl porotou osvobozen. Podle pozdějších odhalení byl Schwartzbard agentem Sovětského svazu.^[4]

Po smrti

Petljura byl pohřben na hřbitově Montparnasse v Paříži. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti v roce 1991 bylo Petljurovi především v západoukrajinských městech postaveno několik pomníků. Odhalení jednoho z nich na kyjevské třídě Tarase Ševčenka, vyvolalo v roce 2006 určité kontroverze. Roku 2016 byl na téže třídě Petljurovi pomník znovu postaven. Stalo se tak na místě pomníku Nikolaji Ščorsovi, který byl podle zákona o dekomunizaci Ukrajiny téhož roku odstraněn.

Odkazy

Reference

↑ jeho úřad mylně nazvaný President
↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str.25-54, 54 - 61
↑ Ukrajina postaví památník osobnosti protižidovských pogromů. www.part.cz [online]. [cit. 2007-09-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-09-27.
↑ Симон Петлюра - президент УНР

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Symon Vasylovyč Petljura na Wikimedia Commons
Симон Петлюра - президент УНР (ukrajinsky)
(anglicky) Audiobook Petliura, Konovaletz, Bandera – Three Leaders of Ukrainian Liberation Movement murdered by the Order of Moscow
Ukrajina postaví památník „osobnosti“ protižidovských pogromů
Simon Petljura na Válka.cz
Ataman bez vojska, diktátor bez státu. Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobně se zabývá Petljurovým životem, pokouší se o nestranné hodnocení.

[1] úřad mylně nazvaný President

[2] PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str.25-54, 54 - 61

[3] Ukrajina postaví památník osobnosti protižidovských pogromů. www.part.cz [online]. [cit. 2007-09-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-09-27.

[4] Симон Петлюра - президент УНР

[1]

[2]

[3]

[4]