iBet uBet web content aggregator. Adding the entire web to your favor.
iBet uBet web content aggregator. Adding the entire web to your favor.



Link to original content: https://cs.wikipedia.org/wiki/Renaud_de_Montauban
Renaud de Montauban – Wikipedie Přeskočit na obsah

Renaud de Montauban

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Renaud de Montauban
Rukopis písně (kolem 1440)
Rukopis písně (kolem 1440)
ZeměFrancie
Jazykstarofrancouzština
Žánrchansons de geste
Datum vydáníkolem roku 1195
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Renaud de Montauban [ʁǝ.no də mɔ̃tobɑ̃]IPA (kolem roku 1195) je francouzský středověký hrdinský epos, jeden z tzv. chansons de geste. Je známý také pod jménem Čtyři synové Ajmonovi (Les quatre fils Aymon), protože vypráví o nenávisti a o bojích mezi králem Karlem Velikým a čtyřmi syny Ajmona z Dordone (Renaud, Guichard, Allard a Richard).[1]

Epos je někdy připisován Huonovi de Villeneuve z Champagne,[2] ale jazyková stránka eposu to nepotvrzuje. Nejstarší verze obsahuje 18 489 strof (jde o nejdelší starofrancouzský epos) jednak asonovaných (prvních 12 120 strof), jednak rýmovaných v alexandrínech. Vyskytují se zde i pasáže v próze. První, asonovaná, část eposu má s největší pravděpodobností jiného autora než zbytek písně.[3]

K záchraně bratrů před pomstychtivým králem jim pomáhá kouzelný kůň Bajard (Bayard) a jejich bratranec Maugis, ovládající různá kouzla.[4] Epos patří do Cyklu Doona Mohučského a soustřeďují se kolem něho další čtyři písně, se kterými tvoří autonomní Cyklus Renauda de Montauban (Le cycle de Renaud de Montauban).[5] Ve středověku patřila tato píseň k nejoblíbenějším chanson de geste vůbec, jak tomu nasvědčují jednak četné francouzské verze, jednak anglické, německé, holandské a italské překlady a variace.[6][3]

Obsah písně

[editovat | editovat zdroj]
Titulní strana středověkého vydání knihy
Vydání písně z roku 1497

Rytíř Ajmon z Dordone (Dordogne) přivede na dvůr krále Karla Velikého své čtyři syny, Renauda, Guicharda, Allarda a Richarda. Když králův synovec Bertolai obviní Renauda, že při hře v šachy schválně zvrhl šachovnici, ačkoliv to udělal on sám, protože mu hrozila prohra, jde si Renaud ke králi stěžovat. Ten jeho stížnost odmítne. V Renaudovi vzkypí krev a vyčte králi smrt svého strýce Beuva z Aigremontu, který byl zavražděn, když chtěl s králem uzavřít mír (tato událost je obsahem písně Beuves d'Aigremont). Karel se rozzlobí a Renauda lehce uhodí svou rukavičkou. Když Renaud zjistí, že se mu za to Bertolai ještě posmívá, přestane se ovládat a zvedne těžkou šachovnici a smrtelně jej zraní. Následně se všem čtyřem bratrům podaří uprchnout i díky koni Bajardovi, který je dokáže všechny čtyři unést.[1]

Čtyři synové Ajmonovi na kouzelném koni Bajardovi
Čtyři synové Ajmonovi na kouzelném koni Bajardovi (14. století)

Bratři jsou nyní štváni královskými vojsky z místa na místo, až si v Ardenách nad řekou Moselou postaví s pomocí lidí z okolí hrad Montessor (dnes zřícenina v Bogny-sur-Meuse[7]), kde se králi brání celých sedm let, než je hrad pomocí zrady dobyt. Na vítězství nad nimi se podílí i jejich otec Ajmon, který vnitřně rozerván dává přednost svým vazalským povinnostem před hlasem krve.[6]

Bratři se opět bídně protloukají v lesích. Nakonec podlehnou touze vidět po letech svou matku a vloudí se za nepřítomnosti svého otce do síně rodného hradu. Matka domnělé žebráky obdaruje a pak v jednom pozná Renauda. Líbá a objímá své syny, a tak je přistihne Ajmon. Je na ně sice v hloubi srdce hrdý, ale poručí jim, aby jeho hrad opustili.[6]

Na obraze stojí dvě postavy, snoubenci Renaud a Klarisa
Svatba Renauda de Montauban a Klarisy, miniatura nizozemského malíře Loyseta Liédeta z roku 1470

Díky matčině podpoře postaví bratři nové vojsko a přidá se k nim jejich bratranec Maugis, syn zavražděného Beuva z Aigremontu, který krále Karla nenávidí. Poradí jim, aby vstoupili do služeb gaskoňského vladaře Yona a pomohli mu v jeho válce se saracénským králem Begonem. Když Renaud nad Begonem zvítězí, získá za odměnu léno, na kterém si vystaví s bratry hrad Montauban (což znamená Hora cizinců). Vezme si také Yonovu sestru Klarisu za manželku, má s ní dva syny a společně se svými bratry žije spokojeným životem velmože.[1]

O poklidném životě Renauda a jeho bratrů se dozví král Karel. Pošle k Yonovi poselstvo vedené rytířem Ogierem Dánským se žádostí, aby mu bratry vydal, jinak že přitáhne s velkým vojskem a zpustoší celý kraj. Když Yon odmítne, skutečně přijede v čele vojska a podaří se mu donutit Yona k poslušnosti. Yon bratry zradí a namluví jim, že král s nimi chce uzavřít mír a že je žádá, aby beze zbraně přijeli do průsmyku Vaucouleurs na jednání. Bratři s radostí, že dlouhá válka konečně skončí, opravdu přijedou a jsou přepadeni královskými vojáky vedenými Ogierem. Ten je v duchu na jejich straně a odmítne se nastávajícího boje účastnit. Bratři se brání statečně, ale již hrozí, že podlehnou přesile, když tu jim na pomoc přispěchá montaubanské vojsko vedené Maugisem na Bajardovi a obrátí královské vojáky na útěk.[1]

Když se Yon dozví, že Renaud zvítězil, prchne ze strachu před ním do kláštera v lesích, aby se stal mnichem, protože je přesvědčen, že na mnicha nikdo nevztáhne ruku. To však nezabrání Rolandovi a Olivierovi, aby jej v klášteře zajali jako zrádce, který nezabránil Maugisovi vyjet bratrům na pomoc. Když se to Renaud dozví, rozhodne se Yonovi, přesto, že jej zradil, pomoci. Osvobodí jej a porazí v souboji Rolanda. Renaudův bratr Richard ale upadne do zajetí a má být popraven. Renaud zachrání i jeho, přičemž dojde k jeho souboji s Olivierem, při kterém oba vynikají rytířskou šlechetností.[1]

Paladinové (mezi nimi Roland, Olivier, Ogier i Turpin) na svého krále naléhají, aby uzavřel s bratry mír. Karel, unavený nekonečnou válkou, je na to ochoten přistoupit za podmínky, že mu Renaud vydá Maugise. Renaud to odmítne, aniž tuší, že Maugis mezitím zmizel, protože nechtěl bránit uzavření míru. Obléhání hradu Montauban tak pokračuje. Když je jeho obrana již marná, uprchnou bratři s Yonem, Klarisou a se dvěma Renaudovými syny z Montaubanu tajnou podzemní chodbou a uchýlí se na hrad Trémoigne (Dortmund), kde je král opět oblehne. Nespokojení paladinové Karlovi oznámí, že pokud se s bratry neusmíří, odejdou z jeho služeb. Král Karel s mírem konečně souhlasí a spokojí se jen s vydáním koně Bajarda a s tím, že Renaud vykoná pouť do Jeruzaléma[6].

Na obraze je ležící mrtvý Reanud de Montauban
Zavraždění Renauda de Montauban, ilustrace z burgundského pětidílného prozaického zpracování z druhé poloviny 15. století.[8]

Na zpáteční cestě se král rozhodne Bajarda utopit v Mosele (podle jiných pramenů v Dendermonde na soutoku řek Dender a Šeldy).[9] Nechá mu přivázat na krk mlýnský kamen a vhodit jej do vody. Bajard však udeří kopyty do kamene, rozlomí jej, vynoří se nad hladinu, doplave ke druhému břehu a zmizí v ardenských lesích.[6]

Ve verzi z rukopisu La Vallière[10] má konec písně charakter legendy. Renaud se vydá do Svaté země, kde se setká s Maugisem. Oba pak významně přispějí k osvobození Božího hrobu. Po návratu do vlasti Renaud zjistí, že jeho manželka zemřela zármutkem. Rozhodne se proto věnovat se spáse své duše. Jako prostý dělník pomáhá při stavbě chrámu svatého Petra v Kolíně nad Rýnem, kde svou neobyčejnou výkonností a tím, že se spokojuje jen s nízkou mzdou, popudí proti sobě ostatní dělníky natolik, že jej zabijí a hodí do Rýna. Když je Renaudova mrtvola za zpěvu andělů vylovena z rozzářené vody a naložena na vůz, ten se sám od sebe rozjede a zastaví se až v Trémoigne.[11] Zde je Renaud pochován v kostele Panny Marie přejmenovaném po něm na kostel svatého Renauda (Reinoldikirche).[6]

Cyklus Renauda de Montauban

[editovat | editovat zdroj]

Během třináctého století se kolem eposu soustředily další čtyři písně, které společně s ním vytvořily autonomní Cyklus Renauda de Montauban (Le cycle de Renaud de Montauban). Jde o písně Beuves d'Aigremont, Maugis d'Aigremont, Vivien de Monbranc a Maugisova smrt (La mort de Maugis).[5]

Beuves d'Aigremont

[editovat | editovat zdroj]
Vražda Beuva Ganelonem
Zobrazení vraždy Beueva d'Aigremont od Françoise Georgina z roku 1830.

Píseň Beuves d'Aigremont tvoří bezprostřední prolog k eposu Renaud de Montauban.[12] Vévoda Beuves je otec dvojčat Maugise a Viviena, bratr Ajmona z Dordone a strýc jeho čtyř synů. Když král Karel pozve do Paříže všechny své vazaly na oslavu svátku jara, odmítne Beuves přijet, protože podle jeho názoru poskytuje král více přízně těm, co se proslavili u hodovního stolu, než těm, co pro něho bojovali. Král se urazí a rozhodne se poslat na Beuva své vojsko.

Ajmon z Dordone krále varuje, že porazit jeho bratra bude těžké, za což mu Karel poručí, aby opustil jeho palác. Když vidí, že s jeho rozhodnutím ostatní rytíři nesouhlasí, dá na jejich radu a pošle k Beuvovi svého syna Lohiera se vzkazem, aby Beuves přijel na vánoční svátky a projevil tak svou věrnost králi. Lohier však mluví neuváženě a vyhrožuje, což Beuva popudí a chce jej nechat vyvést z hradu. Lohier tasí meč a v nastalém zmatku je zabit.

Rozhněvaný král Karel vytáhne proti Beuvovi s velkým vojskem, aby pomstil smrt svého syna. Bitva však skončí nerozhodně. Král nakonec souhlasí, že Beuvovi i jeho bratrům, kteří mu pomáhali (včetně Ajmona z Dordone) odpustí, pokud všichni přijedou do Paříže a slíbí mu věrnost. Rytíř Ganelon však králi neustále našeptává, že Beuves zabil jeho syna a živí tak jeho hněv. Když se Beuves vydá ke králi, přepadne jej Ganelon s houfem svých vojáků a zavraždí jej, za což mu král Karel poděkuje.

Ajmon z Dordone se ale s králem smíří, protože již nechce pokračovat ve válce, která vysiluje zemi. Beuvův syn Maugis však franského krále nenávidí.[13]

Maugis d'Aigremont

[editovat | editovat zdroj]
Obraz ukazuje jednotlivé epizody toho, jak si Naugis vybojoval koně Bajarda
Maugis získává koně Bajarda, obraz nizozemského malíře Loyseta Liédeta z roku 1470

Maugis a Vivien se narodí v době, kdy na hrad jejich otce Beuva d'Aigremont útočí Saracéni, kteří je oba unesou. Zatímco Vivien je vychováván na hradě Monbranc manželkou saracénského vladaře Sorgolanta, Maugise zachrání víla Oriande a odejde s ním na hrad Rocheflor poblíž Mongibelu na severu Sicílie. Podle její rady pak Maugis získá kouzelného koně Bajarda, o kterého musí převlečen za ďábla bojovat s drakem. Od víly se také naučí kouzlit a později získá meč Froberge. Prožívá různá dobrodružství, účastní se několika bitev a v jedné z nich zabije Sorgolanta. Objeví svou identitu, zachrání otce, když jej napadne Vivien jako nový vládce Monbrancu a pomůže najít pravou identitu i Vivienovi, který se pak stane křesťanem. Závěrem písně daruje Maugis koně Bajarda i meč Froberge svému bratranci Renaudovi.[14]

Vivien de Monbranc

[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o krátký epos, který je pokračováním písně Maugis d'Aigremont a je s největší pravděpodobností zkrácenou verzí původní delší práce. Vypráví o tom, jak je po své konverzi ke křesťanství Vivien napaden Saracény a jak je zachráněn Maugisem a jeho sluhou.[15]

Maugisova smrt

[editovat | editovat zdroj]

O smrti Maugise existují dvě verze. V eposu Renaud de Montauban se Maugis vydá do lesů, stane se poustevníkem a zemře o samotě ve své poustevně. V písni Maugisova smrt odejde Maugis do Říma navštívit papeže a zemře jako senátor.[16]

Čtyři synové Ajmonovi ve světovém umění

[editovat | editovat zdroj]

Epos Renaud de Montauban (Čtyři synové Ajmonovi) inspiroval celou řadu umělců k vytvoření vlastních děl na jeho motivy, ať už tomu bylo ve výtvarném umění, v literatuře, hudbě nebo ve filmu.

Výtvarné umění (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Čtyři bratři Ajmonovi sedící na koni Bajardovi nebo stojící vedle něho inspirovali celou řadu umělců k vytvoření soch, památníků a obrazů. Jde například o tato díla:

  • Miniatura nizozemského malíře Loyseta Liedeta z roku 1470
    Miniatura nizozemského malíře Loyseta Liedeta z roku 1470
  • Čtyři synové Ajmonovi prchají z Paříže, inkunábule (asi 1480)
    Čtyři synové Ajmonovi prchají z Paříže, inkunábule (asi 1480)
  • Bas-reliéf v Maastrichtu z roku 1786
    Bas-reliéf v Maastrichtu z roku 1786
  • Památník v Dendermonde
    Památník v Dendermonde
  • Fontána čtyř bratrů Ajmonových v Orp-le-Grand,
    Fontána čtyř bratrů Ajmonových v Orp-le-Grand,
  • Čtyři synové Ajmonovi, rytina od Françoise Georgina z roku 1830.
    Čtyři synové Ajmonovi, rytina od Françoise Georgina z roku 1830.
  • Ilustrace Eugèna Grasseta z roku 1883
    Ilustrace Eugèna Grasseta z roku 1883
  • Bronzové sousoší v Gentu z roku 1913
    Bronzové sousoší v Gentu z roku 1913
  • Sousoší z roku 1950 v Bogny-sur-Meuse od Alberta Poncina
    Sousoší z roku 1950 v Bogny-sur-Meuse od Alberta Poncina
  • Památník v Namuru z roku 1953
    Památník v Namuru z roku 1953
  • Bronzová plastika v Kolíně na Rýnem z roku 1969
    Bronzová plastika v Kolíně na Rýnem z roku 1969
  • Socha v Nijkerku z roku 1975
    Socha v Nijkerku z roku 1975

Literatura (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
Na hřbetě velryby sedí muž a žena, kteří se snaží pomoci muži ve vodě
Rinaldo na hřbetě velryby, ilustrace Gustava Dorého k eposu Zuřivý Roland od Ludovica Ariosta z roku 1877.
  • I cantari di Rinaldo da Monte Albano, italský epos založený pravděpodobně na frankoitalské verzi písně, která je dnes ztracena.[24]
  • Luigi Pulci: Morgante (1478–1483), italský parodický epos, který vypráví příběhy Orlanda (Rolanda) a Rinalda di Montalban (Renauda de Montauban).[25]
  • The Right Pleasant and Goodly Historie of the Foure Sonnes of Aymon, anglický prvotisk z dílny Williama Caxtona z roku 1489.[26]
  • Matteo Maria Boiardo: Orlando Innamorato (1483–1495, Zamilovaný Roland), nedokončený italský rytířský epos o marné lásce rytíře Rolanda ke krásné Angelice. Tu miluje rovněž rytíř Rinaldo (Renaud) a stává se tak Orlandovým soupeřem. V letech 1505–1521 dopsal k eposu tři knihy Niccolò degli Agostini a roku 1518 jednu knihu Raffaelo da Verona. Roku 1530 přepracoval Francesco Berni epos do toskánštiny.[27]
  • Historie van den Vier Heemskinderen, holandský překlad z roku 1508.[28]
  • Ludovico Ariosto: Orlando Furioso (1516–1532, Zuřivý Roland), nejvýznamnější pokračování eposu Zamilovaný Roland, ve kterém Roland z lásky k Angelice zešílí a vše kolem sebe ničí. Rinaldo má v eposu sestru Bradamante, kterou zaslíbí africkému rytíři Ruggierovi pod podmínkou, že se stane křesťanem. Rovněž miluje Angeliku, ale své lásky se zbaví, když se napije z kouzelné fontány. Zuřícího Rolanda vyléčí rytíř Astolfo tím, že mu dává vdechovat ztracený rozum z láhve, kterou našel na Měsíci, kde je vše, co lidé ztratili.[29]
  • Ein schöne und lüstige Histori von den vier Heymonskindern, německá verze z roku 1535.
  • Ludwig Tieck: Die Geschichte von den Haimonskindern in zwanzig altfränkischen Bildern (1797, Příběh o čtyřech synech Ajmonových ve dvaceti starobylých obrazech), německá pohádková parafráze založená na knížce lidového čtení.[30]
  • Julius Zeyer: Karolinská epopeja (1896), cyklus obsahuje čtyři rozsáhlé epické skladby Pohádka o Karlu Velikém, Román o čtyřech synech Ajmonových, Píseň o Rolandu a Píseň o korunování krále Lovise.[31]
  • Václav Cibula: Hrdinské legendy staré Francie (1963), prozaické převyprávění čtyř chanson de geste pod názvy Poslední výprava rytíře Rolanda, Jak se stala Berta královnou, Dobytí města Nîmes a Život a dobrodružství Renalda z Montalbanu. Ve druhém vydání z roku 1973 byla přidáno další vyprávění s názvem Oberon.[32]

Hudba

[editovat | editovat zdroj]
Na obrázku je skupina mužů a žen, pravděpodobně na nějaké slavnosti
Scéna z opery Les Quatre fils Aymon od Michaela Williama Balfeho

Film

[editovat | editovat zdroj]

Filmy, ve kterých se objevuje postava rytíře Renauda (Rinalda), zpracovávají primárně příběhy rytíře Rolanda (Orlanda).

Ostatní

[editovat | editovat zdroj]
  • V belgickém městě Dinantu na pravém břehu řeky Mázy stojí tzv. Bajardova skála. Podle pověsti zde kůň Bajard přeskočil s prchajícími syny Ajmonovými řeku a tak mocně se odrazil, že kopyty rozpůlil do té doby jednolitý skalní masiv. Ve skutečnosti vytvořili průrvu vojáci krále Ludvíka XIV., když čistili cestu pro armádu.[39]
  • Čtyři lodě britského královského námořnictva byly podle postavy Renauda (Rinalda) pojmenovány HMS Rinaldo.[40]
  • Každých deset let probíhá ve městě Dendermonde folklórní festival, ve kterém je v průvodu nesena velká maketa koně Bajarda se čtyřmi bratry na hřbetě v rytířském brnění. Průvod je zapsán do Seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.[41]
  • Na Sicílii vznikla v druhé polovině 19. století tradice loutkového divadla Opera dei Pupi, jehož repertoárem byly především příběhy o králi Karlu Velikém a jeho rytířích. Divadlo je zapsáno do Seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.[42]
  • Bajardova skála, pohled z levého břehu řeky Mázy
    Bajardova skála, pohled z levého břehu řeky Mázy
  • Folklórní průvod v Dendermonde s koněm Bajardem z roku 2010
    Folklórní průvod v Dendermonde s koněm Bajardem z roku 2010
  • Rinaldo a Orlando, loutky sicilského loutkového divadla
    Rinaldo a Orlando, loutky sicilského loutkového divadla

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e KIBLER, William W., a kol. Medieval France: An Encyclopedia. 1. vyd. New York & London: Garland Publishing, 1995. 2028 s. Dostupné online. ISBN 978-0824044442. S. 1458. (anglicky) 
  2. ↑ The Encyclopedia Americana [online]. 1920 [cit. 2017-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b HOLMES, Urban Tigner, Jr. A History of Old French Literature from the Origins to 1300. 1. vyd. New York: F. S. Crofts, 1938. 351 s. S. 94. (anglicky) 
  4. ↑ ŠRÁMEK, Jiří. Panorama francouzské literatury I. 1. vyd. Praha: Host, 2012. 718 s. ISBN 978-80-7294-565-8. S. 31–32. 
  5. ↑ a b BRUN, Laurent. Le cycle de Renaut de Montauban [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2014 [cit. 2017-09-20]. Dostupné online. (francouzsky) 
  6. ↑ a b c d e f ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl první, Středověk: (od IX. stol. do renesance). 1. vyd. Praha: Sfinx, Bohuml Janda, 1947. 256 s. cnb000655571. S. 56–58. 
  7. ↑ a b L'histoire du monument [online]. L'Ardenne à Paris [cit. 2017-09-21]. Dostupné online. (francouzsky) 
  8. ↑ BRUN, Laurent. Renaut de Montauban - version en prose [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2015 [cit. 2017-10-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  9. ↑ a b The Bayard Steed and the Giants of the Guilds [online]. [cit. 2017-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ CASTETS, Ferdinand. La Chanson des Quatre Fils Aymon, d'après le manuscrit La Vallière [online]. Montpellier: Coulet et fils, 1909 [cit. 2017-09-23]. Dostupné online. (francouzsky) 
  11. ↑ Renaud de Montauban [online]. Imago Mundi [cit. 2017-10-10]. Dostupné online. (francouzsky) 
  12. ↑ BRUN, Laurent. Beuves d'Aigremont [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2014 [cit. 2017-09-23]. Dostupné online. (francouzsky) 
  13. ↑ Beuves d'Aigremont [online]. La Chanson de Geste, 2016 [cit. 2017-09-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-07. (francouzsky) 
  14. ↑ BRUN, Laurent. Maugis d'Aigremont [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2017 [cit. 2017-09-24]. Dostupné online. (francouzsky) 
  15. ↑ BRUN, Laurent. Vivien de Monbranc [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2014 [cit. 2017-09-24]. Dostupné online. (francouzsky) 
  16. ↑ BRUN, Laurent. La mort de Maugis [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2015 [cit. 2017-09-24]. Dostupné online. (francouzsky) 
  17. ↑ a b THOMAS, Jacques; VERELST, Phillipe; PIRON, Maurice. Etudes sur "Renaut de Montauban". 1. vyd. Blandijnberg: Romanica Gandensia, 1981. 237 s. Dostupné online. ISBN 978-9070489120. S. 163. (francouzsky) 
  18. ↑ Bas-relief de Bayard et des quatre fils Aymon [online]. Standbeelden.be [cit. 2017-09-25]. Dostupné online. (francouzsky) 
  19. ↑ Histoire des quatre fils Aymon très nobles et très vaillans chevaliers [online]. Gallica [cit. 2017-09-26]. Dostupné online. (francouzsky) 
  20. ↑ Ros Beyaert [online]. Standbeelden.be, 2010 [cit. 2017-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-26. (nizozemsky) 
  21. ↑ Olivier Strebelle - biographie [online]. [cit. 2017-09-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-03. (francouzsky) 
  22. ↑ Der Bildhauer Heinrich Klein - Arendt [online]. [cit. 2017-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-02-12. (německy) 
  23. ↑ Hoofdpersonen uit de roman van Reinout van Montalbaent [online]. [cit. 2017-09-26]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  24. ↑ BRUN, Laurent. Rinaldo da Montalbano [online]. Arlima - Archives de littérature du Moyen Âge, 2017 [cit. 2017-09-27]. Dostupné online. (francouzsky) 
  25. ↑ PELÁN, Jiří, a kol. Slovník italských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 751 s. ISBN 80-7277-180-9. S. 602–604. 
  26. ↑ CAXTON, William. The Right Plesaunt and Goodly Historie of the Foure Sonnes of Aymon [online]. University of Michigan, 1489 [cit. 2017-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ Pelán, s. 113, 171–172, 187–189, 607.
  28. ↑ De historie vanden vier Heemskinderen [online]. De Deltareeks [cit. 2017-09-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-28. (nizozemsky) 
  29. ↑ Pelán, s. 135–137.
  30. ↑ NOVOTNÁ, Miroslava. Francouzské inspirace v "obnovených obrazech" Julia Zeyera. 2008 [cit. 2017-09-27]. 357 s. disertační práce. Masarykova univerzita. s. 80–81. Dostupné online.
  31. ↑ ČERVENKA, Miroslav. Slovník básnických knih. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 428 s. ISBN 80-202-0217-X. S. 90–94. 
  32. ↑ CIBULA, Václav. Hrdinské legendy staré Francie. 2.rozšířené. vyd. Praha: Albatros, 1973. 234 s. cnb000123478. 
  33. ↑ Georg Friedrich Händel: Rinaldo [online]. Opéra Baroque [cit. 2017-10-11]. Dostupné online. (francouzsky) 
  34. ↑ WARRACK, John; WEST, Ewan. Oxfordský slovník opery. 1. vyd. Praha: Iris a Knižní klub, 1998. 612 s. ISBN 80-7176-871-5. S. 185. 
  35. ↑ Michael William Balfe [online]. British and Irish World, 2014 [cit. 2017-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ Fondation Maurice Béjart [online]. [cit. 2017-09-27]. Dostupné online. (francouzsky) 
  37. ↑ a b Roland [online]. IMDb - Internet Movie Database [cit. 2017-08-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-26. (anglicky) 
  38. ↑ Paladini: Storia d'armi e d'amori [online]. CSFD - Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2017-09-19]. Dostupné online. 
  39. ↑ Le Roche Bayard [online]. Ville de Dinant [cit. 2017-09-29]. Dostupné online. (francouzsky) 
  40. ↑ Naval History Homepage [online]. [cit. 2017-09-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ Processional giants and dragons in Belgium and France [online]. UNESCO [cit. 2017-09-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ Opera dei Pupi, Sicilian puppet theatre [online]. UNESCO [cit. 2017-09-30]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Renaud_de_Montauban&oldid=24198401“