Nonahydridorhenistan draselný
| Nonahydridorhenistan draselný | |
|---|---|
 Strukturní vzorec | |
| Obecné | |
| Systematický název | nonahydridorhenistan draselný |
| Funkční vzorec | [ReH9]-2K + 2 |
| Sumární vzorec | ReH9K2 |
| Vzhled | bílá pevná látka |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 25936-46-7 |
| PubChem | 165365655 |
| SMILES | [K+].[K+].[ReH9-2] |
| InChI | InChI=1S/2K.Re.9H/q2*+1;-2;;;;;;;;; |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 273,48 g/mol |
| Rozpustnost ve vodě | rozpustný |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Nonahydridorhenistan draselný je anorganická sloučenina se vzorcem K2[ReH9], komplex dobře rozpustný ve vodě, ale téměř nerozpustný v alkoholech. Nonahydridorhenistanový anion ([ReH9]2- obsažený v této molekule je jedním z mála známých komplexů obsahujících pouze hydridové ligandy.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Výzkum hydridů rhenia začal v 50. letech 20. století v pracích zmiňujících „rhenidový“ anion, s předpokládaným vzorcem Re−. Tyto výsledky vedly k dalšímu výzkumu, který vedl A. P. Ginsberg a týkal se produktů redukce rhenistanů.[1]
Označení rhenidový anion bylo přisouzeno iontům v produktech redukce rhenistanů, například rhenistanu draselného (KReO4) kovovým draslíkem.[2]
„Rhenid“ draselný se měl vyskytovat jako tetrahydrát, s předpokládaným vzorcem KRe·4H2O.[3] Ve vodných roztocích pomalu uvolňuje vodík a jedná se o silné redukční činidlo. Popsána byla i odpovídající lithná a thallná sůl.
Pozdějšími analýzami bylo zjištěno, že domnělý „rhenidový“ ion je iontem hydridorhenistanovým. Sloučenina původně označovaná jako „rhenid draselný“ byla identifikována jako nonahydridorhenistan,K2[ReH9], kde je skutečné oxidační číslo rhenia +7.[4][5]
Redukcemi rhenistanů jinými způsoby vznikají odlišné sloučeniny, například soli ReH3(OH)3(H2O)-.[6]
Struktura
[editovat | editovat zdroj]
Ion [ReH9]2- je jedním z mála známých komplexů s koordinačním číslem 9; vysoké koordinační číslo umožňuje malá velikost hydridového ligandu a velký kladný náboj centrálního iontu Re7+. Molekula má strukturu trigonálního prizmatu s třemi přidanými vrcholy;[7][8] tato struktura byla zjištěna neutronovou krystalografií.[9][10]
Diamagnetickou sodnou sůl nonahydridorhenostanového aniontu lze, podobně jako odpovídající technecistan, připravit z ethanolového roztoku rhenistanu sodného, NaReO4, reakcí se sodíkem.[11] Kationtovou výměnou je možné tuto sůl přeměnit na tetraethylamonnou, ([(CH3CH2)4N]+)2[ReH9]2−.
Izostrukturní s nonahydridorhenistanovým je nonahydridotechnecistanový anion [TcH9]2-. Tři hydridové ligandy navíc vytvářejí trojúhelník rovnoběžný se základnou a protínající hranol ve svém středu. Přestože tyto hydridové ligandy nejsou ekvivalentní, tak je jejich elektronová struktura téměř stejná.
Koordinační číslo 9 je nejvyšším známým v komplexech rhenia.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Potassium nonahydridorhenate na anglické Wikipedii.
- ↑ A. P. Ginsberg; J. M. Miller; J. R. Cavanaugh; B. P. Dailey. Evidence for the Existence of a Potassium Rhenium Hydride and its Bearing on the Nature of the (−1)-Oxidation State of Rhenium. Nature. 1960, s. 528–529. DOI 10.1038/185528a0. Bibcode 1960Natur.185..528G.
- ↑ J. W. Cobble. On the Structure of the Rhenide Ion. The Journal of Physical Chemistry. 1957, s. 727–729. DOI 10.1021/j150552a005.
- ↑ J. Bravo; E. Griswold; J. Kleinberg. The Preparation of a Solid Rhenide. The Journal of Physical Chemistry. 1954, s. 18–21. Dostupné online. DOI 10.1021/j150511a004.
- ↑ J. G. Floss; A. V. Grosse. Alkali and alkaline earth rhenohydrides. Journal of Inorganic and Nuclear Chemistry. 1960, s. 36–43. DOI 10.1016/0022-1902(60)80083-8.
- ↑ Kenneth Malcolm Mackay; Rosemary Ann Mackay; W. Henderson. Introduction to modern inorganic chemistry. [s.l.]: CRC Press, 2002. ISBN 0-7487-6420-8. S. 368–369.
- ↑ M. L. H. Green; D. J. Jones. Advances in inorganic chemistry and radiochemistry. [s.l.]: [s.n.], 1965. ISBN 0-12-023607-9. S. 169–172.
- ↑ Holleman, A. F.; Wiberg, E. "Inorganic Chemistry" Academic Press: San Diego, 2001 ISBN 0-12-352651-5
- ↑ Housecroft, C.E. and Sharpe A.G. "Inorganic Chemistry" (2nd edn, Pearson 2005 ISBN 0130-39913-2), p. 254
- ↑ S. C. Abrahams; A. P. Ginsberg; K. Knox. Transition Metal-Hydrogen Compounds. II. The Crystal and Molecular Structure of Potassium Rhenium Hydride, K2ReH9. Inorganic Chemistry. 1964, s. 558–567. DOI 10.1021/ic50014a026.
- ↑ W. Bronger; L. à Brassard; P. Müller; B. Lebech; Th. Schultz. K2ReH9, eine Neubestimmung der Struktur. Zeitschrift für anorganische und allgemeine Chemie. 1999, s. 1143–1146. Dostupné online. DOI 10.1002/(SICI)1521-3749(199907)625:7<1143::AID-ZAAC1143>3.0.CO;2-V.
- ↑ A. P. Ginsberg; C. R. Sprinkle. Nonahydridorhenate Salts. Inorganic Syntheses. 1972, s. 219–225. ISBN 978-0-470-13244-9. DOI 10.1002/9780470132449.ch45.