První kostka cukru na světě byla vyrobena v Dačicích
Kostka cukru - dnes je pro mnohé z nás každodenní součástí běžného života. Ale ne vždy tomu tak bylo. Napadlo by vás, že první kostka cukru byla kdysi vyrobena na území dnešní České republiky? Spolu s Martinou Lustigovou se vypravíme do Dačic, kde první kostka cukru spatřila světlo světa.
Jsou na Dačicku vůbec podmínky pro pěstování cukrové řepy? To nám řekne Marie Kučerová z dačického muzea: "Podmínky tady dobré nejsou, protože nadmořská výška je kolem 500 metrů. Cukrovka tu skutečně neměla optimální podmínky. Na to bratři Grebnerové záhy přišli. Zjistili to po třech letech, protože první pokusy učinili v roce 1829, kdy tady oseli cukrovkou asi tři hektary pole. A v roce 1832 skončili."
Už od roku 1833 ale přímo v Dačicích fungovala rafinerie. A právě do ní František Grebner přešel. Rafinerie, která měla své sídlo přímo v centru Dačic, zpočátku zpracovávala pouze třtinový cukr, který byl do Dačic dovážen z italského Terstu. Ve 40. letech pak už zpracovávala výhradně cukr, který pocházel z domácích zdrojů. Rafinerie přinesla do Dačic hospodářské oživení - do města přišla řada odborníků a místní obyvatelé našli v rafinerii nová pracovní místa. Na jaře 1840 do rafinerie přichází nový ředitel - Jakub Kryštof Rad.
"Jakub Kryštof Rad se sem dostává z Vídně, ale rodák byl ze Švýcarska. Byl to zřejmě velice šikovný člověk, kterého si představitelé dačické rafinerie vyhlédli. Měl jistě určité schopnosti a talent a později se proslavil i jinými vynálezy." Nový ředitel začal bezprostředně po svém nástupu s modernizací továrny - pořídil novější stroje a v roce 1842 zavedl do výroby první parní stroj ve městě. Podnik pod jeho vedením vzkvétal a dodával cukr nejen na jižní Moravu a do jižních a východních Čech, ale také do rakouského pohraničí.
Jak vlastně tehdy, počátkem 40. let 19. století, cukr vypadal? Jaký měl tvar?
"Dosavadní tvary cukru byly takové velice nepraktické. Byl to cukr velikánský, buď ve formě homolí nebo takových klobouků nebo veliké kusy, krystaly. Cukr se potom musel sekat, aby se mohl použít na praktické slazení."
To sekání asi nebylo jednoduché...
"Asi to problém byl. Teď si asi těžko dokážeme představit, protože popadneme kostku cukru nebo cukr v jiné podobě. Tehdy to ale byly velké kusy a problém s tím měla i Radova manželka Juliana."
Za vším hledej ženu, říká se. A opravdu - i za vznikem první kostky cukru ženu hledat musíme. Paní Juliana Radová se totiž jednou při porcování homole cukru ošklivě poranila. "Bylo to zřejmě někdy v létě roku 1841. Tehdy přiběhla se zavázaným prstem za manželem a říkala: ´No, podívej se, jak to vypadá! Já jsem se takhle zranila! Musíš s tím něco udělat a vymyslet něco menšího.´ Od paní Juliany to byl takový podnět. Ředitel Rad přemýšlel, jaké kousky cukru a jakým stylem vyrobit. A tak se zrodil jeho vynález v podobě lisu na kostky cukru. Asi za dva až tři měsíce od něj paní Juliana dostala hezký dáreček - bedničku s asi 350 kostkami cukru, bílými a červenými. Tak získala takové menší kousky, které mohla prakticky využívat v domácnosti."
Radův vynález odstranil obtížné a nepříjemné sekání a štípání cukru z homolí a první kostky cukru byly na světě. Vynález spatřil světlo světa v roce 1841, ale trvalo ještě dlouhé měsíce, než se cukr začal sériově vyrábět a než Jakub Kryštof Rad na tuto výrobu získal privilegium. Co to vlastně obnášelo?
"Musel samozřejmě žádat o udělení licence k výrobě kostkového cukru a o schválení patentu. Toho se dočkal až v lednu roku 1843. Potom mohl zahájit pokusy s výrobou. Samozřejmě chtěl podnikání rafinérie oživit právě výrobou těchto kostek cukru, takže v roce 1843 se tím intenzívně zabýval. Na podzim roku 1843 se první kostky cukru skutečně objevily na trhu."
"Tehdy dokonce vyráběli dva druhy kostek, mohu-li to tak říci. Jedna kostka byla větší, měla hranu asi 1,5 cm. A ta menší měla hranu asi 1,2 cm. Ta se možná přibližovala dnešní kostce, i když po pravdě řečeno, dnešní kostky ani kostkami nejsou, je to spíše hranolek."
A tajemství Radova vynálezu? Cukrová moučka se naplnila do otvorů mosazné desky, která měla 400 čtvercových děr a byla usazena na spodní měděnou desku. Obě desky se potom posunuly pod lis, ve kterém se cukr stlačil na polovinu svého původního objemu. Nakonec se kostky vytlačily na dřevěnou podložku a na ní se asi 12 hodin sušily. Pak už se kostky cukru mohly balit.
Výroba kostkového cukru se ale v Dačicích dlouho neudržela. "Trvala vlastně po celou dobu 40. let, ale skončila poměrně záhy v roce 1852, protože se přece jenom zjišťovalo, že Dačice leží mimo centrum cukrovarnické výroby. Podmínky pro pěstování cukrovky tady byly špatné. Takže rafinérie zanikla v roce 1852."
Už od poloviny 40. let se hospodářská situace rafinérie začala zhoršovat. A dokonce ani výroba kostkového cukru, do které Jakub Kryštof Rad vkládal velké naděje, očekávané zlepšení nepřinesla. V roce 1846 Rad rezignoval a odešel zpět do Vídně. O několik let později je tedy rafinérie definitivně uzavřena - byla totiž příliš daleko od hlavních řepařských oblastí a náklady na dopravu cukrové řepy se zvyšovaly.
Kostka cukru je pro nás dnes naprostou samozřejmostí. O to překvapivější je fakt, že Radův vynález byl brzy zapomenut. "Je pravda, že záhy se na Radův vynález zapomnělo. Potom se také přisuzoval jiným osobám. Až ve 30. letech 20. století se zase obnovilo bádání a bylo dokázáno, že Rad je první, kdo s výrobou kostky cukru přišel," uzavírá Marie Kučerová.
