Blazena

„Cesta nahoru–dolů, jedna a táž.“

(Hérakleitos z Efesu, Fysis)

 

„Jak říkával Luis Buñuel, ‚magické' může existovat stejně dobře ve špatných filmech jako v těch dobrých.“ 

(Georges Franju)

 

„Krása má tolik významů jako člověk nálad. Je symbolem symbolů.“

(Oscar Wilde)

 

„Vkus klasifikuje a klasifikuje klasifikujícího. Sociální subjekty, klasifikované svými klasifikacemi, odlišují samy sebe tím, že vymezují ze svého pohledu objektivními klasifikacemi, co je hezké a ošklivé, vznešené a vulgární, co je přípustné a nepřípustné. [...] Ve věci vkusu, více než cokoli jiného, veškerá stanovení jsou popřeními [...] vkusy jsou možná v prvé řadě nevkusy, odpor vyprovokovaný úděsem až tělesné intolerance ze vkusu ostatních." (Pierre Bourdieu, La Distinction)

 

„Ulrich se zastavil před kostelem. Pane na nebi, kdyby tu byla ve stínu seděla obrovská matrona s velikým, stupňovitě spadajícím břichem, zády se opírajíc o stěny domů, a nahoře jí v tisíci vráskách, na bradavičkách a neštovičkách zapadalo slunce ve tváři, nebyl by ji mohl pokládat právě tak dobře za krásnou?“

(Robert Musil, Muž bez vlastností)

 

 [...] „jestliže se peče chléb, leckteré jeho části popraskají, a právě tyto pukliny, které jsou do jisté míry proti pekařovu záměru, vypadají jaksi hezky a budí zvláštním způsobem chuť k jídlu. Také fíky, které jsou nejzralejší, praskají. Přezrálým olivám dodává zvláštní krásy právě to, že nemají daleko k hnilobě. Také klasy sklánějící se k zemi, svraštělé obočí Iva, pěna vytékající kancům z tlamy a mnohé jiné úkazy mají daleko do krásy, jestliže pozorujeme každý z nich sám o sobě, přesto však, protože provázejí přírodní dění, přispívají k jeho ladnosti a mívají svůj půvab, takže oku vnímavému a schopnému hlubšího porozumění pro dění ve vesmírném celku jistě se bude zdát téměř každý i z těchto průvodních jevů v celkovém uspořádání čímsi osobitě hezkým. Takový pozorovatel se zadívá se stejným zalíbením na skutečný chřtán šelmy jako na jeho zpodobnění malířem nebo sochařem a svým pronikavým okem vystopuje zrovna tak půvab zralosti u ženy a starce jako kouzlo mládí u dětí. Mnohé takové příklady se arci nebudou zdát přesvědčivé každému, nýbrž jen tomu, kdo má ryze důvěrné vztahy k přírodě a k jejím dílům.“

(Marcus Aurelius Antoninus, Hovory k sobě, III, 2)

 

„Krása je ošklivost a ošklivost je krása...“

(William Shakespeare, Macbeth)

 

„Už dlouho jsem se chlubil, že vlastním všechny možné krajiny, a byla mi k smíchu všechna slavná jména malířů a
moderních básníků. Líbily se mi pitomé malby, římsy nad dveřmi, kulisy, plachty komediantů, vývěsní štíty, lidové barvotisky; literatura vyšlá z módy, církevní latina, erotické knihy bez pravopisu, románky našich babiček, báchorky, knížečky z dětství, staré opery, přihlouplé popěvky, naivní rytmy. Snil jsem o křížových výpravách, výzkumných cestách, o kterých nemáme zprávy, o republikách bez historie, o potlačených náboženských válkách, o revolucích mravů, stěhování národů a posunech světadílů: věřil jsem na všechna kouzla.“

(Arthur Rimbaud, Sezóna v pekle)

 

„Kdyby však voli, koně či lvi měli ruce anebo uměli rukama kreslit a zhotovovat díla jako lidé, koně by kreslili podoby bohů podobné koňům a volové podobné volům a ztvárnili by je právě s takovými těly, jak mají oni sami.“

(Xenofanés z Kolofónu; dle Klementa Alexandrijského, Stromata,V, 110)

 

„Úhlavním nepřítelem tvořivosti je dobrý vkus.“

(Pablo Picasso)

 

„Peníze, protože za ně lze vše koupit, přisvojit si všechny předměty, jsou v konečném důsledku předmětem nejvyššího zájmu [...] Mám takovou moc, jaká je síla peněz. Všechno, co jsem a co mohu, není ani v nejmenším ovlivněno mou individualitou. Jsem ošklivý, ale mohu si koupit nejkrásnější mezi ženami. Tudíž nejsem ošklivý, protože účinek ošklivosti, její deprimující moc, je penězi anulován. Jakožto individuum jsem chromý, ale peníze mi dají čtyřiadvacet nohou, a tudíž chromý nejsem [...] Cožpak mé peníze nezmění všechny mé nedostatky v pravý opak?“

(Karl H. Marx, Ekonomicko-filozofické rukopisy)

 

„Bydlil tam obrovský muž, jenž všechna svá početná stáda sám v tom ústraní pásal a nechodil k ostatním druhům. [...] po druzích vztahoval ruce, najednou popadl dva a těmi jak štěňaty tloukl o zem, až vytékal mozek jim z hlavy a podlahu třísnil: nato je rozřezal, za údem úd, a zchystal si jídlo. Jedl jak lev, jenž na horách žije, a nenechal zbytky, vnitřnosti snědl i maso a stejně i morkové kosti. My jsme plakali nahlas a k Diovi sepjali ruce, vidouce strašný ten čin – nám zoufalství svíralo srdce. Ale když hrozný Kyklop si naplnil obrovské břicho, lidské maso když snědl a napil se čistého mléka, natáh se mezi své ovce a uvnitř své jeskyně ležel. [...] kles naznak, pak naklonil stranou mohutnou šíji a ležel a již se ho zmocňoval spánek, všemocný podmaňovatel. Vtom z jícna mu vyhrklo víno se sousty lidského masa, jak zvracel, tak opilý vínem.“

(Homér, Odysseia)

 

„Popkultura je povrch, který odráží hloubku. Když se umíte dívat, tak tam o nás odhalíte pravdy, o kterých je někdy lepší nevědět."

(Štefan Švec)

 

„Neuspořádanost přírody s sebou přináší jistý druh pikantního, které působí na citlivý vkus možná se svěžejší sílou než její nejpravidelnější krásy. Je ostatně ověřeno, že to je odpornost, sprostota a ohavná věc, co se líbí při erekci, neboť kde se s ní můžeme lépe setkat, než v neřestném předmětu? Zajisté, když je to věc špinavá, která se líbí v aktu vilnosti, čím více je tato věc špinavá, tím více se musí líbit, a je zajisté špinavější v předmětu zkaženém než nedotčeném nebo dokonalém. O tom není nejmenší pochyby. Ostatně krása je věc jednoduchá, ošklivost je věc mimořádná a všechny vášnivé obrazotvornosti dávají bezpochyby vždy přednost věci mimořádně vilné před prostou. Krása a svěžest vzrušují vždy jen prostě, ošklivost a zchátralost udeří pevněji, střet s nimi je daleko silnější a vzruch musí být tudíž živější.“

„Vím, že ne všechny zvrácenosti, o kterých se dočteš, se ti budou líbit, ale možná se najdou i takové, které tě potěší nebo dokonce vzruší, což je ostatně mým cílem. Záleží jen na tobě, jak si vybereš, a vyprávění udělá zbytek, takže všechno pomaličku zapadne do sebe. Je to, jako kdybys usedl k nádherně prostřené tabuli, kde na tvou chuť bude útočit sto nejrůznějších pokrmů. Sníš je všechny? Určitě ne, ale tolik možností přece rozšiřuje tvůj výběr, tak proč si na něco takového stěžovat? Udělej to takhle: vyber si a zbytek neodsuzuj jen proto, že se ti nelíbí. Mysli na to, že se bude líbit jiným, a buď filosofem.“

(Donatien A. F. de Sade, 120 dnů Sodomy) 

 

„Tvůj strom je dobrý i špatný. Ne všechny plody se ti líbí. Ale jsou mezi nimi i plody krásné. Zhlížet se v krásných plodech a ostatní zavrhnout je příliš snadné. Všechny jsou jen různými hledisky téhož stromu. Je příliš snadné zvolit si jen jednu větev a ostatní zavrhnout.“

(Antoine de Saint-Exupéry, Citadela)

 

„Ostatně co pohledává v klášterech [...] ona podivná zrůdná krása a krásná zrůdnost? Co tu pohledávají ty zrůdné opice? Lítí lvi? Obludní kentauři? Pololidé? Skvrnití tygři? [...] Spatříme tu hlavu s více těly, nebo naopak tělo s několika hlavami. Tu objevíme čtvernožce s hadím ocasem, tam zase rybu s hlavou čtvernožce. Tu zvíře podobné koni, avšak se zadkem kozla, tam rohaté zvíře se zadkem koně. Jedním slovem, všude nacházíme tak četné bizarní tvary, že se nám mnohem více chce zaměřit pozornost na ona zobrazení než na rukopisy a celý den strávit raději postupným obdivováním jednotlivých vyobrazení než rozjímáním nad Božím zákonem.“

(sv. Bernard, Apologia ad Guilielmum)

 

„Krásná [proto] může být v malířství každá barva, protože každá vyvolává duševní vibraci, a každá duševní vibrace duši obohacuje. Krásné tedy může být nakonec i to, co je z hlediska vnějšího vlastně ‚ošklivé'. Tak je tomu v umění, tak je tomu také v životě. V konečném důsledku, z hlediska působení na jinou duši, nic ošklivého v podstatě neexistuje.“

(Wassily Kandinsky, O duchovnosti v umění)

 

„Zatímco vedli řeči tohoto druhu, vstoupil Trimalchio. Nechal si potřít čelo voňavkou, umyl si ruce a po chvíli řekl: ‚Omluvte mě, moji milí, už pár dní mě zlobí zažívání. Doktoři si s tím vůbec nevěděj rady. Teď mě konečně projmula kůra z granátovejch jablek a pryskyřice ve voctě, tak mě snad už ten žaludek začne zas poslouchat. Břicho mi teď bučí jak stádo volů. Tak se taky zbytečně nežinýrujte, když si potřebujete ulevit. Díru máme všichni vespod vod narození stejnou a neznám větší muka než zadržovat prdy. Prd, co chce ven, ani Joviš nezadrží. Čemu se směješ, Fortunáto? Kvůli tobě celou noc voko nezamhouřím. Nikdy bysem nikomu nezakazoval dělat v jídelně něco zdraví prospěšnýho, co raděj doktoři. Hlavně žádný zaražený prdy, a kdyby s tim vyšlo eště něco, tak za dveřma máte vodu, nočníky a všecko potřebný. Zadržený plyny totiž stoupaj do mozku a nadmou celý tělo. Vím vo spousta případech, co na to umřeli, pánč si nenechali poradit.' Poděkovali jsme Trimalchionovi za shovívavou velkorysost a topili smích v častých doušcích.“

(Petronius, Hostina u Trimalchiona)

 

„Povrch je nejváženější věcí světa, názorem, zdáním. Možná je místem tragična – v samotné jeho nerozhodnutelnosti [...] Povrch, místo nejvyšší intenzity.“

(Louis Marin, Détruire la peinture)

 

„Je všeobecným projevem naší přirozenosti, že nás neodolatelným kouzlem přitahuje dění smutné, strašné, ba hrůzné, že nás stejnou silou odpuzují a znovu přitahují scény zoufalství a děsu.“

(Friedrich Schiller, O tragickém umění)

 

„Komickou se může stát každá ohyzdnost, kterou dokáže napodobit dobře rostlý člověk [...] Komedie je bližší skutečnému životu než tragédie [...] A jelikož komično balancuje mezi životem a uměním, pak se nám možná ukáže vztah umění a života.“

(Henri Bergson, Smích) 

 

 „Ten nejhrubší vývěsní štít prokazuje lesk barev a důkladnost v napodobení skutečnosti, jež mají sice daleko ke kráse, na ducha venkovana a na ducha Indiána však stejně zapůsobí tak, že je budou velice obdivovat. Nejvulgámější písně nejsou tak docela zbaveny harmonie a přirozenosti a nikdo mimo člověka navyklého na krásu vyššího druhu neřekne, že jejich verše postrádají harmonie, nebo že jejich námět je nezajímavý [...] Pouze osoba navyklá dívat se a zkoumat a pozorně číst v dílech obdivovaných v různých dobách a různými národy může ocenit zásluhy díla, jež podrobí svému úsudku, a přisoudit mu přiměřené místo mezi různými výrobky lidského ducha [...] Každé umělecké dílo – aby mohlo působit na ducha – musí být nazíráno z určitého hlediska a nemůže být plně vychutnáno osobou, jejíž situace - skutečná či imaginární – se neshoduje s tou, jíž si dílo vyžaduje [...] Kritik z jiné doby a z jiné země, který' by chtěl přesné posoudit řeč (jde o řeč určenou zvláštnímu poslucháčstvu), by měl brát v úvahu všechny okolnosti a měl by se vcítit do situace poslucháčstva [...] Osoba ovlivněná předsudky se nemůže těmto podmínkám přizpůsobit a bude úpome setrvávat na své přirozené pozici a nepřejde na stanovisko, jaké si dílo vyžaduje, Je-li dílo zaměřeno na osoby věku a národa odlišného od těch, z nichž pochází, neocitne se v souladu s jejich názory a s jejich zvláštními předsudky, ale naplněno zvyky své doby a své země naslepo odsoudí to, co připadalo obdivuhodné očím těch, pro něž byla řeč jedině určena.“

(David Hume, O normě vkusu)

 

„Těm dvěma [znalcům] dali okusit vína z jednoho soudku žádajíce jich za mínění jejich o stáří, hodnotě, dobrosti či nedobrosti toho vína. Jeden z nich okusil ho špičkou jazyka a druhý toliko k němu přivoněl. První pravil, že v tom vínu cítí železo a druhý že v něm velmi pozoruje kůži. Majitel řekl, že nádoba byla čistá a že víno nemá přípravy, z níž by mohlo dostati chuť železa neb kůže. Nic však méně ti dva znalci stáli na svém, co vypověděli, čas minul, víno se prodalo, a když nádobu čistili, našli v ní klíček uvázaný na kordovánské kozičce.“

(Miguel de Cervantes Saavedra, Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha)

 

„Chceme opravdu tvrdit, že Loni v Marienbadu je nějakým způsobem ‚umělečtější' než Sweet Sweetback's Baadasssss Song, nebo dokonce E.T.- Mimozemšťan? Jaký jiný smysl takových estetických hodnocení by měl být než ten, že opravňuje určitou kritiku a určitou kinematografii? Kdyby nic dalšího, braková estetika slouží jako upomínka, že veškeré formy poetiky a estetické kritiky jsou nedílně spjaty s problémem vkusu; a vkus je naproti tomu sociální konstrukt s nezměrnými politickými důsledky.“

(Jeffrey Sconce, Trashing the Academy:Taste, Excess, and an Emerging Politics of Cinematic Style)