Sandiego

Při psaní tohoto deníčku mě už od dohasínajícího ročníku karlovarského festivalu dělí půl republiky. I tak jsem však duchem stále ve Varech a v hlavě mi zůstává mnoho zážitků, které dle mého osobního názoru dosud nejlepší ročník přinesl. Příčina zčásti tkvěla i v počasí, které letos bylo asi už příliš unavené na zlomyslné hrátky. Přesto mi přišlo trochu nepatřičné , že jsem ani jednou nepromokl na kost, nemodlil jsem se během bouřky, aby Espace d´Orléans odolal vychřici a nepohřbil nás v gumové pasti, večer jsem nemusel stát na kanálech vedle vřídla, abych alespoň na chvíli unikl lezavému chladu.

Jinak ale samozřejmě úspěch letošního ročníku tkvěl ve festivalovém programu, z něhož se mi podařilo sestavit opravdu silnou sestavu. Dlouho budu vzpomínat na prostořekou a bezelstnou Wadjdu, které není žádný Korán svatý, na Sobeckého obra a jeho nervní existenci uprostřed industriálních pustin ubíjejících poslední zbytky jeho dětství, i na Toreho, s nímž jsem se jako divák musel těžce trmácet na pomyslnou Golgotu a na jejím vrcholu se mi film odvděčil velkolepým vykoupením. Z celkem 33 zhlédnutých snímků jsem pětkrát rozdal absolutní hodnocení (včetně vítěze křišťálového globusu, filmu Velký sešit, jemuž jsem sošku navzdory rozpačitým reakcím řady kritiků ze srdce přál) a šestnáctkrát čtyři hvězdy. Průměrné či podprůměrné zážitky tudíž nakonec zůstaly ve výrazné menšině a oproti minulým letům se mi obloukem vyhnul opravdový filmový průšvih. 

Z hlavy mi také jen tak nezmizí ani Obludárium bratří Formanů, k němuž jsem zběhl od filmového kolotoče a dostalo se mi nejneobvyklejšího divadelního zážitku v mém životě, prožitého doslova všemi smysly. A rovněž obědvání na novinářské párty téměř u nohou Vojtěcha Jasného, který se pro mě stal daleko působivější podívanou, než pekelné moderátorské fiasko Jitky Čvančarové a Filipa Rajmonta, z něhož mi málem zaskočilo. Díky několika krabicím lázeňských oplatků si karlovarský zážitek prodloužím o několik dní alespoň chuťově, a pak už nezbyde než se těšit na příští rok a tajně doufat, že už tak vysoká laťka bude opět posazena ještě o kousíček výš.