Komédia - Žánre

Původ a vlastnosti komedie

Komedie je fikční žánr, jehož hlavním cílem je pobavit diváky pomocí humoru a nabídnout jim veselý únik od každodenní všednosti. Komedie je opakem tragédie, oproti níž byla vždy považována za nižší formu dramatického díla. Humor je jejím základním aspektem a může nabývat různých podob, v základu se však dělí na humor verbální (slovní) a neverbální (především komické pohyby, gesta a mimika, či legrační práce s rekvizitami). Některé typy humoru přitom mohou mít i vážnější a pesimističtější nádech. Až na výjimky jsou pro komedii charakteristické šťastné a veselé konce, při nichž bývá jednání hlavních hrdinů po všech možných peripetiích završeno zdárným úspěchem. Typickým jevem je i zveličování komického efektu všelijakých situací a také mluvy, chování a jednání jednotlivých postav pomocí nadsázky, ironie, satiry a parodie, jejichž prostřednictvím jsou v komediích s nadhledem tematizovány a leckdy i zesměšňovány všelijaké společenské jevy a lidské vlastnosti, slabosti a nedostatky. Krom divadla a filmu je komedie i žánrem běžně spjatým s literaturou, televizními pořady, rozhlasovými hrami a dalšími formami mediální zábavy či veřejných vystoupení.

Komedie vznikla spolu s tragédií ve starověkém Řecku, přičemž samotný termín „komedie“, jenž znamenal „veselé zpívání“, odkazoval na tehdejší tradici slavnostních vystoupení sestávajících z tanců, sborového zpěvu a předvádění žertovných (či kritických) výjevů ze života. V antickém Řecku vzniklo poté též institucionalizované divadlo, založené na dramatických textech různých autorů (jedním z nejznámějších byl z hlediska komedie Aristofanes). Divadlo sloužilo primárně k zábavě, krom toho ale mělo i náboženskou a politickou funkci – představení byla totiž často doprovázena slavnostními obřadními rituály, přímo komedie zas byla leckdy spojena s politickou fraškou. Běžné bylo užívání masek, kostýmů a rekvizit. Na tyto tradice navázalo divadlo antického Říma, které je obohatilo o nové zvyklosti, jako bylo např. používaní líčidel místo masek, a výraznou proměnou prošlo divadlo také v období středověku. V dobách renesance pak byla postavena první krytá divadla a vznikly též kočovné divadelní společnosti s herci a kejklíři (commedia dell’ arte). Na tehdejší podobu tragédie i komedie měly zásadní vliv hry Williama Shakespeara. Poté se divadlo vyvíjelo i během baroka, klasicismu, romantismu, realismu a dalších navazujících směrů, a konkrétně komedie byla následně rozvíjena ještě např. pantomimou, absurdním divadlem a také tradicemi kabaretu, burlesky, varieté a cirkusu.

Různé podoby komediálního žánru

Komedie v průběhu věků nabývala nejrozličnějších podob, což bylo dáno nejen změnami ve společnosti a průběžným vývojem kinematografie, ale i jejím kombinováním s jinými žánry. Nejdůležitějšími aspekty odlišujícími od sebe různé formy komedie jsou povaha humoru v ní obsaženého, typologie hlavních postav a také charakter děje. Kupříkladu klasická komedie nebo konverzační komedie obsahuje především verbální humor střídmějšího rázu, zatímco groteska (anglicky označovaná jako „slapstick“) zas spoléhá čistě na neverbální humor, generovaný fyzickou akcí protagonistů a vizuálními gagy. Bláznivá komedie je také založená spíše na neverbálním humoru, doplněném však o větší míru nadsázky a ztřeštěnou zápletku. Černá komedie se zas vyznačuje specificky temným stylem humoru, satiricky pracujícím s morbidními motivy, jako jsou třeba smrt, smrtelná nemoc nebo (sebe)vražda. S vážnými tématy pracuje i hořká komedie, která splétá humor se smutkem. Komedie mravů v podstatě odpovídá aspektům klasické komedie, navrch je však krom toho jejím hlavním tématem ironické komentování společenských konvencí a lidského chování. Humorným kritizováním nedostatků ve společnosti či v politice se zas zabývá komedie satirická, která kromě ironie často užívá v rámci satiry i karikaturu. Humor situační komedie se pro změnu odvíjí od legračních reakcí skupiny postav vystavených nestandardním situacím. Základem parodie je zas imitace něčeho nebo někoho, přetvořená do jiné formy, obohacené o humorný rozměr – přičemž filmové parodie se takto často vysmívají tradičním klišé jiných žánrů nebo konkrétním snímkům.

Ke kombinaci komedie s jiným žánrem dochází ve chvíli, kdy výsledný film současně naplňuje specifika jak komedie, tak onoho jiného žánru. Rozpoznáváme tudíž romantické komedie, akční komedie, krimikomedie, hororové komedie, fantasy komedie, sci-fi komedie, dobrodružné komedie, válečné komedie, muzikálové a hudební komedie, komediální thrillery, komediální dramata (neboli tragikomedie), komediální westerny a řadu dalších variant. Speciálním sub-žánrem romantických komedií jsou tzv. „screwball“ komedie, které si však z tradičních romantických příběhů utahují, doplňují je o absurdní prvky a vzájemné svádění hlavních hrdinů nahrazují jejich důvtipnou konverzací. S romantickým žánrem jsou obvykle spojovány i sexuální komedie, tematizující vyzývavost, touhy a sexuální motivace postav.

Komedie o dospívání (coming-of-age komedie) je definovaná jejími mladistvými hrdiny, přičemž teenagerská komedie, která je pokračovatelem sexuálních komedií, se od ní odlišuje drsnějším a vulgárnějším humorem a zápletkou založenou na sexuálních motivacích. V závislosti na typech hrdinů rozlišujeme třeba i komedie rodinné, detektivní, špionážní, mafiánské, bojové či buranské. Komediemi mohou být i leckteré animované nebo loutkové filmy. Vánoční komedie jsou oproti jiným komediím doplněny o vánoční tematiku, sportovní komedie se zas odehrávají v prostředí sportovců. Sub-žánrem hororové komedie je nejen zombie komedie, ale i tzv. „splatter“, v němž zastávají funkci komického prvku přehnaně krvavé a legračně vynalézavé výjevy brutálního násilí. Termínem „mockumentary“ se zas označují falešné dokumenty, jež využívají autenticky působící dokumentární formy k vylíčení fiktivních událostí, a které mohou být v některých případech současně i komediemi.

 

Rané němé komedie a grotesky

Komediální film je nejstarším filmovým žánrem, jeho vznik je totiž datován do stejného roku jako zrod kinematografie jako takové. Za vůbec první filmovou komedii je považován padesát sekund dlouhý snímek Louise Lumièra Pokropený kropič (1895), v němž si mladý uličník udělal legraci ze zahradníka kropícího záhon – a hned v letech 1896 a 1897 vznikly rovnou tři jeho různé předělávky. Většinu prvních filmových komedií natočili Francouzi, přičemž jejich první komediální hvězdou byl komik André Deed. Mnohem většího věhlasu se však dočkal Max Linder, jenž v kontrastu s jinými komediálními herci, často obsazovanými pro svůj legrační vzhled, hrál postavy elegánů s pěstěným knírkem, pachtících se za pohlednými dámami. V dobách své největší slávy točil jeden krátký film týdně a mnohé z nich i sám psal a režíroval (Láskyplná překvapení z roku 1909, Max svobodným mládencem z roku 1910) a později natáčel v USA i středometrážní komedie (Buď mou ženou a Sedm let neštěstí, obě z roku 1921).

V Americe přišla komedie pořádně na scénu až v roce 1912 s filmy režiséra a producenta Macka Sennetta (Zápasníci, 1914), který do nich často obsazoval cirkusáky nebo vzhledově výrazné herce (tlustí, čahouni, šilhající, s křivými úsměvy apod.) a používal v nich zrychlený obraz, akční honičky, kaskadérské kousky i všelijaké ztřeštěné gagy – např. ve filmu A Noise from the Deep (1913) byl poprvé do tváře hrdiny hozen šlehačkový dort. Vládnoucím komediálním žánrem byla pochopitelně groteska, protože se mohla spolehnout pouze na fyzickou akci, nikoli na zvuk a mluvu. Populárními komediálními herci byli v té době Harry Langdon (Drožkář z roku 1924, The Strong Man z roku 1926), tlouštík Roscoe „Fatty“ Arbuckle (Hotelový poslíček a Bláznivá domácnost z roku 1918, Fatty v garáži z roku 1920), herečka Mabel Normand (Raggedy Rose, 1926) nebo šilhavý Ben Turpin (A Small Town Idol, 1921). Zdaleka největšími hvězdami němých grotesek však byli Charlie Chaplin, Buster Keaton a Harold Lloyd.

 

Charlie Chaplin, Buster Keaton a Harold Lloyd

Charlie Chaplin se narodil a vyrůstal v Anglii, slávy nicméně dosáhl až v USA. Proslavil se svým pantomimickým talentem a stylizovanou postavou svéhlavého tuláka, disponujícího hůlkou, buřinkou a kartáčovitým knírkem. Jeho první role byla v krátkém filmu Chaplin si vydělává na živobytí (1914) a hned ve stejném roce účinkoval v desítkách dalších grotesek, včetně snímku Chaplin honí dolary (1914), jenž byl historicky první komedií s celovečerní délkou. Vrcholem jeho kariéry v krátkometrážních groteskách byly jeho vlastní filmy Chaplin hasičem (1916), Chaplin na kolečkových bruslích (1916), Chaplin se vrací z flámu (1916), Chaplin ve filmovém ateliéru (1916), Chaplin uprchlým trestancem (1917) nebo Chaplin strážcem veřejného pořádku (1917). V roce 1919 se stal spolu-zakladatelem filmové společnosti, v níž poté natáčel své nejslavnější komediální filmy Kid (1921), kde byl opatrovníkem malého nalezence, Poutník (1923), v němž ztvárnil uprchlého vězně vydávajícího se za kněze, Zlaté opojení (1925), westernově laděný komediální příběh se zlatokopy na Aljašce, romantický Cirkus (1928), kde coby zaměstnanec cirkusu bojoval o lásku krásné akrobatky, melodramatická Světla velkoměsta (1931), v nichž se snažil pomoci mladé slepé květinářce, a satirickou Moderní dobu (1936), ve které se loučil s němým filmem a kritizoval u toho civilizační mechanizaci lidské existence. V komedii Diktátor (1940) se satiricky obul do fašistických praktik třetí říše a humor se závažnými tématy skloubil i v hravé černé krimi-komedii Pan Verdoux (1947), v hořkých Světlech ramp (1952) i v satirickém Králi v New Yorku (1957).

Buster Keaton se proslavil technikou komediálního herectví založeného na strnule kamenném výrazu tváře, značícím naprostý stoicismu, jenž byl ve výrazném kontrastu se ztřeštěností okolního dění a umocňoval tak komičnost celé situace (později se pro tento typ herectví uchytilo označení „deadpan“). Ve filmu se poprvé objevil spolu s Roscoem Arbucklem v krátkometrážním Řeznickém učni (1917). Spolu s ním pak účinkoval i v dalších filmech, až do roku 1920, kdy získal vlastní ateliér a pracoval v něm na svých největších hitech, v nichž se proslavil postavou Friga. Zmínit je potřeba přinejmenším filmy Frigo staví dům (1920), Frigo na námluvách (1920), Frigo a soused (1920), Frigo na divadle (1921), Frigo sebevrahem (1921), Frigo jako obětní beránek (1921), Frigo u kováře (1922) nebo Frigo a strážníci (1922). Poté plynule navázal celovečerními filmy, mezi něž se řadily mimo jiné Láska kvete v každém věku (1923), Frigo, oběť krevní msty (1923), Frigo plave (1924), Frigo jako Sherlock Holmes (1924), Když se Frigo ženil (1925), Frigo na mašině (1926) nebo Plavčík na sladké vodě (1928). V leckterých z nich předváděl Buster Keaton šílené kaskadérské kousky – do historie se zapsal zejména jeho gag s padající stěnou domu.

Harold Lloyd, který za svůj život účinkoval přibližně ve třech stovkách grotesek, proslul rolemi nemotorných mužů s brýlemi a slamákem v krátkých filmech On se chce ženit (1919), On ve strašidelném domě (1920), On si koupil auto (1920) nebo On u maríny (1921) a později i v celovečerních filmech Putička (1922), Doktor Jack (1922), On svádí děvčata (1924), On zázračným studentem (1925) či On, hrdina dne (1927). Do paměti diváků se nicméně dostal hlavně díky scénám ve snímcích On a mrakodrap (1919), Náměsíčná nevěsta (1920) a Cesta do ráje (1921), v nichž akrobaticky balancoval ve vysoké výšce na okenních římsách a domovních lešeních. Nejslavnějším se v tomto ohledu stal jeho napínavý film O patro výš (1923), kde se snažil získat dostatek peněz na svatbu a lezl kvůli tomu bez jištění po zdi na střechu výškové budovy.

 

Laurel a Hardy a další komici 30. let

Po nástupu zvukového filmu se klasická groteska ocitla na ústupu. Komedie se vyvinula do nových forem a začala pracovat s novými tématy a motivy. Humor mohl být najednou vytvářen nejen pomocí fyzických gagů, ale i prostřednictvím důvtipných dialogů. Vizuální grotesková komika se přesto po celá třicátá léta držela stále v kurzu zejména díky několika hercům, kteří často pracovali ve dvojicích a v početnějších skupinkách. Těmi nejznámějšími byli Stan Laurel a Oliver Hardy, kteří společně účinkovali ve více než stovce krátkých i celovečerních filmů. Charakteristické pro ně byly obleky a buřinky a také jednání připomínající kvůli neohrabanosti a vzájemnému hašteření duo přerostlých dětí. Oba začínali u filmu v krátkých němých groteskách nejprve samostatně, přičemž jejich první setkání proběhlo ve snímku Šťastný pes (1921). Natrvalo se z nich však stala komická dvojice až v roce 1927, kdy spolu natočili celovečerní snímek Šlehačková revoluce. Po něm následovalo mnoho krátkometrážních filmů, jako třeba Laurel a Hardy se žení (1931), Laurel a Hardy obětmi prohibice (1932), The Music Box (1932), Dva popletové (1933), Na útěku (1934) nebo Zachránci rodinného krbu (1935), ale i řada filmů celovečerních, mimo jiné Na divokém západě (1937), Dubové palice (1938), Laurel a Hardy v cizinecké legii (1939), Laurel a Hardy studují (1940) nebo Laurel a Hardy na moři (1940).

Na grotesky navázaly též filmy spontánních a ztřeštěných bratří Marxů, amerických komiků, kterých bylo sice pět, ale jen čtyři účinkovali ve filmech, a jen tři z nich se stali populárními hvězdami. Každý z nich přitom používal humor odlišného typu a společně tak rozvíjeli hned několik komediálních tradic. Původně vystupovali s hudebními veselohrami na Broadwayi a ve světě filmu debutovali adaptací jedné z nich, muzikálovou komedií Kokosové ořechy (1929). Celkem společně natočili třináct filmů, přičemž těmi nejúspěšnějšími byly nonsensová komedie Opičárny (1931), anarchistická protiválečná satira Kachní polévka (1933) a o sabotáži divadelního představení pojednávající Noc v opeře (1935). Za zmínku stojí však i Lovci divoké zvěře (1930) nebo Kobylkáři (1937). Jinou populární trojici tvořili členové komické skupiny The Three Stooges (Tři moulové), kteří se uvedli na scénu filmem Polévka pro blázny (1930) a později se proslavili humornými eskapádami založenými na pitvoření, křepčení a vzájemném pošťuchování doprovázeném různými zvuky a skřeky (viz třeba Men in Black z roku 1934 nebo Three Missing Links z roku 1938). Dalšími populárními herci tohoto období byli kupříkladu W. C. Fields (The Bank Dick, 1940), Joe E. Brown (The Circus Clown, 1934) nebo herečka Mae West (I’m No Angel, 1933).

 

Ztřeštěné romantické komedie 30. a 40. let

Termín „screwball comedies“ nebo česky též „ztřeštěné komedie“ označuje specifický sub-žánr romantických komedií, které se točily v Hollywoodu od dob velké hospodářské krize. Šlo o dialogové filmy, které si utahovaly z tradičních romantických příběhů, doplňovaly je o absurdní prvky a vzájemné svádění hlavních hrdinů nahrazovaly jejich důvtipnou konverzací. Vztah muže a ženy v nich proto často připomínal verbální souboj ve výřečnosti a v kreativním slovním hašteření. Tradičně využívanými motivy ztřeštěných komedií byla krom rychlé mluvy také hra s převleky a hraní falešných rolí, budování nepravděpodobných komických situací a střet dvou odlišných společenských vrstev, typicky střední třídy (muž) s vyšší třídou (žena). Prototypem těchto filmů byl např. pěti Oscary oceněný film Franka Capry Stalo se jedné noci (1934), v němž Claudette Colbert a Clark Gable ztvárnili milionářskou dceru a nuzného novináře, nebo na šest Oscarů nominovaný snímek Gregoryho La Cavy Její komorník (1936), vyprávějící o muži z chudinské čtvrti (William Powell), jenž nalezl zaměstnání u výstřední bohaté rodiny a v závěru se do ní dokonce i přiženil.

Dalšími hvězdami ztřeštěných romantických komedií byli zejména Katharine Hepburn, Cary Grant, Spencer Tracy, Irene Dunne, James Stewart nebo Barbara Stanwyck, a režiséry spjatými s tímto sub-žánrem se stali především George Cukor, Howard Hawks, Leo McCarey, Mitchell Leisen, Preston Sturges nebo George Stevens. Mezi nejslavnější zástupce ztřeštěných komedií se zařadily např. filmy Leopardí žena (1938), který obohatil absurdní zápletku o pátrání po dinosauří kosti o ještě absurdnější hlídání krotkého leoparda, Příběh z Filadelfie (1940), ve kterém rozvedený bulvární novinář zápolil o srdce své bývalé manželky s dvěma dalšími nápadníky, Jeho dívka Pátek (1940), v níž se šéfredaktor novin snažil získat zpět svou bývalou ženu-reportérku, zasnoubenou s jiným mužem, či Adamovo žebro (1949), jehož protagonisty byla manželská dvojice právníků, z nichž se u jednoho soudního případu stali protivníci. Za pozornost však stojí mimo jiné též snímky Nahá pravda (1937), Její milionář (1937), Holiday (1938), Vždyť jsme jen jednou na světě (1938), Půlnoc (1939), Gangsterská nevěsta (1941), The Lady Eve (1941), Pan Smith s manželkou (1941), Nejprve stvořil ženu (1942) nebo Veselá tlačenice (1943).

 

Další komediální variace v předválečné a poválečné době

Zatímco za velké hospodářské krize sloužily komedie především k úniku od ekonomických a sociálních problémů, tak v průběhu 40. let se k nim přidružily další účely. Počátek desetiletí se nesl v duchu parodií na nacismus a třetí říši – krom zmíněného Chaplinova Diktátora stojí za zmínku i krátká groteska You Nazty Spy! (1940) od The Three Stooges nebo animovaný Der Fuehrer’s Face (1942) od společnosti Disney – a následující roky pak reflektovaly již válečná a vojenská témata (viz Být či nebýt z roku 1942 nebo I Was a Male War Bride z roku 1949). Už od 30. let byla úspěšná i kriminálně-komediální filmová série „Thin Man“ s Williamem Powellem v hlavní roli, která kombinovala humor s detektivními zápletkami (Detektiv Nick z New Yorku z roku 1934, Shadow of the Thin Man z roku 1941). Později se stala populární také sedmidílná série hudebně-cestovatelských komedií s Bingem Crosbym, Bobem Hopem a Dorothy Lamour (Road to Singapore z roku 1940, Road to Morocco z roku 1942).

Oblibě se těšily komedie od Franka Capry (Úžasná událost z roku 1936, Jezinky a bezinky z roku 1944), George Cukora (Večeře o osmé, 1933) a Ernsta Lubitsche (Ninočka z roku 1939, Obchod za rohem z roku 1940). S úspěchem se setkaly také leckteré komediální muzikály (Veselý rozvod z roku 1934, Krásnější než sen z roku 1942), komediální dramata (Motýl vzlétl k záři, 1937) nebo satiry (komedie Mocný McGinty z roku 1940 byla společenskou satirou, snímek Sullivanovy cesty z roku 1941 byl pro změnu satirou na Hollywood). Přibylo i fantasy komedií s nadpřirozenými prvky – třeba ve filmu Přátelé z onoho světa (1937) dostával bankéř cennou životní lekci od skupiny duchů, Záhadný pan Jordan (1941) zas pracoval s motivem převtělení, hlavní hrdina snímku Láska není hřích (1943) se v něm coby hříšník kál před branami pekla, a romantická komedie One Touch of Venus (1948) vyprávěla o muži zamilovaném do obživlé sochy bohyně krásy. Komediemi byly krom toho i animované grotesky s Mickym, Donaldem a Goofym od Walta Disneyho a s Bugsem, Daffym či Porkym od studia Warner Bros.

 

50. léta, sexuální komedie a nástup televize

Na styl Laurela a Hardyho navázalo už ve 40. letech duo komiků Bud Abbott a Lou Costello (Who Done It?, 1942), kteří byli relativně populární i v 50. letech, kdy natáčeli hororové komedie ve spolupráci se studiem Universal (Abbott a Costello potkávají dr. Jekylla a pana Hydea, 1953). Již v té době však filmová komedie narážela na rostoucí vliv televize, která byla silnou konkurencí celému filmovému průmyslu, což bylo znát nejvíce právě na komediálním žánru. Řada komiků se přesunula na televizní obrazovky, stejně jako grotesky a krátkometrážní komediální skeče, a spoustu diváků uchvátil vznik televizních sitkomů, tedy seriálových situačních komedií. Novými tvářemi filmových komedií byli např. Dean Martin a Jerry Lewis (Artists and models, 1955) nebo herečka Judy Holliday (Včera narození, 1950), leč většina jejich filmů si nevedla dobře. Kvalita komedií obecně klesla a jejich počet se též výrazně snížil. Jedinou výjimkou se staly tzv. sexuální komedie, které na rozdíl od televizních (často rodinných) produkcí cílily čistě na dospělé publikum. K jejich vzniku přispělo založení časopisu Playboy v první polovině 50. let, vydání obsáhlých publikací sexuologa Alfreda Kinseyho a uvedení kontroverzní komedie mravů Otty Premingera Měsíc je modrý (1953), zabývající se příběhem mladé herečky, která strávila večer rozpravami o tehdejších společenských problémech se svými dvěma nápadníky.

Sexuální komedie tematizovaly vyzývavost, touhy a sexuální motivace postav. Jejich zápletky se obvykle točily kolem svůdných žen přemýšlejících o manželství a kolem sukničkářů s postranními úmysly, kteří se snažili získat jejich důvěru, leckdy třeba i prostřednictvím klamů a přetvářek. Největšího úspěchu dosáhly v tomto směru snímky Billyho Wildera s Marilyn Monroe, konkrétně Slaměný vdovec (1955), v němž ženatý muž trávil osamocené večery s naivní a neodolatelnou sousedkou, a Někdo to rád horké (1959), na šest Oscarů nominovaný příběh dvou muzikantů (Tony Curtis a Jack Lemmon), kteří se na útěku před gangstery převlékli za ženy a ukryli se v dívčím orchestru. Marilyn Monroe kromě toho hrála i v komediích Páni mají radši blondýnky (1953) a Jak si vzít milionáře (1953) a stala se nejslavnější hvězdou sexuálních komedií, následovaná herečkou Doris Day, jejímž nejúspěšnějším komediálním filmem byl na pět Oscarů nominovaný Noční rozhovor (1959), ve kterém se o ni začal zajímat muž (Rock Hudson), s nímž náhodou sdílela telefonní linku.

 

Britské komedie v 50. a 60. letech

V Anglii se už ve 30. letech těšily oblibě především filmové adaptace divadelních frašek, přičemž mezinárodně úspěšné komedie, které vynikaly britským suchým humorem a slovními hříčkami, začaly vznikat až v poválečné éře na konci 40. let v londýnském studiu Ealing, které se pak věnovalo komediím i v 50. letech. V těch nejznámějších navíc účinkoval herec Alec Guinness – Šlechetné srdce a šlechtické korunky (1949) cynicky vyprávěly o uvězněném vrahovi a jeho cestě za vytouženým šlechtickým titulem, Zlaté věže (1951) pojednávaly o zpackaném pašování kradeného zlata, sci-fi komedie Muž v bílém obleku (1951) se zabývala příběhem vynálezce a jeho objevem nezničitelné látky a v krimikomedii Pět lupičů a stará dáma (1955) se zlodějská banda pustila do chystání náročné krádeže v podnájmu u stařičké bytné, před níž se vydávala za smyčcový kvartet. Své příznivce si nicméně získaly i snímky Moře whisky! (1949), Pas do Pimlica (1949) nebo Titfieldská raketa (1953). Z komedií od jiných studií se zapsaly do historie především Milionová bankovka (1954), natočená v koprodukci s USA, krimikomedie Liga gentlemanů (1960) a série medicínských veseloher započatá snímkem Doktor v domě (1954).

V 60. letech se značná část britské komediální produkce přesunula do televize, přesto se našel dostatek pamětihodných výjimek. Čtyři Oscary (včetně toho za nejlepší film) získala kostýmní romantická komedie ze šlechtického prostředí Tom Jones (1963). Výrazný ohlas zaznamenaly též hudební komedie s členy skupiny The Beatles, jmenovitě Perný den (1964), jehož střihové pasáže byly prototypem videoklipu, Pomoc! (1965) a animovaná Žlutá ponorka (1968). Své místo na slunci si vydobyly i snímky Zásah v pravou chvíli (1963), Báječní muži na létajících strojích (1965), Okouzlený (1967) a akční krimikomedie s Michaelem Cainem Prácička v Itálii (1969). Největším fenoménem se však stala série detektivních komedií s Peterem Sellersem v roli policejního inspektora Jacquese Clouseaua. Sellers, jenž se hlavních rolí chopil mimo jiné již v satirických filmech Myš, která řvala (1959) a Mr. Topaze (1961), ztvárnil postavu popleteného vyšetřovatele, jenž proslul svými převleky a přízvuky, nejprve ve filmech Růžový panter (1963) a Komisař Clouseau na stopě (1964), které se natáčely v Americe. V následujícím filmu s názvem Inspektor Clouseau (1968), již čistě britském, jej však v hlavní roli nahradil Alan Arkin, a výsledkem byl propadák. Ke vzkříšení série a návratu Petera Sellerse pak došlo až v 70. letech s filmy Návrat Růžového pantera (1975), Růžový panter znovu zasahuje (1976) a Pomsta Růžového pantera (1978).

 

Italské a francouzské komedie v 50. a 60. letech

V Itálii se natáčely úspěšné komedie, označované termínem „Commedia all’italiana“ zejména v období od konce padesátých let do poloviny let sedmdesátých. Často šlo o komedie mravů nebo o vztahové komedie s fraškovitým humorem, zaměřující se na ožehavá společenská témata a na sociální, náboženské a ekonomické motivy italského neorealismu. Nejčastějšími tvůrci těchto filmů byli režiséři Mario Monicelli, Dino Risi, Pietro Germi, Ettore Scola nebo Vittorio De Sica a mnozí další. Za prvního zástupce této vlny je považována krimikomedie Zmýlená neplatí (1958), která pojednávala o skupině šejdířů pokoušejících se o větší organizovanou loupež. Dalším výrazným exemplářem byl snímek Rozvod po italsku (1961), jehož satirický příběh o baronovi snažícím se zbavit své ženy kvůli pohlednější nápadnici (v době, kdy byl rozvod v Itálii ilegální a znamenal větší skvrnu na cti než vražda z nevěry) byl oceněn Oscarem za scénář. Na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film byla krom toho nominovaná válečná komedie Velká válka (1959), romantická komedie Manželství po italsku (1964), Dívka s pistolí (1968), Vůně ženy (1974) a povídková Nová strašidla (1978), přičemž tři různé příběhy obsahující romantická komedie Včera, dnes a zítra (1963) jej dokonce získala. Za zmínku pak stojí i filmy Všichni domů (1960) a Sváteční vyjížďka (1962), krimikomedie Ve službách mafie (1962) a Stalo se v Turíně (1963), dobrodružná Brancaleonova armáda (1966) nebo pozdější Lidový román (1974) či Měšťáček (1977).

Ve Francii byla komedie vždy neoblíbenějším filmovým žánrem, přičemž na její podobu, založenou především na satiře a slovním humoru, měla značný vliv druhá světová válka a následná poválečná proměna Evropy. Značné oblibě se těšily filmy režiséra Jacquese Tatiho, zejména Prázdniny pana Hulota (1953), v nichž sám ztvárnil hlavní roli a představil panoptikum lidských povah na příkladu letních rekreantů z různých evropských zemí. K postavě nemotorného a dobrosrdečného pana Hulota se vrátil i v Oscarovém filmu Můj strýček (1958), v němž se skepticky díval na městský životní styl a na proces automatizace, a také ve snímku Playtime (1967), kde satiricky kritizoval modernismus. Významným francouzským komediálním hercem 50. let byl Fernandel, jenž po účasti v krimikomedii Červená krčma (1951) proslul hlavní rolí faráře bojujícího s komunisty ve filmu Malý svět dona Camilla (1952), jenž se dočkal v průběhu let čtyř pokračování. V 60. letech pak do sub-žánru romantické komedie zavítali režiséři francouzské nové vlny Jean-Luc Godard (Žena je žena, 1961) a François Truffaut (Ukradené polibky, 1968).

 

Louis de Funès a Jean-Paul Belmondo

Již v 50. letech nabíral na popularitě prostřednictvím komedií Au diable la vertu (1953) nebo Napříč Paříží (1956) též francouzský herec Louis de Funès, jemuž byla první hlavní role svěřena v komedii Smolař (1957), v níž ztvárnil hudebního skladatele, jehož kariéru nečekaně nakoply neúspěšné pokusy o sebevraždu. Funès byl pak obsazován mimo jiné do komedií Nevídáno, neslýcháno (1958), Výhodná koupě (1961) či Pouic Pouic (1963), legendu z něj nicméně udělala až šestidílná série o cholerickém strážci zákona z francouzské riviéry započatá filmem Četník ze Saint Tropez (1964). Častým kolegou mu byl herec Bourvil, který krom toho účinkoval i v komediích Muž, který prochází zdí (1951) a Všechno zlato světa (1961) a s Funèsem stvořil nezapomenutelnou dvojici ve válečné veselohře Velký flám (1966), v níž se oba stali nedobrovolnými průvodci britských letců sestřelených Němci nad Paříží. V četnické sérii zas byl Funèsovým stálým hereckým partnerem Michel Galabru (Knoflíková válka, 1962) a v trilogii Fantomas (1964), Fantomas se zlobí (1965) a Fantomas kontra Scotland Yard (1967) jej pro změnu doprovázel Jean Marais (Ctihodný Stanislav, 1963). Mezi další Funèsovy komediální hity se v 60. letech zařadily např. filmy Jak vykrást banku (1964), Grand restaurant pana Septima (1966), Tonoucí se stébla chytá (1967), Senzační prázdniny (1967), Oskar (1967) a Tetovaný (1968) a v 70. letech se k nim přidaly mimo jiné snímky Piti Piti Pa (1970), Pošetilost mocných (1971), Rabín Jákob (1973), Křidýlko nebo stehýnko (1976) či Jeden hot a druhý čehý (1978).

Jean-Paul Belmondo oproti tomu proslul krom komedií i v žánru kriminálních a akčních filmů, v nichž hrál role šarmantních zlodějíčků, dobrodruhů, policistů a tajných agentů. Počátek jeho kariéry ovlivnila francouzská nová vlna (viz krimikomedie Bláznivý Petříček, 1965), kdy končila doba dokonalých hrdinů klasických filmů a Belmondo zaujal svým neformálním vzhledem a ležérně charismatickým vystupováním. Dobrodružně-komediální filmy jako Muž z Ria (1964) a Muž z Hong Kongu (1965) z něj následně udělaly komerčně vyhledávanou hvězdu. Poté se chopil hlavních rolí v komediích Sympatický dareba (1966), Velký šéf (1969), Manželé z roku II (1971) a v Muži z Acapulca (1973), v němž se proslavil dvojrolí spisovatele a jeho fikčního alter-ega v podobě elitního superagenta. Další dvojrole přišla s akční komedií Zvíře (1977), ve které se ujal role zženštilého herce a jeho dvojníka-kaskadéra, přičemž sám sehrál všechny své kaskadérské kousky. Krom toho Belmondo účinkoval mimo jiné i v komediích Nenapravitelný (1975) a Veselé Velikonoce (1984), ve válečných komediích Eso es (1982) a Mrchožrouti (1984) a v krimikomediích Policajt nebo rošťák (1979) a Bezva finta (1985).

 

Americké komedie 60. let

Cestou válečné satiry se vydal na čtyři Oscary nominovaný snímek režiséra Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964), jenž si pomocí černého humoru utahoval ze studené války a z hrozby jaderné války, a ve kterém Peter Sellers (zrovna čerstvě po úspěchu Růžového pantera) ztvárnil tři různé postavy. Komediální muzikál George Cukora My Fair Lady (1964), vyprávějící o prostořeké květinářce v podání Audrey Hepburn, která byla v rámci sázky cvičena v etiketě, získal osm Oscarů. Audrey Hepburn krom toho hrála i v romantických komediích Snídaně u Tiffanyho od Blakea Edwardse (1961) a Paříž, když to hoří od Richarda Quinea (1964) a také v krimikomedii Williama Wylera Jak ukrást Venuši (1966).

Herečka Doris Day se v několika komediích stylizovala do role dokonalé ženy v domácnosti, viz třeba Nadšením bez sebe (1963) nebo Později, miláčku (1963). Na fenomén sexuálních komedií z 50. let navázaly např. snímky Pojď, budeme se milovat (1960) nebo pěti Oscary ověnčený Byt od Billyho Wildera (1960), v jehož příběhu o úředníkovi, jenž půjčoval kolegům svůj byt kvůli schůzkám s milenkami, hráli v hlavních rolích Jack Lemmon a Shirley MacLaine. Od 60. let probíhající sexuální revoluce však v USA zavedla nové trendy, takže romantické komedie, v nichž byla žena pouhou lovnou kořistí, záhy přestaly být v kurzu. Podobu kinematografie krom toho zásadně ovlivnil i zánik produkčního kodexu a příchod éry tzv. Nového Hollywoodu v druhé polovině 60. let. Ta na poli komediálního žánru vyústila filmem režiséra Mikea Nicholse Absolvent (1967), jenž byl nominován na sedm Oscarů a vyprávěl o vysokoškolském studentovi (Dustin Hoffman), který si začal tajný milostný románek se starší vdanou ženou (Anne Bancroft), načež se však zamiloval do její dcery (Katharine Ross).

Dvě z deseti oscarových nominací proměnil konverzační komediální snímek Stanleyho Kramera Hádej, kdo přijde na večeři (1967), v němž se bělošská dvojice manželů musela vyrovnat s černošským přítelem jejich dcery, a na několik zlatých sošek byly nominovány i komedie To je ale bláznivý svět (1963) a Velké závody (1965). Z další americké komediální produkce 60. let stojí za zmínku také komedie Billyho Wildera Raz, dva, tři (1961), kriminální komedie Dannyho jedenáctka (1960), komediální muzikály Dolarová manželství (1964), Mary Poppins (1964) a Hello, Dolly! (1969), romantické komedie Italské prázdniny (1961), Bosé nohy v parku (1967) a Kaktusový květ (1969), sci-fi komedie Zamilovaný profesor (1963), hororová komedie Malý obchod hrůz (1960) a v koprodukci s Itálií natočené Zkrocení zlé ženy (1967).

 

Woody Allen, Mel Brooks a americká 70. léta

Nový Hollywood přišel s novými náměty, tématy a filmařskými postupy a také se spoustou změn – bořily se tradiční žánrové vzorce a filmy začaly být otevřenější. Nový přístup ke komediální romanci nabídla např. černá komedie Nový list (1971), jejíž zchudlý hlavní hrdina se rozhodl pro manželství s bohatou dědičkou jen kvůli jejímu majetku a ve vhodný okamžik ji plánoval zabít, nebo film Harold a Maude (1971), vyprávějící o přátelství dvacetiletého mladíka posedlého smrtí s energickou osmdesátiletou stařenkou. Netradičním romantickým hrdinou byl též obrýlený filmový kritik v podání Woodyho Allena ve filmu Zahraj to znovu, Same (1972), jehož dialogy se točily převážně kolem vztahových a sexuálních peripetií, a který vznikl jako demytizační pocta Casablance (1942). Woody Allen byl krom toho i scenáristou a režisérem, jenž stvořil vlastní svébytný komediální sub-žánr, zásadně ovlivněný jeho neurotickými intelektuálními hlavními hrdiny, do nichž Allen často obsazoval sám sebe.

Allen začínal jako sólový komik zabývající se vztahy se ženami, smrtí a psychoanalýzou, načež tato témata znatelně prosákla i do jeho filmů. Mezi jeho první počiny se řadí krimikomedie Seber prachy a zmiz (1969), politická satira Banáni (1971), sexuální revolucí inspirovaná lechtivá komedie Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) (1972), sci-fi komedie Spáč (1973) a Láska a smrt (1975), komediální pocta ruské literatuře 19. století. Průlomem byla pro Woodyho Allena čtyřmi Oscary oceněná romantické komedie Annie Hallová (1977), v níž spolu s Diane Keaton ztvárnil pár procházející si procesem námluv a debatující přitom o absurdnosti vztahů a nemožnosti pravé lásky. Film ovlivnil módní trendy, poprvé v historii divákům představil tzv. prolomení čtvrté stěny (komunikace filmové postavy přímo s divákem) a udělal z Woodyho Allena krále nezávislého newyorského filmu. Allen poté natočil ještě komediální poctu New Yorku s názvem Manhattan (1979) a svou filmařskou pozici nadále upevňoval po několik následujících desetiletí.

Výraznou osobností byl i Mel Brooks, jenž začínal jako televizní a divadelní scenárista a ve světě filmu debutoval komedií Producenti (1967), která se zabývala právě zákulisím divadelní branže. Za příběh o dvojici prohnaných hrdinů (Zero Mostel a Gene Wilder), kteří se rozhodli vyinkasovat peníze od pojišťovny za divadelní propadák a omylem stvořili překvapivý divácký hit, dostal Brooks Oscara za scénář, a poté se uchytil jako tvůrce bláznivých filmových parodií. Jeho Ohnivá sedla (1974) byla parodií na westerny, v Mladém Frankensteinovi (1974) si utahoval z hororů studia Universal a v Závrati naruby (1977) si vzal na mušku filmy Alfreda Hitchcocka. V Němém filmu (1976) se zas pokusil natočit barevnou němou grotesku obsazenou hereckými hvězdami, které ve filmu hrály samy sebe.

Další výraznou osobností byl scenárista Neil Simon, z jehož pera vznikly mimo jiné komedie Burani ve městě (1970), Apartmá v hotelu Plaza (1971), Dobyvatel srdcí (1972), Děvče pro zábavu (1977) nebo Vražda na večeři (1976), která si pohrávala s klišé detektivních románů. Film Petera Bogdanoviche Co dál, doktore? (1972) zas čerpal ze ztřeštěných romantických komedií z 30. a 40. let. Anti-válečnými satirami byly snímky Hlava 22 od Mikea Nicholse (1970) a na pět Oscarů nominovaný M.A.S.H. od Roberta Altmana (1970), zasazený do období války v Koreji. Sedm zlatých sošek si odnesl komediálně-kriminální Podraz od George Roye Hilla (1973), pojednávající o dvojici podvodníků, kteří vlákali obávaného gangstera do dostihové léčky. Na čtyři Oscary byl pro změnu nominován snímek Roberta Mulligana Příští rok ve stejnou dobu (1978) a v komediální tvorbě pokračoval i režisér Billy Wilder, viz jeho romanticky laděné komedie Nebožtíci přejí lásce (1972) a Na titulní straně (1974).

 

Monty Python a britská komedie 70. a 80. let

Ve Velké Británii vznikala na počátku 70. let řada filmových komedií na motivy úspěšných stejnojmenných televizních seriálů (např. Dad’s Army, 1971) a z televizního prostředí pocházela i komediální skupina Monty Python, založená roku 1969. Jejími členy byli komici John Cleese, Graham Chapman, Eric Idle, Michael Palin, Terry Gilliam a Terry Jones. Proslavily je seriálové skeče nazvané Létající cirkus, v nichž každý z nich obvykle hrál vícero postav, a které byly plné suchého britského humoru, dadaistických gagů a slovních vtípků. Jejich první film A teď něco úplně jiného (1971) byl v podstatě jen směsí toho nejlepšího z prvních dvou řad seriálu a byl určen pro americký trh, kde se v té době seriál nevysílal. Na jeho úspěch pak navázaly již vyloženě filmové komedie Monty Python a Svatý Grál (1975), bláznivá parodie na artušovské legendy, kontroverzní Monty Pythonův Život Briana (1979), jenž si utahoval z církve, příběhu Ježíše Krista a náboženského fanatismu, a Monty Pythonův smysl života (1983), hudební povídkový příběh o různých etapách lidské existence.

Mnozí členové Monty Python krom toho účinkovali i v jiných komediích, více se jich sešlo např. v pirátské parodii Žlutovous (1983) nebo v krimikomedii Ryba jménem Wanda (1988), která vznikla v americké koprodukci a líčila příběh čtyř lupičů přetahujících se o lup. Z britských komedií z 80. let pak stojí za vyzdvihnutí především konverzační komedie Bruce Robinsona Withnail a já (1987) a Shirley Valentinová od Lewise Gilberta (1989), jejíž titulní hlavní hrdinka se v podání Pauline Collins rozhodla vyřešit vlastní krizi středního věku odjezdem do Řecka. A pak ještě bláznivá komedie Profesore, jdete pozdě! (1986) a detektivní komedie Nevyřešený případ (1988), která si dělala legraci z příběhů Sherlocka Holmese.

 

Nové tváře francouzských komedií v 70. a 80. letech

Kromě komediálních herců zavedených z minulých desetiletí (Funès, Belmondo, Galabru…) se ve francouzských komediích 70. let začínali prosazovat i nováčci, jako byli Gérard Depardieu, Pierre Richard, Daniel Prévost nebo herci spojení s divadelní společností Le Splendid, jimiž byli především Christian Clavier, Michel Blanc, Gérard Jugnot či Thierry Lhermitte. Populární byla i původně jen hudební skupina Les Charlots, jejíž členové se však prosadili i ve filmu bláznivými komediemi Bažanti (1971), Blázni ze stadionu (1972), Velký bazar (1973), Bažanti jdou do boje (1974) a mnoha dalšími. Nejvýraznějšími novými komediálními režiséry tohoto období se stali Claude Zidi, Francis Veber, Bertrand Blier, nebo Jean-Marie Poiré, jenž režíroval mimo jiné filmy Dědoušek se dal na odboj (1983) a Takhle to děláme v Moskvě (1986) a politicky nekorektní vánoční komedii Ježíšek je neřád (1982).

Gérard Depardieu začínal u filmu v komediích Doživotní renta (1972) a Krysy z temnot (1974) a následně ztvárnil jednu z hlavních rolí ve snímku Buzíci (1974), ve své době kontroverzním příběhu o dvojici cynických chuligánů putujících napříč Francií. Jeho kariéra se poté ubírala spíše cestou oceňovaného charakterního herce ve vážných dramatech, přesto účinkoval např. v komediích Připravte si kapesníky (1978) a Večerní úbor (1986) a v černým humorem nasáklé krimikomedii Studený bufet (1979). V 80. letech se též objevil společně s Pierrem Richardem ve snímcích Kopyto (1981), Otec a otec (1983) či Uprchlíci (1986). Samotný Pierre Richard se oproti němu na komedie zaměřoval a vynikal v nich rolemi roztěkaných, potrhlých a nesmělých hrdinů. Poprvé důrazně prorazil vlastním režijním debutem Roztržitý (1970), v němž se coby zaměstnanec reklamní agentury dopustil několika skandálů. Poté natočil mimo jiné komedie Život plný malérů (1972) a Jsem nesmělý, ale léčím se (1978) a hrál i ve filmech Velký blondýn s černou botou (1972), Hořčice mi stoupá do nosu (1974), Náhradník (1975), Hračka (1976), Rána deštníkem (1980), nebo Nalevo od výtahu (1988).

Co se týče skupiny kolem divadelní společností Le Splendid, tak kromě již zmíněných filmů se většího ohlasu dostalo také komediím Krást se musí umět (1975), Prachy v prachu (1982), Pochod ve stínu (1984) a Mistři gagu (1985) nebo trilogii započaté filmem Dovolená po francouzsku (1978). Výrazněji se dařilo i krimikomediím Prohnilí (1984) a Prohnilí proti prohnilým (1990), v nichž se chopili hlavních rolí Philippe Noiret a Thierry Lhermitte. Z dalších francouzských komediálních počinů nelze opomenout válečnou trilogii Kam se poděla sedmá rota? (1973), Návrat sedmé roty (1975) a Sedmá rota za úplňku (1977), nebo filmy Domovník (1973), Životní šance (1973), Vrátný od Maxima (1976), Ukradli torzo Jupitera (1980), Operace Banzaj (1983) či Klec bláznů (1978), která se stala hitem v USA a byla dokonce nominovaná na trojici Oscarů.

 

Další evropské komedie 70. a 80. let

V Itálii se staly komediálními hity filmy s Terencem Hillem (westernové komedie Podivné dědictví z roku 1972 a Mé jméno je Nikdo z roku 1973) a Budem Spencerem (Policajt drábem z roku 1973 nebo Milionový brouk z roku 1980) a také snímky, v nichž vystupovali oba současně (zejména Pravá a levá ruka ďábla z roku 1970, Malý unavený Joe z roku 1972, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí z roku 1974 a Sudá a lichá z roku 1978). Variací na jejich komedie byly filmy Šimon a Matouš (1975) a Šimon a Matouš jedou na riviéru (1975). Oblíbeným komediálním hercem se stal i Paolo Villaggio, jenž se proslavil hlavními rolemi věčného smolaře ve filmech Fantozzi (1975), Tragéd Fantozzi (1976) a Maléry pana účetního (1980) a v jejich dalších pokračováních. Pozoruhodné byly i pozdější komedie Bonnie a Clyde po italsku (1982) nebo Nástrahy velkoměsta (1984), z umělečtějších filmů pak lze zmínit třeba kontroverzní Velkou žranici (1973) nebo některé komediálně laděné snímky Federica Felliniho, např. Amarcord (1973) a Město žen (1980).

V Československu ukončila invaze sovětských vojsk v roce 1968 plodné období nové vlny, z nějž vynikaly mimo jiné komedie Miloše Formana, např. Černý Petr (1963) nebo Hoří, má panenko (1967). Následně začaly vznikat tzv. normalizační komedie, apolitické eskapistické filmy, které však byly vytvářeny v souladu s ideologií vládnoucí strany a legitimizovaly tím předkládané vidění světa jako normu (viz třeba Zítra to roztočíme, drahoušku…! z roku 1976). Značné popularitě se však těšily i komedie společensky satirické, které natáčeli např. režiséři Jiří Menzel (Na samotě u lesa, 1976) a Ladislav Smoljak (Kulový blesk, 1978) a také komedie obsahující různé žánrově parodické či nadpřirozené a pohádkové prvky, na něž se specializovali Václav Vorlíček (Dívka na koštěti, 1971) a Oldřich Lipský (Adéla ještě nevečeřela, 1977). Z dlouhodobě neoblíbenějších komediálních filmů tohoto období lze zmínit i snímky „Pane, vy jste vdova!“ (1970), „Marečku, podejte mi pero!“ (1976), Vrchní, prchni! (1980), S tebou mě baví svět (1982) nebo Vesničko má středisková (1985). V Polsku se předním komediálním tvůrcem stal zas Juliusz Machulski, jenž v počátcích své kariéry proslul snímky Vabank (1981) a Vabank II (1984), sci-fi komedií Sexmise (1983) a fantasy komedií Kingsajz (1987).

Ve Francii natočil v 70. letech své poslední surrealisticky komické filmy španělský režisér Luis Buñuel – Oscarem oceněný Nenápadný půvab buržoazie (1972) a Přízrak svobody (1974). V 80. letech se pak začal ve Španělsku prosazovat režisér Pedro Almodóvar, jenž debutoval komedií Pepi, Luci, Bom y otras chicas del montón (1980) a poté uspěl i s filmy Labyrint vášní (1982), Černá roucha (1983), Co jsem komu udělala? (1983) a hlavně s Ženami na pokraji nervového zhroucení (1988), které byly nominované na Oscara. Ve Finsku začal v 80. letech natáčet filmy Aki Kaurismäki, do jehož filmografie se zařadilo i několik osobitých komedií, kupříkladu Calamari Union (1985), Stíny v ráji (1986), Hamlet podniká (1987) a Leningradští kovbojové dobývají Ameriku (1989). Ze Švédských komedií zas vyčnívá především ztřeštěná parodie na život Pabla Picassa s názvem Picassova dobrodružství (1978). V Jugoslávii se svérázným humorem zapsaly do historie komedie Závod o velkou cenu (1979), Kdo to tam zpívá (1980), Klamné léto ’68 (1984), Nevídaný zázrak (1984) a Krása neřesti (1986).

 

Vzestup parodií a další americké komedie 80. let

Deset let po premiéře katastrofického filmu Letiště si z něj a z jeho četných pokračování udělal legraci parodický snímek Připoutejte se, prosím! (1980) režisérů Jerryho Zuckera, Davida Zuckera a Jima Abrahamse, kteří poté společně natočili ještě špionážně-válečnou parodii Přísně tajné! (1984). V parodické tvorbě pokračoval i Mel Brooks, jehož film History of the World: Part I (1981) si utahoval z epických historických filmů, zatímco jeho Vesmírná tělesa (1987) si brala na paškál žánr sci-fi a zejména pak sérii Star Wars. Komedie Policejní akademie (1984), která se dočkala šesti pokračování, se zaměřila na klišé policejních filmů, stejně jako trilogie s Lesliem Nielsenem započatá snímkem Davida Zuckera Bláznivá střela (1988). Mystifikační dokument Roba Reinera o fiktivní metalové kapele Hraje skupina Spinal Tap (1984) zas stavěl na hlavu hudební dokumenty a stereotypy v populární hudbě.

Novými tvářemi komediálních filmů se stali komici Bill Murray (Caddyshack, 1980), Steve Martin (Mrtví muži nenosí skotskou sukni, 1982), Dan Aykroyd (Záměna, 1983), Chevy Chase (Špióni jako my, 1985), Rick Moranis (Malý krámek hrůz, 1986), Robin Williams (Dobré ráno, Vietname, 1987), Tom Hanks (Velký, 1988) nebo Eddie Murphy (Cesta do Ameriky, 1988). Murphy se prosadil i v sub-žánru akčních komedií typu 48 hodin (1982) nebo Policajt z Beverly Hills (1984), jenž byl velkým diváckým hitem a navázala na něj dvě pokračování. Mimořádně finančně úspěšné byly i komedie Krotitelé duchů od Ivana Reitmana (1984), pojednávající o čtveřici vyšetřovatelů paranormálních jevů, a komediální sci-fi trilogie Roberta Zemeckise Návrat do budoucnosti (1985, 1989 a 1990), jejíž hrdinové opakovaně cestovali mezi minulostí, současností a budoucností ve snaze napravit vlastní chyby, vedoucí k existenciálním paradoxům. Robertu Zemeckisovi se krom toho zadařilo i s detektivní komedií Falešná hra s králíkem Rogerem (1988), v níž elegantně skloubil živé herce s animovanými postavičkami, a která byla oceněna třemi Oscary.

Na devět Oscarů byl nominován snímek Sydneyho Pollacka Tootsie (1982), v němž se Dustin Hoffman coby přehlížený herec rozhodl zkusit štěstí v převleku za ženu. Pět zlatých sošek obdržela Cena za něžnost od Jamese L. Brookse (1984), která se zabývala partnerskými vztahy matky a dcery, třemi Oscary byla oceněna romantická komedie Normana Jewisona Pod vlivem úplňku (1987), o šest cen usilovala Podnikavá dívka od Mikea Nicholse (1988) a čtyři z devíti nominací proměnil Řidič slečny Daisy (1989). Woody Allen nadále rozvíjel svůj neurotický a sebeironický humor v komediích Vzpomínky na hvězdný prach (1980), Sex noci svatojánské (1982), Zelig (1983), Danny Rose z Broadwaye (1984), Purpurová růže z Káhiry (1985), Hana a její sestry (1986) či Zlaté časy rádia (1987). Králem nezávislého filmu se stal se svými tragikomickými snímky Podivnější než ráj (1984) a Mimo zákon (1986) Jim Jarmusch. Řadu oddaných fanoušků si získaly i komedie Johna Hughese, zejména ty o dospívání (Sixteen Candles z roku 1984, Snídaňový klub z roku 1985), ale třeba i Volný den Ferrise Buellera (1986) nebo Letadla, Vlaky, automobily (1987). John Hughes byl krom toho i scenáristou komedií Bláznivá dovolená (1983) a Vánoční prázdniny (1989), jež byly spojené s humoristickým časopisem National Lampoon, který se úspěšně uvedl na scénu komediálním snímkem Zvěřinec časopisu National Lampoon (1978).

Vznikaly komedie muzikálové (Bratři Bluesovi, 1980), válečné (Být či nebýt, 1983), dobrodružné (Honba za diamantem, 1984), hororové (Re-Animator, 1985), akční (Velké nesnáze v Malé Číně, 1986), fantazijní (Čarodějky z Eastwicku 1987), vědecko-fantastické (Vnitřní vesmír, 1987), pohádkové (Princezna Nevěsta, 1987) i kriminální (Půlnoční běh, 1988). Speciální kategorií byly komedie rodinné, viz třeba Vánoční příběh (1983), Kdopak to mluví (1989) nebo Miláčku, zmenšil jsem děti (1989). K rozvoji sub-žánru romantických komedií zas přispěla na konci 80. let středoškolská romance Camerona Crowea Řekni cokoliv… (1989) a také konverzacemi o vztazích a sexu protkaná komedie Roba Reinera Když Harry potkal Sally (1989), jejíž příběh o dvou lidech, kteří si v průběhu několika náhodných setkání prošli cestou od protikladných cizinců přes důvěrné přátele až po milenecký pár, se stal velkým hitem a připravil půdu pro rozmach romantických komedií v 90. letech. Za zmínku pak stojí mimo jiné i Potíže s Arizonou od bratrů Coenů (1987) a Přes palubu od Garryho Marshalla (1987), Vysíláme zprávy od Jamese L. Brookse (1987), Špinaví, prohnilí lumpové od Franka Oze (1988), černá komedie Dannyho DeVita Válka Roseových (1989) nebo krvavě legrační hororové splattery Toxický mstitel (1984), Bad Taste - Vesmírní kanibalové (1987) či trilogie Evil Dead (1981, 1987 a 1992).

 

Renesance romantických komedií v 90. letech

Počátkem 90. let se znovu zrodila popularita romantických komedií, ty však byly většinou zcela oproštěny od konverzací o sexu, jež byly populární v 70. a 80. letech, a spíše se vracely ke starším osvědčeným žánrovým šablonám. Obrovským hitem se stal film Garryho Marshalla Pretty Woman (1990), jenž v příběhu o lásce milionářského podnikatele a jím najaté prostitutky ocitající se znenadání v lepší společnosti udělal hvězdy z Julie Roberts a Richarda Gerea. Úspěšné byly i další komedie s Julií Roberts, zejména Svatba mého nejlepšího přítele (1997), Nevěsta na útěku (1999) a Notting Hill (1999), pro jehož výslednou podobu byl určující i britský scenárista a později též režisér Richard Curtis. Ten do něj zanesl suchý anglický humor a svérázné vedlejší postavy, jež si osvojil už jako scenárista britské komedie Mikea Newella Čtyři svatby a jeden pohřeb (1994) s Hughem Grantem a Andie MacDowell v hlavních rolích.

Velkou konkurencí byla Julii Roberts v rámci romantických komedií zejména Meg Ryan, která účinkovala např. ve filmech Francouzský polibek (1995) nebo Propadlí lásce (1997), leč jejími nejznámějšími hity byly ty, které natočila s režisérkou Norou Ephron, a v nichž jí dělal filmového partnera Tom Hanks – Samotář v Seattlu (1993) a Láska přes internet (1998). Často obsazovanými herečkami byly též Sandra Bullock (Zatímco jsi spal, 1995), Drew Barrymore (Nepolíbená, 1999), Jennifer Aniston (Perfektní záskok, 1997), Alicia Silverstone (Dožeň, co se dá!, 1999) nebo Julia Stiles (Deset důvodů, proč tě nenávidím, 1999). Výrazný ohlas způsobily i komedie Na Hromnice o den více (1993), v níž se nerudný televizní reportér ocitl uvězněný v časové smyčce, a snímek bratří Farrellyových Něco na té Mary je (1998), jehož hlavní hrdinové si v podání Cameron Diaz, Bena Stillera a Matta Dillona procházeli řadou trapasů zahrnujících neotřelé užívání tělních tekutin a jiné formy vulgárního humoru.

 

Další komediální filmy 90. let

Jedním z nejvýraznějších komiků, kteří se nejvíce proslavili v 90. letech, byl Jim Carrey, jenž proslul svými bláznivými hereckými a pohybovými kreacemi a gumovým obličejem. Ve filmech hrál již v 80. letech, přelomovým pro něj byl však až rok 1994, kdy měly premiéru úspěšné snímky Ace Ventura: Zvířecí detektiv, Maska a Blbý a blbější. Poté hrál mimo jiné i v komediích Cable Guy (1996) a Lhář, lhář (1997) a také v mnohem serióznější satirické Truman Show (1998) a ještě serióznějším tragikomickém životopisném filmu Muž na měsíci (1999). Značné pozornosti se dostávalo i Eddiemu Murphymu, jenž se objevoval např. v komediích Dokonalý džentlmen (1992), Zamilovaný profesor (1996), Dr. Dolittle (1998) nebo Trhák pana Bowfingera (1999). Z filmu do filmu putoval i Robin Williams, jenž se ujímal rolí především v rodinných komediích typu Mrs. Doubtfire - Táta v sukni (1993), Jumanji (1995) nebo Flubber (1997), zatímco zároveň sbíral ceny za charakterní herecké výkony ve vážnějších filmech. Začínalo se dařit i Adamovi Sandlerovi, který ztvárnil hlavní role v komediích Rivalové (1996), Píseň pro nevěstu (1998) nebo Velký táta (1999).

Velkým komediálním hitem 90. let byla rodinná komedie Sám doma (1990), z jejíhož příběhu o zapomenutém chlapci bránícím dům před dvojicí zlodějů se stala vánoční klasika. Úspěšná byla i černohumorná Addamsova rodina (1991), sportovní komedie o jamajském olympijském týmu bobistů Kokosy na sněhu (1993) nebo sci-fi komedie Muži v černém (1997), vyprávějící o tajných agentech potírajících nežádoucí činnosti mimozemšťanů žijících na Zemi. V rozvíjení svých komediálních filmografií pokračovali bratři Coenovi (Barton Fink z roku 1991, Záskok z roku 1994 nebo Big Lebowski z roku 1998) i nezávislí tvůrci jako Jim Jarmusch (Noc na Zemi, 1991) či Woody Allen (Tajemná vražda na Manhattanu z roku 1993, Výstřely na Broadwayi z roku 1994 nebo Mocná Afrodíté z roku 1995), zatímco je doplňovali režisérští nováčci jako Tom DiCillo (Život v oblouznění, 1995), Betty Thomas (Soukromé neřesti, 1997), Todd Solondz (Štěstí, 1998), Wes Anderson (Jak jsem balil učitelku, 1998) nebo Spike Jonze (V kůži Johna Malkoviche, 1999). Kultovním tvůrcem se stal Kevin Smith, jenž se uvedl na scénu filmy Podvodníci z New Jersey (1994) a Flákači (1995), pak se v komedii Hledám Amy (1997) zabýval lesbickou tematikou, a nakonec ve snímku Dogma (1999) satiricky kritizoval církev.

V Austrálii (jejímž největším komediálním hitem byl Krokodýl Dundee z roku 1986) natočil režisér Chris Noonan rodinnou komedii s mluvícími zvířaty Babe - galantní prasátko (1995), která sklidila sedm oscarových nominací. Na stejný počet cen byla nominovaná i americká komedie Jamese L. Brookse Lepší už to nebude (1997), v níž se probíral komplikovaný vztah cholerického mrzouta a jeho oblíbené číšnice ztvárněných Jackem Nicholsonem a Helen Hunt. Oscarové ambice měla i komedie mravů Můj bratranec Vinny (1992), která se nezvykle odehrávala v soudní síni, politicky satirický snímek Vrtěti psem (1997), v němž se od prezidentových skandálů odváděla pozornost falešnou válkou, a Pleasantville: Městečko zázraků od Garyho Rosse (1998), v němž se dvojice sourozenců propadla do nostalgického televizního seriálu. Ve Velké Británii se značného úspěchu dočkala sociální komedie Do naha! (1997), v níž se šestice nezaměstnaných mužů rozhodla živit vystupováním ve vlastní pánské striptýzové show. Populárními se staly i britské černé komedie Dannyho Boylea Mělký hrob (1994) a Trainspotting (1996), komediální gangsterka Guye Ritchieho Sbal prachy a vypadni (1998), na poetiku Monty Pythonů navazující Divoká stvoření (1997), Mr. Bean: Největší filmová katastrofa (1997) s Rowanem Atkinsonem v hlavní roli a také několik shakespearovských adaptací – např. Mnoho povyku pro nic (1993), Večer tříkrálový (1996) či netradičně vyprávěný Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi (1990).

Herec a scenárista Mike Myers uspěl se svou bláznivou hudební komedií Waynův svět (1992) a poté si napsal na tělo hlavní roli ve filmu Austin Powers: Špionátor (1997), jenž byl parodií na bondovky. Parodiemi byly i Žhavé výstřely (1991), Žhavé výstřely 2 (1993), Nabitá zbraň 1 (1993) a Galaxy Quest (1999), jenž si utahoval z popularity Star Treku a ze žánru sci-fi. Mel Brooks navázal na svou tvorbu parodií s filmy Život pod psa (1991), v němž si dělal legraci ze snímků Franka Capry, a také Bláznivým příběhem Robina Hooda (1993) a Drákulovinami (1995). Fenoménem se stala komedie Prci, prci, prcičky (1999), která sloučila tradice komedií o dospívání s tradicemi sexuálních komedií a s fekálním humorem a dala tak vzniknout specifickému sub-žánru teenagerských komedií, z nějž v následujících letech čerpalo mnoho filmařů po celém světě. Z konce desetiletí lze krom toho zmínit třeba i rodinnou komedii Past na rodiče (1998), akční Křižovatku smrti (1998), omamnými látkami prosycenou komedii Strach a hnus v Las Vegas (1998), animovaný South Park: Peklo na Zemi (1999) nebo mafiánskou komedii s Billym Crystalem a Robertem De Nirem Přeber si to (1999).

 

Komedie od 90. let z Francie a dalších evropských zemí

Ve Francii se v komediálním žánru udrželi už od minulých desetiletí zejména Gérard Depardieu a Christian Clavier, ať už hráli společně (viz třeba akční komedie Strážní andělé z roku 1995 nebo dobrodružně-komediální Asterix a Obelix z roku 1999) nebo každý zvlášť. Gérard Depardieu účinkoval např. v komediích Můj táta hrdina (1994), KOndoMEDIE (2001) nebo RRRrrrr!!! (2004), Christian Clavier zase ztvárnil hlavní role mimo jiné ve filmech Touha po zlatě (1993), Miláček Rita (2003), Učitelé na zakázku (2013), Co jsme komu udělali? (2014), Srdečně vás vítáme (2017) nebo Ibiza (2019). Oba je v několika komediích doprovázel Jean Reno – s Clavierem utvořil dvojici ve fantasy-komediální sérii započaté filmem Návštěvníci (1993) a také ve snímcích Korsický případ (2004) či Rodinu si nevybíráš (2011) a Depardieu mu zas byl filmovým partnerem ve filmu Drž hubu! (2003). Jean Reno krom toho hrál i v komediích Jaguár (1996), Wasabi (2001) nebo Oui, šéfe! (2012).

Populární byla ve Francii i série akčních komedií odstartovaná filmem Taxi (1998) a pozoruhodná byla též absurdní komedie Herci (2000), do níž se podařilo obsadit skutečně plejádu slavných francouzských jmen. Po roce 2000 vstoupila do hry další vlna herců, z nichž se nejvíce prosadili např. Omar Sy (Nedotknutelní z roku 2011, I dva jsou rodina z roku 2016), Dany Boon (Můj nejlepší přítel z roku 2006, Vítejte u Ch'tisů z roku 2008 nebo Nic k proclení z roku 2010), Romain Duris ((K)lamač srdcí z roku 2010, Láska všemi deseti z roku 2012) či Philippe Lacheau (Babysitting z roku 2014, Alibi na klíč z roku 2017). Velkými francouzskými komediálními hity byly i snímky Delikatesy (1991), Blbec k večeři (1998), Amélie z Montmartru (2001), Louise-Michel (2008), Mikulášovy patálie (2009), Realita (2014), Výjimeční (2019) nebo Tenkrát podruhé (2019). Mezinárodně úspěšné byly též belgicko-francouzské komedie s Benoîtem Poelvoordem, např. Láska s vůní čokolády (2010) nebo Zbrusu Nový zákon (2015).

Z německé produkce se zadařilo zejména komediálně laděným počinům Klepání na nebeskou bránu (1997) a Good Bye, Lenin! (2003), filmové sérii Fakjů pane učiteli (od roku 2013) a festivalovému hitu Toni Erdmann (2016). Ve Finsku navázal režisér Aki Kaurismäki na své svérázné komedie se snímky Najal jsem si vraha (1990), Mraky odtáhly (1996), Muž bez minulosti (2002), Le Havre (2011) či Druhá strana naděje (2017). Předním srbským režisérem se stal Emir Kusturica, v jehož filmografii figurovaly i komediální filmy Černá kočka, bílý kocour (1998), Život je zázrak (2004) nebo Závěť (2007), a s úspěchem se později setkaly též srbsko-chorvatský satirický snímek Knězovy děti (2013) a černá komedie Deník strojvůdce (2016). Ve španělsku se stala velmi výdělečnou dvojice komedií Ocho apellidos vascos (2014) a Ocho apellidos catalanes (2015), filmová série Torrente (od roku 1998) a sportovní komedie Šampióni (2018). Z polských komedií stojí za vyzdvihnutí přinejmenším filmy Nic směšného (1995) a Den cvoka (2002), krimikomedie Vinci (2004) a romantické komedie Noc plná zázraků (2011) a Planeta single (2016). Z českých a slovenských končin zas zapůsobily především komedie Obecná škola (1991), Zahrada (1995), Knoflíkáři (1997), Pelíšky (1999), Samotáři (2000), Mazaný Filip (2003), Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka (2012), Ztraceni v Mnichově (2015) nebo Ženy v běhu (2019). V Rusku byly natočeny kultovní komedie Svéráz národního lovu (1995) a Svéráz národního rybolovu (1998) a několik filmů vzniklo i v obřích mezinárodních evropských koprodukcích, např. Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (2013)

 

Americké a britské komedie nového tisíciletí

Z komedií natočených krátce po roce 2000 se dokázaly výrazně prosadit především některé snímky hollywoodských herců tvořících skupinu označovanou přezdívkou „Frat Pack“, mezi něž se řadili Ben Stiller (Fotr je lotr, 2000), Owen Wilson (Starsky & Hutch, 2004), Vince Vaughn (Vybíjená, 2004), Jack Black (Škola ro(c)ku, 2003), Will Ferrell (Horší už to nebude, 2006), Steve Carell (Malá Miss Sunshine, 2006) a Luke Wilson (Absurdistán, 2006). Vícero z nich společně hrálo mimo jiné i ve filmech Taková zvláštní rodinka (2001), Zoolander (2001), Mládí v trapu (2003), Zprávař: Příběh Rona Burgundyho (2004), Nesvatbovi (2005), Noc v muzeu (2006), Tropická bouře (2008) nebo Nadějný rok (2011). Jack Black se krom toho objevil např. ve filmu Prosíme, přetočte (2008), Will Ferrell se prosadil v akční komedii Benga v záloze (2010), Ben Stiller uspěl s filmem Walter Mitty a jeho tajný život (2013) a Steve Carell ztvárnil jednu z hlavních rolí třeba ve filmech Bláznivá, zatracená láska (2011) či Souboj pohlaví (2017). Owena Wilsona zas pravidelně obsazoval režisér Wes Anderson do svých komedií Život pod vodou (2004), Darjeeling s ručením omezeným (2007) a Grandhotel Budapešť (2014).

Výrazné pozornosti se dostalo také komičkám, jako byly Kristen Wiig (Ženy sobě, 2011), Melissa McCarthy (Špión, 2015), Amy Schumer (Vykolejená, 2015), Kate McKinnon (Krotitelé duchů, 2016) nebo Rebel Wilson (No není to romantika?, 2019). Podobu amerických komedií ovlivnil režisér a scenárista Judd Apatow, který natočil hrubozrnné filmy jako 40 let panic (2005), Zbouchnutá (2007), Komici (2009) nebo The King of Staten Island (2020) a produkoval např. snímky Superbad (2007), Kopačky (2008), Dostaň ho tam (2010) či Pěkně blbě (2017). Na svou předchozí komediální tvorbu navázali režisér Kevin Smith (Jay a mlčenlivý Bob vrací úder z roku 2001, Clerks 2: Muži za pultem z roku 2006) nebo herec Adam Sandler (Trestná lavice z roku 2005, Zkus mě rozesmát z roku 2011). Z dalších herců a hereček rozjeli slibné komediální kariéry např. Katherine Heigl (Chceš mě, chci tě, 2009), Mila Kunis (Kamarád taky rád, 2011), Jonah Hill (21 Jump Street, 2012), James Franco (Apokalypsa v Hollywoodu, 2013) nebo Seth Rogen (Interview z roku 2014). Do komedií pronikly i hvězdy akčních filmů jako Mark Wahlberg (Méďa, 2012) nebo Dwayne Johnson (Jumanji: Vítejte v džungli!, 2017).

Romantické komedie se v počátcích nového milénia nesly ve znamení velkých britských hitů v podobě Deníku Bridget Jonesové od režisérky Sharon Maguire (2001) a hvězdně obsazené povídkové Lásky nebeské od Richarda Curtise (2003), z níž se postupem času stala vánoční romantická klasika. Výrazné byly též snímky Jak na věc (2002), Opilí láskou (2002), Moje tlustá řecká svatba (2002) nebo 50x a stále poprvé (2004). Pak se ale během následujících let klasické náměty romantických komedií začaly vyčerpávat a do popředí se tak dostávaly převážně filmy obohacené o neokoukaná témata a netradiční prvky. Některé romantické komedie byly kupříkladu ozvláštněny nadpřirozenými motivy (A co když je to pravda? z roku 2005, Ruby Sparks z roku 2012), cestováním v čase (Půlnoc v Paříži z roku 2011, Lásky čas z roku 2013, Palm Springs z roku 2020), popkulturními odkazy a komiksovou estetikou (Scott Pilgrim proti zbytku světa, 2010) nebo hledáním nových úrovní vulgarity a sexuálních limitů (Zack a Miri točí porno, 2008). Filmy režisérky Nancy Meyers Lepší pozdě nežli později (2003) a Nějak se to komplikuje (2009) se zas odlišovaly vyprávěním o milostných pletkách starších generací.

Na počátku milénia byly též oblíbené tzv. huličské komedie typu Hele vole, kde mám káru? (2000), Kdo uhlí, ten umí (2001), Zahulíme, uvidíme (2004) nebo Travička zelená (2008). Na popularitě parodií se svezla filmová série Scary Movie (od roku 2000) a parodická byla také trilogie s Rowanem Atkinsonem započatá filmem Johnny English (2003), která si dělala legraci z bondovek. Z klišé různých žánrů si utahovaly i filmy britského režiséra Edgara Wrighta Soumrak mrtvých (2004) a Jednotka příliš rychlého nasazení (2007). Vrcholem společenské a politické satiry se staly kontroverzní filmy se Sachou Baronem Cohenem Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu (2006), Bruno (2009) a Diktátor (2012), fenomén se zrodil z komediálních superhrdinských filmů Kick-Ass (2010) a Deadpool (2016) a mimořádně úspěšnou byla i trilogie Pařba ve Vegas (2009), Pařba v Bangkoku (2011) a Pařba na třetí (2013). Za zmínku jistě stojí i hororové komedie Zombieland (2009) a Tucker & Dale vs. Zlo (2010), snímky Jasona Reitmana Děkujeme, že kouříte (2005), Juno (2007) a Lítáš v tom (2009), z nichž poslední dva zmíněné se zúčastnily oscarového klání, a také několik dalších na Oscara nominovaných komediálních filmů, jako třeba Birdman (2014), Sázka na nejistotu (2015), Zelená kniha (2018) či Králíček Jojo (2019).

 

Sitkomy a jiné komediální seriály

Termín „sitkom“ je zkratkou pro situační komedii, která se zrodila nejprve v rádiu, leč poté se stala dominantní formou komediálního žánru v televizním vysílání. Její hrdiny tvoří pevně daná skupina několika postav pohybujících se v omezeném počtu lokací a prožívajících situace nejrůznějšího charakteru, přičemž humor plyne zaprvé z jejich reakcí na tyto situace a zadruhé z jejich vzájemné interakce a konverzace. Sitkomy mají obvykle podobu seriálů s nepříliš dlouhými (typicky zhruba půlhodinovými) epizodami, které se v některých případech natáčely před živým publikem. Jednotlivé gagy pak byly doprovázeny zvukovou stopou zachycující smích obecenstva, nicméně řada sitkomů používala též jako doprovod již předem nahraný smích. Jedním z vůbec prvních sitkomů byl britský seriál Pinwright’s Progress, jenž byl uveden na BBC v letech 1946-1947. Nejúspěšnějším britským sitkomem 50. let byl seriál s válečnou tematikou The Army Game (1957-1961), zatímco v Americe byl nejsledovanějším seriál I Love Lucy (1951-1957). V 60. letech se setkaly s úspěchem zejména rodinné komediální seriály The Andy Griffith Show (1960-1968) a The Dick Van Dyke Show (1961-1966), pojmenované podle herců v hlavních rolích, a také britský válečně satirický seriál Dad’s Army (1968-1977).

V 70. letech se v Americe nejvíce dařilo seriálům The Mary Tyler Moore Show (1970-1977), One Day at a Time (1975-1984) a několika dalším, tím nejpamětihodnějším se však stal legendární M*A*S*H (1972-1983). Zásadním bylo také založení zábavního pořadu Saturday Night Live v roce 1975, jenž se stal jednou z nejdéle běžících show v USA a z jehož skečů vzešla v průběhu následujících desetiletí spousta budoucích komediálních hvězd. Ve Velké Británii byla 70. a 80. léta zlatým věkem sitkomů a komediálních seriálů – už od roku 1969 v ní běžel Monty Pythonův létající cirkus (1969-1974) a opomenout nelze ani sitkomy Hotýlek (1975-1979), The Good Life (1975-1978), Porridge (1974-1977) nebo předlouho vysílaný Last of the Summer Wine (1974-2010). V 80. letech se k nim pak přidaly i politické satiry Jistě, pane ministře (1980-1984) a Jistě, pane premiére (1986-1988), seriály Černá zmije (1983-1989), Mladí v partě (1982-1984) a také kultovní sci-fi sitkom Červený trpaslík (1988-1993), jehož další epizody vyšly v letech 2009, 2012 a pak v období 2016-2020.

Z americké komediální televizní produkce 80. let stojí za vyzdvihnutí mimo jiné seriály Na zdraví (1982-1993), Ženatý se závazky (1987-1997) a rodinný sci-fi sitkom Alf (1986-1990). V 90. letech se stal fenomén ze seriálů Mr. Bean (1990-1995), Přátelé (1994-2004), Sex ve městě (1998-2004) a také z animovaných seriálů Simpsonovi (od roku 1989) a Městečko South Park (od roku 1997). Populární byly ale i seriály Krok za krokem (1991-1999), Kutil Tim (1991-1999), Frasier (1993-2004), Chůva k pohledání (1993-1999), Show Jerryho Seinfelda (1989-1998) a britské sitkomy Father Ted (1995-1998), Tenká modrá linie (1995-1996) a Naprosto dokonalé (1992-2012).

Po roce 2000 patřily televizní obrazovky hlavně komediálním seriálům Gilmorova děvčata (2000-2007), Kancl (2001-2003), Černá kniha (2000-2004), Malá Velká Británie (2003-2006), Dva a půl chlapa (2003-2015), Jak jsem poznal vaši matku (2005-2014), Jmenuju se Earl (2005-2009), Teorie velkého třesku (2007-2019), Ajťáci (2006-2010), The Inbetweeners (2008-2010), Taková moderní rodinka (2009-2020), Nová holka (2011-2018), Brooklyn 99 (od roku 2013) nebo Co děláme v temnotách (od roku 2019). Pytel se roztrhl i s animovanými komediálními seriály, z nichž zaujaly zejména Futurama (1999-2013), Griffinovi (od roku 1999), Americký táta (od roku 2005), Oškliví Američané (2010-2012), Rick a Morty (od roku 2013), BoJack Horseman (od roku 2014) nebo Rozčarování (od roku 2018).

Filmmaniak