Western - Žánre

Charakteristika westernu

Western je klasický fikční žánr, jenž je považován za jeden z nejstarších filmových žánrů vůbec. Zatímco vznik jiných filmových žánrů je obvykle spojován s počátky evropské kinematografie, tak vznik filmového westernu je výjimečně přisuzován kinematografii americké. Děj westernů je typicky zasazen do prostředí starého amerického západu, označovaného též jako Divoký západ, reprezentujícího nejčastěji období druhé poloviny 19. století. Tedy do doby, jíž definovaly americká občanská válka, zlatá horečka, postupné osidlování americké půdy, budování železnice, bitvy s indiány a jiné ozbrojené konflikty.

Obvyklými postavami westernu jsou kovbojové a pistolníci, kteří jezdí na koních a nosí kožené obleky a vesty, široké klobouky, vysoké jezdecké boty s ostruhami, šátky kolem krku a případně i ponča. Na straně dobra často stojí postava šerifa či jiného obhájce spravedlnosti, zatímco zlo zastupují bandité a jiní zločinci porušující zákony. Kromě nich se ve westernech často vyskytují i zmínění domorodí indiáni, lidé latinskoamerického původu, američtí vojáci a spousta měšťanů, představujících mimo jiné farmáře, honáky a rančery, lovce kožešin, hazardní hráče a lovce odměn.

Běžnou lokací většiny westernů pak bývá malé pouštní městečko nebo osada, kde nesmí chybět vězení, salón s živou hudbou a barmanem nalévajícím alkohol a hlavní třída, na níž lze pořádat přestřelky a pistolnické duely. Dalšími objekty mohou být hotel a kabaret/nevěstinec, železniční stanice, kostel, banka, škola či hokynářství, tedy obchod se smíšeným zbožím. Okolní prostředí následně doplňují rozsáhlé prérie a zrádná pouští či horská příroda, indiánské vesničky, farmy, dobytkářské ranče a vojenské základny.

Westerny němé éry

Westernové motivy existovaly v americké zábavní kultuře ještě před vynalezením filmu v roce 1895, příběhy z Divokého západu totiž už i v dřívějších dobách předváděly kočovné divadelní společnosti. Kromě toho vycházely i šestákové romány, které líčily příběhy Billyho Kida, Kalamity Jane nebo Wyatta Earpa. Do kinematografie pak westernové prvky pronikly již v jejích raných počátcích – např. už v padesátisekundovém filmečku s názvem Cripple Creek Bar-Room Scene (1899), na jehož vzniku se podílel slavný Thomas Edison, se vyskytovaly postavy paní výčepní, opilců a karbaníků. Za první plnohodnotný filmový western v historii se však považuje až desetiminutový americký snímek Velká železniční loupež z roku 1903, jenž mezi svými tehdejšími konkurenty vynikal propracovanou zápletkou s přepadením vlaku a následným stíháním lupičů.

Westerny byly ohromně populární již v éře němých filmů, přičemž některé z nich odstartovaly herecké kariéry představitelů hlavních hrdinů, jako byli Tom Mix nebo William S. Hart. V té době natáčeli westernové filmy nejen proslulí režiséři Cecil B. DeMille (Indiánská nevěsta, 1914) nebo D. W. Griffith (The Battle at Elderbush Gulch, 1913), ale i relativní nováčci, jako třeba tehdy ještě málo známý John Ford (Ocelový oř, 1924) nebo James Cruze, jehož snímek Krytý vůz (1923) se stal velmi úspěšným a vedl v Hollywoodu ke zvýšení produkce westernů. Po nástupu zvukového filmu v letech 1927-28 však velká filmová studia odložila westerny na vedlejší kolej. Menší studia pak ve 30. letech vyprodukovala nespočet laciných a pokleslých westernů, natáčených se značně omezenými rozpočty.

 

Přelomový rok 1939 a nástup Johna Forda

Popularita westernů výrazně vzrostla až v roce 1939, kdy se několik velkých studií překvapivě vytasilo hned s několika štědře financovanými westerny, které měly všechny premiéru v témže roce. Prvním byl životopisný western Jesse James od 20th Century Fox, po němž následoval snímek Dodge City od Warner Bros. a pak i Union Pacific režiséra Cecila B. DeMilla od studia Paramount Pictures. Ve stejném roce měl premiéru i zásadní film studia Universal Pictures a režiséra George Marshalla Vzpoura žen, v němž zazářily herecké hvězdy James Stewart a Marlene Dietrich. Krom toho mu předcházelo ještě podstatnější Přepadení Johna Forda od United Artists, které povýšilo westernový žánr na uměleckou úroveň, potvrdilo pověst Johna Forda jako jednoho z nejvýznamnějších westernových režisérů všech dob a udělalo hvězdu z herce Johna Waynea, jenž byl do té doby prakticky jen neznámým protagonistou filmů nevalné kvality.

John Ford ve svých filmech vytvořil autorský a jasně definovaný svět, jenž líčil Ameriku v romantickém světle jako zemi opředenou mýty, a v němž chrabří muži bránili životy žen a dětí před nebezpečím. V tomto duchu byl vrcholem jeho tvorby snímek Stopaři (1956), který byl vyhodnocen Americkým filmovým institutem jako nejlepší western všech dob, a v němž se jeho hlavní hrdina, rozhněvaný důstojník v podání Johna Waynea, vydal pátrat po své neteři, kterou unesli indiáni. Mezi další Fordovy významné počiny se zařadily i filmy Můj miláček Klementina s Henrym Fondou (1946), Muž, který zastřelil Liberty Valance (1962) a Podzim Cheyennů (1964) a také trilogie s jezdeckou kavalerií tvořená snímky Fort Apache (1948), Měla žlutou stužku (1949) a Rio Grande (1950).

 

Zlatý věk a následný úpadek amerického westernu

Obrovská obliba westernů trvala po celá čtyřicátá léta a vyvrcholila v letech padesátých, kdy výroba westernů v Hollywoodu znatelně zastínila všechny ostatní žánry. Původem maďarský filmař Michael Curtiz režíroval v USA snímky Virginia City (1940) a Cesta do Santa Fe (1940), oba s hercem Errolem Flynnem v hlavní roli. Režisér německého původu Fritz Lang zas natočil Ranč zločinců (1952) a americký tvůrce Howard Hawks obsadil Johna Waynea do svých filmů Červená řeka (1948), Rio Bravo (1959), El Dorado (1966) a Rio Lobo (1970). Režisér Anthony Mann zas často obsazoval herce Jamese Stewarta, s nímž natočil např. snímky U řeky (1952), Odhalená stopa (1953), Vzdálená země (1954) a Muž z Laramie (1955). Kromě toho Anthony Mann režíroval i westerny Ďáblova brána (1950) a Šerifská hvězda (1957). V roce 1960 pak měl premiéru film Johna Sturgese Sedm statečných, jenž byl přiznanou předělávkou eposu japonského režiséra Akiry Kurosawy Sedm samurajů (1954). Slavný western, v němž mimo jiné hráli Eli Wallach, Steve McQueen, Yul Brynner a Charles Bronson, se díky svému úspěchu dočkal v letech 1966-72 rovnou tří pokračování.

Mezi další nejcennější a nejpopulárnější westerny tohoto období se zařadily i snímky Pistolník od Henryho Kinga (1950), existenciální a filosofický western Freda Zinnemanna V pravé poledne (1952), oceněný čtyřmi Oscary, nebo Velká země Williama Wylera (1958). Westernů však ve 40. a 50. letech vznikaly stovky, přičemž tento trend narušila až 60. léta, během nichž počet westernových produkcí klesl v Hollywoodu přibližně na čtvrtinu. Důvodem byl zaprvé nástup televize a rostoucí množství westernových seriálů vznikajících přímo pro televizní účely, zadruhé náhlá obliba italských spaghetti westernů, a zatřetí změna smýšlení ve společnosti směřující k větší toleranci, v níž se některé westernové motivy a myšlenky zdály být již zastaralé.

 

Spaghetti western a Sergio Leone

Termín „spaghetti western“ nebo též „italský western“ se původně používal jako posměšné označení pro westerny vznikající převážně v 60. letech v produkcích italských studií, spolupracujících přitom leckdy se Španělskem, Francií či Německem. Američtí odpůrci tohoto trendu totiž nevěřili, že by evropská studia dokázala úspěšně napodobit žánr, jenž byl do té doby považován právě za čistě americký. Pro spaghetti westerny byla charakteristická jednoduchost (prostý a přímočarý děj, neprokreslení a mnohdy dokonce bezejmenní hlavní hrdinové) a oproti americkým westernům i vyšší míra akce a násilí. Tyto filmy často vznikaly s velmi nízkými rozpočty a obvykle se proto natáčely ve vyprahlých částech Španělska nebo na jiných lokacích, které pro filmaře představovaly jen velmi malé finanční zatížení, a navíc vizuálně připomínaly pouštní krajinu amerického jihozápadu.

Známými reprezentanty sub-žánru spaghetti westernů se staly např. Django Sergia Corbucciho s Francem Nerem v hlavní roli (1966), Velká přestřelka s Leem Van Cleefem (1966), Velké ticho s Klausem Kinskim (1966) nebo některé z filmů populární herecké dvojice tvořené Terencem Hillem a Budem Spencerem, jako třeba Bůh odpouští, já ne! (1967), Pravá a levá ruka ďábla (1970) či Malý unavený Joe (1972), z nichž některé byly komediálně laděné. Nejvýraznější osobností spaghetti westernu byl však režisér Sergio Leone, jehož film Pro hrst dolarů (1964) byl prvním zástupcem tohoto žánru, jenž se dočkal mezinárodního úspěchu a stal se vzorem pro další westernové tvůrce. Sergio Leone kromě toho tímto filmem proslavil tehdy jen málo známého hudebního skladatele Ennia Morriconeho a také herce Clinta Eastwooda, který do té doby hrál jen v několika béčkových snímcích a ve westernovém televizním seriálu Rawhide (1959-1966).

Clinta Eastwooda následně Sergio Leone obsadil i do hlavních rolí svých následujících filmů Pro pár dolarů navíc (1965) a Hodný, zlý a ošklivý (1966), které získaly pověst mistrovských děl a klasik westernového žánru, přičemž spolu se snímkem Pro hrst dolarů tvořily tzv. dolarovou trilogii. Stejné pochvalné přívlastky platily i pro Leoneho další film, Tenkrát na Západě z roku 1968, v němž hlavní role ztvárnili Henry Fonda, Claudia Cardinale, Charles Bronson a Jason Robards. Šlo o první spaghetti western natáčený částečně v USA, ironicky avšak v amerických kinech propadl (zatímco v Evropě se mu dařilo) a statut jednoho z nejvýznamnějších westernů všech dob získal až po letech. Leoneho poslední western s názvem Kapsy plné dynamitu (1971) byl však oproti těm předchozím naopak přehlížen dlouhodobě.

 

Westernové televizní seriály

Reprízování starších filmových westernů nedokázalo během ohromného vzestupu televize v 50. letech uspokojit poptávku diváků po westernových příbězích, a proto v té době vznikl značný počet televizních westernových seriálů, z nichž mnohé se staly klasikami a na obrazovkách se udržely po dlouhé roky. Těmi nejznámějšími byly The Lone Ranger (1949-1957), Cheyenne (1955-1962), Gunsmoke (1955-1975), Maverick (1957-1962), Rawhide (1959-1966), Bonanza (1959-1973) a The Virginian (1962-1971). Vrchol v rámci této tvorby představoval rok 1959, během nějž si američtí diváci mohli během hlavního vysílacího času vybírat z celkem 26 westernových seriálů.

S příchodem barevné televize v 60. letech byla většina tehdejších (standardně půlhodinových) seriálů postupně nahrazena novými seriály s epizodami o dvojnásobné délce. Jak se však postupem času měnily požadavky diváků ohledně typu a úrovně televizní zábavy, tak byly westernové seriály průběžně nahrazovány seriály jiných žánrů. V 60. a 70. letech měly westernové pořady často podobu nezávadných příběhů vhodných pro celou rodinu, jako tomu bylo např. u seriálů Little House on the Prairie (1974-1983) nebo The Life and Times of Grizzly Adams (1977-1978). Ve své době byl populární i seriál How the West Was Won (1976-1979). V 90. letech byl pro změnu divácky úspěšný westernový seriál Doktorka Quinnová (1993-1998), jenž líčil události na americkém západě z pohledu ženské hrdinky – lékařky. Po roce 2000 slavily z televizní westernové tvorby úspěch zejména seriály Deadwood (2004-2006), Hell on Wheels (2011-2016) a neo-western Drsný šerif (2012-2017) a také specificky stylizované seriály, které kombinovaly western se žánrem sci-fi, jako třeba Firefly (2002-2003) nebo Westworld (od roku 2016).

 

Americké revizionistické westerny

V 60. letech začal americký western ze stříbrného plátna pomalu mizet a od té doby byl hollywoodskými studii považován za skomírající žánr. Při životě jej udržovaly revizionistické westerny, zvané též anti-westerny nebo post-westerny, které zpochybňovaly tradiční westernové ideály, duální rozdělení dobra a zla i obvyklé stereotypy a bořily dřívější žánrová klišé. Dříve bylo například běžné zobrazovat indiány jako agresivní rudé divochy, prahnoucí po krvi bělošských osadníků. Sympaticky a pozitivně v té době vykreslovalo původní obyvatele Ameriky jen málo snímků, jako třeba Zlomený Šíp (1950) nebo Apač (1954). Revizionistické westerny v tomto směru přinesly revoluční změnu – role hrdinů a padouchů se začaly stírat a vznikl i koncept antihrdiny. Namísto černobílého rozlišování dobra a zla se filmy začaly zabývat morálně nejednoznačnými činy, přičemž filmaři do nich navíc často promítali i společenskou kritiku amerických hodnot.

Do kategorie revizionistických westernů spadaly např. filmy Sama Peckinpaha Jízda vysočinou (1962) a Divoká banda (1969), Malý velký muž Arthura Penna s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli (1970), Modré uniformy Ralpha Nelsona (1970), či McCabe a paní Millerová z roku 1971. Slavný snímek Butch Cassidy a Sundance Kid (1969) představil v hlavních rolích duo sympatických bankovních lupičů v podání Paula Newmana a Roberta Redforda, kteří byli navíc v té době hereckými idoly. Paul Newman už měl tehdy za sebou anti-westerny Kolt pro leváka (1958) a Hombre (1967), Robert Redford zas ztvárnil hlavní roli ve westernovém dramatu Willie Boy (1969).

Někteří filmoví tvůrci, jejichž kariéry se z velké části opíraly o tvorbu westernů, v jejich natáčení pokračovali, leč pojímali je obvykle takovým způsobem, jenž překračoval hranice tohoto žánru a zároveň kritizoval jeho konvence. Herec Clint Eastwood takto progresivně přistoupil ke svému druhému režijnímu počinu s názvem Tulák z širých plání (1972) a v žánru westernu zůstal i ve svých filmech Psanec Josey Wales (1976) či Bledý jezdec (1985). V 70. letech kromě toho vznikaly experimentální snímky natáčené nezávislými tvůrci, kteří stavěli na hlavu westernové zákonitosti a přicházeli s osobitými svéráznými vizemi. Typickými zástupci tohoto trendu byli alegorický Krtek mexického režiséra Alejandra Jodorowského (1970) či bizarní americký snímek Uzenáčova chýše (1972).

V roce 1980 měl premiéru epický anti-western oscarového režiséra Michaela Cimina Nebeská brána, jenž se toho roku stal jedním z největších propadáků filmové historie. Skandální neúspěch tohoto snímku nejenže zničil režisérovu pověst, ale i celé studio United Artists, které jej financovalo. Vznik filmu doprovázela kontroverze už kvůli konstantnímu zpoždění s natáčením, nekonečným dotáčkám, čtyřnásobně překročenému rozpočtu a násilí na zvířatech (od té doby jsou filmy opatřovány oznámením, že při jejich tvorbě nebylo ublíženo žádnému zvířeti, a jsou ohledně toho kontrolovány). V kinech pak Nebeskou bránu odsoudili diváci i kritici. Během následujících desetiletí se snímek dočkal několika přepracovaných verzí, jejichž kvality byly časem přeci jen doceněny, avšak žánr westernu tím značně utrpěl a byl prakticky pohřben po celá 80. léta (s výjimkou v podobě filmu Silverado z roku 1985).

 

Easterny – westerny východu a Vinnetou

Ve stejné době, kdy se v Americe rodily revizionistické westerny a v Itálii se točily spaghetti westerny, začaly přicházet se svou odpovědí na žánr westernu i země střední a východní Evropy. Tyto filmy, zvané „easterny“ (případně též „osterny“), se pak řadily do dvou kategorií. Jedny se z dějového hlediska odehrávaly na americkém Divokém západě, avšak tematicky byly zásadně odlišné a zvyklosti westernového žánru si vykládaly zcela po svém. Ty druhé naopak klišé amerických westernů věrně přebíraly, nicméně zasazovaly je do netradičního prostředí kavkazských stepí nebo do jiných evropských či asijských částí Ruského impéria v dobách ruské revoluce, potažmo navazující občanské války.

Do první kategorie spadal např. československý snímek Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), jenž k westernovým klišé přistoupil cestou muzikálové parodie, či podobně satirický sovětský snímek Muž z bulváru Kapucínů (1987), též komediálně a muzikálně laděný. Východoněmečtí Synové Velké medvědice (1966) zas převraceli naruby tendenci zobrazovat indiány jako záporné postavy, když indiány vylíčili se sympatiemi jako utlačované a vykořisťované skupiny lidí usilující o svá práva, zatímco za padouchy byli jednoznačně členové americké armády. Rumunský film Prorok, zlato a Transylvánci (1978) zas odlehčeně vyprávěl westernový příběh o dvou rumunských bratrech, kteří se vydali do Ameriky pátrat po svém sourozenci.

V Německu vyvrcholila obliba westernů natočením série filmů inspirovaných dílem spisovatele Karla Maye, jejichž hrdiny byli člen kmene Apačů Vinnetou a jeho bělošský přítel Old Shatterhand. Oba muže ztvárnili herci Pierre Brice a Lex Barker – poprvé tomu tak bylo ve snímku Poklad na Stříbrném jezeře (1962), po němž následovalo mnoho dalších navazujících snímků. První Vinnetou (1963) byl ještě poměrně věrný své románové předloze, zatímco jeho četná pokračování jako Vinnetou - Rudý gentleman (1964) či Vinnetou - Poslední výstřel (1965) vznikala už jen volně na motivy Mayových knih. Za zmínku pak ještě stojí filmy Old Shatterhand (1964), Petrolejový princ (1965) a Vinnetou a Old Shatterhand v údolí smrti (1968).

Zmíněnou druhou kategorii easternů, přenášejících prvky amerických westernů na území Ruské říše, pak tvořily převážně sovětské filmy, jejichž hrdiny byli budovatelé nového společenského řádu, přičemž jejich protivníky obvykle tvořili namísto indiánů kupříkladu cikánští kočovníci, kozáčtí bandité či turečtí muslimové. Typickými příklady byly filmy Nepolapitelní mstitelé (1966), Bílé slunce pouště (1970), Dauria (1971) nebo debut režiséra Nikity Michalkova Svůj mezi cizími (1974). Ostatní země bývalého Východního bloku při tvorbě filmů často spolupracovaly, štáb obvykle tvořili lidé nejrůznějších národností a natáčení probíhalo nejčastěji v Jugoslávii nebo v Bulharsku. Několik easternů vzniklo i v Maďarsku, např. Vítr jim hvízdá pod nohama (1976) nebo Zlosynové (1979).

 

Zmrtvýchvstání amerického westernu a současné neo-westerny

Po zhruba desetileté odmlce nastal v roce 1990 pro žánr westernu zásadní průlom, když se herci Kevinu Costnerovi podařilo prosadit svůj anti-westernový režijní debut Tanec s vlky. Costnerův monumentální příběh o americkém vojákovi, jemuž se podařilo získat důvěru indiánského kmene, se tehdy stal obrovským hitem a získal sedm Oscarů, přičemž zvítězil i v kategoriích Nejlepší film a Nejlepší režie. O dva roky později se tytéž kategorie podařilo ovládnout i filmu Nesmiřitelní (1992), jenž byl vrcholem westernové režijní tvorby Clinta Eastwooda. Realisticky vylíčený snímek, v němž si skupina žen zaplatila za spravedlivou odplatu, proměnil celkem čtyři zlaté sošky z dvanácti nominací. Filmy Nesmiřitelní a Tanec s vlky byly od té doby považovány za zásadní žánrové milníky, jež na počátku 90. let prakticky znovu oživily western.

Na úspěch obou filmů navázal v první polovině 90. let Tombstone George P. Cosmatose (1993) s Kurtem Russellem a Valem Kilmerem v hlavních rolích a Mrtvý muž Jima Jarmusche (1995), poetický nezávislý anti-western s Johnnym Deppem. Kevin Costner se ujal role hlavního hrdiny ve filmu Wyatt Earp (1994), jenž ale už úspěšný nebyl, a v kinech poté výrazně propadl i snímek Anga Leeho Jízda s ďáblem (1999). Oba tvůrci se vykoupili až později, Costner se svým westernem Krajina střelců (2003) a Ang Lee s přelomovou Zkrocenou horou (2005), v níž se do sebe zamilovali dva kovbojové, které ztvárnili Jake Gyllenhaal a Heath Ledger.

S přelomem tisíciletí se častěji než dřív začaly objevovat i neo-westerny, tedy filmy, které si osvojovaly podobu a konvence klasických westernů, leč zasazovaly je do současných reálií. Takové filmy existovaly už před desítkami let, příkladem budiž snímek Mustangové (1961), poslední film s Marilyn Monroe a Clarkem Gablem, nebo Hud (1963) s Paulem Newmanem. Výrazným zástupcem neo-westernu byla tzv. „mexická trilogie“ Roberta Rodrigueze, tvořená filmy Mariachi (1992), Desperado (1995) a Tenkrát v Mexiku (2003). Po roce 2000 těchto filmů přibývalo – kromě zmíněné Zkrocené hory byly jednoznačnými neo-westerny i snímky Tři pohřby od Tommyho Lee Jonese (2005), Nechoď klepat na dveře od Wima Wenderse (2005), Cizinec s Edwardem Nortonem a Evanou Rachel Wood (2005) nebo film Tahle země není pro starý (2007), s nímž bratři Joel a Ethan Coenovi uspěli na Oscarech. V pozdějších letech si principy neo-westernu nejzdařileji osvojil Taylor Sheridan, jenž stál za vznikem filmů Za každou cenu (2016) a Wind River (2017).

Kromě toho vznikl v téže době i revizionistický western Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007), v němž hráli Brad Pitt a Casey Affleck. Výrazné ohlasy zaznamenalo také australské Proposition Johna Hillcoata (2005), Osamělý jezdec Gorea Verbinskiho (2013), jenž předtím natočil i animovaného Ranga (2011), snímky Quentina Tarantina Nespoutaný Django (2012) a Osm hrozných (2015), Kosti a skalp režiséra S. Craiga Zahlera (2015), Nepřátelé Scotta Coopera (2017) nebo Zprávy ze světa od Paula Greengrasse (2020). Natočila se i řada předělávek – film 3:10 Vlak do Yumy Jamese Mangolda (2007) byl remakem stejnojmenného snímku z roku 1957, Opravdová kuráž bratrů Coenových (2010) si vzala za vzor film Maršál z roku 1969 a v roce 2016 se dočkalo nové verze i Sedm statečných.

 

Přesah westernů do dalších žánrů

V průběhu let pochopitelně docházelo i ke vzniku westernů, které si osvojovaly prvky převzaté z jiných žánrů – tvořily se tak zcela nové sub-žánry, které se dělily do několika větví. Jedním z nejběžnějších byl komediální western, jenž plně přebíral westernové prostředí, postavy, motivy i stylizaci, leč vyzníval komediálně, satiricky či parodicky. Už groteska Charlese Chaplina Zlaté opojení (1925) byla vystavěna na zlatokopeckém námětu a výrazné westernové prvky byly pak přítomny i v grotesce Laurela a Hardyho Na divokém západě (1937). Komediální byly westerny Na sever Aljašky (1960), Podporujte svého šerifa! (1968) nebo parodie Mela Brookse Ohnivá sedla (1974), z novějších např. Maverick s Melem Gibsonem a Jodie Foster (1994), Tenkrát na východě s Jackiem Chanem a Owenem Wilsonem (2000) či Všechny cesty vedou do hrobu v režii Setha MacFarlanea (2014).

Některé westerny pro změnu přebíraly určité aspekty sci-fi, fantasy nebo hororů. V Údolí Gwangi (1969) zápolili kovbojové a honáci s dinosaury, film Westworld (1973), podle nějž později vznikl stejnojmenný seriál, se odehrával ve westernovém zábavním parku plném robotů, hrdinové filmu Návrat do budoucnosti III (1990) cestovali ze současnosti do dob Divokého západu pomocí stroje času a snímek Kovbojové a vetřelci (2011) zas do prostředí kovbojů a indiánů zanesl zápletku s mimozemšťany. Některé westerny se neodehrávaly na Zemi, ale v jiných částech vesmíru – tímto způsobem byly westernovými prvky ovlivněny třeba seriály Kovboj Bebop: Lovec odměn (1998-1999) nebo již dříve zmíněný Firefly (2002-2003). Klasické westerny inspirovaly do jisté míry i filmové sci-fi série Star Wars a Star Trek.

Hororovými prvky oproti tomu oplývaly třeba westernově laděné snímky Billy the Kid versus Dracula (1966), Na prahu temnot (1987) nebo The Wind (2018). Snímek Wild Wild West (1999) byl pro změnu silně provázán se steampunkovou stylizací. Komiksový film Jonah Hex (2010) propojil western se superhrdinskými motivy, dílem Stephena Kinga inspirovaná Temná věž (2017) zas obohatila počínání westernových postav o bohatou fantasy mytologii. Hudební western Zachariah (1971) vystavěl svou zápletku kolem vystoupení rockových kapel, zatímco jiným snímkům, jako např. Calamity Jane (1953) nebo Paint Your Wagon (1969), se dokonce podařilo zkombinovat western s muzikálem.

 

Westernová tvorba v jiných zemích

V Mexiku byly od 30. let až do konce 60. let populární tzv. „charro westerny“ (někdy též „chilli westerny“), v nichž často účinkovaly populární osobnosti hudební scény a jejichž hrdinové zvaní charros (jezdci) se od amerických kovbojů v mnohém odlišovali. Populárními herci té doby byli mimo jiné Pedro Infante (Ahí viene Martín Corona, 1952) nebo Antonio Aguilar (Juan Colorado, 1966). Pod termínem „ramen western“ se pro změnu skrývá označení pro westerny natáčené v Asii – typickými příklady se staly jihokorejský snímek Hodný, zlý a divný (2008), thajská westernová komedie Tears of the Black Tiger (2000), japonský Nemilosrdný střelec (2007) nebo čínský film Až kulky doletí (2010).

Prvním westernem natočeným v Indii byl snímek Kalam Vellum (1970). Po něm následovaly např. filmy Mosagalaku Mosagaadu (1971) nebo Jakamma (1972), které měly za vzory klasické americké westerny. Spaghetti westerny oproti tomu ovlivnily třeba snímky Thai Meethu Sathiyam (1978) či Thazhvaram (1990). Quick Gun Murugun z roku 2009 byla indická komedie utahující si z westernových filmů a komediálně laděný byl i indický western Irumbukkottai Murattu Singam (2010), který vzdával hold americkým hvězdám Johnu Wayneovi a Clintu Eastwoodovi.

Australské westerny, odehrávající se obvykle v australském vnitrozemí, reprezentují např. snímky The Kangaroo Kid (1950), Muž od sněžné řeky (1982), Quinley u protinožců (1990), dříve zmíněné Proposition (2005) nebo Sweet Country (2017). V Evropě se kromě spaghetti westernů a easternů natáčely westerny i ve Velké Británii (Orlí pero, 1979), Francii (Jiný muž, jiná šance z roku 1977) nebo Španělsku (El Precio de un Hombre, 1967). Řecký western Blood on the Land (1965) byl dokonce v roce 1966 nominován na Oscara v kategorii Nejlepší neanglicky mluvený film. Z novější evropské westernové tvorby lze vzpomenout kupříkladu dánský koprodukční snímek Spása (2014), rakouské Temné údolí (2014) nebo hvězdně obsazený nizozemský Brimstone (2016).

Filmmaniak