weird

Carol je pro mě důkazem, že ČSFD je odrazový můstek českých pseudokritiků. Ale na jednu stranu je to vcelku pochopitelné, jelikož většina lidí má vžité, že na všechno potřebuje odpověď - to se týká i filmů, které má současné diváctvo rádo naservírováné na stříbrném podnose - všechno od Á po Zet logicky vysvětleno a prokázáno. A jelikož v Carol tyto "průkazné" materiály chybí a jsou nastíněny dlouhými, zdánlivě banálními rozhovory a pohledy, bude to nejspíš mnohým lidem trnem v oku. Mně se práce Todda Haynese líbí. Líbí se mi to, že vztah mezi Carol a Therese je založen na prvotní vzájemné přitažlivosti, líbí se mi hudba, která, jak už mnozí přede mnou zmínili, připomíná v některých okamžicích soundtrack Hours od Philipa Glasse (a doufám, že Carter Burwell předčí při letošních Oscarech i Ennia Morricone a jeho The Hateful Eight). Nemohu opomenout ani scénář, který je brilantní (četla jsem i předlohu od Patricie Highsmith a mohu říct, že se tvůrci od knihy odklonili jen minimálně a že to bylo ku prospěchu filmu, např. Therese je v knize divadelní výtvarnicí, namísto fotografky). Veškeré dialogy jsou dobově přesné - mnoho skrytých významů, opatrných rozhovorů a ještě obezřetnějších náznaků, které mezi sebou musí Carol s Therese vést a za kterými se skrývá celý jejich vztah. Carol se mi líbí pro svůj šťastný konec (které jsou mezi LGBT filmy k pohledání, viz. Dánská dívka) a líbí se mi, jak nad tím vším kraluje božská Cate Blanchett, sahající po třetím Oscarovi. Za mě snímek roku a 5 hvězd. Děkuji za labužnický kinematografický zážitek.

Pamatuji si, jak jsem tenhle film sjížděla na Hallmarku pořád a pořád dokola.Je pravda, že je jen o chlup lepší v porovnání s ostatními hallmarovkami, ale chytl mě za srdce. Za to čtyři hvězdičky a také kvůli moji slabosti pro Marlee. Výkon Samanthy Mathis kvalitní, Peter Sarsgaard mi požitek trochu kazil, nemůžu si pomoct, ale jako paraplegik nepřesvědčivý... nicméně jeho oddanost Alighierimu a propojení jeho pekla s Peklem bylo zajímavé.

Až se mi vrátí slov, možná vyplodím objektivnější komentář. Prozatím 5 hvězd a pocit filmového ghibliovského orgasmu.

132 minut a pro mě to přesto bylo málo - zkrátka jsem se nemohla nabažit. Hrají v tom jistě roli moje sympatie vůči Hilary Swank, ale nejen to. S třicátou minutou jsem se přistihla, jak hladově koukám na obrazovku a mé sarkastické self si někde uprostřed hlavy tře ručičky o sebe a těší se z pocitu, že ví jak tahle řezničina skončí - a to sice finálním zápasem, v posledních deseti minutách, mezi Meggie a boxerkou vybavenou muskulaturou Dwayna Johnsona a následné vítězství nebo (pravděpodobněji) prohra. Aha! Takže si jistě všichni, kdo tenhle kousek už viděli, umí představit mé překvapení a postupně narůstající hrůzu od cca poloviny stopáže. Uvědomění si, že tohle už se nespraví, že se žádný finální round konat nebude. Druhá hodina byla zkrátka jedna emocionální rána za druhou, která ze snímku Million Dollar Baby nedělá emocionální klišé, ba naopak ho posouvá do oscarových výšin, kde si, ksakru, zaslouží zůstat. Pět hvězd, protože ten příběh ve mě stále zůstává. "Mo cuishle!"

Tak tohle zkrátím na minimum stejně tak jako Popelka kvalitně pokrátila můj čas a ztenčila peněženku. O první hvězdičku se dělí hudba s krajinou, oboje velmi podmanivé, nicméně neméně podmanivý byl i výkon Cate Blanchett, který si vysluhuje hvězdu druhou. Bohužel, nemohu přijít na nic dalšího, co by v souvislosti s tímto filmem stálo za zmínku. Z kina jsem vycházela se smutným povzdechnutím po české Popelce, Libušce a Juráškovi. Největší zážitek? Kraťas Frozen Fever na začátku.

Při sledování I Origins jsem měla pocit, jako když kolem mě doslova vybuchují žánry. Sci-fi komedie BUM psychologické drama BUM romantika BUM horror BUM a nakonec thriller. Nádherné a plynulé žánrové přechody spolu s odzbrojujícími scénami s Àstrid Bergès-Frisbey aka Sofi a jejím naprosto logickým a v současnosti opomíjeným pohledem na svět, degradují v jeden obrovský emocionální ohňostroj. "What's your favourite flower?" "Dandelions." "Okay. Why?" "'Cause they're free, wild and you can't buy them."

Tenhle počin od Iňárrita mě vyčerpal - v dobrém slova smyslu. Birdman se totiž vehementně hlásí o Oscara. Začala bych naprosto excelentním hereckým obsazením, v čele s Nortonem, ačkoliv i Emma Stone mě uchvátila při svém monologu o Rigganově snaze obnovit svojí slávu prostřednictvím divadelní hry. There is an entire world out there where people fight to be relevant every single day and you act like it doesn't exist. Pokračovala bych přes mistrovsky zvládnutou "divadelní" hudbu (např. buben při Keatonově nástupu na finální scénu) a skončila bych u vynikajícího příběhu, od kterého si nemůžete odpočinout ani na pár sekund. Doslova vás nenechá oddechnout a už vůbec nedává prostor nudě. V mém případě za to mohou občasné komentáře od mladého, více či méně imaginárního Birdmana (People, they love blood. They love action. Not this talky, depressing, philosophical bullshit) a dále celková nepředvídatelnost a snovost scén, mezi který patří i polibek mezi Naomi Watts a Andreou Riseborough.

Nádherná korejská hořko-sladká komedie o sebeobětování se pro jednu zapomenutou vesnici, která si žije, nedotčena Korejskou válkou, svým vlastním životem. Potkáte se zde se včelařem, slabomyslnou holkou a spoustou bělásků. Film je k prasknutí napěchovaný humorem, nádhernými záběry, ale i emocemi a strastmi války. + Welcome to Dongmakgol vás naučí milovat popcorn!

Hned první týden, co se třetí díl Hobita objevil v kinech byl můj facebook zaplněný pseudorecenzemi o tom, že s Hobitem to nemá nic společného a postrádá fungující příběh. Podle mě byl třetí díl se závěrečnou bitvou přesně tím, čím měl být - napěchovaný emocemi, epickými souboji, dramatickými momenty a nejpovedenější díl trilogie. Knihu jsem četla několikrát a musím říct, že dějové linky, které byly "navíc" (Kili x Tauriel, Legolas,...) mi film jen a jen zpříjemňovaly. Nemůžu hodnotit jinak než pěti hvězdičkami a zatlačit slzu, že s Hobitem je konec.

Byl to brak... ale krásnej.