tomtomtoma

Žíznivé mládí je didaktickou výchovnou příručkou. Strana dobra (tj. toho, co je především "mravně správné") a strana zla (tedy "mravní zkaženosti") jsou od sebe navzájem zřetelně rozděleny. Protože je autorem námětu Karel Nový, tak nepřekvapí třídní konflikt. Lidská nitra baží po naplnění, některá z nich city a sounáležitostí, jiná zase věcmi a čistě privátní rozkoší. A ta lidská nitra během procesu dospívání jsou nejvíce zranitelná, při něm mohou nastat jejich závažné deformace, jež se významně pak spolupodílejí na celkovém soužití lidského společenství. Mládí je dychtivé po životě, jeho touha se vypořádává s doposud neznámými životními zkušenostmi, zjišťuje se proto vztah emocionality s racionalitou. Dospívající mládí tady zastupují pěstounovou mravní pohodlností nahněvaný Jaroslav (Vladimír Salač) a své první erotické okouzlení poznávající Liduška (Stella Májová). Z dalších rolí: ten jistý fenomén nezdárně egoistického zmocňování se světa Josef Marek (Ladislav Boháč), jeho žena s cejchem minulosti i přítomnosti Anežka (Helena Bušová), převozník a starostlivý Liduščin tatínek Václav Král (Jindřich Plachta), světácký námezdník František Doubek (Josef Gruss), s prohřeškem mládí konfrontovaný velkostatkář Navrátil (Vladimír Leraus), ten neustále narušovaný klid venkova bránící četnický strážmistr Hora (Jaroslav Marvan), rozhořčeně moralizující hajný František Mařinec (Eman Fiala) či šenkýřka v nerozumném romantickém vzplanutí Marie Novotná (Marie Vášová). Žíznivé mládí nabízí okamžiky tužeb dramatu života, ale nebyl by to Krňanský, kdyby to nemělo ten velmi výrazný didakticky poučující rámec.

Gabriela je didaktickou sumou lidského směřování za osobním štěstím, přičemž se však také stává, že ono štěstí je zaměňováno za prospěch. Progres západní civilizace je orazítkován úspěchem, ale ten je nejčastěji pevně svázán s materiálním bohatstvím, impulsem i důsledkem vlastního progresu. Avšak je zde ještě samotné nitro člověka, a to rovněž touží po naplnění. Svým způsobem lze vnímat film také v alegorické rovině, v tehdejší době se rozhodně nabízela. Hlavní proprietou filmu, kolem níž se vše otáčí, je Gabriela Tuzarová (Marie Glázrová), žena s romantickou touhou po životě. První hrdina - hlavní pokladní prosperující tiskárny a Gabrielin manžel Petr Tuzar (Karel Höger) - cílí k těm věcem vnějším (neboť ony jsou potvrzením úspěchu), ten druhý hrdina - slovutný dirigent a Petrův starší bratr Štěpán Tuzar (Vladimír Leraus) - baží po věcech vnitřních (neboť těch se mu nedostává). A jak se to jeví, oba jsou připraveni obětovat mnohé, ba velmi jim blízké. Z dalších rolí: v souznění doufající majitelka tiskárny Irena Šeborová (Marie Rosůlková), zásadový starý učitel hudby Kudrna (Jindřich Plachta), výmluvný "ředitel černé burzy" Palous (Theodor Pištěk), nebo dvojička účetních tiskárny, ovlivňující Carda (Josef Gruss) a ovlivňovaný František Kalista (František Filipovský). Film Gabriela, to je drama se satirizujícími, poučujícími a karikujícími tendencemi. Má to řadu slibných okamžiků.

Artur a Leontýna, to je satirizující Ignát Herrmann v didaktickém pochopení Krňanského. Výsledkem je poučování s lehčími šprýmy v melodramatickém rozechvění. Hlavním prostředkem poučování je Artur D(a)rmola (Jiří Dohnal), floutek rozmazlený původem i zvláštně ochranitelskou výchovou svojí matinky. Život však není prost zázraků. Z výraznějších postav: samotná příčina zázraku a uvědomění Leontýna Sobotová (Lída Baarová), z nezodpovědného synka rozmrzelý hračkářský továrník Jakub Drmola (František Smolík) a jeho žena, spřádající štěstí pro rozmazleného synka Márinka Drmolová (Zdeňka Baldová). Z dalších rolí: rozverní kumpáni Artura Bohoušek (Bedřich Veverka) a Karel (Josef Gruss) či bezelstně bezprostřední sluha Karásek (Václav Trégl). Artur a Leontýna není nikterak filmem výjimečným, svůj účel pobavení však plní, karikaturní prvky potěší.

Pod jednou střechou, to je satirizující Ignát Herrmann v melodramatičtější podobě dle Krňanského. Aneb napravení skrblíka prostřednictvím dychtivého mládí. Krňanského tendence k didaktičnosti je zřetelná, kouzlo komiky však přesto zcela nepřebíjí. Napravovaným hrdinou filmu je Rudolf Šustera (Theodor Pištěk), stavitel hystericky odmítající možnost chudé snachy. Z výraznějších rolí: stavitelův mírnější syn poznávající první okouzlení láskou Rudolf (Jiří Dohnal), zásadově, zarputile lehkovážný sochař Apolonius Méršvajndl (Saša Rašilov st.) a doufající mladičká květinářka Julie Novotná (Hana Vítová). Z dalších rolí: velmi převelice laskavá stavitelova tchyně a Rudolfova slepá babička (Růžena Nasková), soucitný soudní exekutor a číšník Podrážka (Jindřich Láznička), či k vrchnosti vždy úslužný domovník Švarcvajs (Bedřich Bozděch). Pod jednou střechou: humor krocený didaktičností, jisté své kouzlo si však uchovalo, i když spíše ve formě skopičin.

Bezdětná je poctivé prvorepublikové melodrama. Adaptace povídky Ignáta Herrmanna sice otevírá ožehavé společenské téma, avšak dělá to příliš didakticky, skicovitě, kazatelsky. Na jedné straně se klena jistá topornost, na té druhé zas několik celkem zdařilých pokusů o zobrazení psychedelických chvilek. Avšak ze všeho nejvíce je vše čirým melodramatem. Hvězdou příběhu je Ivan Hron (Otomar Korbelář), bankovní ředitel, šlechetný muž, vzor a naděje lidství. Hlavním objektem zájmu pak je Eva Halerová (Nataša Gollová), žena s "temnou skvrnou" minulosti. Z dalších rolí: Hronova sekretářka ve zklamání Irma (Ljuba Hermanová), nenasytná vzpomínka pádu Robert Turek (Ladislav Brom), z jisté finanční krize nervní továrník Richard Haler (Rudolf Deyl st.), jeho naléhající žena (Marta Májová), bodrý bankovní sluha a zahradník Syrovátka (Saša Rašilov st.) nebo subjekt tajemství Evička (Alena Pospíšilová). Bezdětná: i láska se může stát součástí obchodní dohody, a nakonec i ten "hřích" mládí díky tomu získává očištění a nové zhodnocení. Film neprožívá, jen kreslí.

Ze světa lesních samot je Krňanského adaptací literární předlohy s fragmentárním průběhem všeho dění vnějšího i vnitřního. Předloha Karla Klostermanna však slouží především k volnějšímu rozvíjení určitých motivů, nikoli k celkovějšímu převedení vlastního obsahu knihy. Fragmentárnost je zjevně patrná již od počátku, časem houstne. Díky poetizujícím obrazům Václava Vícha se odkrývá celá ta čarokrása civilizaci odlehlejších horských míst životního prostoru, jenž k samotnému bytí vyžaduje celého člověka. Hlavní romantická linie je naivněji syrovější. Z postav zaujmou: mladá horalka s tou nepřehlédnutelnou slabostí pro svobodomyslnějšího pytláckého ducha Katy (Blanka Waleská), silný a sebevědomý mladý pytlák Luizl (Vladimír Borský), nepoučitelně lehkomyslný adjunkt Svijanský (Karel Mácha-Kuča), spravedlivý revírník Kořán (J. O. Martin), jeho z pocitu osamělosti "chybující" choť Zdena (Marlis Ginalská), otec Katy a na pytláky vysazený hajný Vavruch (Alexander Třebovský) a Kořánova lidově laskavá hospodyně Nany (Emilie Sedláčková). Ze světa lesních samot: samo bytí vprostřed přírody je bytostnější, tím také svým způsobem vznešenější (neboť bezprostřednější). Tendence k folklóru a k češství s ohledem na dobu nepřekvapí, poezie obrazu potěší.

Kariéra Pavla Čamrdy je prvorepublikovou romantickou veselohrou, nikterak výjimečnou. Filmová adaptace románové předlohy Ignáta Herrmanna, jak se to jeví, trpí dýchavičností. Haas je sice, jak je jeho dobrým zvykem, roztomilý a osoby do svých rolí víceméně pasují, přesto je všechno jakoby napadeno disharmonií, vzájemným nesouladem postav i situací, vnitřní vztahy se doplňují strojeně a kostrbatě. Všechny karikující a satirizující tendence jsou tím příliš otupěny, dramatické okamžiky i celkový veseloherní rámec tím ztrácejí svou skutečnou účinnost. Vše vlastně plyne vpřed v jakémsi poklidu, spořádaně, ba dokonce až šlechetně, a z toho svého poklidu se nedostává ani v kritickém okamžiku, vnitřní dění nijaké. Z postav zaujmou: mladý písař na prahu své úřednické kariéry Pavel Čamrda (Vladimír Borský), jeho starší kolega s dobromyslnými sklony a osamělý kancelista Vokoun (Hugo Haas), ctihodný představený císařského úřadu císařský rada Alois Švarc (Adolf Dobrovolný), jeho dospívající dcerka Viktorka (Lída Baarová), štěstí dcerky po svém spřádající radova manželka Eulalie (Helena Monczáková), zkušený úřední sluha Vocápek (Emanuel Hříbal), či výhodný bratranec Eulalie Felix (Alexander Třebovský). Kariéra Pavla Čamrdy: to je kostrbatá zábava. Ignát Herrmann měl v prologu bohužel pravdu, když konstatoval, že na něm bylo spácháno násilí.

Černý plamen je romantizující operetkou konečných, dosluhujících chvilek éry němého filmu. M. J. Krňanský načal nástup zvuku u filmu adaptací novely Františka Xavera Svobody, respektive určité části filmu později upravil pro do-zvučení scén. Samotná zápletka využívá legendarizaci stereotypů k opakování vrcholné iniciační zkoušky Lásky, neboť jen její úspěšně splnění totiž umožňuje niterné naplnění. Ve filmu převažující forma herectví němého filmu romantizujícímu tvarování prospívá, ba dokonce jej podtrhává, korunuje. Zpěvy s tanci jsou nezbytnou součástí jak romantizujících proudů, tak též doby nástupu zvuku do filmu. Hlavní pozornost je ponejvíce zaměřena na "cikánku" Danielu (Jarmila Lhotová) s tajuplným původem, jehož naznačení přináší závan pocitu zlomyslnosti osudu a paralely k dosud prožitému. Hlavní mužskou postavou je lékař Jiří Palm (Jan W. Speerger), náležitě prověřovaný muž tou iniciační zkouškou Lásky. Z dalších rolí: pohybovým handicapem postižený vůdce cikánské tlupy (Theodor Pištěk), tou palčivou erotickou touhou ovládaný cikán Franta (V. Ch. Vladimírov), jeho sok ve hře Lásky cikán Ondřej (Voloďa Novosilev), zasněně vzpomínající lékařova hospodyně Marta (Marie Fingerová), tajemství původu střežící stoletá cikánka (Marie Häusslerová), či svých povinností velmi dbalý četník (Václav Rabský). Černý plamen: romantizace legend má svůj stylový výraz jak v herectví němého filmu, tak i v častokrát velmi zdařile poetizujících obrazech Jana Stallicha. Vykreslení jitých stereotypů je vskutku okouzlující, účast autora literární předlohy na úvod v prologu potěší.

Sbohem jazyku je godardovsky stylovou postmoderní zprávou o stavu a běhu moderní společnosti západního civilizačního okruhu. Mnohost rozmanitostí, harmonie protikladů, hermeneutický kruh, jednota jednotlivostí, závorkování, odkazování, dekonstrukce, Erós a Thanatos, jazyk jako základní orientační bod lidského bytí, odcizování, dialektické syntézy. Sepětí umění, filosofie a náboženství (pro Godarda byl film především magicko-náboženským světištěm lidské existence). Zejména tu jde o bytí, metafyziku, ke slovu se dostává Heideggerova ontologie s vlastním a nevlastním bytí. V tom nevlastním je bytí vymezeno rolemi (Josef Čapek razil termín Osoba), nikoli však autenticitou. Jazyk ve smyslu řeči, komunikačního prostředku a základní orientační struktury bytí, má magickou moc stvořitelskou, přestože zároveň nemá jen jednu jedinou významovou rovinu. Godard zůstal navždy revolucionářem, způsob výpovědi přizpůsobil charakteru doby, provokuje a způsobuje srážky času s myšlenkou, narušuje suverénní domény reality, představ a významů. Z postav zaujmou zejména dvě milenecké dvojice: Josette (Héloise Godet) - Gédéon (Kamel Abdelli) a Ivitch (Zoé Bruneau) - Marcus (Richard Chevallier). Dále profesor Davidson (Christian Gregori), rusovlasá Marie (Marie Ruchat), její mladý milenec (Jeremy Zampatti), či rozlícený manžel (Daniel Ludwig). Sbohem jazyku nemá pouze jednu vrstvu, vedle empirie jsou zde také transcendence, alegorie a mysticismus. Je to stylové, charakteristicky godardovské dílo, "ukázková" manifestace toho úplného významu pojmu postmoderna. Svým způsobem jde o Godardovo filmové sebe-shrnutí.

Amatérská reportáž (Výstavní model) je osobitou manifestací lidského bytí. Jeho běh je prezentován reflexemi filmovými i uměleckými, jednotlivé etapy lidského života zpřítomňovány jako samostatné pokoje a chodby bytu Života, do nějž se vchází narozením a v objetí smrti se z něj vychází. Příměry jsou příhodné, prozrazují mnohé z Godardova pojetí a pochopení umění, tvůrčího aktu a filmu. Jde o výstižné vyjádření Godardova používání filmu.