Siegmund

Na to, jak závažné a aktuální téma tohoto dokumentu bylo, mi přišlo jeho zpracování neucelené až roztříštěné. Nevím, jestli bylo cílem filmu něco vyřešit a nebo jen na něco poukázat. Z filmu pro mě vyplynul kromě ztráty partnera velký problém v tom, jak snadno se zbylý partner ocitne ve finanční nouzi přesto, že peněz na účtě má dostatek; jen se k nim do vyřízení dědického řízení nemůže dostat. Ztracené partnery nikdo vrátit nedokáže, ale komplikovat těm přeživším život dlouhými dědickými a soudními procesy je nelidské a nedůstojné. A to by se mělo co nejrychleji změnit.

Perfektní téma na dokument. Bohužel zpracované dosti nešťastně. Mně osobně vadilo neustálé přeskakování z vyprávění jedné osoby na druhou. Myslím si, že by bylo vhodnější vyslechnout si vždy celý příběh té které osoby a potom se věnovat jiné. Ve filmu jsem postrádal slovo nějakého odborníka. Prakticky u všech se hovořilo výhradně o vzhledu, který se kladl vždy na přední místo. Přece u lidí existuje řada jiných vlastností, za které si je můžou ostatní vážit. Měl jsem takový pocit, že u mnohých, kteří měli problémy se svým vzhledem, na sebe nešťastně strhávali pohledy jiných svým tetováním, nápadným líčením, rtěnkou nebo nalakovanými a umělými nehty, které dokonce v jednom případě silně připomínaly drápy.

Film mi připomíná sérii filmů o Homolkových. Ty jsou také složené prakticky jen z hádek. Film Hádkovi (2022) se jim ale nevyrovná, i když se Sandra Nováková a Jitka Čvančarová hodně snaží, nemá to ten pravý šmrnc.

Pozoruhodný snímek. Herecké výkony nic moc, kamera nijaká, střih jakbysmet… Námět je však zajímavý. Nejzajímavější na filmu bylo pozorovat, jak se se nepřiznaná lež rozrůstá a nabírá na intenzitě a roste jako sněhová koule, jako lavina. Jak z toho ven? Přiznat se a zastavit tu mašinerii nebo tu káru táhnout dál?

Z větší části film kopíruje děj i mnohé scény filmu Tři oříšky pro Popelku (1973). Norská Popelka je zralá kurážná žena, která v sobě nemá ani zblo něžnosti Miluše Šafránkové. O nic lépe na tom není ani princ. Jeho pohled připomíná spíše kovářského tovaryše než zamilovaného prince. Pro mne je také velkým minusem cesta k zámku lemovaná zapálenými ohni. Nemohl jsem si pomoct, mně to připadalo jako vjezd do pekla. Snad v každém záběru jsem postrádal hudbu Karla Svobody. Přesto přese všechno film úplně neodsuzuji. Je zde jistá naděje, že lidem, kteří neviděli českou verzi  Tři oříšky pro Popelku (1973) se film bude líbit víc než mně.

Podle mého názoru velice slabé dílo Svěrákovců. Děj zbytečně natahovaný, mnohdy zmatečný a nicneříkající, herecké výkony strojené. Jen občas záblesk jakéhos takéhos humoru. V podstatě bych řekl, že zhlédnutí tohoto filmu byl promarněný čas.

Nomen omen.

Když jsem před 8 lety viděl Mádlův film Pojedeme k moři (2014), tak jsem si říkal, že budu zvědavý na příští Mádlův film. Po zhlédnutí filmu Na střeše (2019), opět musím konstatovat, že je podle mě Jiří Mádl mnohem lepší režisér než herec. Námět zmíněného filmu je neotřelý a herecké výkony hlavních představitelů jsou přesvědčivé. Děj filmu nešetří překvapeními a dějovými zvraty. Líbila se mi i kamera. Jediné, co ve filmu dost dobře nechápu, je přítomnost čůracích scén. Osobně si myslím, že by se film obešel i bez nich.

Tenhle film mi za recenzi nestojí.

Konečně film USA, ve kterém se nevraždí, nestřílí, není plno vulgarit… Nějak jsem nepochopil, proč je film pro děti až od 12 let. Děj vzdáleně svou předvánoční atmosférou připomíná francouzský film Země, odkud přicházím (1956). Film je jednoduchý, ale řekl bych, že to ničemu nevadí. Snad jediné, co mi na filmu vadilo, byl docela oprsklý kluk, kterému nebyla cizí ani určitá forma vydírání.