Huida al sur (La desbandada)
Heat of Desire
Réžia:
Luc BéraudKamera:
Bernard LuticHudba:
Éric DemarsanHrajú:
Patrick Dewaere, Jeanne Moreau, Guy Marchand, José Luis López Vázquez, Claude Miller, Pierre Dux, Clio Goldsmith, Mado Maurin, Nicole Jamet, Robert Rimbaud (viac)Obsahy(1)
Někdy v blízké budoucnosti osmdesátých let propukají ve Francie politické nepokoje. Philippe Muphand (Robert Rimbaud) je pověřen jejich řešením, ale jeho milenka, krásná Caroline (Clio Goldsmith) mu oznamuje, že se s ním rozchází a narazí si prvního chlapa, kterého potká. Oknem zahlédne nenápadného Serge Lainéa (Patrick Dewaere), jak si prohlíží svou novou knihu „Cesta, která nekončí", ve výkladu knihkupectví Galimard. Jde za ním na nádraží, kde si Serge vyzvedává jízdenky do Barcelony, kam se chystá na universitu na konferenci s manželkou. Jenže místo toho chytne plamenem a skončí s Caroline v hotelu v posteli, odkud zavolá ženě, aby jí čestně oznámil, že se seznámil s jinou a bere ji sebou místo ní. Na nádraží manželce společně utečou a schovají se na záchodku ve vlaku. Cesta do Barcelony za spalující láskou může začít. Druhé líbánky a přednášení na univerzitě zní krásně, ale s Caroline jsou spojena ještě mnohá dobrodružství, tajemství, problémy s policií i tajnými službami a nakonec možná i vražda. (Peabody)
(viac)Recenzie (3)
Nemůžu jinak než opět vyzvednout herectví Patricka Dewaera. Pro mě je to nejlepší herec, který kdy (škoda, že tak krátce) chodil po téhle planetě. On vlastně ani nehraje, myslím, že se do svých rolí spíš převtěluje. V tomto filmu to opět dokazuje a z celkem banálního příběhu, je podle mého dobrý film. Zdatně mu zde sekunduje krásná Clio Goldsmith u nás známá z filmu Dárek. Dewaere byl sedmkrát nominovaný na Césara, ale nikdy ho nedostal, myslím, že to je pro něj celkem příznačné, jako pro nejlepšího " losera " filmového plátna a asi i života.... ()
Plein sud je žánrovo veľmi ťažko zaškatuľkovateľný film. Po celý čas totiž balansuje medzi sentimentálnou drámou, absurdnou komédiou, politickým thrillerom s prímesou špionáže, alebo spoločenskou satirou. Podstatné ale je, že to všetko nejakým spôsobom funguje. Počas sledovania som mal dojem, že film sa neberie príliš vážne. Neviem, či to bol zámer, ale prispelo to k výslednému efektu. V konečnom dôsledku sa príbeh stával čím ďalej tým viac absurdnejší a nečakane menil svoje žánrové polohy. Mizanscéna sa v niektorých záberoch blížila estetike cinéma du look. Patrick Dewaere v rámci svojej postavy skvelo stvárnil metamorfózu z plachého intelektuála na dvojníka Jamesa Bonda a rovnako pozoruhodná bola aj nádherná femme fatale Clio Goldsmith - niekedy nežná, niekedy nevyspytateľná, inokedy arogantná. Rovnako polyštýlová bola hudba Érica Demarsana, ktorá obsiahla osemdesiatkový popík, orchestrálne pasáže ako z hollywoodskeho slaďáku či jazzovo ladené sóla saxofónu. ()
Reklama