Zápisník alkoholičky

Škoda, že nebylo více scén z léčebny. Moc mě dějová linka rodiče-dcera nezajímala, to dítě tam bylo jenom, aby se působilo na city a byl přece "důvod" se léčit. Za mě bod dolů, protože to neustálé řvaní začalo velmi rychle štvát i mě. (Ukamenujte si mě, je mi to fuk.) Líbilo se mi však zakomponování "scén", kdy Tereza Ramba tvrdila, že nepila, že spadla, kdy zapomněla, že vaří a jenom usnula apod. a postupně se záběry konečně odkrývaly (scéna, jak vyhazuje lahve do kontejneru), jakoby sama začala vnímat trochu svůj problém ve chvíli, kdy už byl větší.. Samozřejmě její postupná proměna vzhledu byla v tu chvíli na místě. Srovnání s Úsměvy smutných mužů (které pořád považuju za nejlepší český film, co se alkoholu a celkovému boji proti tomuto "démonu" týče) se nabízí. Ale dělat ho nebudu. Ačkoliv mají podobné téma alkoholu a protialkoholní léčení, každý film ho pojal po svém. Bohužel, Tereza Ramba pro mě nebyla dostatečně přesvědčivá, aby ta její realita působila dostatečně syrově a odpudivě ani ve mně nevyvolala soucit. A i když nám v letním kině propršel skoro celý film a slyšet bylo jednu chvíli každé druhé slovo, odcházím s myšlenkou, že nebudu mít problém si film zase někdy pustit. To prohrabávání se lidskou psychikou mě hold baví. (12.07.2024)

Vastně mě na tomhle filmu z postav byla z postav paradoxně sympatická jediná postava a to Terezka i když za scénu s dítětem v autě bych jí asi zabil. Za herecký výkon naopak velká pochvala, ona je dobrá, viděl jsem jí v Amerikánce na Jatkách a i tam jede bomby. Na ten příběh se nekouká hezky, těžce depresivní, nepříjemný na koukání a přemýšlím co Dan Svátek s tím chlastem pořád má, filmově si s ním ale docela rozumí. (03.09.2024)

''Ty vole, to bylo dobrý,'' bylo první, co kámoš po projekci (na které jsme mimochodem (bohužel) byli jedinými pod dvacet + jedinými muži) řekl. Oba dva jsme byli jak na trní - já určitě -  a neschopni pořádně racionálně uvažovat či se schopni hnout - já určitě. Tenhle film má totiž neuvěřitelný účinek (nástup úzkosti zaručen), ať už kvůli příběhu (u kterého je jediná malinká chybka, občasné nechronolické vyprávění) nebo kvůli zvuku, který v jinak tiché atmosféře jednotlivé impulsy předává jak nějaké řezání nožem. Tereza Ramba (mimochodem moje oblíbenkyně) hraje jak o život (ostatní skvěle sekundují) a nějaká ta soška k ní určitě najde cestu. Jediné, co mohu (bohužel) vytknout, je skutečnost, že film občas až moc počítá s divákovou znalostí ať už názvu filmu, či anotace, tudíž veškeré alkoholové scény tlačí na sílu strašně dopředu už od začátku a nenechá tomu moc přirozenější vývoj. Během filmu jsem chtěl dát trochu nižší hodnocení, ale sakra, ono to nějak nejde. 8/10 více ZDE: (31.07.2024)

Tohle jsem nečekala… Film držel mou pozornost celou stopáž a vzbudil ve mně nejednu emoci. Všechny nálady, pohnutky a emoce asi pochopí víc ženy (nebo se jich to více dotkne). Obzvlášť ženy s dětmi. Dokud jsem nezačala jezdit po kamarádkách, které už mají děti a jen tak lehko nikam nemůžou, tak bych to asi taky nepochopila. Jakmile ale vidíte ty dříve energické a inteligentní ženy, jak jsou doma celé dny samy s dítětem a jediné jejich požehnání jsou 2 hodiny dětského spánku, pochopíte film víc, než byste chtěli. Dokud jsem to neviděla na tolika vzorcích, nikdy bych si nedovedla představit a asi ani nepochopila větu, že obětujete vlastní život pro výchovu. Každá na mě na návštěvě mluví jak na děcko, starají se o mě jak o 3letou a mluví jen o dětech. Což jim vůbec nemám za zlé. Vždy je vyslechnu, naladím se na jejich notu a děti si převezmu, aby měly chvíli „klid“. Návštěva kamarádek s dětmi je zkrátka skvělá antikoncepce. Většinou mě ani nepřesvědčí, když po 3 hodinách stěžování si, řeknou všechny magickou větu: „ale je to krásný, Veru.“ Ale to jsem odbočila… Hodně si všichni stěžují na střih. Mně se líbil. Byl účelový, abyste se ještě více dokázali vžít do hlavní hrdinky a její zmatenosti. S časovými skoky jsem taky problém neměla a chápala jsem, kde v ději se zrovna nacházíme. Asi 2x jsem se regulérně rozbulela… A to při konfrontacích s tchýní a při krmení jogurtem. To mě fakt vzalo nejvíc… Hodně se mi nelíbí odsuzování v komentářích, že to bylo blbá alkoholička. Ne každý má tak odolnou psychiku. Nikdo neodsuzuje manžela (ty blbý dveře tam sakra dát mohl), vypečenou rodinku nebo nebere v potaz očividné genetické predispozice k pití. Tím neomlouvám, že zkrátka začínat neměla. Jen se snažím dívat i z druhé strany barikády na toto zajímavé téma. Tereza Ramba hrála skvěle a naprosto jsem jí věřila její postupný rozklad. Líbil se mi taky zpracovaný její vnitřní svět. No zkrátka mi to sedlo a jako ženská jsem v ní asi viděla víc, než jen blbku, která se z nudy začala ožírat a lusknutím prstu s tím nedokázala přestat… (19.08.2024)

Docela drahá reklama na prosecco, což? Jinak celkové poselství o boji s (ženským) alkoholismem je samozřejmě chvályhodné a důležité, zvláště když lidé stále dokola podceňují důležitost mentálního zdraví a nebezpečí klece životního stereotypu. Jenže právě stereotypy tvoří základ dramatu a hlavních konfliktů mezi postavami, a jejich narativní funkčnost se pohybuje někde kolem 50 %. Některé situace totiž závání okoukaností a vyčpělostí na sto honů (názorově invazivní tchýně či otec zavrtaný do křesla před televizí), zatímco jiné (pozdní večeře ústředního manželského páru Míši a Ondry nebo přiopilé vaření jako z Maceových videií) využívají skutečně moderních “trendů” a návyků utvářejících se až v tomto století. Napětí poté graduje a vrcholí v několika skvěle zahraných/provedených hádkách, obzvláště těch, kde jim přihlíží Míšina dcerka. Zde se však pro mne začalo bortit hledisko filmu a perspektiva vyprávění - příběh (a některé hlediskové záběry) je vyprávěn z pohledu Míši, jenže zvláště v závěru filmu (kdy dojde k příliš rychlému a skokovému vývoji v léčbě) jsem se zkrátka nemohl postavit na její stranu, byť o to snímek zatvrzele usiloval. Můj mozek pak hledal nějakou další emoční kotvu, a našel ji doslova hned vedle, v Ondrovi. Nebýt několika zásadních přešlapů (neplánované druhé těhotenství či křičení před dcerou), mohl se dokonce stát pravou “literally me” postavou - zranitelným mužem, který však miluje svoji ženu a nevzdává to s ní, když to nejvíce potřebuje. Samotný konec filmu poté vyznívá nejasně a podivně skoro až šťastně, a tím pádem pro Míšu nezaslouženě. Tuto pachuť bohužel nespraví ani fakt, že snímek obsahuje několik zajímavých halucinogenních sekvencí, v první čtvrtině i skvěle načasované flashforwardy a citát z Pána prstenů. (03.08.2024)