ORIN

Pokud bychom vynechali celou tu "inspired by Sosnarová story", tak by zůstalo poměrně intimní rodinné drama o vlastních selháních, jak si je sobě a svému okolí přiznat, a jak jim čelit. O tom film ale zdaleka není a je problematický na mnoha rovinách. Film vlastně říká, že lhát se nemá, ale pokud lžeme pro vyšší dobro, tak je to vlastně dobře. Jenže, kdo je tou morální autoritou, která má právo něco takového tvrdit? Je jí postava novinářky, jejíž chování popírá snad všechny etické kodexy žurnalistiky? Nebo představitelka hlavní role, která se ohání prohlášeními o svém otci ve spojitosti s komunistickým režimem, za něhož paradoxně udělala kariéru a po roce 1989 jsme ji měli možnost vidět jako typickou oportunistickou postavičku po boku hlavních politických představitelů země bez ohledu na jejich stranické zařazení. Případně snad režisér Strach pravidelně koketující s narativem dezinformační scény? Ve filmu se oproti realitě dá ohnout cokoliv, ale Strach opravdu není Tarantino s jeho Tenkrát v Hollywoodu.

Famózní seriál o protikladech, omezenosti, malosti a také limitech sitcomového žánru kopírujících do jisté míry samotný život, kdy se člověk není schopen vymanit ze zaběhlých stereotypů a tupě sedí na jedné, stále stejné židli po celý život. Nejlepší postavy v pořadí Dwight, Michael, Creed.

Rito, melouch, kšeftík, nachcat klouzačku, pohodička, klídeček a prdeníčko. A hlavně nohy v teple. Dvě barevné televize a tři auta jsou pro Standu důležitější než vlastní rodina. Přesně tihle lidi se školou života vzpomínají na minulý režim s láskou, protože po revoluci zůstali zcela osamoceni ve svém mikrosvětě deziluze. Za socíku se přece tak špatně neměli, no ne voe? Silné 4*.