progression

Tak jsem si zase po nějaké době zopáknul tento vyjímečný snímek a vysoce pozitivní vzpomínky od předešlého shlédnutí neoslabily, ale přesně naopak !  Je to opravdu snímek nadčasový a přitom pestrobarevná změť situací vážných, humorných (ani černý humor neschází), tragických i dojímajících, realistických i méně realistických. A v tomto rozmanitém mixu scén jsou krásně zakomponovány střety jednotlivých kultur i vlastnosti jejich příslušníků (výborně vybraní jejich herečtí představitelé). A nelze si neuvědomit, že v hlavní úloze je překrásná hudba. Samozřejmě závěr (výborný) je v dosti věcech nereálný, ale to lze scénáristovi odpustit, podstatné je to, jak film zapůsobí na diváka a co si z filmu odnese a to se více než podařilo. Samozřejmě je přidáno jakési nadpřirozeno, aby to zafungovalo. Vybavil se mi podobný film s krásnou hudbou v hlavní roli a to August Rush     kde to fungovalo obdobně  a přece i Darabontova Zelená míle má v sobě toho nadpřirozena více než dost.  Melánie Laurent je (v závěru při interpretaci koncertu okouzlující a to jak zahrála emoce s dirigentem i orchestrem při tom, jak se měnil zvuk orchestru (to začlo fungovat to nadpřirozeno) bylo úžasné nemluvě o tom, že (díky vydatným houslovým lekcím) její předvedení koncertu vypadalo skoro realisticky a to už je co říct.

Někdy v minulém týdnu jsem si chtěl pustit něco oddechového. V současné době plné negativních a katastrofických zpráv něco na odreagování. Moc jsem si od toho nesliboval, ale nakonec jsem byl moc příjemně překvapen. Komedie (jak uvádí popis k filmu) to tedy není ani náhodou, spíše dramedie navíc podle skutečné události. Moc povedený casting : nádherná Virginie Efira a moc zajímavý Benjamin Lavernhe, který se náročné role zhostil velice dobře. "Rain man" to pochopitelně není, ale Dustin Hofman je Dustin Hofman. I dalši herci měli co hrát, takže příjemný filmík uběhl jako voda a navíc pohladil po duši i dalších smyslech. Krásná a do filmu příjemně pasující hudba Christophe Juliena a speciální pochvala za kameru. Speciáně ty záběry z přírody jsou opravdu úchvatné (Davidu Attenboroughovi by se určitě také líbily). Každopádně jsem nakonec dostal podstatně víc než jsem očekával (častěji tomu bývá přesně naopak) a velice rád se k tomuhle nenápadnému, ale moc příjemnému filmu někdy vrátím.

Tak Poláci opět nezklamali. Nebojí se natáčet filmy s tématy, která by se měla neustále připomínat. Jak těm, kteří ty doby zažili a dost často umějí rychle zapomínat (v tom jsme mistři světa), tak i těm mladším generacím, které nevěří, že něco podobného bylo tehdy možné. Téma filmu je hodně třeskuté a zpracované strhující formou. Je nutné si uvědomit, že spousta obdobných případů komunistického bezpráví byla ve všech státech bývalého východního bloku a některé nebyly dosud úplně vyjasněny. Ale ti Poláci to všechno odnášeli nejvíce. Jsou k tomu semeništi zla (někdo to sice nazývá "mírotvůrcovstvím") bohužel nepříjemně blízko, takže to v minulosti schytali pokaždé nejvíce. Katyň a podobně ...  Kolem Smolensku bylo také zatraceně mnoho smradu, ale jak to bylo se možná někdy dozví naši potomci (prapotomci) a až poté co ten mrňavý mírotvůrce spolu s celým kremelským panoptikem skončí (doufejme) na smetišti dějin ... Paradoxem u nás je také to, že přesto. že v šedesátých letech jsme byli filmová první liga, což už dávno neplatí a za Poláky zaostáváme o zatraceně moc koňských délek. Kolikrát si nedokážeme ani vážit těch, kteří toho hodně dokázali a snažili se svým způsobem proti tehdejšímu režimu bojovat. Takže jak film o Karlu Krylovi, tak i první film o Janu Palachovi (Hořící keř) nám natočily polské režisérky ! O skutečném případu ubitého studenta, který je vynikajícím způsobem zpracován v tomto filmu jsme samozřejmě neměli ani tušení stejně tak i většina Poláků, protože se všechno muselo patřičně zahrát do outu a o tom všem film je. Je opravdu nutné takovéhle filmy točit a neustále připomínat to, na co bychom neměli nikdy zapomenout, Tomuto filmu se to podařilo na výtečnou, hned od začátku vás zarazí do křesla a dojmy z vyznění filmu ve vás uvíznou na pořádně dlouhou dobu možná i napořád. Proto je velice důležité filmy se žhavou tématkou točit stále a doby bezpráví, morálního bahna, lží a přetvářky neustále připomínat. Nakonec současní populisté se (bohužel) už začínají opět šikovat a místo toho, aby jich ubývalo, tak spíše přibývají ...  Jelikož se mi nějakou asociací vybavil starý fousatý vtip, který ale (bohužel) je čím dál tím aktuálnější  ! , nedá mi to a připojuji jej na konec :  Na Berounce chytil rybář krásnou rybu. Ryba povídá : Já jsem zlatá kouzelná rybka a když mne pustíš zpátky do vody, splním ti jakákoliv tři přání. Rybář ji hodí zpátky do vody, rybka vykoukne a "Jaké je tvoje první přání ?"  Aby k nám přišli Číňani a zase rychle odešli. "To ti mohu splnit a jaké je tvoje druhé přání ? "  Aby k nám přišli Číňani a zase rychle odešli.  "Nespletl jsi se ? To už sis přece přál ? "  Ne, nespletl jsem se.  "No dobře, ale teď už máš opravdu poslední přání. Žádné další už nebude, tak si to pořádně rozvaž. Jaké je tvoje třetí přání ? "  Aby k nám přišli Číňani a zase rychle odešli.  "No tři přání jsi vyplýtval na úplně stejnou věc. Ale prozraď mi, proč sis přál třikrát totéž ? To nějak vůbec nechápu ?  No ti Číňani půjdou 6x  přes Rusko  :-) "

Hodně zajímavý a obsažný dokument o legendární autorce a interpretce Joni Mitchell. Přiznám se, že z té spousty vznikajících hudebních dokumentů až tak moc nemusím ty, kde hudební ukázky jsou spíše na vedlejší koleji, spousta všemožných "mluvících hlav" trousí svá moudra, postřehy a "odborné" rozbory a kritiky a ústřední postava se v dokumentu jen tak mihne, aby se neřeklo ...  U tohoto dokumentu je ale všechno jinak a funguje to dokonale. Těch hudebních ukázek tam sice až tak moc není, ale to se dá omluvit omezenou stopáží dokumentu. Těch "mluvících hlav" je méně a převažuje "mluvící hlava" ústřední postavy dokumentu. Navíc v různých časových obdobích, takže dokument vypovídá zajímavě o její hudební kariéře a obsahuje i mnoho z jejího osobního života. Dozvíme se jak mnoho zajímavého z jejího mládí, pro její hudební kariéru možná klíčové vystoupení na festivalu ve Woodstocku, absolvování turné s formací čtyř superhudebníků CSNY - Crosby, Stills, Nash and Young, o jejím intenzivním vztahu s Grahamem Nashem, který předtím působil v rovněž velice úspěšné kapele Hollies, o její rozsáhlé diskografii (nejvíce ceněna je asi deska "Blue", ale těch výborných alb stvořila daleko více i s přesahy do jiných hudebních stylů), o jejím hodně neobvyklém ladění kytary, o ranách osudu, které ji v životě potkaly a mnoho dalšího z jejího osobního i profesního života. Nemůžu si pomoci, ale myslím, že šedesátá léta (myslím tím roky počínající šestkou) byla možná vrcholem hudby (a nejenom hudby), která přinesla velkou spoustu písní i interpretů, kteří se stali "nesmrtelnými). A podobný boom byl tehdy i u nás. I když ty "politické podmínky" byly trochu odlišné : protesty proti válce ve Vietnamu, JFK resp. "postupné uvolňování u nás" s pozdější internacionální pomocí Velkého Rudého Bratra v srpnu 1968 :-(  Ale kvéry i tanky v tom hrály v obou případech významnou úlohu a jak můžeme sledovat v přímém přenosu, stejnou úlohu hrají bohužel i nadále ...

Vynikající dokument o profesorce Věře Hofmanové, vyjímečné ženě všestranně vzdělané, s mnoha různorodými koníčky, ale především ženě ryzích lidských vlastností, které dříve bývávaly samozřejmější a která přes všechno, co ve svém bohatém životě dokázala, nikdy neztratila skromnost a pokoru. To už tak bývá, že ti, kteří toho dokázali nejvíc, bývají nejskromnější a dost často pro širší veřejnost neznámí. Přesný protiklad té druhé kategorie, kteří to co jim schází z jejich schopností musejí naopak dohánět "zviditelňováním per huba" , nesplnitelnými sliby, přifařováním se k veřejným penězovodům a co možná největším zviditelňováním se v médiích (nehodící se škrtněte), přestože té první kategorii mnohokráte nesahají ani po kotníky. Paní profesorka učila mnoho let děti v zapadlých oblastech Moravy, v Brně jako "persona non grata" nesměla. Mezi její největší koníčky patřilo už od mládí psaní. Psala povětšinou do šuplíku. Kvůli přirozené skromnosti její tvorba byla podle ní stále nedokonalá. Jenže pro to psaní měla neuvěřitelný talent a schopnosti, které dlouho ležely ladem. Něco málo ze své tvorby později vydala pod různými pseudonymy,, protože díky jejím pevným názorům by jí samotné v tehdejší době samozřejmě nic nevydali. Pro širší veřejnost byla objevena (lépe řečeno její pseudonymu Květa Legátová) až po uvedení velice úspěšného filmu Želary, zfilmovaného podle její povídky "Jozova Hanule" a posléze i vydáním povídky (s dalšími dotisky). Psala o prostředí, ve kterém dlouhá léta žila a které důvěrně znala a vzhledem k jejímu nenapodobitelnému bohatému a košatému jazyku patří její (pozdě ale přece objevené) dílo ke klenotům československé literatury 20. století. Ocenění se dočkala až na samém sklonku života a díky své skromnosti stejně většinu honorářů rozdala potřebným. Ve filmu o ní obdivně mluví i její žáci a z celého dokumentu vyplývá, že naprosto zaslouženě. Škoda, že takovýchto vyjímečných osobností není u nás daleko více - anebo se o nich neví. To by asi to naše "couvání ke světlým zítřkům" :-) nevypadalo tak jak bohužel vypadá ... Dost mne překvapuje, jak málo hodnocení má tento vyjímečný dokument, i když hodnocení jsou vesměs velice vysoká a myslím, že tento dokument opravdu stojí za shlédnutí. I když ústřední postava dokumentu byla vlastně po většinu svého života pro širší veřejnost také skoro neviditelná a neznámá.  V archivu ČT je tento dokument dostupný na  https://www.ceskatelevize.cz/porady/12350472458-vsechna-jmena-kvety-legatove/

Tak jsem si po mnoha letech zopakoval tuto povedenou 40 let starou komedii. Myslel jsem, že třeba současné dojmy z tohoto filmu nebudou takové silné, jako když tenkrát při povedených hláškách kino bouřilo. No, mýlil jsem se. Uvědomil jsem si, jak nadčasový snímek Oldřich Lipský natočil, zraje jako víno, je stále aktuální. Možná je to i proto, že některé v něm popsané neduhy společnosti, lidské vlastnosti i situace (dost často) přetrvávají. Rovněž jsem si uvědomil jaké nadčasové filmy Oldřich Lipský točil, jaké geniální myšlenky a nápady vymýšlel, takže většina jeho vydařených komedií dost pravděpodobně bude bavit i příští generace. Třeba i u jeho filmu Happy End, kde se svým tvůrčím nápadem o dost předběhl Podivuhodný příběh Benjamina Buttona a díky nápadu převrácených dialogů možná i o pár koňských délek předstihl. Ale to jsem trochu odbočil. V této komedii kraluje dvojice "ufonů" v nezapomenutelném podání Lasicy a Satínského, jejich "oběť" v podání Jiřího Menzela, ale hodně zapamovatelné příležitosti v tomto snímku dostaly i další herecké hvězdy tehdejší doby. Nezapomenutelné dialogy ústřední dvojice, spousta povedených glos a originálních filmových hlášek (hláška "Promiňte prosím, ale neměl byste pro nás nějakou zatracenou zkurvenou práci ?" nemá chybu). Umně zakomponované úryvky z rovněž originálních a nadčasových Jiránkových rozkošných animovaných "filmečků", hodně vydařená hudba Petra Skoumala a především herecké výkony daly vzniknout filmu, který lze rovněž zařadit ke klenotům československé kinematografie. Zajímavé bylo, že hned z počátku filmu mi přišla na mysl asociace : Panelstory a Věra Chytilová ... Každopádně myslel jsem, že třeba po letech budu jednu hvězdičku ubírat, ale dopadlo to obráceně, nakonec jsem ještě tu zbývající přidal. Je to samozřejmě subjektivní, ale myslím si, že tato komedie má co říci i do budoucnosti pro další generace, což platí i u většiny dalších Lipského komedií, ta nadčasovost se počítá a jenom svědčí o tom, jak geniální tvůrce to byl.

Tak jsem si znovu zopáknul záznam výborného koncertu jedné z největších legend folk and country Willieho Nelsona. Nedlouho po obdobném koncertu při příležitosti Willieho sedmdesátin se opět sešlo na koncertním pódiu mnoho hodně významných hudebních velikánů. Setkání moderoval Willieho kamarád herec James Caan a postupně uváděl mnoho významných hostů. Zajímavé bylo, že přestože mnohé hudební ikony, přestože dost často jejich hudební hlavní preference byly někdy od folk and country docela vzdálené, na koncertním pódiu si navzájem velice dobře porozuměli a vyhověli. To jenom dokazuje to, že hudba je buďto dobrá anebo nikoliv a na tom (pomocí všemožných hudebních směrů a proudů) až tak moc nezáleží. To právě odlišuje ten rozdíl mezi hudebními ikonami, které toho ve svém hudebním životě dokázaly neuvěřitelně moc, přitom neztratily skromnost a pokoru a spoustou vycházejících a brzy zase zapomenutých hvězdiček, které si užily okamžiky slávy, o interpretech všemožných karaoke verzí ani nemluvě ...  Na pódiu se tady vystřídali legendy Bob Dylan, Merle Haggard, Al Green, Ben Harper, Carole King, Kid Rock, Shelby Lynne, Keith Richards, Jerry Lee Lewis a mnoho dalších. Jen mi přišlo trošku líto, že na pódiu nezazněla (anebo se do záznamu nevešla) překrásná píseň "Angel flying too close to the ground". Ta mi (jako moje srdcovka) zní v uších velice často.  https://www.youtube.com/watch?v=PbNTK0Q3qPA Nedávno oslavil Willie Nelson požehnanou devadesátku a jak jinak než stylově na koncertním pódiu spolu s plejádou hudebních gratulantů !   https://www.youtube.com/watch?v=TmfBh8i7s90

Jelikož italštinou nevládnu, originální název mi nic neříkal, ale vzhledem k tomu, že "učitelské filmy" mám rád, viděl jsem jich mnoho a velká většina z nich patřila k silně nadprůměrným, dal jsem filmu šanci. Film "To Sir With Love" se Sidney Poitierem a ústřední písní v podání Lulu patří k mým největším srdcovkám (možná i proto, že jsem jej viděl jako první z této kategorie) a velice rád si jej občas "opráším". Tohle je navíc film životopisný, což je rovněž můj šálek čaje:. O existenci učitele Alberto Manziho jsem předtím neměl tušení, ale o to příjemnější překvapení pro mne film (překládaný jako "Nikdy není pozdě") byl ! Příběh učitele, který měl "zhůra dánu" schopnost a talent předávat poznatky i životní pravdy a hodnoty velice poutavou, i když hodně neortodoxní formou. Dalo mu hodně úsilí si "svoje metody" i pravdy obhájit a vybojovat, ale nakonec se mu to podařilo. Třeba za to mohly i životní náhody a souběh šťastných okolností, ale "štěstí přeje připraveným" a o tom všem je tento vyjímečný film, který diváka naplno vtáhne do děje a už nepustí až do samého konce. Úsilí prosadit své revoluční učitelské metody samozřejmě naráželo na byrokratické předpisy i zaběhlé zvyklosti. "Mocní" samozřejmě nemají zájem na přílišné zvyšování inteligence národa, protože se jim pak hůře ovládá. Když navíc byrokratická pravidla vymýšlejí lidé ve skutečnosti hodně odříznutí od reality (velice často s mocí spjatí), je výsledek takový jako je. Takže film je i hodně nadčasový a skýtá i mnoho námětů k zamyšlení... Učitel Monzi si nakonec (i když ho to stálo hodně úsilí) své obhájil a jeho metody hodně pomohly mladé generaci (v ústavech pro mladistvé), tak nakonec i celému národu (v rámci TV výuky), které byly zaměřeny pro všechny, ale v první řadě pro ty nejpotřebnější v zaostalejších oblastech Itálie, kterých v tehdejší době bylo stále dost. Ve filmu byla samozřejmě také znázorněna i úloha a vliv médií (v první řadě TV) na vědomí národa (tedy těch "ostatních"). Je potřeba se snažit si tu svobodu médií (obzvláště těch veřejnoprávních) hlídat a ochránit, aby se nestaly jen dalším nástrojem pro utužování moci... Karel Kryl to ve svých písních předvídavě popisoval výstižně a naprosto přesně. Každopádně v současné době negativních událostí a zdůrazňování negativních titulků od "novinářů" a paparazziů působí nesmírně pozitivně a myslím, že existuje málokdo, koho by se tento film a dojmy z něj vůbec nedotkly. Uvědomuji si, že můj komentář subjektivní je a více než o filmu jsou v mém komentáři obsaženy ty následné dojmy. Za to se omlouvám, ale tento film mne docela trefil přímo na komoru. Jak trefí jiné diváky je samozřejmě na nich :-) Nakonec přesvědčete se sami ...

Tak tenhle film jsem ještě pořád nevydýchal a asi ve mně bude rezonovat ještě pořádně dlouho. Poslední film ikony polské kinematografie Andrzeje Wajdy a důstojný pomníček za jeho rozsáhlou filmografií obsahující mnoho nezapomenutelných filmových skvostů. Je obdivuhodné v devadesáti letech natočit takovýhle film. V šedesátých/sedmdesátých letech jsme v kinematografii (nejenom) patřili mezi naprostou světovou špičku, ale "kdeže loňské sněhy jsou" ... Je obdivuhodné jaké filmy točí v posledních letech Poláci. Nevyhýbají se žádným tématům i těm "dost třeskutým" a ve srovnání s nimi bohužel prohráváme hodně vysoko na body. Vynkající Boguslaw Linda v roli malíře Wladyslawa Strzeminskiho (možná jeho životní role), ale zdatně mu sekundují i další, např. mladičký herecký objev Bronislawa Zamachowska, kterou si určitě rovněž zapamatujete. Film nejenom o tom jak se minulý režim (pod dohledem "rudého bratra") vyrovnával s elitami (nakonec my bychom mohli také vyprávět ...) je vyprávěn strhující formou a ty výklady a teorie o umění jsou velice poučné a fascinující. Podobné filmy by se měly uvádět před volbami pro ty, kteří dokázali rychle zapomenout, i pro ty mladší generace, které dřívější "pořádky" nezažily a nenechat se zblbnout před volbami od  rojících se populistů a "našeptávačů návratu ke starým pořádkům". Ono to zprofanované heslo "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak" si lze vysvětlovat i trošku odlišnou formou :  S "kýmkoliv" ale hlavně JINAK, nakonec "mírotvorné" činy oné "rádobyvelmoci" můžeme neustále sledovat v přímém přenosu :-(  Opravdu již více než 100 let "země neomezených možností" a dokud neskončí to "kremelské panoptikum" na smetišti dějin, tak se asi víceméně nic nezmění ... Tak mne napadla čistě hypotetická otázka : Kdyby se tenkrát před 105-ti lety pár "revolucionářů" neožralo a nezačli střílet z Aurory - kde by teď ta lidská civilizace byla  :-?

Výborný film, který se pokouší zmapovat události před i po tragédii ve Smolensku. Předešlý režisérův film o Gdaňských událostech nasadil laťku hodně vysoko. Tento film trošku zaostává, přesto že jde o skutečně zajímavé, kontraverzní a "třeskuté" téma. Ale opravdu stojí za shlédnutí. Dost mne překvapuje velice nízké hodnocení, ale samozřejmě netuším kolik z těch odpadových hodnocení je z dílny trollů, kteří dost pravděpodobně film neviděli ... Každopádně je moc dobře, že režisér Krauze tento film, který se dotýká všech Poláků (ale nejenom jich) mohl natočit, bohužel to byl režisérův film poslední. Film mapuje události bezprostředně po tragédii, ale i ty další v průběhu času a zaměřuje se i na události předcházející (hodně mne zaujal např. popis schůzky v Gruzii roku 2008 - ta asi báťušku Putlera moc nepotěšila :-)  Samozřejmě že filmový scénař obsahuje i různé úpravy, ale myslím, že velká většina filmu je založena na "faktech", i když svědci podezřele ubývali, ubývají a budou ubývat, Každopádně pravda s nejvyšší pravděpodobností vyjde najevo, i když asi ne pro tu naši generaci, ale až pro tu příští (přespříští), stejně jako tomu bylo v případě Katyně, gulagů, hladomorů atd. Prostě ta "mírotvorná" velmoc v čele s Kremelským panoptikem je opravdu zemí neomezených možností a to už více než 100 let. Asi bych malinko poupravil to mnohokrát zprofanované spojení "diktatura proletariátu" na "diktaturu Kremlu" :-(  Přiznám se, že postava investigativní novinářky mne moc neseděla. Ona ta hranice směrem k "paparazziům" je dost úzká. Na druhou stranu Novináři (s velkým N) jsou opravdu hlídacím psem demokracie. Nebýt jich mohlo by to dopadat jako podle mediálního bonmotu "A teď uslyšíte nejnovější zprávy. Poslouchejte co chceme, abyste si mysleli !!! " ...  Ve filmu byla hodně zajímavá postava vdovy po generálovi. Tak by mne trošku zajímalo, jaký byl její další osud. Každopádně film skýtá mnoho pohledů i námětů k zamyšlení. Ale to od začátku skýtala i samotná událost (i bez natočení filmu). Toho smradu se ihned po události začlo linout docela dost a volné pokračování (Kremelského) scénáře můžeme teď sledovat denně v přímém přenosu ...