Lavran

No vida, kolik lidí tady zná Toxic Avengera. :)

Svobodně o nesvobodě. Je v tom, přinejmenším tou neodolatelně třaskavou a nakažlivou energií, pozdní Malick, Korine, Benh Zeitlin či Gakurjú Išii (japonský punk at its best), ale zároveň je to svojské. Nespoutaný, sršivě živý film. Jen mě z té barvité pocitové koláže vytrhl závěrečný monolog – nadbytečností si to nezadá s pohledem do kamery na konci Iñárrituova Revenanta.

Somaiovy postavy se často ocitají v nějaké velmi obtížné životní nebo existenciální situaci, která je izoluje od ostatních lidí, a my sledujeme, jak se s tím nesnesitelným napětím, úzkostí a osamělostí pokoušejí vyrovnat, jak s oním stavem bojují, hledají z něj únik, často na hranici sebetrýznění. Platí to i pro jeden z nejlepších Somaiových filmů, Ohikkoši, kde se v takové situaci ocitá dospívající dívka Renko, jejímaž očima nahlížíme rozvod jejích rodičů. A upřímně, nepamatuji film, který by dokázal tak přesvědčivě vykreslit paletu pocitů, které dítětem v takové nešťastné konstelaci zmítají.

Sómai je pro mě opravdu zjevení – asi jako jím pro mě byl svého času skrytý italský mistr Franco Piavoli. Takový ten tvůrce, u něhož absolutně nechápete, že ho nezná úplně každý. Miluju tu nespoutanost a živočišnost jeho filmů, ten způsob, jakým organicky splétá nízké a vysoké, magické i všední, jak bravurně inscenuje scény, aniž by ale zároveň působily jakkoliv kontrolovaně, tu vzdušnost a mnohovrstevnatost v jeho obrazech, tu nenucenost a originalitu, které nemá v japonské kinematografii přímé srovnání, tu živost, kterou jim propůjčuje to, že byly často natáčené ve skutečných lokacích, v ulicích mezi nicnetušícími lidmi. Pokud to myslíte s japonským filmem alespoň trochu vážně, seznamte se s ním. V posledních letech je k tomu ideální příležitost, protože stěžejní Sómaiova díla, včetně Hikaru onna, jsou v restaurované podobě postupně vydávána na domácích nosičích (viz aktivity společností Third Window nebo Cinema Guild).

Film ostře tepe do japonského (na výkon a výsledky) zaměřeného školního systému a zároveň předjímá rozpad tradičních rodinných hodnot a společenskou krizi 90. let. Leckdy se člověk zdejším černohumorným absurditám upřímně zasměje, ale podívaná je to nakonec spíš trpká, potemnělá. Myslím, že se tady dost dobře podařilo vystihnout, jakou cenu Japonsko zaplatilo za svůj poválečný ekonomický boom. Ve všech těch pohledech na kouřící komíny továren a chemiček, které se ve filmu opakují jako vizuální leitmotiv, je cosi nevýslovně tragického. Ve filmu hraje například Džúzó Itami, režisér kultovních komedií お葬式 / Osóšiki / Pohřeb a タンポポ / Tampopo / Pampeliška, k nimž má Rodinná hra v lecčems blízko. Za zmínku stojí i výtvarná kamera, která skvěle využívá zplošťující efekt dlouhého ohniska, nápadité zakrývání částí obrazu a primární barvy. Mimochodem, Kódži Jakušo z Wendersových Perfect Days považuje Rodinnou hru za jeden ze svých oblíbených filmů. Doporučuju ideálně v dvojprogramu s punkově střeleným Gjakufunša kazoku (1984).

Jasně, v jádru je to dost nesourodý pejskokočičkovský slepenec, který ne vždycky působí kdovíjak přesvědčivě (citace ikonických hlášek z předešlých vetřelčích filmů jsou vesměs dost jalové), ale obsahuje až příliš výtečných scén a svébytných režijních nápadů, aby se to dalo celé jednoduše odstřelit jako vypočítavý korporátní rehash už jednou (stokrát?) viděného/slyšeného. Úvodní scéna s nalezením kukly, slastně pomalý build-up s příletem na odstavenou vesmírnou stanici, vynoření se xenomorfa z kokonu-vulvy (zatímco se jedna z hrdinek pokouší v panice otevřít zamčené dveře), over the top kyselinové zero G, finále, u kterého jsem si napětím málem okousal všechny nehty. Alvarez mi také konstatně dělal radost tím, jak chytře pracuje s předjímáním budoucích dějů skrze bezeslovnou obraznou symboliku – jako v okamžiku, kdy stanice, k níž se hrdinové pomalu blíží ve své lodi, zničehonic zakryje slunce-zdroj nadějí, nebo když si jeden z hrdinů při návštěvě stanice prohlíží znepokojivý detail na reprodukované malbě (Michel Serre, Vue de l'hôtel de ville de Marseille pendant le peste de 1720), na němž dítě saje z prsu mrtvé matky (na hromadě bledých těl pokosených morovou epidemií, brrr). Od doby, kdy jsem hrál Alien: Isolation, jsem si přál něco podobného vidět i na plátně – a Romulus, který z tohodle děsuplného herního majstrštyku nepokrytě čerpá snad nejvíc ze všech vetřelčích značek, mi tohle přání vlastně vcelku vrchovatě splnil. Za zmínku stojí i solidní Wallfischova hudba (skladba The Offspring zní jako něco od Anny Thorvaldsdottir) a skvělá Cailee Spaeny, která tu vypadá úplně jako Ellie z The Last of Us 2!

Kondo wa kondo, ima wa ima. Žádný film z poslední doby nemá tak nádherné světlo!

Villeneuve správně pochopil, že Duna je především sága o „pravidlech srdce“ – a o tom, co se nevyhnutelně stane každému, kdo je přestane následovat. Životní zážitek.

Animovaná supernova! Nezastavitelné sršení nápadů a barev, z něhož přechází zrak i sluch. A společně s prvním dílem nejlepší Spider-Man napříč (filmovými) světy. Co to jen Jodorowsky říkal o filmu a psychedelicích?

Trochu Delillo. Trochu Pynchon. Trochu Shyamalan. Trochu Peele. Trochu Lanthimos. Ale zároveň to nepůsobí derivativně. Zřejmě nejděsivější letošní film.