nmafan

Film, který (asi) chtěl být satirou, ale stal se jen afektovanou taškařicí s křečovitým humorem a "poselstvím" středoškolské slohovky. Během projekce jsem si několikrát vzpomněl na Dr. Divnolásku (ano srovnávat s Kubrickovým majstrštykem není fér!) a bylo mi tak nějak smutno z toho, jakým úpadkem vkusu si tahle civilizace od těch dob prošla. To, co nás zahubí, nebudou politici (ani kometa), ale naše vlastní kultura.

Dardennové se ve svých filmech už třicet let nehnou z Lutychu (a okolí), zachovávají si jednotný styl, trpělivě vyprávějí o sociálních problémech svých spoluobyvatel, a dá se říct, že to stále dělají poměrně dobře. Nicméně se do jejich posledních filmů přece jen začíná vkrádat rutina a také nepříjemná pachuť sentimentu (některé okamžiky v Torim a Lokitě by před dvaceti lety určitě zinscenovali uměřeněji). Možná by to nějaký pokus o posun přece jen chtělo. A tím nemyslím tradiční výlet pro ceny do Cannes...

TENTO KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILER!  Weissova úzkostná miniatura je ve své jednoduchosti mnohem silnější, než přeplácaný Litvakův celovečerák, neboť ji více než na thrilleru záleží na existenciální tísni. Nevyvolá ve vás strach o hlavní postavu, ale o svoji vlastní duši. A třeba se pak zadíváte do světel za okny města a napadne vás, že i vy jste bezmocná stařena na vozíku uvězněná mezi stěnami. A že žádná Centrála vám nepomůže. Zemřete, pokud si nepomůžete sami.

Van Dormael je solitér formy. Nelze mu upřít svébytnost a originalitu filmového vyjadřování, ale k čemu to je, když ve věku, kdy by měl být vyzrálým tvůrcem, uvažuje o světě jako čím dál tím zmatenější pubertální dítě? Kouzlo a půvab "Tota hrdiny" už nikdy nezopakuje.

Film, na němž mi více než cokoliv jiného vadilo, jak je neupřímný, prvoplánový. Všechna ta okatá bezútěšnost (zdůrazňovaná volbou exteriérů a počasí) nakonec působí spíš směšně a srdce diváka, tak zůstavá nedotčeno; alespoň já jsem to tak měl. A btw. - nevěřím, že Seidl v ponižování svých postav (a potažmo i herců) nenachází aspoň trochu potěšení...

Megalomanie v obrazech i ve slovech. A to mám některé hollywoodské historické eposy docela rád - především Mankiewiczovu Kleopatru; ta je ovšem při vší své opulentnosti kultivovaná a napsaná jazykem takřka shakespearovským. Ten Commandments oproti ní působí jako slavnostní zahájení olympiády vygradované koncertem skupiny Queen.

Intregalde aneb sluníčkový člověk v tísni. O těch, kteří pomáhají druhým a o těch, kteří se pomáháním druhým jen živí.

Pohled na starověkou aristokracii očima aristokratů. Aneb velkofilm z doby, kdy v Hollywoodu psali scénáře lidé, kteří milovali Shakespearea, a ne zdegenerované televizní děti.

"Stay Hungry" je o poznání odlehčenějším a rozvernějším filmem než "Five Easy Pieces" a "King of Marvin Gardens", přesto ale Rafelsonovu osobitou hloubavou poetiku zmatku, zmaru a trapnosti rozeznáte po pár minutách. Aneb další ztracené duše bloudící mezi vlky sedmdesátkové Ameriky. Pokud máte výše zmíněné filmy rádi, nebojte se ani tohohle; hodnocení na databázích je pochopitelně zkresleno skutečností, že film vyhledávají především příznivci Arnolda...

Herzog má úžasnou schopnost být shovívavý a empatický stejně jako odměřený, ironický a jízlivý, pokorný, obdivující i cynický, a to vše na ploše jediné otázky položené některému z exotů, co si tenhle kout světa zvolili pro svůj únik od civilizace. Pro mě jeden z jeho nejlepších filmů a rád přiznám, že mi dělá škodolibou radost, když místní soudružky a soudruzi z Greenpeace nedokážou rozdýchat, že Herzog "neví, co chce říct"...