pm

Mawerův román jsem si přečetla až po projekci, takže jsem nic nečekala, ani jsem nemohla být zklamaná. Vizuálně krásné, ale povrchní. Vtipné je, že hlavní postavou filmu není ona slavná vila nebo dejme tomu skleněný pokoj, ale Hana, což je ovšem dáno předlohou a posíleno Carice van Houtenovou. Škoda, že kniha nedisponuje hezkou kamerou Martina Štrby a že scenárista pro změnu nevěděl, co chce vlastně vyprávět. V titulcích byla uvedena stará dobrá profese dramaturga. Zajímavě: chtěla bych vědět, co konkrétně zde předvedl.

Jsem velký fanda klasického westernu, mám ráda filmy s lidovou hudbou.. Přesto nejde o film, který bych si mohla oblíbit. Dovedu však ocenit žánr se zřejmým politickým nebo společenským přesahem. Zde maďarská historická zkušenost zasazená do klasického vzorce, plus téma rebelů na vztahu jedince a společnosti a téma vnitřní rebelie a osobní morálky. Formálně suverénní, ale dějově nepřehledné a divácky nevstřícné vyprávění. Fanoušci György Cserhalmiho, kteří by se o film jinak nezajímali, by možná měli vědět, že ve filmu vůbec nehraje (viz výše), pouze dabuje postavu ztvárněnou Vladanem Holcem.

Obecně cením filmy, které se vracejí do doby 50. let ve východní Evropě. Domnívám se, že v českém filmu jde o téma ostudně opomíjené, a přitom tolik zásadní, vždyť jde o dobu, která silně poznamenala dějiny, společnost a charaktery lidí pro dalších 100 let. Možná jde jen o oddechový komerční film, ale postava učitele Junga je výborně napsaná a dík způsobu, jakým scenárista dávkuje informace, byla pro mne Zkouška po dlouhé době čistou diváckou radostí.(Faktem je, že jsem film viděla bez jakékoliv informace ohledně děje a zápletky, a v prvních minutách jsem o Ándrasi Jungovi nevěděla nic.)

Pouťové a kolovrátkové melodie a prvky používal Zoltán Fábri ve svých filmech s oblibou, v Kolotoči ale mají další rozměr. Asi težko hledat někoho, kdo by mladé Mari Patakiové nefandil. Když ale nad filmem víc přemýšlím, Mátého výstup na cizí svatbě, kde se choval jako pán domu, bylo za hranou slušnosti, přestože demonstroval odvahu. Také by mne zajímalo, zda byl nějaký záměr v jeho vizuální stylizaci, Zatímco Adám Zsirtes v roli Sándora předvedl přesvědčivého mladého vesnického sedláka a nějakým způsobem si mne získal, na Imre Sóosovi, který coby Maté má právo na divácké sympatie už jen z podstaty, mne něco silně irituje. Možná ta silná vizuální podoba se sovětskými komsomolci, navíc ta pokrývka hlavy. Přemýšlím, zda šlo o záměrnou stylizaci, nebo to tak vidím jenom já. Jinak samozřejmě moc hezký film, já vesnická dramata velmi ráda. A Mari Töröcsiková je jedinečný úkaz dodnes.

Nejsem cílový divák absurdních komedií nebo parodií. Za vysokým hodnocením zfilmované hry o krabičkovací šikaně rodiny Tóthových panem majorem se skrývá můj letitý obdiv k hereckému projevu Zoltána Latinovitse. Zoltán Latinovits před kamerou byl prostě borec. V každém filmu. V každé roli. Prostě furt.

Oddechová romantická komedie, která sice nedisponuje intelektuálním humorem Woodyho Allena nebo vtipným nadhledem britské produkce, přesto nesklouzává k trapnosti. Příběh o hledání toho pravého či pravé je možná zaplněn spoustou klišé, ale divácky mne neuráží jako většina českých filmů tohoto žánru.

Na art divácky podbízívé a lacině doslovné. Sice nevkusný midkult, ale domnívám se, že je moře jiných filmů, u kterých by měl bučet kde kdo.

Léa S. je mi protivná na pohled, záporák byl ještě zoufalejší než posledně, ale to se mi alespoň líbil film, což o naprosto zbytečném Spectre říct nemůžu. A málo Moniky. Během celého filmu jsem se buď nudila nebo přemýšlela o ničem jiném. Třeba o smrtícím kouzlu Ralpha Fiennese ve filmech z devadesátých let, o cestování nebo o lidech v sále, kteří neustále chodili přes plátno a smskovali a jedli a rušili. Předevčírem večer jsem prostě měla chuť někoho zbít, hlavně majitelku hnusného parfému o řadu za mnou. Ale rozhodla jsem se během projekce, že příští rok se vypravím do Benátek a zkusím zlomit svůj odpor ke karnevalům a cirkusům všeho druhu. Takže jinak v ničem objevný, nevtipný a prázdný film, který pro mne hodnotit nemá smysl. Jedna hvězdička za štěkajícího lva mgm: miluju ten moment a v kině dvakrát. Druhá hvězdička za perfektně nasvícené a nasnímané římské ulice a památky, po kterých jsem se shodou okolností potulovala minulý víkend: mám to město čím dál raději. Ale pokud v příštím filmu Bonda nevezme znovu skvělý Craig nebo alespoň Michael Fassbender a Bondgirl nebude krásná, pustím si znovu Casino Royale a kašlu na celého dablnulového agenta.

Nemám myšlení Gilla Deleuze, takže to až tak neberu, prostě jsem čekala víc v jiném směru. Nejlepších nakonec bylo těch pár civilních scén a vtipných dialogů, což je málo. Podprůměrná bída, kde doufám, že snad to nepůjde tímto směrem dál. A postrádám Lokiho a bude mi chybět Pietro Maximov. Toť vše.

Byla jsem k Michalkovovi vždycky nekriticky obdivná. Jako herce jej zbožnuji, jeho režijní počiny od debutu "Svůj mezi cizími" po oscarový úspěch "Unavených sluncem" mají divácky stále co nabídnout. Jakousi radost mi vlastně ještě zprostředkovává jeho loňská kniha "Публичное одиночество". Ale s postupem let, sledujíc jeho veřejná vystoupení, projevy politických sympatií a autorsky ideologický úpadek posledních filmů, cítím vlastně už jen smutek, který "Солнечный удар" dokonale dorazil. A možná ještě zmatek: při pohledu na Muže roku se Zlatým orlem v ruce. Čert vem nudného Kalitu v hlavní roli, kterého nulový magnetismus umocnil mou emocionální a diváckou distanc. Při tak závažném tématu neodpustitelné. Pod vším tím výtvarně a profesionálně vypiplaným velikášstvím někam zmizela lyrika Ivana Bunina, ironie a intelekt režiéra i moje chuť sledovat filmy Nikity Michalkova.