Betty Blue

Director´s cut samozřejmě. Spolu s Podzemkou zatím asi to nejlepší ze cinéma du look, co jsem viděl. Herecké duo výborné, rozhodně se teda nestyděli. Kromě jiných francouzkých filmů s tématem l´amour fou může Betty připomenout třeba i Verhoevenovo Turks Fruit. A trocha osvěty...http://2009.lfs.cz/cyklus-francouzske-filmove-neobaroko.htm (20.12.2013)

Stylová plážová chajda s přímým přenosem do léta, žití ležér a momenty, které dokážou uchvátit... jenže, takové plýtvání životem se musí někde projevit - na jednom více, na jiném méně... ostatně, ani Zorg si neudržel laťku velkorysosti ve stejné výšce až do úplného konce, není-liž pravda? Nemilým překvapením bylo zjištění, jak je Francie vlastně ošuntělá a ani bimbas v každém třetím záběru nebyl s to ukrátit nekonečno režisérské verze, ba právě naopak. (30.11.2016)

Director's cut. Betty Blue, 37°2 le matin. Oboje znie ako názov nejakej piesne alebo básne. Beineixov film ňou skutočne je - melancholická próza vo veršoch, sladkých i horkých strofách o láske v dobrom i zlom, pomaly stúpajúcich k oblakom. Brilantne rozvrstvený archetypálny príbeh chlapca a dievčaťa v mnohom pripomenie slávne Love Story Arthura Hillera. Štýl Jean-Jacquesa Beineixa ho ale posúva ďalej. Každý pohyb kamery je ako pohladenie, každá ľahká zmena farebného tónovania vyvoláva nápory silných emócií. Jediný hudobný motív v mnohých inštrumentálnych podobách tepe naprieč filmom. Cinéma du look, cinéma de poésie. Na začiatku som mal pocit, že predo mnou ožíva poetický realizmus. Postupne sa ale zmenil v niečo celkom iné, nepredvídateľné a jedinečné. Dostal som zvláštnu chuť na filmy Leosa Caraxa. 100% (08.09.2015)

Zvláštní rozporuplnost, rozpolcenost; a to ať už přihlížíme k přiměřené / nepřiměřené stopáži mnou viděného režisérského sestřihu, bereme příběh doslovně či komplikovaněji atd. Betty Blue je neuspořádaný mix všeho, co do sebe může nepochybně láskyplný vztah dvou hlavních protagonistů a filmové plátno nevyjímaje absorbovat (s trochou přehánění samozřejmě). Mám-li se zabývat doslovným výkladem viděného, pak film Jean-Jacques Beineixe lehce pokulhává (Betty Blue je navzdory komediálním předpokladům na míle vzdálená realitě) a nakonec i nedostává (potažmo hlavní mužská postava Zorg) svým závazkům, přičemž opravdu mám s jednoduchou interpretací závěrečné tragédie problém. Přistoupí-li však divák k Betty Blue s jistým odstupem a pojme určité pasáže či příběh spíše jako uzavřený okruh jedné mysli / metaforicky, Betty Blue i přes natahovanou stopáž režisérské verze vítězí (samotný film v podstatě vítězí už jen tím, že nějakou alternativu nabízí). Pokud je Betty a spol. Zorgova byť jen sebemenší fantazie (dokonce už sám autor knižní předlohy Philippe Djian jisté "splynutí charakterů" připouští), snímku to spíše prospívá, ale je-li u vás nezbytný racionální a jednoznačný výklad, Betty Blue se coby filmu ani tak vyhýbat nemusíte... │80% (12.01.2012)

Betty Blue byla nespoustaný živel - tu smích, tu záchvat vzteku - a stejně jako její přítel jsem si na to musela zvykat. Jemu se to časem zalíbilo tak, že už bez toho nemohl být, já jsem myslela, že to nevydržím. Beineix nemá o empatii diváka vysoké mínění a tak ho o dívčině jedinečnosti přesvědčuje dalšími důkazy a lovestory šííííleně natahuje. Výsledkem je, že moje počáteční nadšení vyprchalo a finále přišlo po třech hodinách jak rána z milosti. Tu kratší verzi si ale už kvůli Béatrice "Betty" Dalle někdy ráda dám. (08.02.2007)