Ďáblové

Zpracování stejného námětu jako Kawalerowiczova Matka Johana od Andělů. Na rozdíl od střízlivého polského filmu (nebo Vávrova Kladiva na čarodějnice) autoři pracují s emočním a fantazijním uchopením tématu, proto se nevyhýbají spíše surrealistické poetice a vcítění se do doby v jejích snech a představách (Vávru daleko víc zajímalo pojetí práva a spravedlnosti, případně jeho zneužití, i když ani tato tematika v Russelově snímku nechybí). Nutno ještě zmínit hudbu Petera Maxwella Daviese, významného britského modernistického skladatele, který ví, co a jak se hrálo v 1. polovině 17. století (při dobových slavnostech) a zároveň ve vypjatých psychologických momentech slyšíme moderní vážnou hudbu nejlepšího kalibru. Jako výtvarník na snímku pracoval i Derek Jarman. (21.06.2010)

Historické drama (ne nepodobné českému Kladivu na čarodějnice, jak už zde bylo zmíněno) s hororovými prvky a osobitým stylem (chvílemi jsem si připadal jak u Svaté Hory od Jodorowskyho). Zpočátku jsem se malinko nudil, ale jakmile přišla na scénu svatá inkvizice, bylo o zábavu postaráno. Vskutku neutěšená doba. (14.06.2010)

Zdánlivě už omšelé téma fanatismu zde v podání, které musí zaujmout. Výtečný Oliver Reed. Také díky němu se člověku v závěru znovu otevírá, jak nebezpeční jsou všichni ti věrozvěstové, kteří o sobě tvrdí, že jen oni znají pravdu a nakonec tomu i uvěří. Paradoxně nejzásadovější v závěru zůstává postava na počátku filmu nejhříšnější. Velice pravdivý kus života. (26.03.2010)

Zatímco první půlka tohoto anglického příbuzného našeho KLADIVA NA ČARODEJNICE se nese v nevázaně hédonistickém stylu, na jaký jsme u Russella zvyklí (smilnící kněz-filozof, natěšené jeptišky, eroticko-ježíšovské vize matky představené), v té druhé se láme do střídmého, leč působivého dramatu s neveselým závěrem. Klasika. (14.11.2002)

Historický film Kena Russella je historický film Kena Russella, takže treba očakávať vysoko štylizovaný autorský film a žiaden naleštený internacionálny akademizmus, nič proti nemu. Russell sa príliš nezdržuje a servíruje násilie, orgie, explicitné zábery mŕtvych tiel či kostier hneď od začiatku. Sympatický tu nie je nikto, Grandier je ale aspoň jeden z mála, kto nie je priamo odporný. Mníšky predstavujú ovplyvniteľnú masu, avšak nič iné im ani neostáva, pokiaľ nechcú prežiť mučenie akému podrobuje režisér viacero svojich postáv. Zaujímalo by ma, či film videl Pasolini a čo naňho povedal. Percentuálne samozrejme nehodnotiteľné. (19.11.2023)