Casa de Areia
The House of Sand
Režie:
Andrucha WaddingtonScénář:
Elena SoarezKamera:
Ricardo Della RosaHrají:
Fernanda Montenegro, Fernanda Torres, Ruy Guerra, Seu Jorge, Stênio Garcia, Luiz Melodia, Enrique Díaz, Emiliano Queiroz, Fernando Torres (a.z.)Obsahy(1)
Průzračně zbudovaný příběh tří generací žen je situován do krajiny Maranhao na severu Brazílie. V roce 1910 sem z donucení přichází těhotná Áurea se svou matkou, neboť manžel Áurey vidí v těchto přízračných končinách zaslíbenou zem. Po jeho brzké smrti se veškeré úsilí Áurey po léta soustřeďuje na útěk z místa, kde daleké horizonty vyplňuje pouze písek a jediným zvukem je jeho věčné přesýpání a svist větru. Odchod se opakovaně nezdaří a žena postupně začne podléhat magii prostředí, jež jako by existovalo mimo čas a prostor a v němž se podstatné hodnoty života vyjevují v krystalicky čisté podobě. Až její dceři se povede odsud vymanit, ale ani ona na tento kout země nemůže zapomenout... Monumentální, až mytickou atmosféru výpovědi spoluvytvářejí sugestivní panoramata krajiny, nutící člověka, aby si uvědomil svou nepatrnost. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (10)
"Že byla válka a trvala 4 roky? Já nevím, že nějaká začala". Skvělé nemluvné drama se super kamerou a dobrou hudbou. "Čekám 10 let až vyrosteš, abychom se odtud dostaly". Nikdy k tomu ale nedojde. Fernanda Torres excelující v tomto filmu o pustině země a pustině duše. Lepší herečku si na tuto roli už nelze vybrat. ()
Tři herečky, žádný solidní interiér, slova, jen když jsou třeba: strhující film. Přišly do krajiny, která je nevítala s otevřenou náručí, ale naučily se užívat jejích darů a pochopily, že k životu více netřeba. Chvála skromnosti v plnokrevném psychologickém dramatu o mezigenerační interakci. Chování dcery k matce a k tomu, čím jí pro každodenní boj vybavila, mi v obou případech přišlo v souladu se sobeckým lidským uvažováním. Stejně úchvatné jako „odžité“ herecké výkony jsou záběry kamery, jejichž „táhlost“ vystihuje vnitřní harmonii oné krajiny a současně vyvolává reminiscenci na Lawrence z Arábie. Písek jako jedna z postav je živý, stejně tak krutý. Nezajímá ho, co spáchá, nutí být akceptován. A řekl bych, že tak nějak je to i s životem. Jestli jsem během filmu pro jeho sypkou dějovou náplň s pěti hvězdičkami váhal, dvě závěrečné věty z posledních minut mne o správnosti takového hodnocení přesvědčily. A zcela uzemnily. 90% ()
Tři ženy, tři různé generace v zajetí písečných dun. Na místě, kde čas běží svým vlastním tempem a kde život není ovlivněn žádnou událostí z venku. Okolní svět a vše, co se v něm odehrává, jako by neexistovali. Pomalé tempo, magická atmosféra nekonečného písku, žádné zbytečné řeči. I v pokoře a smíření se může skrývat štěstí. ()
Po všech stránkách (kamera, hudba, herci-a Fernanda Montenegro především) zajímavé drama odehrávající se sice v konkrétní době, ale v relativním bezčasí v brazilské pustině. Tři generace žen svázaných s prostředím, které nejsou schopny opustit ani přes počáteční nechuť, místo je svou atmosférou nakonec okouzlí. Líbilo se mi už jeho předchozí drama Já, ty, oni (2000) o neúspěšném hledání štěstí a lásky stárnoucí nekonvenční vesničanky Darlene, obojí nepostrádá atmosféru. ()
Brazilský film "Dům v písčinách" (dle tradičně nesmyslného překladu do češtiny) by mohl evokovat třeba pobřeží státu Baiha, s horkým kakaem, dámami v bikinách, surfing safari, nebo jak zpívá George Moustaki: "jolie mulâtre, filles du port, plage d'Itapoa" (ani překládat se mi to nechce) ... S "Domem z písku" nebo lépe "... v písku" to ovšem nemá nic společného. Tři písečné ženy (ovšem bez potřebné erudice a praxe, jako je tomu u Tešigahary) se snaží prožít (a užít) svůj život, jak to jen jde. A ono to moc nejde. Autorka scénáře, Elena Soarez, používá časové řezy, na nichž ukazuje, jak fyzické změny souvisejí s mentálními, jak se časem jedna nepodobá sobě, ale druhé. Režisér, Andrucha Waddington, tuto dvoj-jakost podporuje polocelkovými pohledy na krajinu střídanou se detaily obličejů tak, jak se jejich rysy vpíjejí do krajiny... Film je možno po mnoha stránkách považovat za experimentální – v tom nejlepším smyslu. Ale nenechme se mýlit, je to film romantický! Fernandy jsou úžasné! A uprchlí otroci ještě žijí v nevědomí, že otrokářství bylo zrušeno. ()
Reklama