Měsíc v kanálu

Tolik bezduchého a samoúčelného manýrismu jsem snad ještě v životě neviděl. Přeplácanost, děj v podstatě o hovně, Gérald Depardieu v roli naivního kokota a neschopnost udělat působivý záběr. Jestli tento film má charakterizovat francouzské neobaroko, tak se můžu jenom smát. Styl, který se chtěl vymezit vůči francouzské nové vlně, filmová romantická báseň :) Ale třeba v tomto filmovém sub žánru existují i filmy, jejichž estetiku nepřebyl kýč. Snad jenom to červené Ferrari a jeho pasažérka za něco stojí. [LFŠ 2009] (03.08.2009)

Kdesi v bezejmenném přístavu neznámé země pronásleduje muž ženu v bílých šatech... Úvodní scéna skončí tragicky a bratr oné ženy Gerard (Gerard Depardieu) se vydává hledat domnělého vraha. Doufá, že v podivném "Mikado baru" najde stopy, které ho k němu dovedou. Do cesty se mu však dostane krásná Loretta (Nastassja Kinski), která Gerarda silně přitahuje... Režisér Beineix tenhle film pojal specifickým způsobem - potlačil samotný děj a postavy a soustředil se na vizuální stránku, jakési umělecké vyjádření atmosféry. Moc se mu to ale nepovedlo. Film docela nudí a tento přístup, kdy forma zcela zatlačuje obsah, se tady míjí účinkem. Ostatně tento snímek propadl u diváků i u kritiky a i samotný Depardieu se od filmu distancoval, přičemž Beineixe označil za přeceňovaného režiséra. Váhal jsem mezi 2 a 3 hvězdičkami, ale když uvážím, že jsem se dost nudil a nebavilo mě to... Depardieu hrál dobře, o to nejde (docela nápadná je jeho podobnost s Marlonem Brandonem v Kazanově filmu V přístavu), ale film jako celek je spíš zklamáním... (24.10.2006)

LFŠ 2009 Beineixova druhotina, která se vyznačuje všemi znaky jeho kriticky i divácky dobře přijatého debutu, ale ty jsou zde dovedeny k dokonalosti (snad jen škoda toho, že na rozdíl od jeho ostatních počinů se nedočkáme delšího režisérského sestřihu, protože vystřižené pasáže byly zničeny). Pokud jste schopni se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a přistoupit na to, že styl je nositelem významů, nebudete zklamáni. Nejedná se totiž o manýristický kýč, protože se uvědoměle pracuje s reklamní estetikou: hlavní hrdina touží - stejně jako ostatní titulní postavy filmů francouzského neobaroka - vymanit se z dělnického prostředí, a tak je celý film postav na středu dvou světů (viz billboard z hrdinova pokoje), které představují dvě ženy, mezi kterými si Depardieu není schopen vybrat. Plné hodnocení nedávám proto, že jsem několikrát vypadl a trvalo mi, než jsem se do snímku znovu dostal (především v žánrovějších pasážích). 9/10 (01.08.2009)

- výživný kousek. Take it or leave it. Hezky to píše Bluntman v commentu k jinému Beineixovi - "uvědomělá sbírka klišé a schémat". Některé scény byly až fyzicky bolavé svou šílenou přepjatou citovostí, jinde to byla zjevně parodie anebo se to bizarností blížilo Jeunetovi. Dostalo mě to ve scéně tančících prostitutek a při snové animaci, kdy se ze světelného paprsku stal pootočením o 90 stupňů průhled pode dveřmi - to mi přijde cesta k obrazové abstrakci nezávislá na efektech Hollywoodu a zároveň funkční ve smyslu hledání nového možného přechodu mezi scénami - ve smyslu hledání nové formy, nového kina. Celé to bylo velmi manýristické, těžko stravitelné, velmi pestré - vzpomněl jsem si, že podobně svítil Svoboda Prokletí domu Hajnů - to je tak co v ČSSR zkusili v 80. ze cinema du look. Podobně divadelně dělal taky Fassbinder Querelle a Resnais Mélo - a ne náhodou i Ovoce stromů rajských jíme? Ale to ani jedno nenakouklo do reálného prostoru. Překrásné bylo hlavní hudební symfonické téma, takový malý Mahler-). (20.04.2020)

„Po nezdařených věcech touží všechna věčná slast, neboť všechna slast chce sebe samu, proto chce i srdcí žal.“ Vskutku nejvznešenějším cílem umění je vzájemná adekvace obsahu a formy, což se zde nedaří na 100%, ale bezpochyby se zde jedná minimálně o vzájemnou silnou provázanost: příběh člověka (konkrétně i obecně), jenž vždy najde prostředek, jak bojkotovat vlastní štěstí, nachází podporu v „neobarokní“ formě cinema du look, která stojí na hledání a ideálně i nalezení bodu, ve kterém se zvolený výrazový prostředek na svém vrcholu zvrhá v bojkot sebe sama. Lidská touha po dosažení objektu touhy je vždy sama ze sebe sabotována, ať již po svém dovršení, nebo těsně před ním, jako v tomto případě, což vždy znovu dokazuje, že pravou slast člověk nečerpá z úspěchu, ale ze svého věčně obnovovaného trápení. A přesně v tomto neuchopitelném rozdílu (= absentně přítomná ztracená sestra) mezi vědomou touhou (= Kinski) a nevědomou slastí (= Abril) se usazuje filmová forma (= melodrama, reklama). Co jiného než tyto žánry, které chtějí lidem vnucovat svoji falešnou plnost, falešnou uzavřenost, falešnou úspěšnost, může na sobě samém demonstrovat inherentní sebedestrukce lidské touhy. Tam, kde hlavní hrdina dojde až na dosah své touhy a couvne, tam kýčovité schéma jakoby vypadlé z reklamy na červenou knihovnu narazí hlavou na vlastní hranici a zvrátí se ve svůj vlastní opak (z červené knihovny se přes rudou krev na chodníku dostaneme k močí nasáklému ochlastovi, atd., atd.). (09.12.2020)