Sonny Boy

Občas se stává, že šikovný tvůrce si po jednom či více úspěších nebývale nakouří ego, rozdováděné čakry se mu splaší a vysoká očekávání promění v divácky nepřístupně se tvářící blbost, silně sebestřednou a těžko sledovatelnou. Spojení Šinga Nacumeho a mého oblíbeného ilustrátora Hisaši Egučiho mělo být jasným tahem na branku, jakousi japonskou fantasy alegorií na Pána much, ale vznikla z toho akorát užvaněná, do sebe zahleděná sračka. Sonny Boy je ukázkovým příkladem toho, že i sebeulítlejší anime by mělo mít pevné základy fungování fikčního světa, jinak se z toho všeho fantazírování a přehánění stanou naopak zápory a rychle nastoupí nuda. Tvůrci se zjevně snažili sázet na to, že zdejší „random“ feeling bude divákům imponovat a že budou mít chuť se s prasečím apetýtem rochnit v hledání toho, která postava svou superschopností zrovna způsobila onu změnu a čí superschopnosti se tentokrát zkombinovaly, aby vytvořily podívanou ne nepodobnou poslední části Kubrickova 2001, ale tím, jak extrémně vágně jsou rozsah a podmínky fungování superschopností popsány a jak každou změnu ospravedlňují oněmi vágními pravidly, působí to ve výsledku tak, že by se o žádná pravidla a vysvětlování vlastně ani nemuseli snažit a regulérně mohli ze Sonny Boy udělat psychedelickou eye-candy bez děje. Postavy v čele s hlavním hrdinou jsou nezajímavé, o nějaké kritice společnosti a psychologické hloubce postav lze spekulovat leda tak v prvních dvou dílech a trauma z dvacetiminutového tlachání o opicích ze čtvrtého dílu ještě asi nějakou dobu z hlavy nevytěsnám. Prosté 1*. (10.04.2022)