Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Velká písmena – organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.) (Skrýt)

Obecné poučení

Některá pojmenování, která jsou od původu obecná (např. policie, armáda, obchodní banka, archeologický ústav, ministerstvo financí, vlastivědné muzeum, horská služba), mohou být zvolena i za oficiální název konkrétní organizace. Často se k nim připojuje nějaká specifikace, např. Policie České republiky, Archeologický ústav AV ČR, v. v. i., Horská služba České republiky. V takovém případě je namístě psát velké písmeno. Pokud není uveden celý oficiální název nebo se obecné pojmenování shoduje s oficiálním názvem instituce, pak vždy záleží na tom, co má píšící na mysli: zda jen signalizuje druh činnosti vyplývající z daného pojmenování, nebo zda mu jde o instituci, která se tak jmenuje (viz též bod 5.4).

Pro náležitý způsob psaní je třeba znát oficiální název dané organizace/instituce. Bohužel žádný seznam oficiálních názvů všech institucí neexistuje. Pokud jde o texty právní povahy, doporučujeme, aby si pisatelé daný způsob psaní ověřili u příslušné organizace; nelze totiž spoléhat pouze na internet, a to ani na oficiální stránky dané organizace, neboť ani tam nemusí být uváděn správně. Nelze se ani opírat o podoby v živnostenském rejstříku, rejstříku ekonomických subjektů atp. Závazný je pouze zápis v obchodním rejstříku a v něm lze nalézt jen názvy soukromých firem. Pokud jde o veřejné instituce, jejich oficiální název stanovuje zákon (např. názvy vysokých škol, ministerstev, soudů) či zřizovací listina (např. názvy základních škol).

Veřejnoprávní organizace a instituce v převážné většině dodržují obecná pravopisná pravidla. Pokud jde o firmy soukromé, mnohdy se od obecných pravidel odchylují (ExMise Public Relation, BoDi atd.). Neexistuje totiž žádný právní předpis, který by nařizoval, aby se firmy do obchodního rejstříku zapisovaly v souladu s platnými pravopisnými zásadami. Na druhou stranu neexistuje ani právní předpis, který by přikazoval, aby v novinách, v telefonních seznamech atp. byly užívány jen ty podoby, které jsou uvedeny v obchodním rejstříku. Lze však doporučit, aby v právních textech (ve smlouvách, dohodách atp.) byly užity ty podoby, které jsou uvedeny v obchodním rejstříku.

Jestliže je v obchodním rejstříku jméno firmy uvedeno s malým písmenem, není to důvod pro to, aby se tak psalo na začátku větného celku. Psaní malého písmena na začátku větného celku totiž porušuje jedno ze základních syntaktických a pravopisných pravidel. Pokud je nezbytně nutné uvést v textu právní povahy firemní jméno na prvním místě ve větě, doporučujeme předsunout před něj určité obecné jméno (firma, společnost atp.).

Pro psaní názvů států, správních celků a organizací/institucí platí následující obecná pravidla.

Ve víceslovných názvech tvořených spojením přídavného jména (přídavných jmen) a podstatného jména píšeme s velkým písmenem jen první přídavné jméno (Česká republika, Evropská unie, Evropský parlament, Komerční banka, Česká pojišťovna, Národní muzeum, Národní technické muzeum, Občanská demokratická strana, Česká tisková kancelář, Ústřední vojenská nemocnice atp.). Při obráceném slovosledu se píše velké písmeno u prvního výrazu: Matice česká. (O jednoslovných zástupných názvech typu Unie, Parlament viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zástupné názvy.)

V oficiálních názvech začínajících podstatným jménem se píše velké písmeno většinou jen u něj: Pobřeží slonoviny, Kruh přátel českého jazyka.

K psaní velkých písmen u dalších slov musí být nějaký důvod (součástí názvu je vlastní jméno, např. název (části) města/obce: Magistrát hlavního města Prahy, viz bod 5.5).

V názvech obsahujících spojení dvou podstatných jmen v 1. p. se první píše s velkým písmenem tehdy, je‑li součástí oficiálního názvu: Galerie Vltavín, Divadlo Ungelt, Nadace Partnerství, Nakladatelství Olympia. Je‑li před první jméno umístěno přídavné jméno, píše se s velkým písmenem a podstatné jméno s písmenem malým: Kulturní dům Zahrada. Pokud není součástí vlastního názvu, píše se s malým písmenem: nakladatelství Albatros, nadace Dobrý anděl, spolek Kašpar.

U názvů organizací a institucí opakovaně se vyskytujících v jednotlivých správních celcích, jako jsou městské/obecní a jiné úřady, soudy, školy atp., se velké písmeno píše tehdy, je‑li užit oficiální název. Ten může mít různou podobu, viz jednotlivé pojmenovací typy.

Psaní nepřeložených názvů zahraničních firem by mělo být shodné s psaním těchto názvů ve výchozím jazyce: Royal Air Force, British Airways. V přeložených názvech je pak třeba se řídit českými pravopisnými zásadami.

Následující výklad je zaměřen především na ta pojmenování, na jejichž způsob psaní se uživatelé češtiny ptají opakovaně.

Názvy současných států

Oficiální politické názvy současných států bývají víceslovné a velké písmeno se píše většinou jen u prvního slova: Česká republika (o názvu Česko viz Česko), Slovenská republika, Spojené státy americké, Dánské království, Pobřeží slonoviny. Velké písmeno či velká písmena u dalších slov se píšou tehdy, jsou‑li vlastními jmény: Spolková republika Německo, Spojené království Velké Británie a Severního Irska nebo pro významové rozlišení: Černá Hora –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na rozdíl od Černá hora (= název hory).

Při obráceném slovosledu se píše s velkým písmenem první slovo: Česká republika –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Republika česká, Dánské království –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Království dánské.

Názvy současných správních oblastí

Názvy krajů

Dvanáct názvů krajů je tvořeno spojením přídavného a podstatného jména. Velké písmeno se píše pouze u přídavného jména, a to i při obráceném slovosledu: Středočeský kraj (kraj Středočeský), Královéhradecký kraj (kraj Královéhradecký), Olomoucký kraj (kraj Olomoucký) atp. Podoba dvou je jiná. Prvním z nich je Kraj Vysočina (od 1. 8. 2011 je slovo kraj součástí názvu), druhým hlavní město Praha (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obce, města, městské části, sídliště a čtvrti).

Názvy okresů

V názvech okresů se výraz okres píše s malým písmenem: okres Praha‑západ, okres Nymburk.

Názvy regionů, mikroregionů, svazků obcí, euroregionů

Názvy regionů, mikroregionů, svazků obcí a euroregionů tvoří nový pojmenovací typ správních celků. Podle zákona o obcích se totiž jednotlivé obce mohou spojovat ve větší celky. O tom, jak má název takového celku znít, se zákon nezmiňuje. Na internetu lze najít názvy velmi rozdílné, a to co se týče obsahu i formy. Některé názvy výrazy mikroregion, svazek obcí atp. vůbec neobsahují: Borsko, Jihlavsko, Pramen Nisy, Pod Páperkem, Centrum Železných hor, Sedmihoří‑Valcha, Západ Českého středohoří –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Poohří, v jiných jsou připojeny až za vlastní jméno: Blaník –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svazek obcí v Louňovicích, Jilemnicko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svazek obcí, v dalších stojí na prvním místě (spojení (dobrovolný) svazek obcí často ve zkratce): mikroregion Bouřlivák, dobrovolný svazek obcí Vltava, SO Jesenicko.

Na základě obecných pravopisných zásad by se spojení, jejichž součástí jsou výrazy region, mikroregion, svazek obcí atp., měla psát takto:

1. Spojení výrazů region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + 1. p. podstatného jména

   Jestliže stojí výrazy region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení atp. na prvním místě a za nimi následuje výraz v 1. p., považujeme je za obecná pojmenování a měly by se psát s malým písmenem: region Praha (Moravskoslezsko, Severozápad, Severovýchod, Jihozápad, Jihovýchod), mikroregion Olešovnicko (Olomoucko, Předina), svazek obcí Novostrašecko (Tolštejn, Radina), sdružení obcí Voda (Bělá), dobrovolný svazek obcí Severovýchod (Prachaticko, Deblín).

2. Spojení výrazů region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + spojení přídavného jména a podstatného jména v 1. p.

   Přídavné jméno se píše s velkým písmenem a podstatné jméno podle označované skutečnosti: region Karlovarský venkov, mikroregion Labské skály, mikroregion Jizerské hory, svazek obcí Malá Haná.

3. Spojení výrazů region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + 2. p. podstatného jména

   Výrazy region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení se píšou s velkým písmenem, ostatní podle označované skutečnosti: Mikroregion Loděnického potoka, Sdružení obcí Vrbenska, Sdružení obcí Bruntálska, Svazek obcí Novoborska.

4. Spojení přídavného jména + výrazů region, mikroregion

   Přídavné jméno se píše s velkým písmenem a podstatné jméno s malým: Lázeňský mikroregion, Moravskobudějovický mikroregion, Jemnický mikroregion.

5. Spojení výrazů (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + 2. p. podstatného jména (mikro)region + podstatného jména v 1. p.

   S velkým písmenem se píše první a poslední jméno: Sdružení obcí mikroregionu Bystřička, Sdružení mikroregionu Pelhřimov.

Pokud jsou uvedené názvy zároveň názvy právních subjektů, pak je vhodné, aby se v textech právní povahy uváděly v takové podobě, která je zapsána v příslušných rejstřících, třebaže je mnohdy v rozporu s obecnými pravopisnými zásadami (např. podoba Stříbrný region Dobrovolný svazek obcí podle zápisu v rejstříku, ačkoli podle pravopisných zásad by byla náležitá podoba Stříbrný region –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dobrovolný svazek obcí nebo Stříbrný region, dobrovolný svazek obcí).

Stejná pravidla platí také pro názvy euroregionů: euroregion Šumava, euroregion Těšínské Slezsko, euroregion Bílé Karpaty atp.

Psaní historických označení států

Pro psaní historických označení států neexistují jednoznačná pravidla, a proto je třeba v praxi počítat s kolísáním. U mnohých pojmenování se dodržuje tradiční způsob psaní. PČP doporučují s velkým písmenem psát ty názvy, jež je třeba odlišit od obecných jmen: Říše (= fašistické Německo), a názvy historicky doložených správních celků: České království, Moravské markrabství, při obráceném slovosledu: Království české, Markrabství moravské. V ostatních případech je možné dvojí psaní. To se týká zejména názvů obsahujících slovo říše: Velkomoravská říše i velkomoravská říše, Franská (Francká) říše i franská (francká) říše, při obráceném slovosledu: Říše velkomoravská (i říše velkomoravská).

S malým písmenem je obvyklé psát názvy obsahující výrazy vévodství, panství, župa: frýdlantské vévodství, korutanské vévodství, opočenské panství, královéhradecké panství, valdštejnské panství, středočeská župa, slezská župa, spojení jako první republika (= označení Československa v letech 1918–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1938), druhé císařství. S malým písmenem se píšou názvy obsahující výrazy monarchie, impérium: rakousko-uherská monarchie, řecké impérium, britské impérium apod.

S malým písmenem by se mělo podle SSČ psát také spojení protektorát Čechy a Morava; v praxi se však stále častěji vyskytuje psaní s velkým písmenem a tento způsob psaní je třeba tolerovat.

Psaní názvů současných zastupitelských sborů a orgánů státní správy

Nejvyšší zastupitelské sbory

Mezi nejvyšší zastupitelské sbory patří: Parlament České republiky (ČR), Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a Senát Parlamentu ČR. Je‑li zřejmé, že nejde o obecné označení (např. se zřízením senátu spousta lidí nesouhlasila), ale o zkrácené oficiální názvy, je obvyklejší psát velké písmeno: Parlament, Senát, Poslanecká sněmovna (podzimní zasedání Poslanecké sněmovny, volby do Senátu).

Stejné zásady platí i pro zastupitelské sbory dalších států, např. Sejm (v Polsku), Dolní sněmovna, Horní sněmovna (ve Velké Británii), Kongres (v USA).

Velvyslanectví

Za oficiální se považují názvy tvořené spojením podstatného jména velvyslanectví + plný název státu: Velvyslanectví Francouzské republiky, Velvyslanectví Slovenské republiky. Spojení přídavného jména utvořeného od jednoslovného názvu státu a výrazu velvyslanectví je neoficiální název, píše se proto s malým písmenem: francouzské velvyslanectví, slovenské velvyslanectví. S malým písmenem je třeba psát i názvy obsahující výraz ambasáda, i ty jsou neoficiální: česká ambasáda, francouzská ambasáda, polská ambasáda, ambasáda Senegalu.

Vláda, prezident, veřejný ochránce práv

Výrazy vláda, prezident, veřejný ochránce práv se chápou jako obecná jména, píšou se s malým písmenem, a to i když je k nim připojen název státu (jeho zkratka): vláda České republiky (ČR), prezident České republiky (ČR), vláda SRN, prezident USA. S velkými písmeny se píšou: Úřad vlády, Kancelář prezidenta republiky, Kancelář veřejného ochránce práv, považované za oficiální názvy organizací.

Ministerstva

Oficiální názvy ministerstev se píšou s velkým písmenem, např. Ministerstvo vnitra, Ministerstvo dopravy. Do roku 1993, tj. do doby, než bylo Československo rozděleno, se za název často připojovala zkratka, která naznačovala, zda jde o ministerstvo federální, nebo republikové. Tyto zkratky se měnily podle změn názvů našeho státu. Po rozdělení Československa se zkratka ČR užívala („ze setrvačnosti“) dále, ale součástí oficiálního názvu není.

Oficiální názvy, psané s velkým písmenem, se užívají v administrativně‑právních textech (např. K dopisu Ministerstva dopravy sdělujeme…). V ostatních typech textů je možno tyto názvy psát jak s malým, tak s velkým písmenem. Název psaný s velkým písmenem signalizuje, že jde o oficiální název instituce, název psaný s malým písmenem signalizuje, že jde pouze o vyjádření činnosti, které se příslušné ministerstvo věnuje.

Magistráty, městské/obecní úřady, zastupitelstva, rady

Pro všechny názvy magistrátů, městských/obecních úřadů, zastupitelstev a rad platí, že s velkým písmenem se píšou tehdy, jestliže je uveden jejich oficiální název, tzn. že je k nim připojeno místní určení: Magistrát hlavního města Prahy, Úřad městské části Praha 13, Úřad města Tábora/Tábor, Zastupitelstvo hlavního města Prahy, Zastupitelstvo města Tábora/Tábor, Zastupitelstvo obce Semic/Semice, Rada města Tábora/Tábor, Rada obce Semic/Semice. (O použití zkrácených názvů viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zástupné názvy, o skloňování/neskloňování názvu obce/města viz Spojení typu ve městě Olomouc.)

Soudy, armáda, policie

S velkým písmenem se píšou: Nejvyšší soud, Nejvyšší státní zastupitelství, Armáda ČR, Policie ČR. Spojení jako česká armáda, česká policie se chápou jako neoficiální a přídavné jméno se píše s malým písmenem. Tradiční je způsob psaní Rudá armáda.

Školy

Mateřské, základní, střední školy, gymnázia a učiliště

Názvy obsahující jeden typ školy

V názvech obsahujících jeden typ nebo druh školy se velké písmeno píše vždy, jde‑li o oficiální název a je‑li tento název užit v administrativně‑právním textu, např. Obecní úřad Líbeznice uzavřel se Základní školou Líbeznice smlouvu o pronájmu tělocvičny.

U převážné části škol v městech/obcích, kde se nachází pouze jedna škola, má dnes oficiální název podobu: základní (střední, mateřská) škola, gymnázium, učiliště + 1. p. vlastního jména obce/města: Základní škola Vacov, Gymnázium Benešov, u školských zařízení ve větších městech za výrazy základní (střední, mateřská) škola, gymnázium, učiliště následuje název města + název ulice (náměstí), popř. je pořadí místních údajů obrácené: Gymnázium Botičská 1, Praha 2; Základní škola Pelhřimov, Komenského 1465.

Dřívější předložkové názvy téměř vymizely, třebaže PČP z r. 1993 (a také mnohé učebnice) jako příklad oficiálního názvu tento typ uvádějí: Základní škola v Senohrabech. Jestliže oficiální název dnes zní Základní škola Čerčany, pak by se spojení základní škola v Čerčanech jakožto název neoficiální mělo psát s malým písmenem (tolerovat však lze i psaní s písmenem velkým). Toto spojení, pokud oficiální název zní Základní škola Čerčany, se pochopitelně v úředních dokumentech nevyskytne. Očekávat ho lze v jiných stylových oblastech, zejména v publicistice, např. v okresním zpravodaji může být zveřejněna informace: Plánuje se oprava základní školy v Čerčanech. I kdyby oficiální název zněl Základní škola v Čerčanech, pak by v uvedeném kontextu bylo stejně namístě malé písmeno (tutéž informaci by šlo též vyjádřit: V Čerčanech se plánuje oprava základní školy), neboť se chce sdělit, že se bude opravovat jistá budova, a to škola v Čerčanech, a je zcela lhostejné, jak zní oficiální název. Stejně tak bychom dali přednost malému písmenu ve větě: V letech 1990–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1995 jsem navštěvoval základní školu v Neratovicích a v letech 1995–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1999 v Líbeznicích.

Názvy škol vzniklých sloučením dvou (i více) původně samostatných škol

Jestliže se dvě (nebo více) škol spojí, tvoří už jen jednu organizaci. V takovýchto názvech by se měla psát velká písmena (vedle zeměpisných jmen) jen u prvního výrazu: Obchodní akademie, odborná škola a praktická škola pro tělesně postižené Janské Lázně, Obchodní 282; Základní a mateřská škola Těšany, popř. Základní škola a mateřská škola Těšany; Základní škola, základní umělecká škola a mateřská škola Ledenice. Kdyby se totiž zvolila pravopisná podoba Obchodní akademie, Odborná škola a Praktická škola pro tělesně postižené Janské Lázně, Obchodní 282, signalizovalo by to, že jde o tři samostatné organizace (právní subjekty).

Vysoké školy

V názvech vysokých škol se velké písmeno píše vždy, jde‑li o oficiální název: Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, Ostravská univerzita, Západočeská univerzita v Plzni, Česká zemědělská univerzita v Praze, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Vysoká škola ekonomická v Praze, České vysoké učení technické v Praze atp. (velké písmeno se píše i tehdy, pokud je v textu vypuštěn název sídla, které je u mnohých vysokých škol součástí oficiálního názvu, např. Petr dokončil studium na Univerzitě Tomáše Bati).

Namísto oficiálních názvů se občas používají názvy s přídavným jménem utvořeným od jména města, v nichž se daná vysoká škola nachází. Tyto názvy se píšou s malým písmenem: pražská univerzita, brněnská univerzita, plzeňská univerzita, (česko)budějovická univerzita atd.

Spojení přídavného a podstatného jména univerzita se užívá i v přeložených názvech zahraničních univerzit, např. Cambridgeská univerzita. Ve větších městech (např. ve Vídni) může být univerzit více. Pokud zvolíme zápis Vídeňská univerzita, signalizujeme tím, že máme na mysli oficiální název (něm. Universität Wien), např. Na Vídeňské univerzitě mu udělili čestný doktorát, podobou vídeňská univerzita naznačujeme, že jde o kteroukoli univerzitu ve Vídni, např. Přemýšlím o studiu na vídeňské univerzitě.

Fakulty

Oficiální název fakulty, jehož součástí je název vysoké školy, se píše s velkým písmenem: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Technická fakulta České zemědělské univerzity, Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, Fakulta strojní Českého vysokého učení technického, Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity.

U lékařských fakult Univerzity Karlovy se pro jejich rozlišení umísťují před přídavné jméno číslovky řadové. Vypíšeme‑li je slovy, píšou se s velkým písmenem a přídavné jméno lékařský s písmenem malým: První (Druhá, Třetí) lékařská fakulta UK. U výrazu lékařský zůstává malé písmeno i tehdy, jestliže uvedenou číslovku píšeme číslicí: 1. (2., 3.) lékařská fakulta UK.

Pokud se používá název fakulty bez doplnění názvu vysoké školy a celý oficiální název v předchozí textové části nebyl vůbec uveden nebo se uvádí neoficiální název, je třeba volit písmeno malé: po dokončení filozofické fakulty nastoupil…, na pražské filozofické fakultě již po páté…

Zdravotnické organizace

Oficiální názvy zdravotnických organizací se píšou s velkým počátečním písmenem, mohou mít různou podobu:

1. spojení výrazu (fakultní) nemocnice, klinika, poliklinika, léčebna atp. + název města / městské části / ulice / náměstí atp. nebo jiné podstatné jméno v 1. p.: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Fakultní nemocnice Bulovka, Nemocnice Jihlava, Poliklinika Vršovice, Poliklinika Břeclav, Poliklinika Kuklenská, Poliklinika Ulrichovo náměstí, Klinika plastické chirurgie Ústí nad Labem, Klinika Domino, Léčebna dlouhodobě nemocných Lomnice nad Popelkou. Kliniky mohou být i organizačními složkami –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o jejich způsobu psaní viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ organizační složky (pobočka, úsek, odbor, výbor apod.),
2. spojení výrazu (fakultní) nemocnice + předložkové spojení: Fakultní nemocnice v Motole, Nemocnice na Žižkově, Nemocnice Na Františku s poliklinikou (nazvána podle ulice Na Františku), Nemocnice Na Homolce (nazvána podle ulice Na Homolce), Nemocnice u sv. Anny,
3. spojení přídavného jména (event. dvou přídavných jmen) + podstatného jména (fakultní) nemocnice, klinika, poliklinika atp.: Orlickoústecká nemocnice, Bohumínská městská nemocnice, Přeloučská poliklinika (ale vinohradská nemocnice, jihlavská nemocnice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nejde o oficiální názvy).

Názvy divadel

Názvy tvořené spojením přídavného jména a podstatného jména divadlo, event. místa určení

V názvech divadel píšeme u přídavného jména velké písmeno pouze tehdy, jestliže je celé spojení vlastním názvem: Beskydské divadlo, Branické divadlo, Dejvické divadlo, Horácké divadlo, Jihočeské divadlo, Malé divadlo, Národní divadlo, Slezské divadlo, Slovácké divadlo, Středočeské divadlo, Taneční divadlo, Těšínské divadlo, Městské divadlo v Mostě, Městské divadlo Zlín.

Ve spojeních jako kladenské divadlo, vinohradské divadlo, znojemské divadlo přídavné jméno jen naznačuje, ve kterém městě (jeho části) se divadlo nachází, není to však jeho oficiální název, a proto je třeba u přídavného jména psát malé písmeno (oficiální názvy jsou: Středočeské divadlo, Divadlo na Vinohradech, Jihomoravské divadlo).

Názvy tvořené spojením podstatného jména divadlo a podstatného jména v 1. pádě

Výraz divadlo by se měl psát s velkým písmenem tehdy, pokud je součástí oficiálního názvu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oficiální název zní Divadlo Ungelt, a proto je namístě psát Divadlo Ungelt, na druhé straně oficiální název je Viola, proto je namístě psát divadlo Viola. S velkým písmenem se slovo divadlo píše např. ve spojení Divadlo Rokoko, Divadlo Archa, Divadlo Lampion, Divadlo Broadway.

Názvy obsahující předložkové spojení

V názvech obsahujících předložkové spojení rozlišujeme tyto případy:

1. předložkové spojení obsahuje název městské části, ve které (poblíž které) se divadlo nachází: Divadlo na Vinohradech, Divadlo na Klárově, Divadlo pod Palmovkou (část města se nazývá Vinohrady, Klárov, Palmovka),
2. předložkové spojení obsahuje jednoslovný název ulice, ve které divadlo sídlí: Divadlo v Celetné, Divadlo v Řeznické (ulice se jmenuje Celetná, Řeznická),
3. celé předložkové spojení tvoří název ulice: Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo Na Zábradlí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice se jmenuje Na Fidlovačce, Na Zábradlí (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády). Ve větné souvislosti je vhodnější psát předložku s malým písmenem: Hrál na Zábradlí ve Faustovi,
4. předložkové spojení neobsahuje vlastní jméno, a proto by se předložka i výraz po ní následující měly psát s malým písmenem: Divadlo bez zábradlí, Divadlo u hasičů, Divadlo na prádle, Divadlo za plotem, Divadlo v suterénu, Divadlo na voru atp.

Uvedené zásady psaní názvů divadel a též galerií vycházejí z obecných zásad psaní velkých písmen. V praxi se však lze velmi často setkat s podobami, které těmto zásadám neodpovídají. U názvů popsaných v bodech c) a d) převažuje způsob psaní: Divadlo Na zábradlí, Divadlo Bez zábradlí, Divadlo U hasičů, Divadlo Za plotem… V případě prvního názvu je patrně důvodem to, že takto se psal až do změny kodifikace, kterou přinesla PČP z r. 1993, a že samo divadlo novou kodifikaci nerespektovalo. Způsob psaní ostatních názvů lze přisoudit mylné analogii –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pisatelé si neuvědomují, že spojení bez zábradlí, u hasičů, za plotem atd. nepojmenovávají ulici.

Lékárny, restaurace, vinárny, hospody, hotely, penziony, chaty, kempy, koupaliště

Podstatná jména lékárna, restaurace, vinárna, hospoda, hostinec, (grand)hotel atp. se píšou s malým písmenem, např. lékárna Magnus, restaurace Morava, vinárna Orlík, hostinec Děkanka, hotel Krystal, grandhotel Pupp, penzion Julie, kemp Orion, kempink Stříbrný rybník, koupaliště Džbán, protože označují druh zařízení stravovacího, ubytovacího aj. Tento způsob doporučujeme užívat v textech neprávní povahy. V textech právní povahy je třeba vycházet ze zápisu v obchodním rejstříku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ u mnohých firem mohou totiž tato podstatná jména být součástí obchodního jména, v tom případě však bývá připojena i zkratka druhu právnické osoby, např. a. s., s. r. o., např. Ubytovali jsme se v hotelu Olšanka. × Minulý týden Hotel Olšanka, s. r. o., uzavřel dohodu...

Součástí mnohých pojmenování jsou předložkové názvy, pro něž platí stejné zásady jako pro názvy ulic (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády): lékárna U Madony, restaurace U Lípy, vinárna U Tří zlatých hvězd, hospoda Na Růžku, hotel U Věže. Ve větné souvislosti je vhodnější psát předložku s malým písmenem: Sejdeme se u Lípy. Dobře vaří na Růžku.

Církevní organizace

Ne vždy je jednoduché rozhodnout, zda konkrétní název považovat za vlastní název církevní organizace, nebo zda jde o jméno druhové.

S malým písmenem se podle současných kodifikačních příruček mají psát názvy jako katolická církev, anglikánská církev, pravoslavná církev, které se chápou jako druhová označení. S malým písmenem se píšou i názvy řádů: jezuitský řád, karmelitánský řád, františkánský řád, řád maltézských rytířů, řád johanitů (ale Řád johanitů = vyznamenání, viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyznamenání).

S velkým písmenem se píšou např. Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Slezská církev evangelická augsburského vyznání.

U názvů obsahujících výrazy jako arcibiskupství, biskupství, diecéze, seniorát, farnost, farní úřad, kongregace atp. se šíří, jak ukazuje praxe, psaní s velkým písmenem. Velké písmeno je namístě vždy, pokud je daný název takto zapsán v obchodním rejstříku, např. Arcibiskupství pražské, Arcibiskupství olomoucké, Biskupství plzeňské, Farní úřad Jeseník, a pokud půjde o úřední dokumenty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tam musí být uvedena oficiální podoba, i když je v rozporu s obecnými pravopisnými pravidly, viz např. zápis Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti (chybné je psaní Sester).

Velká písmena – dokumenty, umělecká a odborná díla (Skrýt)

Dokumenty

Není vždy jednoduché posoudit, zda dokumenty považovat za vlastní jména, nebo zda jde o názvy označující pouze druh písemnosti; svou roli hraje i tradice. S malými písmeny se píšou např. toleranční patent, pragmatická sankce. Oficiální názvy se píšou podle obecných zásad, viz Psaní velkých písmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecné poučení.

Rejstříky, registry, průkazy, potvrzení, kupní smlouvy atp.

Mezi názvy, které označují pouze druh písemností a měly by se ve větné souvislosti psát s malým písmenem (v záhlaví takové písemnosti je velké písmeno ovšem namístě), patří: obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, registr ekonomických subjektů, občanský (řidičský) průkaz, rodný (oddací, úmrtní) list, cestovní pas, potvrzení o studiu (o zaměstnání…), potvrzení pojišťovny, dohoda o provedení práce (o pracovní činnosti…), úvěrová (kupní) smlouva, smlouva o uzavření pojistného (nájemného), žádost o navrácení přeplatku, osvědčení o technické způsobilosti výrobku, záruční list, zápis ze zasedání redakční rady, výroční zpráva, jídelní lístek atp.

Zákony, zákoníky, vyhlášky

Názvy zákonů se tradičně píšou s malým písmenem. Součástí jejich oficiálního názvu je číslo příslušného zákona, které je k vyjádření konkrétnosti dostačující: zákon č. 128/2000 Sb. Za tímto názvem často následuje informace o tom, čeho se zákon týká, i ta se píše s malým písmenem: zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). S malým písmenem se píšou i neoficiální názvy: stavební zákon, vysokoškolský zákon atp.

Spojení zákoník práce a občanský zákoník nejsou oficiální názvy dokumentů, těmi jsou příslušné zákony. Pojmenování zákoník práce a občanský zákoník pouze označují předmět daného zákona, a měla by se proto ve větné souvislosti psát s malým písmenem.

S malým písmenem by se též měly psát názvy vyhlášek, nařízení, směrnic apod., a to i pokud jsou číselně specifikovány: vyhláška Ministerstva zemědělství 33/2024 Sb., nařízení vlády č. 52/2024 Sb.

Ústavy, smlouvy, dohody, úmluvy, listiny atp.

S velkým písmenem se píšou oficiální názvy ústav, mezinárodních smluv, dohod, úmluv, listin atp.: Ústava České republiky (ale: podle naší ústavy…), Smlouva o Evropském hospodářském společenství, Smlouva o Evropské unii, Smlouva o přístupu České republiky k Evropské unii, Všeobecná dohoda o clech a obchodu, Úmluva o místní příslušnosti soudů a výkonu soudního rozhodnutí, Evropská patentová úmluva, Akt o jednotné Evropě, Listina základních práv a svobod, Charta Organizace spojených národů, Charta 77, Sbírka zákonů, Dekret kutnohorský (i Kutnohorský dekret).

Namísto oficiálních názvů některých dokumentů se velmi často používá spojení přídavného jména utvořeného od jména města, kde se obsah projednával nebo byl schválen, a podstatného jména dohoda, smlouva, úmluva, deklarace. Způsob psaní je v praxi značně rozkolísaný: maastrichtská i Maastrichtská smlouva, římská i Římská smlouva, bruselská i Bruselská smlouva, schengenská i Schengenská dohoda, lisabonská i Lisabonská smlouva, boloňská i Boloňská deklarace, a proto lze tolerovat oba způsoby psaní. Tradičně se píše mnichovská dohoda.

Řády, sazebníky, ceníky, stanovy atp.

Předmětem mnohých písemností jsou organizační předpisy, ceny zboží a služeb atp. V jejich názvech se objevují výrazy jako řád, sazebník, ceník, stanovy atp. V souvislém textu je běžnější je psát s malým písmenem, tedy považovat je pouze za jména druhová: podle organizačního/školního řádu…, ve stanovách družstva…

Umělecká a odborná díla, učebnice, noviny, časopisy, stálé rubriky, pořady

Oficiální názvy děl, učebnic, novin, časopisů atd. se píšou podle obecných zásad (viz Psaní velkých písmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecné poučení), například:

• literární, dramatická, filmová díla: Máj, Kytice, Rukopis zelenohorský, Rukopis královédvorský (při obráceném slovosledu: Zelenohorský rukopis, Královédvorský rukopis), Bratři Karamazovi, Romance pro křídlovku, Bylo nás pět, Román pro ženy, Tři oříšky pro Popelku,
• hudební díla: Rusalka, Prodaná nevěsta, Lazebník sevillský, Slovanské tance, Má vlast, Z Nového světa, Carmina burana, Serenáda C dur, Requiem d moll,
• malířská, sochařská díla: Slunečnice, Mona Lisa, Snídaně v trávě,
• odborná, vědecko-popularizační díla: Monumenty, Rostliny Alp, Modely a systémy, Slovník spisovné češtiny,
• noviny a časopisy: Právo, Lidové noviny, Vesmír, Reflex, Archeologické rozhledy, Naše řeč, Listy filologické, Žena a život,
• rubriky: Sport, Z domova, Ze světa, Posudky a zprávy, Drobnosti,
• televizní a rozhlasové pořady: Události, Objektiv, Televizní noviny, Ztráty a nálezy, Třináctá komnata, Dobré ráno, Události v regionech, Předpověď počasí, Hajaja, Ozvěny dne, Kolotoč speciál.

Některé názvy obsahují spojku aneb. V nich se objevuje u prvního slova následujícího po této spojce jak velké, tak malé písmeno. Ne vždy je snadné zjistit, který způsob psaní autor zvolil. Navíc názvy knih, filmů atp. bývají často psány verzálkami, proto je třeba přijmout obojí způsob psaní. Jak dokládá praxe, velká písmena však převažují: Už mám vydivíno aneb Život s kočkou, Jonáš II aneb Jak je důležité míti Melicharovou, Viktor aneb Dítka u moci.

Mnohé názvy, zvláště jednoslovné, mohou označovat také druh díla: čítanka (zapomněl jsem si doma čítanku), zátiší (nejčastějším námětem tohoto malíře je zátiší), venuše (ale: Věstonická venuše).

S malým písmenem se píšou názvy tanců jako polka, valčík, foxtrot, mazurka, rumba, tango, samba, česká beseda, moravská beseda.

Podle PČP by se s malým písmenem jakožto jméno druhové měl psát i výraz bible a s velkým písmenem pouze názvy dvouslovné jako Kralická bible (při obráceném slovosledu Bible kralická). V praxi se však často objevuje psaní s velkým písmenem a tento způsob psaní nelze hodnotit jako chybný. Totéž platí i o výrazech korán, talmud.

Velká písmena – zástupné názvy (Skrýt)

U víceslovných vlastních názvů, které se v textu vyskytují opakovaně, není nutné používat název celý, ale je možno používat i název zkrácený. Ten lze považovat za druhové označení a psát ho s malým písmenem, např. Dále magistrát (← Magistrát města Benešov) projednal…; Ve zprávě ministerstvo (← Ministerstvo spravedlnosti) uvedlo…; Na zastupitelstvo (← Zastupitelstvo obce Veleň) se obrátil…; Ve spisech obecního úřadu (← Obecní úřad Černovice)… Lze ho však chápat jako zástupný, tj. plnící i nadále funkci vlastního jména, a psát ho proto s velkým písmenem: Dále Magistrát projednal…; Ve zprávě Ministerstvo uvedlo…; Na Zastupitelstvo se obrátil…; Ve spisech Obecního úřadu… Užití velkého písmena je běžnější.

Nejčastěji se tímto způsobem zkracují názvy organizací/institucí, dále dokumenty, pokud jsou chápány jako vlastní jména (viz Velká písmena –⁠ dokumenty, umělecká a odborná díla), např. v Ústavě (← Ústava ČR), v Listině (← Listina základních práv a svobod), publikace, např. v Lexikonu (← Lexikon obcí), akce, např. na Festivalu (← Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary).

Není neobvyklé, že se oficiální název nahrazuje spojením přivlastňovacího nebo ukazovacího zájmena a podstatného jména tvořícího základ oficiálního názvu. V tomto případě již nelze mluvit o (zástupném) vlastním jménu, a proto by se mělo volit písmeno malé: o našem magistrátu, v našem zastupitelstvu, zástupci tohoto obecního úřadu.

Ve smlouvách a dohodách se namísto vlastních jmen (osobních nebo organizací/institucí) uvedených v úvodu smlouvy dále v textu užívají výrazy obecné, např. Jana Nováková (prodávající) a Petra Nová (kupující) uzavírají… Ty rozhodně nelze považovat za zástupné názvy, a proto je třeba psát je s malým písmenem.

Zástupné názvy zastupují pouze jedno pojmenování, nelze je proto užívat v množném čísle. Nesprávné je tedy psát: *na všech Úřadech městských částí…, *na uvedených Základních školách atp.