Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. p. j. č. koncovku ‑u, část jmen má koncovku ‑a a u některých pak lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce ‑u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka ‑a.

Malý počet slov má též vedle koncovky ‑u zakončení ‑e podle měkkého vzoru „stroj“ (např. městys, jména zakončená na ‑l a ‑en, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Distribuce koncovek ‑u, ‑a  

Při rozhodování, kterou z koncovek užít, zda ‑u, či ‑a, hraje důležitou roli zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením ‑u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením ‑a. Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být „co nejvíce spisovní“, volí často koncovku opačnou, než která odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, ze Zábřehu; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku).

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých, např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.

Koncovka ‑a

Koncovky ‑a se užívá u menšího počtu jmen (převážně jde o podstatná jména, jež lze začlenit do určitých významových skupin), například:

• u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října, ale listopadu),
• u vlastních jmen místních zakončených na ‑ov a ‑ín (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku), dále i některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova),
• u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).

Koncovky ‑u/‑a

U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky ‑u, tak i koncovky ‑a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba podle výskytu v ČNK):

• u některých jmen na ‑ík (u geometrických termínů obsahujících ‑úhelník, ‑běžník, ‑délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka),
• u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Mělníka/Mělníku, Lipníka/Lipníku, Příbora/Příboru, Zábřehu/Zábřeha, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
• u dalších jmen, jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru.

Jména zakončená na ‑l: typ kužel

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠ 6. p. j. č. a Skloňování mužských jmen –⁠⁠⁠ 6. p. mn. č.). Ve 2. p. j. č. mohou tedy mít koncovky ‑u i ‑e (do této skupiny patří např. artikul, hnědel, chmel, chrchel, kotel, koukol, krevel, kužel, plevel, rubl, tmel, uhel), případně ‑a (popel → popelu/popela/popele). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe; častěji byla v ČNK zachycena podoba chmele než chmelu, častěji podoba popela než popelu, popele.

Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen u názvů osob nebo zvířat; 5. pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku) –⁠⁠ tvary uváděné ve slovníkové části IJP jsou systémově náležité, ale v praxi se většinou neuplatňují. Oslovení 1. pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat 5. pádem. Užití 1. pádu je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity. Tvary 5. pádu viz v kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v 5. p. j. č. koncovky ‑e, ‑u, vzor „muž“ ‑i, ‑e, vzor „soudce“ koncovku ‑e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ koncovku ‑o.

Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka ‑e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na ‑r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr –⁠⁠ bratře, ministr –⁠⁠ ministře, mistr –⁠⁠ mistře, setr –⁠⁠ setře, ale po samohlásce ‑r nealternuje: inženýr –⁠⁠ inženýre, doktor –⁠⁠ doktore, manažer –⁠⁠ manažere, netopýr –⁠⁠ netopýre, kocour –⁠⁠ kocoure, vezír –⁠⁠ vezíre, upír –⁠⁠ upíre.

Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají koncovku ‑u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn –⁠⁠ synu (ale zlosyne); pouze jména bůh a člověk mají původní ‑e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku ‑i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou ‑ec mají koncovku ‑e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec –⁠⁠ otče, lovec –⁠⁠ lovče, blbec –⁠⁠ blbče, horolezec –⁠⁠ horolezče, znalec –⁠⁠ znalče, chlapec –⁠⁠ chlapče, nadšenec –⁠⁠ nadšenče.

Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v 5. p. tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností formy 5. p. totožné s 1. p. a vlivem frekventovaných slov typu otec –⁠⁠ otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba *správec) však poměrně často pronikají i podoby na ‑če: *soudče, *správče, *zrádče, *ochránče, *vůdče, ty jsou však nespisovné.

Náležité podoby 5. p. jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v 5. p. koncovku ‑o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má v 6. p. j. č. koncovku ‑u, část má původní koncovku ‑ě(e), u některých pak lze užít koncovky obě, tj. ‑u/‑ě(e). SSJČ sice u řady slov v 6. p. obě koncovky uvádí, ale u mnoha z nich se dnes podoba s ‑ě(e) neužívá (např. na jasanu, o jasmínu, o infinitivu).

Distribuce koncovek ‑u a ‑ě(e) není pevně vymezena (na rozdíl od koncovek 2. p., viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č.). Projevují se pouze některé tendence.

Tendence v distribuci koncovek ‑u/‑ě(e)

1. Distribuce koncovek ‑u/‑ě(e) je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. U podstatných jmen ve funkci příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá koncovka ‑ě(e). Ve funkci předmětu mívají táž podstatná jména koncovku ‑u, např. na hradě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o hradu, v chrámě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o chrámu, v originále –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o originálu, na plotě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o plotu, v potoce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o potoku, na účtě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o účtu, v zákoně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o zákonu. Nejedná se však o striktní pravidlo; to ostatně potvrzuje i ČNK, ve kterém bylo častěji zachyceno např. spojení na účtu proti na účtě.
2. Koncovkami se mohou diferencovat různé významy, např. význam místa od významu času (v průjezdě (domu) × při průjezdu kolony městem, na západě × po západu slunce, na východě × po východu slunce), ale též konkréta od abstrakt (ve výkladě × při výkladu) atd.
3. Koncovky ‑ě(e) se užívá ve větší míře u jmen, která mají ve 2. p. j. č. koncovku ‑a (popř. dubletní ‑a/‑u), např. o Benešově, v Kojetíně, ve dvoře, v chlévě, o klášteře, v kostele, v lese, na obědě, na ostrově, ve světě, na venkově, o životě (viz bod 2.1, bod 2.2).
4. Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda ‑u, či ‑ě), hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. Podoby s ‑ě(e) jsou častější na Moravě než v Čechách.

Příklady užití koncovek ‑u a ‑ě(e)

Vlastní jména místní zakončená na ‑ov, ‑ín: typ Benešov, Kojetín

U vlastních jmen místních zakončených na ‑ov a ‑ín je zakončení ‑ě, např. v Benešově, Bavorově, Broumově, Havířově, Jičíně, Kojetíně, ve Lvově, v Londýně. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku ‑a (viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č. a Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku). Jsou‑li užita ve funkci předmětu, je možná i koncovka ‑u, např. psát o Lvovu, o Londýnu.

Původem stará frekventovaná jména (často s významem místa): typ les, ostrov

U některých původem starých frekventovaných jmen (zpravidla s významem místa) je častější zakončení ‑ě(e), např. ve dvoře, v chlévě, v (českém) jazyce × (měl to) na jazyku, v klášteře, v kostele, v lese, ve mlýně, na obědě, na ostrově, v potoce, na venkově, o životě. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku ‑a, popř. ‑u/‑a (viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č.).

Abstrakta, slova nová a přejatá: typ smysl, ring

U abstrakt a u nově utvořených a přejatých neživotných podstatných jmen rodu mužského jednoznačně převládá koncovka ‑u, např. v amalgámu, formátu, grogu, hřmotu, chvatu, oxidu, ringu, saténu, smyslu.

Jména zakončená na ‑g, ‑h, ‑ch, ‑k, ‑r, ‑d, ‑t, ‑n: typ břeh, člun

U jmen končících na ‑g, ‑h, ‑ch, ‑k, ‑r, ‑d, ‑t, ‑n je většinou zakončení ‑u, protože zakončení ‑ě(e) vyžaduje změnu (alternaci) předcházející souhlásky, např. v katalogu, na břehu, na svahu, v ořechu, v plechu, v podniku, v balíku, na klavíru, o osudu, o pohledu, po návratu, po startu, ve člunu.

U některých jmen tohoto typu SSJČ i novější ASSČ uvádějí dvojí možné zakončení, a to vedle ‑u též ‑ě(e), např. ve džbánu i džbáně, v papíru i papíře, v protektorátu i protektorátě, v příkladu i příkladě, v románu i románě, v rybníku i rybníce, v senátu i senátě, ve stanu i staně; u všech je častější (podle ČNK) podoba s koncovkou ‑u.

Jména zakončená na ‑s: typ okres, nadpis

U většiny neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na ‑s uvádějí SSJČ i novější ASSČ dvojí možné zakončení, a to ‑e vedle ‑u. Zakončení ‑e je častější (podle ČNK) např. u těchto slov: autobus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v autobuse, časopis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v časopise, ocas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na ocase, okres –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v okrese, pas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v pase (‚nejužší místo lidského trupu‘), rozhlas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v rozhlase, souhlas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v souhlase, zápas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na zápase. Naproti tomu zakončení ‑u je běžnější např. u slov: kompas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na kompasu, nadpis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v nadpisu, pas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v pasu (‚úřední průkaz‘), předpis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v předpisu, výkres –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na výkresu, úžas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v úžasu.

Jména zakončená na ‑l: typ sval, kužel

U neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na ‑l převládá zakončení ‑u (např. o kalu, podpalu, krystalu, závalu, svalu), a to i u těch, u kterých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, tj. ‑e vedle ‑u (např. v obalu, návalu, intervalu). Zakončení ‑e bylo častěji zaznamenáno (podle ČNK) např. u slov: bál –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na bále, fotbal –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ve fotbale (ale v basketbalu, ve volejbalu).

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. mn. č.). V 6. p. j. č. mají tedy vedle koncovky ‑u též koncovku ‑i (do této skupiny patří např. hnědel, chmel, chrchel, kotel, krevel, kužel, plevel, tmel). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky uplatňují rovnoměrně vedle sebe, např. je jen na chmelu, v kotli. V úzu u většiny převažuje koncovka ‑u.