Text, který nesměl v MF DNES vyjít kvůli Babišovi

Tento text politologa Stanislava Balíka ke sněmu ANO si na sobotu 28. února objednala v předstihu MF DNES. Poté, co Balík 25. 2. napsal kritický text o ANO do LN a rozzuřil tím Andreje Babiše, majitele LN a MF DNES, redakce MF DNES dopředu objednaný text Balíkovi odmítla otisknout. Stanislav Balík jej poskytl deníku ECHO24.cz. Více o cenzuře v MF DNES si můžete přečíst zde:

MF DNES zrušila komentář politologovi, když naštval Babiše

 

Nevyprofilovanost ANO

O víkendu probíhá celostátní sněm ANO, sněm politické síly, která má ambice a vůli dominovat české politice. Sněm síly, která ještě před dvěma a půl roky zcela vyhořela v senátních volbách a jež kromě svého zakladatele a mecenáše neměla žádnou známou výraznou tvář. Čas oponou trhnul a Andrej Babiš nejenom že je nejvýraznější tváří české vlády, ale dominuje se svým uskupením politice takovým způsobem, jaký jsme již dlouho nezažili.

U příležitosti jednání nejvyššího orgánu tohoto uskupení se nabízí otázka, kdo že to vlastně bude jednat a jaké je jeho místo v širším evropském kontextu. Není to ani hnutí, ani strana. Deklaratorně není pravicové ani levicové. Neznáme jeho názory v řadě důležitých oblastí, v čele se zahraniční politikou.

Nic nám nenapoví členství ANO ve frakci Evropských liberálů a demokratů (ALDE) v Evropském parlamentu. Skoro se totiž zdá, jako by se při svém hledání europarlamentní identity zmýlilo. Současný evropský liberalismus totiž dávno není klasickým liberalismem sázejícím na svobodu člověka a občana a přísahajícím na myšlenku svobodného trhu – tedy na ideje, které by se hodily pro definování nové, údajně středopravicové identity ANO. Mnohem spíš jde o dirigistický a sociálně konstruktivistický proud řešící pseudoproblémy postmoderní Evropy – ženské kvóty, zákaz diskriminace, ochrany nejrůznějších menšin apod. Typickou ukázkou naprostého míjení se politiky ALDE a Babišova ANO je jednání ze začátku tohoto týdne, kdy ANO zablokovalo na koaliční radě posun právě v otázkách ženských kvót, jež jsou přitom jednou z vlajkových lodí evropských „liberálů“.

Jde o dobrou ukázku skutečnosti, že jde o zcela nevyprofilovaný subjekt, který zatím loví v nejrůznějších voličských revírech. Je otázkou, jak dlouho to může fungovat. Nezanedbatelnou volební podporu třeba ANO získalo od drobných živnostníků a malých podnikatelů, kteří byli frustrovaní nefungováním veřejné sféry a špatným hospodařením s veřejnými financemi. V současné době ale ANO navrhuje v zájmu co největšího a nejlepšího výběru daní úpravy, jež jsou postaveny na prvoplánové nedůvěře k živnostníkům, kteří si to také uvědomují.

Faktickou nevyprofilovanost vidíme téměř dnes a denně. Zatímco sedí ve vládě, která zrušila regulační poplatky ve zdravotnictví, po straně poplakává, že měly zůstat. Ve vládním prohlášení odmítla vláda školné na vysokých školách, přitom je poslanec ANO Ivan Pilný navrhuje pro určité skupiny vysokoškoláků zavést. Podobným způsobem můžeme pokračovat ještě dlouho.

Americká politoložka Deborah Stone formulovala před časem vlivný koncept Policy Paradox. Kromě několika dalších záležitostí identifikovala čtyři „velké hodnoty“, z nichž vždy alespoň jednu můžeme nalézt v jakémkoli politickém rozhodování – jde o svobodu, rovnost, bezpečnost a efektivitu. Zásadní je, že jde o hodnoty, na jejichž užitečnosti se všichni shodnou – kdo by nechtěl žít ve svobodném světě s rovnými příležitostmi (a třeba i výsledky), kde státy efektivně hospodaří a přitom všem zabezpečují svým občanům maximum bezpečí. Problém spočívá v tom, že těchto hodnot v politice nemůžeme dosahovat současně a že často jedna přímo vylučuje druhou.

Andrej Babiš založil svou politiku jednoznačně na hodnotě efektivity – všude vidí rozkrádání, karusely, podvody, neefektivní utrácení, a proti tomu všemu vytáhl do boje. Nemusel říkat nic moc více, společenská atmosféra let 2012-2013 s Janečkovou Pozitivní evolucí, s Nadačním bojem proti korupci, s vládními aférami ODS, TOP 09 a VV a zatčením D. Ratha nahrávala tomu, že se vlastně nic moc jiného neřešilo.

S jednostranným důrazem na efektivitu přitom nepřišel jako první. V zásadě porazil ODS a TOP 09 jejich vlastní zbraní, kdy především Nečasova vláda právě na efektivitě postavila celý svůj étos. V situaci po hospodářské krizi, jež vypukla v roce 2008, a především po řecké výstražné zkušenosti z roku 2010 se veškeré vládnutí smrsklo na hledání úspor (často na podivných místech) a na zvyšování DPH. Když se ani po dvou, třech letech nedostavil výraznější efekt úspor, kdy se stále hospodařilo se stomiliardovým schodkem (jistě, mohl být i výrazně větší), kdy se objevovaly kauzy často zcela nepochopitelných veřejných výdajů třeba na podivné IT zakázky, ztratila vládní pravice zcela kredit v očích svých voličů a přestala být vnímána jako kompetentní k řešení těchto problémů. 

V tu chvíli její dikci efektivity přebral Andrej Babiš, který slíbil efektivní hospodaření bez bolestných škrtů a úspor a bez zvyšování daní. Vzhledem k tomu, že ani v předchozích letech se nijak zásadně neřešily otázky svobody, příp. rovnosti, velkému počtu voličských skupin tato témata v programu ANO nescházela a neschází. To jen zbytky pravice vypadají často až nevěrohodně, když najednou brojí proti nadměrným regulacím a hovoří o ohrožení občanských svobod. V mnohém mohou mít pravdu, jen ještě nějakou dobu budou moci při otázce – proč jste to neřešili ve vašich vládách? – jen klopit oči.

Vzhledem k této zatímní jednorozměrnosti ANO se může snadno stát, že skončí podobně jako jím tolik kritizovaní pravicoví oponenti. Že pro samý systém ztratí (nebo vlastně nenalezne) cit pro detail, v němž bývá často skryto čertovo kopýtko. Je přitom ale v luxusnější pozici než ODS před čtyřmi lety. Ještě nějakou dobu může svalovat neúspěchy na předchozí vládní sestavy a jeho voličům to nebude divné.

A. Babiš a jeho okolí se zatím vezou na vlně odmítání politických řešení a postupů. Ne, není to Havlova nepolitická politika, byť první polistopadový prezident otevřel svými protipolitickými výpady podobným uskupením dveře do veřejného prostoru. Je to politika založená na bezbřehé důvěře ve schopnosti lídra – v lecčems je to srovnatelné s důvěrou ve Fica, Orbána či kdysi v Itálii Berlusconiho. Ti všichni jsou ale proti Babišovi stále ještě politici staré školy politicky pevně ukotvení v kontextu svých politických kultur, nám třeba nesrozumitelných.

Babiš a ANO ale nejsou českým unikátem. V různých jiných podobách vidíme v zemích západu, východu i jihu fascinaci zcela novými uskupeními a lídry politikou nepolíbenými (Slovinsko, Chorvatsko, Rakousko...). Rozdíl spočívá především v míře kapitálu různých podob, jímž český vrchní politický nepolitik disponuje. S tím (snad kromě Berlusconiho Itálie) mnoho zkušeností dosud nemáme. Rovněž fakticky neznámé je tak úzké propojení velké firmy a politického subjektu.

Andrej Babiš v lecčems připomíná Václava Klause z první poloviny devadesátých let. Zcela určitě charismatem rozhodného politického lídra, jemuž nemalá část voličů prostě a jednoduše věří. Po Klausovi a Zemanovi další takový lídr nebyl. Shodu nacházíme i v tom, jak mnoho Babišovi (stejně jako před dvaceti lety Klausovi) u jeho voličských skupin (a u médií) prochází. Je to on, kdo nastoluje politickou agendu – když zrovna náhodou mlčí hradní pán.

Jistě, v mnoha dalších ohledech se liší, nejvíc v tom, že Klaus jasně a veřejně formuloval svou pozitivní politickou vizi – byla jí standardní západní demokracie a tržní hospodářský systém. U Babiše známe negativní vymezení (proti celému polistopadovému období) a postupně nástin některých konkrétních kroků, celková vize schází nebo není veřejně artikulována. Rozdíl je i v tom, že Klaus vědomě budoval silnou politickou stranu, jež se stala na další čtvrtstoletí jedním z hlavních stranických pólů na všech politických úrovních. Babišovo ANO jednající na celostátním sněmu takovou silou není ani náhodou.

O zákazu více čtěte: MF DNES zrušila komentář politologovi, když naštval Babiše