Richard Bienert
| JUDr. Richard Bienert | |
|---|---|
 Richard Bienert (okolo r. 1927) | |
| 4. předseda vlády Protektorátu Čechy a Morava | |
| Ve funkci: 19. ledna 1945 – 5. května 1945 | |
| Prezident | Emil Hácha |
| Předchůdce | Jaroslav Krejčí |
| Nástupce | nikdo (funkce zanikla) |
| 4. ministr vnitra Protektorátu Čechy a Morava | |
| Ve funkci: 19. ledna 1942 – 5. května 1945 | |
| Prezident | Emil Hácha |
| Předseda vlády | Jaroslav Krejčí Richard Bienert |
| Předchůdce | Josef Ježek |
| Nástupce | nikdo (funkce zanikla) |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Národní souručenství |
| Narození | 5. září 1881 Smíchov  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 3. února 1949 (ve věku 67 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Děti |
|
| Příbuzní |
|
| Sídlo | Praha |
| Alma mater | PF UK |
| Profese | politik a úředník |
| Commons | Richard Bienert |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Richard Bienert (5. září 1881 Smíchov[1] – 3. února 1949 Praha) byl rakousko-uherský, československý a český právník, státní úředník a politik. Za protektorátu předseda vlády a ministr vnitra.
Biografie
[editovat | editovat zdroj]Mládí
[editovat | editovat zdroj]Pocházel z rodiny pražského magistrátního úředníka. Po studiu gymnázia vystudoval i práva na pražské univerzitě. Od roku 1906 působil jako policejní úředník u c.k. policie v Praze.[2] Postupně pak pracoval na několika pražských komisařstvích. Od roku 1912 působil jako koncipista pražského policejního ředitelství. V roce 1916 pak začal pracovat v jeho zpravodajském oddělení. V lednu roku 1918 přešel do prezidia státní policie. Za první světové války jako zasvěcený státní úředník, vzdor rizikům, úzce spolupracoval s domácím odbojem, tzv. Maffií. Spolupracoval s jejím vedoucím činitelem Přemyslem Šámalem.[3] A právě to ho vyneslo za republiky do nejvyšších policejních pater.[2]
Období 1. republiky
[editovat | editovat zdroj]Krátce po vyhlášení republiky, byl dne 30. října 1918 jmenován pražským policejním ředitelem, 20. května 1920 pak policejním prezidentem hlavního města.[4]
Provedl reorganizaci pražského policejního sboru v nových státoprávních a politických poměrech. Díky němu mělo prvorepublikové Československo jeden z nejlépe fungujících policejních sborů v Evropě i na světě. Také díky jemu měla policie první republiky velkou prestiž.[5] V roce 1925 se stal viceprezidentem Zemské správy politické v Čechách a od roku 1939 byl českým zemským prezidentem. Za jeho působení se zvýšila prestiž policie, zároveň byl znám sociálním cítěním i charismatem.[2]
Období Protektorátu
[editovat | editovat zdroj]Po příchodu nacistů jej gestapo 1. září 1939 zatklo. Z gestapa byl po několika hodinách propuštěn až na zákrok státního prezidenta Háchy[3] a slib loajality, který dodržel. Takže ve funkci policejního zemského prezidenta mohl zůstat a vydržel v ní až do roku 1942. Po zatčení premiéra Eliáše, aby neuvolnil klíčový post ministra vnitra aktivním kolaborantům, rozhodl se tento rezort převzít.[2] Dne 19. ledna 1942 tak byl jmenován v Krejčího vládě ministrem vnitra. K jeho jmenování mimo jiné přispěl i konflikt říšského sekretáře Protektorátu Čechy a Morava, K. H. Franka, s dosavadním ministrem vnitra Ježkem.[3] Od 12. března téhož roku byl zároveň náměstkem ministerského předsedy. Nakonec se 19. ledna 1945 stal krátce do 5. května 1945 i předsedou vlády. Zároveň s funkcí protektorátního premiéra vykonával stále i funkci ministra vnitra. Jako jeden z mála (bylo uděleno cca 30ks) obdržel vysoké protektorátní vyznamenání – Svatováclavskou orlici I. stupně se zlatým věncem.[6] Byl také členem delegace, kterou koncem dubna 1945 vyslal K. H. Frank na Západ s nabídkou separátního míru a společného boje proti SSSR. Akce se však nezdařila.[3]
Poválečný osud
[editovat | editovat zdroj]Dne 5. května 1945 se sešel s K. H. Frankem a požádal jej o předání vlády. Snaha o vyhlášení Českomoravské republiky však ztroskotala, protože se před projednáváním textu ozvala z města střelba. Frank požádal Bienerta, aby rozhlasem vyzval všechny Pražany ke klidu a pořádku, která je k převzetí moci nezbytná.[7] Bienert hodlal pronést v pražském rozhlase prohlášení o zániku Protektorátu, ale to už nestihl, protože byl zatčen revolučními gardami.[2][8] Albert Pražák potvrdil, že Česká národní rada sice nepočítala s jeho zapojením do povstání, ale že již v roce 1944 byl informován o možnosti Bienerta při povstání využít, především vzhledem k oblibě, jaké se stále těšil u policie a četnictva.[3] Dne 31. července 1946[4] Národní soud po tříměsíčním, často dramatickém jednání vynesl rozsudky nad některými členy protektorátní vlády, mimo jiné i nad Richardem Bienertem. Prokurátor František Tržický pro něj požadoval doživotí,[9] nicméně pro polehčující okolnosti (intervence ve prospěch zatčených a pronásledovaných a podporu rodin pozůstalých) mu nakonec soud vyměřil 3 roky vězení za kolaboraci s nacisty.[3] Vláda se k rozsudkům vyjádřila 6. srpna 1946, netajila se zklamáním nad nízkými tresty, respektovala však nezávislost Národního soudu a právoplatnost jeho výroku. Na tom se shodl i nekomunistický tisk. KSČ se několik týdnů domáhala revize rozsudku a požadovala tvrdší tresty. Dne 12. května 1947[9] byl – těžce nemocný – podmínečně propuštěn a dožil v ústraní bez nároku na jakoukoliv státní penzi, podporován pouze svým synem a dcerou.[2]
Jeho stejnojmenný syn se oženil s Evou Peroutkovou, dcerou spisovatele a publicisty Ferdinanda Peroutky.[2] Dcera Klára se provdala za MUDr. Jana Příbrského, významného specialistu v oboru gynekologické péče a primáře nemocnice v Českých Budějovicích.[10]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ a b c d e f g SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha: Libri, 2011. 245 s. ISBN 978-80-7277-487-6. S. 122.
- ↑ a b c d e f Archivovaná kopie. www.libri.cz [online]. [cit. 2013-05-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-07-27.
- ↑ a b http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/rejstrik-predsedu-vlad/richard-bienert-440/
- ↑ www.mppraha.cz [online]. [cit. 29-12-2009]. Dostupné v archivu pořízeném dne 29-12-2009.
- ↑ http://www.warcross.cz/wordpress/?p=4841
- ↑ Pacner (2012), s. 207.
- ↑ Pacner (2012), s. 234.
- ↑ a b http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2007052076
- ↑ http://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/muj-tatinek-se-vratil-z-vezeni-uplne-zlomeny-20140304.html
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- JANEČKOVÁ, Eva. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012. 256 s. ISBN 978-80-7277-502-6.
- Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 47–48.
- Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 52.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 96.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 5. sešit : Bi–Bog. Praha: Libri, 2006. 478–585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 494–495.
- PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Richard Bienert na Wikimedia Commons - Pořad Českého rozhlasu Plus Nic než bolest, obsahuje unikátní rozhlasové nahrávky s hlasem Richarda Bienerta Archivováno 16. 2. 2015 na Wayback Machine.
- Bienertův českomoravský stát
.svg)
