iBet uBet web content aggregator. Adding the entire web to your favor.
iBet uBet web content aggregator. Adding the entire web to your favor.



Link to original content: http://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_I._Bretaňský
Petr I. Bretaňský – Wikipedie Přeskočit na obsah

Petr I. Bretaňský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Petr I. Bretaňský
vévoda bretaňský
Portrét
Narození1191
Úmrtí22. června 1250
Pohřbenklášter Braine
ManželkyAlix z Thouars
Markéta z Commequiers
PotomciJan I. Bretaňský
Jolanda z Dreux
Artur
Oliver
DynastieDreux
OtecRobert II. z Dreux
MatkaJolanda z Coucy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petr I. Bretaňský, zvaný Mauclerc čili špatný klerik[1] (1191 – 22. června 1250) byl bretaňský vévoda z dynastie Dreux, účastník několika kruciát, štědrý donátor[2] katedrály v Chartres, mecenáš trubadúrů a autor dvorské poezie.[3]

Sňatek s dědičkou

[editovat | editovat zdroj]
Mauclerc jako rytíř (nákres vitráže v příčné lodi katedrály v Chartres)

Petr byl mladším synem Roberta z Dreux a z otcovy strany byl pravnukem francouzského krále Ludvíka VII. Jako druhorozený měl neuvěřitelné štěstí, když jej král Filip II. za horlivé podpory bretaňské šlechty[4]roku 1213[5] oženil s mladičkou osiřelou dědičkou Bretaně Alix. Z manželství se narodily tři děti a narození toho posledního zaplatila Alix životem. Z posledních let manželství[6] pochází zpodobnění Petra, Alix a obou starších dětí na vitrážích jižní rozety v katedrále Notre-Dame v Chartres, kterou Petr částečně financoval.[7] Po manželčině smrti se stal Mauclerc poručníkem (baillistre) nezletilého syna Jana.[8]

Mauclerc jako nový vévoda uvalil na své vazaly omezení obvyklá v Île-de-France a požadoval od nich materiální a vojenskou pomoc a kontroloval stavbu hradů. Začal také ovlivňovat místní zvyklosti jako právo na zboží ze ztroskotaných lodí a proslavil se útoky na světský majetek církve, což nejvíce pocítil biskup z Nantes. Své šlechtice také rozezlil hrabivostí, které se dopouštěl v okamžiku, kdy se do jeho rukou dostal majetek zesnulého leníka a zvláště s nedospělými dědici.[9] Roku 1223 Mauclerc sice úspěšně bojoval se sousedem Amaurym z Craonu, ale roku 1230 se přesto dočkal vzpoury svých vazalů. Ti nakonec přísahali, že podpoří právo Mauclercova prvorozeného na bretaňské vévodství.[10]

Politika

[editovat | editovat zdroj]
Petr se svými společníky, vzbouřenci proti koruně (iluminace z 15. století)

K francouzské koruně byl Mauclerc zpočátku velmi loajální. Ludvíka VIII. doprovázel roku 1216 při invazi do Anglie, když chtěl získat po smrti Jana Bezzemka anglický trůn a podílel se i na výpravě proti albigenským a obléhání Toulouse. Po návratu do Bretaně se mu podařilo potlačit vzpouru místní šlechty. Roku 1224 se zúčastnil francouzského obléhání Niortu a La Rochelle a o dva roky později při obléhání Avignonu opustil řady křižáků a vrátil se domů, což francouzská koruna chápala jako zradu.

Změnil politický názor a v touze po vlastní mocenské základně se přiklonil k anglickému králi Jindřichovi, jenž mu nabízel richmondské hrabství a výhodný sňatek.[11] Po smrti Ludvíka VIII. byl tak jedním z nespokojených buřičů, jež organizovali vzpoury proti regentské vládě královny vdovy.[12] V roce 1227 se spojil s Filipem Hurepelem, strýcem krále a Enguerrandem z Coucy. 16. března 1227 podepsal společně s Hugem z Lusignanu ve Vendôme mírovou smlouvu s francouzskou korunou.[13] Roku 1229 mu královna dobyla údajně nedobytný[12] hrad Bellême a Mauclerc následně v Londýně složil hold anglickému král, nabídl mu ruku své dcery a podporoval jeho aktivity proti Francii.[12]

Pokořen byl roku 1234,[14] kdy se poddal francouzskému králi Ludvíkovi IX. Roku 1237 dosáhl syn Jan zletilosti a Mauclercovi zůstala jen vláda v La Garnache a Montaigu. Začal se nazývat rytířem z Braine.[15] O dva roky později se opět vydal na dráhu křižáka a v rámci pokání[12] vytáhl z Aigues-Mortes[16] společně s bývalými společníky Hugem z Lusignanu a Theobaldem ze Champagne na křížovou výpravu do Akkonu.[14] Velel vítězné bitvě u Damašku. Po návratu domů několikrát zvítězil v námořních bitvách proti Anglii.

Nákres vévodova náhrobku (klášter Braine)

Zúčastnil se egyptského tažení krále Ludvíka IX. a dobytí Damietty v červnu 1249. 8. února 1250 patřil k předvoji králova bratra Roberta a zúčastnil se fatálního útoku na pevnost al-Mansura. Petr byl jedním z mála, kterým se podařilo uniknout zaživa z města, ale byl těžce zraněný.

„ ... dojel hrabě Petr Bretaňský, který se vracel přímo od Mansurah a byl raněn ranou mečem do tváře, takže měl ústa plné stékající krve... “
— Jean de Joinville[17]

V křižáckém táboře se začala šířit epidemie pravděpodobně díky vodě plné mrtvých těl.[18] Nemocný král i zubožené vojsko bylo Egypťany obklíčeno a zajato. Dne 6. dubna 1250 se do rukou mameluků dostal i Petr Mauclerc[19] a vážně onemocněl.[20] Díky vyjednávání Markéty Provensálské byl král a jeho rytíři výměnou za Damiettu a 400 000 liver propuštěni. Petra Mauclerca s sebou vzali první křižáci vracející se do vlasti.[21]

„ ...byl tak nemocen, že se dožil již pouze tří týdnů a zemřel na moři... “
— Jean de Joinville[21]

Vévoda podlehl následkům vážného zranění z Mansurahu[8] a pohřben byl v premonstrátském klášteře Braine, rodovém pohřebišti hrabat z Dreux. V katedrále v Chartres je zpodobněn nejen jako pokorný donátor, ale také na vitráži v příčné lodi jako rytíř na koni ve společnosti dalších významných pánů své doby, kteří patřili mezi aktivní křižáky.[22]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ KOVÁČ, Peter. Katedrála v Chartres. Francouzské umění rané a vrcholné gotiky. Praha: Eminent, 2007. ISBN 978-80-7281-000-0. S. 60. 
  2. ↑ Katedrála v Chartres, str. 203
  3. ↑ GALLIOU, Patrick; JONES, Michael. Bretonci. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-202-2. S. 256. 
  4. ↑ Bretonci, str. 209
  5. ↑ www.mittelalter-genealogie.de
  6. ↑ Katedrála v Chartres, str. 60–61
  7. ↑ www.cathedrale-chartres.fr[nedostupný zdroj]
  8. ↑ a b Bretonci, str. 210
  9. ↑ Bretonci, str. 213
  10. ↑ Bretonci, str. 209–210
  11. ↑ EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. S. 172. 
  12. ↑ a b c d Katedrála v Chartres, str. 60
  13. ↑ Francouzští králové, str. 172
  14. ↑ a b Francouzští králové, str. 173
  15. ↑ www.fmg.ac
  16. ↑ KOVÁČ, Peter. Kristova trnová koruna (Paříž, Sainte-Chapelle a dvorské umění Svatého Ludvíka). Praha: ARS AURO PRIOR, 2009. ISBN 978-80-904298-0-2. S. 56. 
  17. ↑ DE JOINVILLE, Jean. Paměti křižákovy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. S. 67. 
  18. ↑ Paměti křižákovy, str. 83
  19. ↑ Paměti křižákovy, str. 99
  20. ↑ Paměti křižákovy, str. 103
  21. ↑ a b Paměti křižákovy, str. 109
  22. ↑ Katedrála v Chartres, str. 84

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Painter, Sidney. The Scourge of the Clergy: Peter of Dreux, Duke of Brittany. Oxford University Press: London, 1937.
  • LOWER, Michael. The Barons' Crusade. A Call to Arms and Its Consequences. [s.l.]: University of Pennsylvania Press, 2005. 272 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8122-3873-0. (anglicky) 
  • WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189-1311. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. 871 s. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Alix 		Znak z doby nástupu Bretaňský vévoda
1213–1221 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jan I.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Petr_I._Bretaňský&oldid=23649173“