Ota I. Veliký
| Ota I. Veliký | |
|---|---|
| císař Svaté říše římské, král východofranský, vévoda saský | |
 | |
| Narození | 23. listopadu 912 Wallhausen |
| Úmrtí | 7. května 973 (ve věku 60 let) Memleben |
| Pohřben | Katedrála svatého Mořice a svaté Kateřiny v Magdeburku |
| Předchůdce | Jindřich I. Ptáčník |
| Nástupce | Ota II. |
| Potomci | Liutgarda Saská, Liudolf Švábský, Matylda, Ota II., Vilém Mohučský a Richlind |
| Otec | Jindřich I. Ptáčník |
| Matka | Matylda z Ringelheimu |
| Podpis |  |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ota I. Veliký (23. listopadu 912 Wallhausen – 7. května 973 Memleben) byl synem Jindřicha I. Ptáčníka, vévoda saský a východofranský král (od 936), král italský (od 951) a první císař Svaté říše římské (od 962).
Život
[editovat | editovat zdroj]Ota I. nastoupil na trůn po svém otci Jindřichu Ptáčníkovi. Dne 7. srpna 936 byl v katedrále Panny Marie v Cáchách korunován východofranckým králem. Už na začátku vlády vyhlásil[zdroj?], že bude následníkem Karla Velikého, jehož poslední dědic zemřel v roce 911, přičemž jako oporu bude využívat biskupy a opaty. Ota chtěl panovat nad církví a využít její schopnost sjednocovat, aby v německých zemích založil instituci s velkou teokratickou mocí[zdroj?]. Ota si ještě jako následník trůnu zvolil za své sídlo Magdeburk, kde roku 973 založil klášter sv. Mořice, ve kterém je i pohřben.[1]
V roce 938 se v saském městě Rammelsbergu podařilo najít stříbrnou žílu, nerostné bohatství ostatně dopomáhalo Otovi financovat všechny jeho aktivity. Začátky Otovy vlády byly poznamenané řadou povstání místních panovníků, v roce 938 Eberhard, nový bavorský vévoda, odmítl vzdát Otovi hold. Když ho Ota sesadil a dosadil na jeho místo strýce Bertholda, povstal proti Otovi Eberhard Franský spolu s některými saskými šlechtici. Snažili se Otu svrhnout a dosadit jeho staršího polorodého bratra Thankmara (syna Hatheburgy, manželky Jindřicha Ptáčníka). Revolta pokračovala i následující rok. Giselbert, lotrinský vévoda, přísahal věrnost západofranskému panovníkovi Ludvíkovi IV. a Otův mladší bratr Jindřich připravoval spolu s mohučským arcibiskupem Otovu vraždu. Povstání skončilo v roce 939 Otovým vítězstvím v bitvě u Andernachu, ve které Eberhard s Giselbertem padli. Jindřich utekl do západních Frank, kam zanedlouho vpadl Hugo Veliký s armádou na rozkaz Oty. V roce 941 došlo mezi bratry k dohodě a když Ludvík uznal svrchovanost Oty nad Lotrinskem, armáda se stáhla.
| otec | Jindřich I. Ptáčník |
|---|---|
| matka | Matylda z Ringelheimu |
| I. manželka | Edita Anglická |
| syn | Liudolf Švábský |
| dcera | Liutgarda |
| II. manželka | Adéla Burgundská |
| syn | Jindřich |
| syn | Bruno |
| dcera | Matylda |
| syn | Ota II. |
| levobočný syn | Vilém, arcibiskup mohučský |
Mgft. = marka/markrabství
Hzt. = vévodství
Kgr. = království
Aby Ota zabránil dalším vzpourám, za hlavy vévodství jmenoval své rodinné příslušníky. V roce 944 věnoval Lotrinsko Konrádovi Rudému, který se oženil s Otovou dcerou Liutgardou a svého syna Liudolfa oženil s dcerou švábského vévody Heřmana. Heřman v roce 947 zemřel, a Liudolf po něm Švábsko zdědil. Podobně zdědil v roce 949 bavorské vévodství Jindřich.
Vzpoura šlechty a bitva na Lechu
[editovat | editovat zdroj]V této době se Itálie nacházela v politickém chaosu. Po smrti Lothara, kterého zřejmě otrávili, zdědila trůn jeho žena Adelaida, vlastní dcera, nevěsta a vdova po posledních třech italských králích. Šlechtic Berengar z Ivrey se vyhlásil králem Itálie, unesl Adelaidu a pokoušel se legitimovat svou vládu svatbou Adelaidy se svým synem. Adelaida ovšem uprchla a požádala o intervenci. Liudolf a Jindřich nezávisle vpadli do severní Itálie, aby využili situace, ale jejich ambice zmařil Ota, který tam vpadl rovněž a donutil Berengara přísahat lenní věrnost. Krátce nato se oženil s Adelaidou.
Tato svatba spustila další revoltu. Když Adelaida porodila syna, Liudolf, zákonitý dědic po Otovi, se začal obávat o svou pozici a roku 953 spolu s Konrádem Rudým a mohučským arcibiskupem proti Otovi povstal. Po počátečních úspěších Ota nakonec padl do zajetí při útoku na Mohuč. V příštím roce se povstání rozšířilo do celé země. Liudolf a Konrád však udělali chybu, když se spojili s Maďary, jejich vpády do jižního Německa znovu sjednotily šlechtu. Na sněmu v Auerstadtu byli Liudolf a Konrád zbaveni titulů, šlechta obnovila Otovu moc.
Boleslav I. se spolu se svým synem poddal Otovi I. v r. 950 pod tzv. Novým hradem. 10. srpna 955 porazil Ota Maďary v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu (bitvy se zúčastnil i český oddíl, avšak nikoliv pod vedením českého knížete Boleslava I., se kterým Ota do r. 950 vedl bezvýchodné spory). Zbavil tak říši jíž několik let čelící nájezdům Maďarů hrozícího nebezpečí z východu. Téhož roku, 10.–11. října 955 (uvádí se i 16. října), pomocí zrady rujanských Ránů, kteří mu pro obchvat bažinami položili hatě, porazil spojená vojska povstalých Polabských Slovanů, najmě Obodritů a Luticů, knížete Stojgněva (padl; jeho bratr zajat a popraven) ve dvoudenní deštivé bitvě na řece Raxa (též Räcknitz, počeštěně Rakovnice). Roku 962 podnikl úspěšné tažení do Itálie, kde získal bohatou kořist dobytím mnoha severoitalských měst. Využil situace a dal se 2. února 962 v Římě papežem korunovat na císaře Svaté říše římské. Podle jeho příkladu pak měly všechny císařské korunovace probíhat v Římě. Toto pravidlo ale bylo často porušováno. Pro císaře byla cesta do Říma nákladná a její dlouhé trvání mohlo způsobit vzpoury v zemi.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ SOBIESIAK, Joanna Aleksandra. Boleslav II.. 2, 1 české. vyd. České Budějovice: NĚMEC-VEDUTA, 2014. 264 s. ISBN 978-80-86829-97-5. S. 93.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962–1154. Praha: Vyšehrad, 2006. 480 s. ISBN 80-7021-831-2.
- COLLINS, Roger. Evropa raného středověku 300–1000. Praha: Vyšehrad, 2005. 480 s. ISBN 80-7021-660-3.
- DVORNÍK, František. Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha: Prostor, 1999. 528 s. ISBN 80-7260-005-2.
- KELLER, Hagen. Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II. Praha: Vyšehrad, 2004. 119 s. ISBN 80-7021-733-2.
- Z MERSEBURKU, Dětmar. Kronika. Praha: Argo, 2008. 342 s. ISBN 978-80-257-0088-4.
- RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.
- SCHNITH, Karl Rudolf, a kol. Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern : von den Karolingern zu den Staufern. Graz ; Wien ; Köln: Verlag Styria, 1990. 388 s. ISBN 3-222-11973-2. (německy)
- SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ota I. Veliký na Wikimedia Commons - Galerie Ota I. Veliký na Wikimedia Commons
- (anglicky) Vatikánský archív
| Předchůdce: Jindřich I. |
|
Východofranský král 936–973 |
|
Nástupce: - |
| Předchůdce: Jindřich I. |
|
Saský vévoda Ota II. 936–961 |
|
Nástupce: Heřman |
| Předchůdce: - |
.svg){kind=small}
|
Císař Svaté říše římské 962–973 |
|
Nástupce: Ota II. |
