iBet uBet web content aggregator. Adding the entire web to your favor.
iBet uBet web content aggregator. Adding the entire web to your favor.



Link to original content: http://cs.wikipedia.org/wiki/Makak
Makak – Wikipedie Přeskočit na obsah

Makak

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxMakak
alternativní popis obrázku chybí
Makak červenolící (Macaca fuscata)
alternativní popis obrázku chybí
Makak jávský (Macaca fascicularis)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádprimáti (Primates)
Čeleďkočkodanovití (Cercopithecidae)
Rodmakak (Macaca)
Lacépède, 1799
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Makak (Macaca) je rod úzkonosých opic z čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae). Je známo celkem 26 druhů, z toho některé jsou již vyhynulé.[1]

Makakové se vyskytují v jižní a jihovýchodní Asii včetně ostrovních oblastí (Sulawesi, Malé Sundy, Filipíny, Japonsko), na severozápadě Afriky a jeden druh, magot bezocasý (M. sylvanus), se vyskytuje na Gibraltaru v Evropě. Oblasti Afriky a Evropy nicméně makakové dnes obývají pouze sporadicky, ještě během pleistocénu ale představovali běžnou součást zdejší fauny.[2]

Makakové žijí v lesích, na pláních i ve skalnatých oblastech.[3] Velká ekologická diverzita mezi jednotlivými druhy způsobuje, že jenom málo druhů má sympatrický výskyt. Jednu z výjimek představují makak lví (M. silenus) a makak kápový (M. radiata), kteří se společně vyskytují v jihoindických lesích.[2] Hybridizace často nastává mezi makakem jávským (M. fascicularis) a makakem rhesus (M. mulatta), v místech, kde se jejich areály výskytu protínají.[4]

Popis a chování

[editovat | editovat zdroj]

Makakové bývají celkem statné opice, ale stavba těla závisí na každém druhu a prostředí, ve kterém žije. Mezi robustní makaky patří například makak červenolící (M. fuscata) z chladných oblastí Japonska, naopak makak jávský z jihovýchodní Asie je štíhlejší. Přední i zadní končetiny jsou zhruba stejně dlouhé. Jsou přizpůsobeny pohybu na zemi i ve stromoví a mají dobrý úchop. Makakové se pohybují kvadrupedně a objevuje se i šplhání. Lebka nemá žádné specializované znaky. V tlamě mají makakové lícní torby, do nichž si uschovávají potravu.[2][3]

Makakové tvoří tlupy o různém množství opic.[3] Často se objevují mnohosamcové-mnohosamicové struktury s vysokou socializací. Častá je matrilineární hierarchie, mladé samice v tlupě zůstávají, kdežto mladí samci tlupu opouštějí. Makakové jsou vysoce přizpůsobivé opice, které se mohou živit plodožravě až všežravě. Některé druhy přivykly synantropii (typickým příkladem je thajské město Lopburi[5]). Makakové mají rozvinuté schopnosti učení a napodobování, což z nich dělá inteligentní adaptabilní primáty schopné řešit i složitější problémy.[2] Rozmnožování probíhá sezónně v chladnějších areálech, v tropech celoročně.[3]

Makakové a člověk

[editovat | editovat zdroj]

Makakové patří spolu se šimpanzi mezi nejvíce prozkoumané primáty[2] a hrají velkou roli ve vědeckém výzkumu.[3] Oblíbeným druhem je z tohoto pohledu zvláště makak jávský (zřejmě pro svou malou velikost), který je hojně využíván například pro testování léků proti rakovině, diabetu nebo kardiovaskulárním poruchám.[6] V 50. letech 20. století byla pomocí testování na makacích vyvinuta vakcína proti dětské obrně. Probíhají také pokusy s klonováním a roku 2018 zveřejnili čínští vědci, že se makak jávský stal prvním klonovaným primátem pomocí metody přenosu jader somatických buněk (SCNT).[3][7] Makakové rovněž patřili k druhům, které byly opakovaně vysílány do vesmíru.[8] Řada druhů je dnes nicméně následkem lidských činností ohrožena vyhynutím,[2] makak chocholatý (M. nigra) a makak jihomentawajský (M. pagensis) pak patří mezi kriticky ohrožené druhy.

Je uznáno celkem 26 druhů makaků, některé z nich již vyhynuly.

  1. a b Makak [online]. Biolib [cit. 2015-09-17]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f VANČATA, Václav. Primatologie, díl 2: Catarrhina - opice a lidoopi. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2003. ISBN 80-7290-127-3. S. 26 až 29. 
  3. a b c d e f Macaque [online]. Britannica [cit. 2019-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ONG, P.; RICHARDSON, M. Macaca fascicularis [online]. IUCN [cit. 2019-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  5. ZVOLÁNEK, Pavel. Lopburi. Země světa. 5.12.2022, roč. 21, čís. 12, s. 54–57. Dostupné online. 
  6. Genome: Macaca fascicularis [online]. McDonell Genome Institute [cit. 2019-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  7. LIU, Zhen; CAI, Yijun; WANG, Yan. Cloning of Macaque Monkeys by Somatic Cell Nuclear Transfer. Cell. 2018-2, roč. 172, čís. 4, s. 881–887.e7. Dostupné online [cit. 2019-05-07]. DOI 10.1016/j.cell.2018.01.020. (anglicky) 
  8. 8.1.1: Primates in Space [online]. planet4589.org [cit. 2019-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • DOBRORUKA, Luděk J. Poloopice a opice. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1979. 203 s. Zvířata celého světa, sv. 5.
  • DORE, Kerry M., ed., RILEY, Erin P., ed. a FUENTES, Agustin, ed. Ethnoprimatology: a practical guide to research at the human-nonhuman primate interface. 1st publ. Cambridge: Cambridge University Press, 2017. 307 s. Cambridge studies in biological and evolutionary anthropology, 76. ISBN 978-1-107-10996-4.
  • POTOCKI, Emil, ed. a KRASINSKI, Juliusz, ed. Primatology: theories, methods and research. New York: Nova Sience, ©2009. 207 s. Animal science, issues and professions series. ISBN 978-1-60741-852-8.
  • STRUM, Shirley C., ed. a FEDIGAN, Linda M., ed. Primate encounters: models of science, gender, and society. Chicago: University of Chicago, 2000. 635 s. ISBN 0-226-77754-5.
  • VANČATA, Václav. Primatologie. Díl 2., Catarrhina – opice a lidoopi. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2003. 237 s. ISBN 80-7290-127-3.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]