Jevgenij Zamjatin

Jevgenij Zamjatin
Jevgenij Zamjatin
	Obraz Jevgenije Zamjatina od Borise Kustodijeva
Rodné jméno	Евгений Иванович Замятин
Narození	20. lednajul. / 1. února 1884greg.; Lebeďaň, Tambovská gubernie, ruské impérium
Úmrtí	10. března 1937 (ve věku 53 let); Paříž, Francie
Místo pohřbení	Cimetière parisien de Thiais
Povolání	spisovatel, překladatel
Národnost	Rus
Témata	antiutopie, kritika komunismu
Významná díla	My
Politická příslušnost	Bolševici
Vliv na	George Orwell, Aldous Huxley, Ayn Randová, Ray Bradbury, Kurt Vonnegut
	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jevgenij Ivanovič Zamjatin (rusky Евгений Иванович Замятин, 20. ledna^jul./ 1. února 1884^greg., Lebeďaň (Tambovská gubernie) – 10. března 1937, Paříž) byl ruský spisovatel.

Život

Narodil se v Lebedani v nepříliš bohaté šlechtické rodině, otec byl pravoslavný kněz a matka pianistka. V dětství ho ovlivnilo rodinné prostředí. Dalším významným vlivem bylo prostředí rodné Lebeďaně, o které psali i Ivan Sergejevič Turgeněv (Lovcovy zápisky), Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Ivan Alexejevič Bunin. V roce 1896 nastoupil na gymnázium ve Voroněži, které absolvoval se zlatou medailí. (Tuto medaili později zastavil v Petrohradu za 25 rublů). V roce 1902 odešel studovat lodní inženýrství na techniku v Petrohradu. V rámci letní praxe hodně cestoval. Navštívil mimo jiné Konstantinopol, Smyrnu, Bejrút, Port Said, Jaffu, Alexandrii a Jeruzalém. V roce 1905 byl v Oděse svědkem povstání na křižníku Potěmkin, což se odráží v jeho povídce Tři dny (Три дня, 1913). Po návratu do Petrohradu vstoupil do Bolševické strany a účastnil se revolučních událostí roku 1905. Po neúspěšné revoluci v prosinci 1905 byl zatčen za bolševickou agitaci a vězněn (ve vězení se věnoval studiu angličtiny a psal básně). Na jaře 1906 byl propuštěn a posléze vypovězen do Lebedaně, ilegálně se ale vrátil zpět do Petrohradu a pokračoval ve studiu (v letech 1906–1911 žije v ilegalitě).

V roce 1908 ukončil studium polytechniky a stal se lodním inženýrem. Zůstal na škole a přednášel předmět stavba lodí. V březnu 1916 byl vyslán do Velké Británie, aby tam stavěl ledoborce pro Rusko. Pracoval v loděnicích v Glasgow, Newcastle upon Tyne a Sunderland, byl hlavním konstruktérem ledoborce Svatý Alexandr Něvský (po revoluci přejmenován na Lenin).

Po vydání knihy My v zahraničí (anglicky 1925) byl autor doma perzekvován. V roce 1931 požádal v dopisu Stalinovi o povolení vystěhovat se, v roce 1932 mu to bylo za pomoci Maxima Gorkého umožněno. Odešel do Paříže. Cestou přes Rigu a Berlín se zastavil v Praze, kde měl v prosinci 1931 dvě přednášky v Umělecké besedě ^[1].

Jevgenij Zamjatin zemřel v chudobě^[2] na infarkt v roce 1937. Na jeho pohřbu byla přítomna pouze malá skupina přátel. Jedním z truchlících byl však jeho ruský vydavatel Mark Lvovič Slonim, který se po jejich příchodu na Západ se Zamjatinem spřátelil. Hrob Jevgenije Zamjatina najdete v Cimetière de Thiais na stejnojmenném pařížském předměstí.

Vědeckofantastická literatura

Zamjatinovo dílo My bylo často považováno za politickou satiru zaměřenou na policejní stát Sovětského svazu, avšak tohle dílo má mnohem větší rozsah. Může být chápáno jako (1) polemika proti optimistickému vědeckému socialismu H. G. Wellse, jehož díla Zamjatin v minulosti publikoval. Heroické verše (ruských) proletářských básníku (2) můžou být vykládány jako příklad expresionistické teorie a (3) jako ilustrace archetypových teorií Carla Junga aplikovaných v literatuře.

George Orwell byl přesvědčen, že Konec civilizace (1932) od britského spisovatele Aldouse Huxleyho musí být alespoň částečně odvozen ze Zamjatinovho My. V roce 1962 ale v osobní korespondenci s Christopherem Collinsem Huxley zmínil, že Konec civilizace napsal jako reakci na utopická díla H. G. Wellse dlouho před tím, než o My vůbec slyšel. Kurt Vonnegut řekl, že „při psaní Mechanického piana vesele vykradl zápletku Konce civilizace, jehož zápletka byla vesele vykradena ze Zamjatinovho My“.

My přímo inspirovalo následující díla:

Konec civilizace (1932), Aldous Huxley
Chvalozpěv (1938), Ayn Randová
1984 (1949), George Orwell
Mechanické piano (1952), Kurt Vonnegut

Vyděděnec (1974), Ursula K. Le Guinová

V roce 1994 obdržel román My cenu Prometheus od Libertarian Futurist Society v kategorii „Síň slávy“.

My

Jeho nejvýznamnějším dílem je antiutopický román My (1921). Příběh inženýra D-503, který žije v totalitním Jednotném státě, je alegorií hrůz sovětského Ruska.

Román je přímým předobrazem známějšího díla 1984 od George Orwella, a navzdory své vysoké literární úrovni je dnes poněkud opomíjen.

Další díla ovlivněná románem My jsou:

Aldous Huxley: Brave New World (1932), v češtině vyšlo pod názvem Konec civilizace
Ray Bradbury: Fahrenheit 451 (1953) česky 451 stupňů Fahrenheita

Ve svých dílech Zamjatin kritizoval ruskou, britskou i sovětskou společnost.

Dílo (výběr)

Před rokem 1918

Maloměsto (Ujezdnoje, Уездное, 1913)
Alatyr (Алатырь, 1913)
Staršina (1913)
Lůno (Črevo, Чрево, 1913)
Zapadákov (Na kuličkach, На куличках, 1914, česky 1970)

Satirická kritika britské společnosti

Rybář duší (Lovec čelovekov, Ловец человеков, 1918)
Ostrované (Ostroviťaně, Островитяне, 1918)

Po návratu do Ruska

Balady: Afrika (Африка, 1918), Sever (Север, 1918)
Ohně svatého Dominika (Ogni svjatogo Dominika, Огни святого Доминика, 1920)
My (Мы, psáno 1921, vyšlo anglicky 1925, česky 1927) autorovo nejznámější dílo, antiutopický popis totalitní společnosti
Povodeň (Navodněnije, Наводнение, 1929)

Dramata

Blecha (Blocha, podle Leskova, inscen. 1925, česky 1967)
Attila (Аттила, 1928)
Africký host (Afrikanskij gosť, psáno 1929–1930)

Odkazy

Reference

↑ MELNIKOVÁ-PAPOUŠKOVÁ, Naděžda Filaretovna. Z mých setkání a rozmluv s Jevgenijem Zamjatinem. Rozpravy Aventina. Leden 1932, roč. 7, čís. 16. Dostupné online.
↑ Archivovaná kopie. www.hesperuspress.com [online]. [cit. 2020-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.

Literatura

ŽÁK, Jaroslav. heslo Zamjatin, Jevgenij Ivanovič. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek II (L-Ž). S. 559.
J. I. Zamjatin: Autobiografie (1929)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jevgenij Zamjatin na Wikimedia Commons
Osoba Jevgenij Zamjatin ve Wikicitátech
o Zamjatinovi (rusky)
o Zamjatinovi (rusky)
životopis v encyklopedii Krugosvet (rusky)
Zamjatinovo dílo My v ruštině (rusky)
Zamjatinovo dílo My v angličtině (anglicky)
Ledoborec Svatý Alexandr Něvský Archivováno 29. 12. 2008 na Wayback Machine. (rusky)
HERTL, David. Román Jevgenije Zamjatina je předchůdcem Orwellova 1984. V SSSR se dočkal vydání až koncem 80. let. Český rozhlas Plus – Portréty [online]. Český rozhlas, 2019-11-07 [cit. 2022-05-29]. Dostupné online. Záznam pořadu
[1] Lenka Kabrhelová čte z románu My

[1] MELNIKOVÁ-PAPOUŠKOVÁ, Naděžda Filaretovna. Z mých setkání a rozmluv s Jevgenijem Zamjatinem. Rozpravy Aventina. Leden 1932, roč. 7, čís. 16. Dostupné online.

[2] Archivovaná kopie. www.hesperuspress.com [online]. [cit. 2020-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.

[1]

[2]