Arnold z Brescie
| Arnold z Brescie | |
|---|---|
 Busta Arnolda z Brescie, park Villa Borghese v Římě | |
| Narození | asi 1100? Brescia |
| Úmrtí | 1155 (ve věku asi 55 let) Řím |
| Příčina úmrtí | oběšen a mrtvola spálena |
| Místo pohřbení | popel vhozen do Tibery |
| Národnost | Ital |
| Vzdělání | teologické studium v Miláně a ve Francii u Abélarda |
| Povolání | kněz, mnich (augustiniáni kanovníci) |
| Znám jako | náboženský a sociální reformátor, vůdce protipapežského povstání v Římě |
| Nábož. vyznání | římskokatolická církev |
| Funkce | opat |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Arnold z Brescie (italsky Arnaldo da Brescia; asi 1100 Brescia – 1155 Řím) byl italský kazatel, žák Abélardův, náboženský a politický reformátor, vůdce protipapežského povstání v Římě.
Život a učení
[editovat | editovat zdroj]Studium a první kazatelská činnost
[editovat | editovat zdroj]Narodil se asi v roce 1100 [1] v Brescii. Pocházel z měšťanské rodiny a byl ve svém rodišti svědkem střetnutí biskupských nároků s městskou vládou, která se právě vzpřimovala k obhajobě občanských svobod. Protiklerikální hnutí mělo v Brescii již dlouhé kořeny a v prvních desetiletích 12. století soustřeďovalo své síly k útoku.[2]
Vzdělával se nejprve ve svém rodišti, pak studoval v Miláně teologii a stal se knězem. Později strávil asi tři roky ve Francii, kde byl posluchačem Abélardovým. Po návratu z Francie oblékl roucho mnišské,[3] stal se augustiniánským kanovníkem.[4] Byl plný vzpomínek na odvážné myšlenky Abélardovy a spojil teoretickou kritiku s odbojnou praxí svých rodáků. Začal kázat lidu a žádal vyvlastnění biskupského i klášterního majetku.[2] Vystoupil s požadavkem, aby se církev zřekla světské moci a držení pozemských statků. Mluvil proti kněžskému majetku, proti světské vládě papežů a proti světským zájmům církevní hierarchie vůbec. Volal klérus k jeho duchovním úkolům a na cestu za chudým Kristem, kázal proti nehodným kněžím.[5] Byl rozený tribun lidu a svým přísným asketickým životem i svou výmluvností získal mnoho přívrženců.[4]
Asi deset let putoval v severní Itálii z města do města, jitřil svým kázání lid a podněcoval touhu po návratu církve k jejím prvotním řádům. Brescijský biskup ho zažaloval u II. lateránského koncilu (1139), protože prý tvrdil, že žádný duchovní nebo mnich, který drží statky, nemůže být spasen. Koncil uložil Arnoldovi mlčení[6] a papež Innocenc II. ho jako buřiče vypověděl z Itálie.[7]
Ve vyhnanství
[editovat | editovat zdroj]Arnold tedy opustil Itálii a uchýlil se do Francie ke svému učiteli Abélardovi. Spolu s ním se zúčastnil i jeho boje se svatým Bernardem z Clairvaux. Svatý Bernard prohlašoval o Arnoldovi, že je Abélardův zbrojnoš a tedy buřič. Po odsouzení Abélardova učení na církevní synodě v Sensu (1141) vymohl na králi Ludvíku VII. list, kterým byl Arnold vyhoštěn z Francie.[2] Přesto si Arnold troufal ještě nějakou dobu kázat Pařížanům a snad i hájit svou věc psanými traktáty (nedochovaly se), až ho stihl papežský rozsudek, poroučející, aby byl jako kacíř uvržen do žaláře a spisy jeho spáleny.[3]
Poté uprchl Arnold jako psanec do Curychu. Když jej i tam svatý Bernard vyslídil, odešel roku 1142 do Pasova a příštího roku v doprovodu papežského legáta kardinála Guidona, který byl též žákem Abélardovým,[8] pobýval nejspíše v českých zemích,[2] kam byl legát Guido poslán, aby urovnal rodinný spor v přemyslovském panovnickém rodu.[9] Sotvaže se doneslo k sluchu svatého Bernarda, k jak vlivnému ochránci se Arnold utekl, ihned kardinála Guidona varoval: „Říká se, že Arnoldo, ten netvor s holubičí tváří, ale s dračím ocasem, jehož vyvrhla Brescia, jehož se štítí Řím, jehož zapudila Francie, jehož proklelo Německo a jehož Itálie nechce přijmout, pobývá ve tvé blízkosti. Varuj se, zapřísahám tě, abys svou autoritou kryl jeho škůdnictví."[2]
Návrat do Itálie
[editovat | editovat zdroj]Kardinál Guido de Castello byl však v září 1143 zvolen papežem a přijal jméno Celestýn II. To umožnilo Arnoldovi, aby se v roce 1144 vrátil do Itálie.[3] Celestýn II. sice již v březnu 1144 zemřel, ale Arnold byl přijat na milost papežem Evženem III.[4] a vykonal uložené pokání (1146).[2]
Svých názorů na světskou vládu papežů se však Arnold nevzdal a stal se duší římského republikánského hnutí. Jeho stoupenci prohlásili Konstantinovu donaci za padělek[5] a Arnold vybízel Římany, aby papežovu vládu nad Římem nahradili podle antického vzoru vládou senátu a lidu.[4] Republikáni opanovali město a Arnold se v roce 1147 postavil do čela protipapežského povstání. Papež a jeho dvůr byli na několik let vypuzeni z Říma[10] [11]
V prosinci 1154 se papežem stal energický Hadrián IV. Neprodleně se obrátil o pomoc ke králi Fridrichu Barbarossovi a ten slíbil, že dosadí papeže znovu za vládce Říma. Papež pak zlomil odpor římského lidu interdiktem a donutil Římany k tomu, že Arnolda z města vypudili.[4] Arnold musel z Říma odejít a nakonec upadl do rukou krále Fridricha. Ten usiloval o císařskou korunovaci v Římě a za slib, že papež korunovaci provede, vydal Arnolda v poutech papežskému legátu.[12] Hadrián IV. pak Fridricha skutečně korunoval (18. 6. 1155). Arnold byl odsouzen k smrti. Popraven byl v Římě roku 1155 (snad v červnu, přesné datum není jisté); nejdříve byl oběšen, pak byla jeho mrtvola spálena a popel byl vhozen do Tibery.[10] [7]
Význam, následovníci (arnoldisté)
[editovat | editovat zdroj]V hodnocení Arnolda z Brescie nepanuje mezi badateli úplná shoda. Někteří katoličtí autoři ho považují za bludaře,[13] politického agitátora a demagoga.[14] Ze strany protestantské je zdůrazňováno, že Arnold ztělesnil lidový odboj proti zbohatlé a mocensky zbytnělé církvi.[2] Další autoři soudí, že byl italským vlastencem[3] a ideologem měšťanstva.[11]
Stoupenci Arnolda z Brescie působili ještě několik desítek let po jeho smrti. Byli zváni „arnoldisté" a vyslovovali se pro úplné oddělení církve od státu. Papež Lucius III. je považoval za kacíře, církevní synoda ve Veroně (1184) je odsoudila a byli pronásledováni světskou mocí.[7] Drželi se jako ilegální skupina v severoitalských městech, kde pak splynuli s valdenskými.[5]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Malá československá encyklopedie. Svazek 1. Praha: Academia, 1984. 880 s. cnb000125650. S. 240.
- ↑ a b c d e f g MOLNÁR, Amedeo. Valdenští: evropský rozměr jejich vzdoru. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 325 s. cnb000462475. S. 18.
- ↑ a b c d Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 2. díl. V Praze: J. Otto, 1889. 1141 s. cnb000277218. S. 769.
- ↑ a b c d e KADLEC, Jaroslav. Církevní dějiny. 3. díl, Vrcholný a pozdní středověk. 2. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1975. 168 s. cnb000470604. S. 50.
- ↑ a b c ŘÍČAN, Rudolf a MOLNÁR, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. První souborné vydání. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 501 s. cnb000465177. S. 408.
- ↑ JEDIN, Hubert. Malé dějiny koncilů. Překlad Karel Dolista. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1990. 146 s. cnb000056058. S. 34.
- ↑ a b c TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A – Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. 960 s. cnb000308871. S. 661.
- ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 5. díl. V Praze: J. Otto, 1892. 894 s. cnb000277218. S. 487.
- ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí: (1034-1198). Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. S. 231–232.
- ↑ a b Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 2. díl. V Praze: J. Otto, 1889. 1141 s. cnb000277218. S. 770.
- ↑ a b Politické dějiny světa v datech. I. díl. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1980. 865 s. cnb000393347. S. 107.
- ↑ ROSENDORFSKÝ, Jaroslav. Úvod do politických a kulturních dějin Itálie: Určeno pro posl. fak. filozof. 1. vyd. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1977. 227 s. cnb000416660. S. 19.
- ↑ KRYŠTŮFEK, František Xaver. Všeobecný církevní dějepis. Díl druhý, Středověk. Čásť druhá, Květ středověku a klesání jeho ke konci; od papeže Řehoře VII. až do pseudoreformace (1073-1517). V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.), 1889. 818 s. cnb000286100. S. 361.
- ↑ PIEPER, Josef. Scholastika: osobnosti a náměty středověké filosofie. Překlad Ivan Ozarčuk. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1993. 146 s. ISBN 80-7021-131-8. S. 65.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 2. díl. V Praze: J. Otto, 1889. 1141 s. cnb000277218. [Heslo „Arnold Brescijský" na str. 769–770; autor Karel Tůma.] Dostupné online
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Arnold z Brescie na Wikimedia Commons 
Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Arnold of Brescia ve Wikizdrojích (anglicky)
