Antonín Veith
| Antonín Veith | |
|---|---|
 Umělec neznámý | |
| Narození | 3. ledna 1793 České Budějovice  České království |
| Úmrtí | 18. prosince 1853 (ve věku 60 let) nebo 19. prosince 1853 (ve věku 60 let) Liběchov  Rakouské císařství |
| Povolání | byznysmen |
| Rodiče | Jakub Veith |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Antonín Veith, také Weith (3. ledna 1793, České Budějovice – 19. prosince 1853, Liběchov[1]) byl majitel panství Liběchov a mecenáš školství, věd a umění. Veith byl zemský vlastenec, který se snažil podporovat kulturu, umění a pokojné soužití Čechů a Němců v českých zemích.
Život a působení
[editovat | editovat zdroj]Narodil se jako druhý syn vyučeného tkalce a úspěšného textilního podnikatele Jacoba Veitha z Volar (1758–1833), který získal řadu panství v Čechách (Dub u Vodňan, Semily, Želízy, Jesenný, Jirny, Nejdek, Děpoltovice u Karlových Varů, Červená Lhota, Sukorady, Snědovice, Brocno, ad.).
Antonín studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, kde se naučil také česky, a zabýval se anglickou a francouzskou literaturou. Rok 1817 strávil v Anglii a po smrti svého otce 1833 zdědil panství Liběchov a statky na Kokořínsku. Jako jeho otec byl u svých poddaných velmi oblíben, podporoval české i německé školy a soustředil okolo sebe kruh významných učenců a umělců, které také podporoval. Patřili mezi ně například Bernard Bolzano, lékař a přírodovědec Julius Vincenc Krombholz, básník František Matouš Klácel, František Palacký, Karel Sabina, Josef Václav Frič nebo právník a politik František August Brauner.[2]
V Liběchově působili také malíř Josef Navrátil, který zámek vyzdobil freskami, Quido Mánes a sochař Václav Levý. Toho Veith po náhodném setkání přijal jako kuchaře, všiml si jeho talentu a umožnil mu studovat u Ludwiga Schwanthalera v Mnichově. Levý pak na Veithův podnět vytesal řadu soch a plastik v lesích kolem Tupadel, zejména slavnou Klácelku. Roku 1837 se Veith rozhodl vybudovat nad Tupadly památník národních hrdinů Slavín, kam chtěl umístit sochy 24 významných osob české historie, Čechů i Němců. Architekturu projektoval Wilhelm Gail, sochy objednal u Ludwiga Schwanthalera, který však po 8 návrzích soch zemřel a po roce 1848 Veith z finančních důvodů projekt nedokončil. Po bankrotu svého bratra Václava (1787–1852), hospodařícího v Kolíně, se stal správcem rodových statků, ale dostal se také do hospodářských nesnází, dluhů a roku 1853 zemřel.[2] Dědicem statků byl synovec Antonín Ladislav Veith (1836–1913), který je musel postupně odprodávat[3].
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
- ↑ a b Ottův slovník naučný, heslo Veith, Antonín.
- ↑ Petr Mašek, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II, N-Ž, Praha 2008, s. 396
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Ottův slovník naučný, heslo Veith, Antonín. Sv. 26, str. 495
- Jan KILIÁN, Dějiny Liběchova. Liběchov 2011, s. 103 - 134.
