Žluna zelená

Žluna zelená
	Samice žluny zelené
Stupeň ohrožení podle IUCN
	; málo dotčený
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Třída	ptáci (Aves);
Podtřída	letci (Neognathae);
Řád	šplhavci (Piciformes);
Čeleď	datlovití (Picidae);
Rod	žluna (Picus);
Binomické jméno
	Picus viridis; Linné, 1758
	Rozšíření žluny zelené. Rozšíření žluny zelené.
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žluna zelená (Picus viridis) je středně velký šplhavý pták z čeledi datlovitých.

Popis

Délka těla: 30–33 cm^[2]
Rozpětí křídel: 51 cm
Hmotnost: 185–250 g

Žluna zelená je nápadný pták s několika anatomickými adaptacemi pro život na stromech. Mezi nejdůležitější patří silný špičatý zobák, vhodný k rozsekávání dřeva, silné drápy, které žluna používá k zachytávání na kmeni stromů, a nepříliš dlouhý, přesto silný ocas, který má funkci opěrnou.

Má olivově zelený hřbet, bělavou spodní část těla se zeleným a žlutým odstínem na ocase (žlutý kostřec, zvláště patrný v letu), šedé končetiny, červené temeno a s výjimkou poddruhu P. v. sharpei (žluna zelená španělská) i černou obličejovou masku.

Jednotlivá pohlaví se zbarvením liší, výrazný vous táhnoucí se od zobáku má samec černo-červený, samice čistě černý. Obě pohlaví však mají červené celé temeno (čímž se liší od žluny šedé).^[3] Mladí ptáci mají na lících a břiše tmavé skvrny v řadách a matně červené temeno. Prachový šat chybí.^[4]

Ve střední Evropě si můžeme žlunu zelenou poměrně snadno splést s velice podobnou žlunou šedou (Picus canus), která je o něco menší, má zelené břicho, černý vous na lících jen mírně naznačený a jejíž volání zní melancholičtěji a na konci klesá.^[2]^[5] Liší se i tím, že samec má jen červenou skvrnu na čele a samička není zbarvena červeně vůbec.

Rozšíření

Hojně se vyskytuje v západní Asii a celé Evropě s výjimkou Irska, většinového území Skandinávského poloostrova a několika středozemních ostrovů, což ji činí jedním z nejrozšířenějších evropských zástupců své čeledi.

Výskyt a početnost v Česku

Vyskytuje se na celém území České republiky. Je prokázán pravidelný každoroční výskyt druhu, přičemž v letech 1985–1995 se uvádí 9000 až 18 000 hnízdících párů a 6000 až 12 000 zimujících jedinců.^[6] Patrně s úbytkem listnatých a smíšených lesů a kvůli užívání pesticidů počet žlun poklesl. Týž pramen označuje populační trend (výskyt či hnízdění) v letech 1973–1995 parametrem: „ubývání početnosti v rozmezí 20 % až 50 %“.^[6] O zřejmě mírně klesajícím trendu hovoří ^[5].

Biotop

Žluna zelená celoročně obývá světlé (řídké) listnaté i smíšené lesy, zahrady a ovocné sady i větší parky ve městech s dostatečným porostem starých a mohutných stromů, příp. aleje starých stromů. Občas šplhá i na budovách. Souvislým lesům se vyhýbá.^[2] Hnízdí do 800 m n. m.^[2]

Chování

Žluna se zdržuje jednotlivě. Podobně jako datlové a strakapoudi šplhá po stromech, ale na rozdíl od nich často poskakuje po zemi, kam slétává za potravou. Hnízdí v dutinách stromů, přičemž hnízdní dutinu s nevelkým okrouhlým vletovým otvorem vytesává v nahnilých, suchých nebo ztrouchnivělých kmenech stromů.^[7] Sekání dutiny trvá ptačímu páru asi 14 dní, může však trvat i déle než tři týdny.^[3] Přes léto dutina slouží jako hnízdiště, v zimě především jako místo k nocování. Obsazuje i opuštěné dutiny jiných datlovitých ptáků a občas zahnízďuje i v dostatečně velkých ptačích budkách.

Let je dlouze vlnitý, se zvučnými rázy křídel; střídá se mávání křídel s fází, kdy jsou křídla přitisknuta k tělu.^[2]^[3]

Na rozdíl od většiny datlovitých bubnuje zřídka. (Bubnování je rychlé klepání zobákem do rezonujícího dřeva, příp. plechu.^[2]) Mnohem častější je hlasový projev. Od časného jara se ozývá hlasitým jásavě znějícím kli–kli–kli–kli.^[7] Jiní autoři přepisují znění hlasu jako glyglygly...^[2], glyk glyk glyk glyk^[4] aj.

Hnízdění

Video - krmení mláděte

Hnízdí jednou ročně od dubna do července. Na holý podklad dutiny pokrytý třískami po tesání klade 6 (2 až 8) čistě bílých vajec velikosti 31,2 × 23,3 mm.^[6] Na vejcích sedí střídavě oba rodiče 15–17 dní. Samička zahřívá vajíčka během dne a sameček ji pravidelně střídá; v noci sedí na vejcích vždy jen sameček.^[3] Mláďata se líhnou skoro holá a slepá, jejich vývoj pokračuje dosti rychle, takže za 19 až 21 dní dutinu opouštějí, ale rodiče je ještě dva týdny krmí.^[4]^[8] Hlavní potravu mláďat tvoří mravenci, které jim rodiče přinášejí v jícnu. Během srpna až října se rodiny rozpadají, přičemž dospělé žluny jsou věrné svému hnízdišti, málokdy se vzdalují ze svého okrsku, zatímco mladí se rozlétají a osidlují nová teritoria, která jsou vzdálena zpravidla do několika desítek kilometrů.^[3]

Potrava

Hlavní složku potravy tvoří mravenci, které vyhrabává ze země zobákem. Dospělce, larvy i kukly chytá na lepkavý velmi dlouhý vychlípitelný jazyk, kterým rejdí v mraveništi jako mucholapkou. Požírá i jiný hmyz, často jej loví tak, že jazykem prozkoumává štěrbiny v kůře, méně jej vysekává zobákem pod kůrou stromů nebo v kmeni.^[8]^[3] Příležitostně „kroužkuje“ stromy, tzn. naklovává kůru až na lýko a olizuje mízu.^[3] Občas navštíví včelí úly, zejména v zimě.

Odkazy

Reference

↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001, s. 156. ISBN 80-200-0927-2.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g Hlas pro tento den. 6. Zvukový atlas naší fauny [audiokazeta]. Nahrávky ptačích hlasů Pavel Pelz, režie Miroslav Bobek. Praha: Radioservis, ©2002.
↑ ^a ^b ^c ČERNÝ, Walter. Ptáci. Praha: Artia, 1980, s. 150.
↑ ^a ^b BEJČEK, Vladimír; ŠŤASTNÝ, Karel [a kol.]. Fauna Bílinska. Praha: Grada, 2000, s. 86. ISBN 80-7169-695-1.
↑ ^a ^b ^c HUDEC, Karel; CHYTIL, Josef; ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír. Ptáci České republiky. Sylvia. 1995, roč. 31, č. 2, s. 123. ISSN 0231-7796. Přístupné také z: http://www.cso.cz/index.php?ID=1451
↑ ^a ^b BEJČEK, Vladimír; ŠŤASTNÝ, Karel. Fauna Tušimicka. Praha: Grada, 1999, s. 36. ISBN 80-7169-875-X.
↑ ^a ^b BOUCHNER, Miroslav. Kapesní atlas ptáků. 5. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1975, s. 154.

BEZZEL, Einhard. Ptáci : klíč ke spolehlivému určování. Čestlice: Rebo Productions, 2007. 238 s. ISBN 978-80-7234-292-1.
Biolib
Priroda.cz

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Green Woodpecker na anglické Wikipedii a Dzięcioł zielony na polské Wikipedii.

Externí odkazy

http://www.enviweb.cz/clanek/priroda/89698/zluna-versus-zluva
http://www.naturfoto.cz/zluna-zelena-fotografie-9254.html
Obrázky, zvuky či videa k tématu žluna zelená na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo žluna zelená ve Wikislovníku
Taxon Picus viridis ve Wikidruzích
http://theanimalsworld.blog.cz/0908/zluna-zelena Archivováno 9. 3. 2016 na Wayback Machine.

[01e9d5bf731c266179e722be0df165ec6f400a47-1] The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].

[Dungel_a_Hudec-2] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001, s. 156. ISBN 80-200-0927-2.

[Hlas-3] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g Hlas pro tento den. 6. Zvukový atlas naší fauny [audiokazeta]. Nahrávky ptačích hlasů Pavel Pelz, režie Miroslav Bobek. Praha: Radioservis, ©2002.

[Černý-4] ČERNÝ, Walter. Ptáci. Praha: Artia, 1980, s. 150.

[BŠ_Bíl-5] BEJČEK, Vladimír; ŠŤASTNÝ, Karel [a kol.]. Fauna Bílinska. Praha: Grada, 2000, s. 86. ISBN 80-7169-695-1.

[Hudec_a_kol.-6] HUDEC, Karel; CHYTIL, Josef; ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír. Ptáci České republiky. Sylvia. 1995, roč. 31, č. 2, s. 123. ISSN 0231-7796. Přístupné také z: http://www.cso.cz/index.php?ID=1451

[Bejček_a_Šťastný_Tuš-7] BEJČEK, Vladimír; ŠŤASTNÝ, Karel. Fauna Tušimicka. Praha: Grada, 1999, s. 36. ISBN 80-7169-875-X.

[Bouchner-8] BOUCHNER, Miroslav. Kapesní atlas ptáků. 5. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1975, s. 154.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]