Ludvík XV.

Ludvík XV.
	z Boží vůle nejkřesťanštější král Francie a Navarry, spolukníže Andorry
	Portrét od Louise-Michela van Loo, cca 1763
Doba vlády	1. září 1715 – 10. květen 1774
Korunovace	25. říjen 1722, Remeš
Úplné jméno	Louis de France
Tituly	Vévoda z Anjou (1710–12) ; Dauphin z Viennois (1712–15)
Narození	15. února 1710; palác ve Versailles
Úmrtí	10. května 1774 (ve věku 64 let); palác ve Versailles
Pohřben	Katedrála Saint-Denis, Saint-Denis
Předchůdce	Ludvík XIV.
Nástupce	Ludvík XVI.
Manželka	Marie Leszczyńská
Potomci	Luisa Alžběta, Anna Jindřiška, Marie Luisa, Ludvík Ferdinand, Filip Ludvík, Marie Adéla, Viktorie Luisa, Sofie Alžběta, Tereza, Luisa Marie
Rod	Kapetovci
Dynastie	Bourboni
Otec	Ludvík Burgundský
Matka	Marie Adelaide Savojská
Podpis
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík XV. (15. února 1710 Versailles – 10. května 1774 tamtéž), přezdívaný Ludvík Milovaný (le Bien-Aimé), byl francouzský král z rodu Bourbonů vládnoucí v letech 1715–1774. Byl pravnukem „krále Slunce“ Ludvíka XIV. a po předčasné smrti svého otce v roce 1712 se jako dvouletý stal oficiálním následníkem trůnu, který zdědil v pěti letech po smrti svého slavného praděda v roce 1715. Na trůn usedl po období regentství svého strýce, Filipa II. Orleánského. Jeho vláda trvala bezmála šedesát let.

Život

První léta vlády

Ludvík, obdařený značnou inteligencí, ale i notnou dávkou arogance a lhostejnosti k potřebám státu, se ujal řízení státních záležitostí roku 1723, nedlouho před smrtí regenta Filipa II. Orleánského. Byl původem z mladší linie Bourbonů a po smrti Ludvíka XIV. spravoval stát v době tzv. regentství. V patnácti letech ho oženili s o šest let starší dcerou svrženého polského krále Stanislava Leszczyńského, Marií (1703–1768), jejíž rodina se po útěku z Polska uchýlila do exilu v Paříži. Ludvík XV. se později snažil Stanislavovi znovu zajistit polskou korunu, ale neúspěšně (1733).

Jak Filip Orleánský, tak později i král pokračovali v absolutistickém stylu vlády, vytvořeném ještě Ludvíkem XIV. Hlavní roli ve státě i nadále sehrávala vysoká šlechta, která se doslova koupala v dostatku a luxusu, účastnila se početných bálů, koncertů, divadelních a baletních vystoupení či lovů, intrikovala navzájem proti sobě atd. Finanční situace Francie nebyla dobrá. Již v roce 1720 došlo k hospodářské krizi, vyvolané aktivitami skotského finančníka Johna Lawa, a stabilizace poměrů nastala až po roce 1750. V letech 1739-40 král Ludvík působil jako zprostředkovatel míru mezi Habsburky a Osmanskou říší, s níž udržoval dobré vztahy.

Úspěchy a nezdary

Na krále měl dlouho velký vliv jeho rádce kardinál Fleury (1653–1743); byl to poměrně schopný politik a dokud řídil státní záležitosti, dosahovala Francie určitých úspěchů na zahraničněpolitickém i vnitropolitickém poli. Fleuryho snahou bylo především vyhnout se rozsáhlejším válečným konfliktům, což se mu víceméně dařilo. Po kardinálově smrti však Ludvíka XV. ovládly jeho milenky madame de Pompadour (s níž začal poměr na Bal des ifs) a později madame du Barry. Obě dámy zasahovaly do záležitostí vnitřní i zahraniční politiky, přestože postrádaly jakýkoli rozhled v politických a ekonomických záležitostech. To mělo zejména v posledních dvou desetiletích Ludvíkovy vlády nepříjemné důsledky pro celou zemi.

Roku 1737 věnoval lotrinské vévodství svrženému polskému králi Stanislavu I. Leszczyńskému, aby zamezil posílení rakouské přítomnosti na Rýnu po sňatku lotrinského vévody Františka I. Štěpána s rakouskou arcivévodkyní Marií Terezií^[1]. V letech 1740–1748 se Ludvík zapletl do válek o dědictví rakouské, z nichž ale neměl prakticky žádný prospěch. V lednu roku 1757 krále pobodal kapesním nožíkem jistý Robert F. Damiens, povoláním sluha, silně věřící a pravděpodobně psychicky narušený. Motiv činu se nepodařilo objasnit, útočník tvrdil, že chtěl krále pouze varovat a odvrátit od zhýralého života. Útočník byl uvězněn v Bastile a, přestože byl zjevně psychicky vyšinutý, odsouzen k smrti. O dva měsíce později, 28. března, byl popraven rozčtvrcením pomocí čtyř koní na Place de Grève. Taková středověká krutost byla v polovině 18. století naprostým anachronismem a dočkala se kritiky jak od francouzských intelektuálů (zejména Voltaira), tak hlavně v zahraničí. Během sedmileté války (1756–1763) s Anglií Francie ztratila Kanadu, část Louisiany a většinu držav v Indii. Tato porážka znamenala výrazné oslabení velmocenského postavení země, zostření napětí uvnitř společnosti a sílící kritiku absolutismu (osvícenci, encyklopedisté). Ludvík sám však jakékoli reformy odmítal a své kritiky přímo či nepřímo vyháněl do exilu. V ekonomické oblasti došlo po polovině století k jistému oživení, spojeném s rozvojem manufaktur.

V architektuře, umění a módě převládal za Ludvíka XV. aristokratický styl rokoka: dekorativní interiéry, jemné figurky z porcelánu, krinolíny a vysoké účesy dam, paruky, trojrohé klobouky, ozdobné kordy šlechticů a jiné. Francie zůstala hlavním kulturním centrem Evropy – místo, které si vydobyla již za Ludvíka XIV.

Potomci

Luisa Alžběta (14. srpna 1727 – 6. prosince 1759), ⚭ 1738 Filip Parmský (15. března 1720 – 18. července 1765), vévoda z Parmy, Piacenzy a Guastally
Anna Jindřiška (14. srpna 1727 – 10. února 1752), zemřela na neštovice
Marie Luisa (28. července 1728 – 19. února 1733)
Ludvík Ferdinand (4. září 1729 – 20. prosince 1765), dauphin z Viennois (otec tří francouzských králů),
⚭ 1744 Marie Tereza Bourbonská (11. června 1726 – 22. července 1746)

⚭ 1747 Marie Josefa Saská (4. listopadu 1731 – 13. března 1767)
Filip Ludvík (30. srpna 1730 – 7. dubna 1733), vévoda z Anjou
Marie Adéla (23. března 1732 – 27. února 1800), vévodkyně z Louvois, svobodná a bezdětná
Viktorie Luisa (11. května 1733 – 7. června 1799), svobodná a bezdětná
Sofie Alžběta (27. července 1734 – 2. března 1782), vévodkyně z Louvois
Tereza (16. května 1736 – 28. září 1744)
Luisa Marie (15. července 1737 – 23. prosince 1787), karmelitánská řeholnice

Z deseti dětí (dva synové a osm dcer), které se narodily z manželství Marie Leszczyńské a Ludvíka XV., mladší syn a dvě mladší dcerky zemřeli jako děti. Kromě nejstarší dcery Luisy Alžběty všechny další dcery zůstaly neprovdány.

Kromě manželských potomků měl Ludvík XV. i řadu potomků nemanželských.

V rámci usmíření s dlouholetým nepřítelem Francie – Habsburky – byla dohodnuta svatba jeho vnuka Ludvíka s Marií Antonií, dcerou Marie Terezie. Tento Ludvík se stal v důsledku několika úmrtí (již v útlém věku zemřeli dva jeho starší bratři a Ludvík XV. přežil i jeho otce Ludvíka Ferdinanda, nemocného souchotinami) v bourbonském rodu nástupcem starého krále, jenž zemřel roku 1774 na černé neštovice.

Ludvík XV.

Život

První léta vlády

Úspěchy a nezdary

Potomci

Galerie

Tituly a oslovení

Vývod z předků

Odkazy

Reference

Literatura

Související články

Externí odkazy