Fátimovský chalífát

	; vlajka
Geografie
Hlavní město	Rakkada (909–921); Mahdia (921–948); al-Mansurija (948–973); Káhira (973–1171)
Rozloha	4 100 000 km² (rok 969)
	Obyvatelstvo
Počet obyvatel	6 200 000 (rok 969)
Národnostní složení	Arabové, Berbeři, Židé, Koptové
Jazyky	arabština, berberské, koptština, judeo-arabština, africká latina
Náboženství	ismá'ílíjský ší'itský islám (státní), sunnitský islám, judaistické, křesťanské
	Státní útvar
Státní zřízení	teokratická monarchie
Měna	dinár
Vznik	909 – založení státu na území dnešního Tuniska a východního Alžírska
Zánik	1171 – nástup dynastie Ajjúbovců a zrušení Fátimovského chalífátu Saladinem
	Státní útvary a území
	Abbásovský chalífát
	Aghlabovský emirát
	Tahertský emirát
	Ajjúbovský sultanát
	Sicilský emirát
	Mekkánský šarifát
	Almohadové
	Hammádovský emirát
	Zirídovský emirát
	Seldžucká říše
	Edesské hrabství
	Antiochijské knížectví
	Tripolské hrabství
	Jeruzalémské království

Fátimovci byla arabská dynastie vládnoucí v Egyptě v 10.–12. století, jejich Fátimovský chalífát byl představitelem ší'itského směru islámu.

Historie

Založení fátimovského chalífátu

Fátimovci neuznávali svrchovanost bagdádského chalífy, vládce věřících, a začali tento titul používat roku 909 sami. Postupně ovládli severní Afriku včetně bohatého a strategicky významného Egypta, Sicílii, Sýrii, Palestinu a západní část Arabského poloostrova, a prosadili tak svoji svrchovanost ve velké části islámského světa. Roku 969 založili v Egyptě nové sídelní město šíitského chalífy Káhiru. V 90. letech 10. století se snažili rozšířit svoji moc z Aleppa a Antiochie do byzantské části Sýrie, ale to jim znemožnil byzantský císař Basileios II. Bulgaroktonos.

Konflikt se Seldžuky

Moc Fátimovců dosáhla svého vrcholu v polovině 11. století. Poté nastal její pozvolný úpadek a fátimovská říše se začala rozpadat. Vinu na tom měli mimo jiné expanze Seldžuků, jejichž prioritou se stalo dobytí fátimovského Egypta a především na něm částečně závislého aleppského emirátu v Sýrii. Roku 1078 dobyli Seldžukové Jeruzalém, který byl dosud v moci Egypta. Roku 1095 nebo 1098 se Jeruzaléma znovu zmocnili fátimovští vojáci, vydrancovali město, pobili zdejší muslimy a vyhnali zbylé křesťanské obyvatelstvo. Mocenský spor mezi šíitskými Fátimovci a sunnitskými Turky ostře rozdělil muslimský svět a umožnil křižáckým státům ve Svaté zemi upevnit své postavení. Po zahájení křížových výprav byli Fátimovci dokonce ochotní spojit se s křižáky proti Seldžukům, z křesťanské strany však nebyl o spojenectví zájem.

Konec fátimovského chalífátu

Ve 12. století se postavení egyptských chalífů stalo již naprosto formálním. Skutečnou moc měli v rukou jejich vezíři, kteří bojovali mezi sebou. Jeden z nich zapojil do vnitřních rozepří egyptského státu nejprve mocného vládce Aleppa Núr ad-Dína a později – z obav před jeho rostoucím vlivem - také jeruzalémského krále. Díky zásahům v Egyptě se významně rozšířila Núruddínova moc tímto směrem. Roku 1169 dosáhl jeden z jeho nejvýznamnějších vojenských velitelů Šírkúh jmenování egyptským vezírem. Když po dvou měsících zemřel, zaujal toto místo jeho synovec, dosud neznámý velitel kurdského původu Saláhuddín ibn Ajjúb. Tak nastoupil cestu k moci jeden z nejproslulejších muslimských vládců, Saladin. Zpočátku vykonával funkci vezíra a formálně byl Núruddínovým místodržícím v Egyptě. Když pak v roce 1171 zemřel tehdejší fátimovský chalífa al-Ádid, zabránil Saladin jmenování jeho nástupce a podřídil šíitský Egypt sunnitskému chalífovi v Bagdádu.

Odkazy

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Fátimovský chalífát na Wikimedia Commons