Chung-si
Císař Chung-si (čínsky pchin-jinem Hóngxī, znaky 洪熙; 16. srpna 1378 – 29. května 1425) vlastním jménem Ču Kao-čch' (čínsky pchin-jinem Zhū Gāochì, znaky 朱高熾) vládl v letech 1424–1425 mingské Číně jako čtvrtý císař dynastie Ming. Byl synem císaře Jung-leho. Na trůn nastoupil po smrti otce, vládl však pouze necelý rok. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Nesmírné záře“, Chung-si. Název éry je používán i jako jméno císaře.
| Chung-si | |
|---|---|
| císař říše Ming | |
 Portrét | |
| Doba vlády | 7. září 1424 – 29. květen 1425 |
| Éra vlády | Chung-si (20. leden 1425[1] – 7. únor 1426 |
| Úplné jméno | Ču Kao-čch’ |
| Chrámové jméno | Žen-cung (仁宗) |
| Posmrtné jméno | zkrácené: Čao-ti (昭帝), plné: Ťing-tchien tchi-tao čchun-čcheng č’-te chung-wen čchin-wu čang-šeng ta-siao čao chuang-ti (敬天體道純誠至德弘文欽武章聖達孝昭皇帝) |
| Narození | 16. srpna 1378 Peking |
| Úmrtí | 29. května 1425 (ve věku 46 let) Peking |
| Pohřben | Císařské hrobky dynastie Ming, Peking |
| Předchůdce | Jung-le |
| Nástupce | Süan-te |
| Manželky | císařovna Čang a vedlejší manželky |
| Potomci | Ču Čan-ťi (císař Süan-te) |
| Rod | Ču |
| Dynastie | Ming |
| Otec | Jung-le |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ču Kao-čch’ se narodil 16. srpna 1378 jako nejstarší syn Ču Tiho, čtvrtého syna císaře Chung-wu. Ču Ti se smrti Chung-wua v občanské válce porazil císaře Ťien-wena a roku 1402 se zmocnil trůnu jako císař Jung-le. Svému nejstaršímu synovi poskytl nejlepší možné vzdělání v konfuciánském duchu. Ču Kao-čch’ úřadoval jako regent v Nankingu nebo Pekingu během válečných tažení svého otce.
Jakmile se Ču Kao-čch’ stal císařem, zrušil Čeng Cheovy zámořské výpravy, zastavil též výměnu čaje za koně s asijskými národy, stejně jako výpravy za zlatem a perlami do Jün-nanu a Vietnamu. Rehabilitoval úředníky postižené za minulé vlády a reorganizoval administrativu, přičemž klíčová místa obsadili jeho důvěrníci. Posílil autoritu velkého sekretariátu, který byl nejvyšším vládním orgánem. Opustil nepopulární militaristickou politiku svého otce. Upravil dosavadní finanční a daňovou politiku, zrušil mnohé povinné dodávky, podporoval návrat rolníků, kteří opustili své domovy, především na dolním toku Jang-c’-ťiang. Jeho konfuciánský idealismus byl cítit ve stylu vlády po následující století.
Rozhodl o vrácení hlavního města do Nankingu. Ale o měsíc později, v květnu 1425, zemřel, pravděpodobně na srdeční infarkt. Jeho šestadvacetiletý syn Ču Čan-ťi převzal vládu a pokračoval v liberální politice svého otce, která tak měla trvalý dosah.
Knížecí syn, korunní princ
editovatČu Kao-čch’ se narodil 16. srpna 1378 jako nejstarší syn Ču Tiho, čtvrtého syna císaře Chung-wu a knížete z Jen, a jeho hlavní manželky, paní Sü.[2] Dostal obvyklé vojenské i konfuciánské vzdělání. Měl špatné zdraví a chabou fyzickou kondici, proto se věnoval především knihám a diskuzím s učiteli.[2] Vynikl ve sportu vznešených – lukostřelbě.[3] Jeho děd byl potěšen jeho literárními a administrativními dovednostmi, nicméně jeho otec si více vážil svých mladších synů, tíhnoucích k vojenskému životu. Ču Kao-čch’ se zatím obklopoval učenci, jako byli Jang Š’-čchi, Jang Žung, Jang Pchu a Chuang Chuaj.[2]
Ču Ti po smrti Chung-wua roku 1398 v občanské válce (kampaň ťing-nan) porazil císaře Ťien-wena a roku 1402 se zmocnil trůnu jako císař Jung-le. Ču Kao-čch’ zatím spravoval otcovo území, zatímco ten s mladšími syny bojoval v občanské válce.[2] Při obležení Pekingu koncem roku 1399 prokázal své organizační a vojenské dovednosti, když s desetitisícem vojáků ubránil město proti mnohem silnější armádě Li Ťing-lunga.[4] Za obranu Pekingu vyslovil Jung-le Ču Kao-čch’ovi své uznání, nicméně se i nadále více shlížel ve svých vojáčtějších mladších synech.[3]
V květnu 1404 ho otec, po výzvách Sie Ťina a Chuang Chuaje, jmenoval následníkem trůnu. Během Jung-leho nepřítomnosti v hlavním městě, vesměs kvůli tažením do Mongolska, spravoval s pověřenými ministry a velkými sekretáři říši.[4] V nepřítomnosti otce se pod vlivem velkých sekretářů a ministrů jeho politika částečně odchýlila od otcovy.[3] Potýkal se přitom s nepřátelstvím mladších bratrů, Ču Kao-süa a Ču Kao-sueje.[4] V září 1414 po návratu Jung-leho z Mongolska Ču Kao-sü obvinil Ču Kao-čch’a z porušení povinností, císař potrestal jeho rádce, Jang Pchua a velké sekretáře Chuang Chuaje a Jang Š’-čchiho, uvězněním nebo odvoláním z funkcí. Ču Kao-sü sice přestal být nebezpečný po roce 1417, kdy byl odsunut do Šan-tungu,[4] ale vztahy s otcem už zůstaly narušené.[3] Ču Kao-čch’ ani poté k bratru nechoval hněv a po nástupu na trůn mu zvedl příjem a udělil jeho synům tituly.[4]
Nástup na trůn
editovatJung-le zemřel 12. srpna 1424 při návratu z pátého mongolského tažení.[5][4] Ču Kao-čch’ formálně nastoupil na trůn 7. září 1424, vyhlásil amnestii[5] a od nového roku 1425 éru Chung-si, pod jejímž jménem je znám. Už několik dní předtím zajistil bezpečnost v metropoli, poslal eunucha Wang Kuej-tchunga (známého dříve jako Wang Ťing-chung) do Nankingu ve funkci vojenského velitele Nankingu (čen-šou, doslova „velký obránce“)[4] a propustil z vězení zatčené ministry, Sia Jüan-ťiho (vězněného od dubna 1422)[4] a Wu Čunga.[5] Brzy po převzetí vlády (8. září)[5] se Sia Jüan-ťi vrátil na místo ministra daní, současně se do ministerské funkce vrátil i Wu Čung.[4][5]
Reorganizace velkého sekretariátu proběhla 9. září. Byli do něj jmenováni Chuang Chuaj a Jang Pchu, věznění od roku 1414; zůstali v něm Jang Š’-čchi (povýšený do čela sekretářů), Jang Žung (dosud první velký sekretář) a Ťin Jou-c’. Sekretáři obdrželi vysoké hodnosti náměstků ministrů, čímž jejich formální status vzrostl v souladu s jejich reálným vlivem.[5] Později získali vyšší první hodnost a nadpočetný titul ministra (Jang Š’-čchi války, Jang Žung práce a Chuang Chuaj daní), což jim umožnilo přímo zasahovat do vládních záležitostí. Císař se sekretáři a ministry těsně spolupracoval, na zasedáních je vyzýval k otevřenému posouzení záležitostí. K rozhodnutím se dospívalo v kolektivní diskuzi, což vedlo k rušení Jung-leho nepopulárních programů.[6]
Dne 29. října povýšil svou první manželku paní Čang na císařovnu (od roku 1435 do své smrti 1442 za nedospělého vnuka vládla jako regentka ve spolupráci s velkými sekretáři). O tři dny později jmenoval svého nejstaršího syna Ču Čan-ťiho korunním princem a ostatní syny knížaty. Také zvýšil příjmy členů císařského rodu, přičemž potvrdil jejich vyloučení ze státních záležitostí.[7]
Reformy státní správy
editovatCísař reformoval státní správu. Do konce roku 1424 byli propuštěni nadbyteční neschopní a přestárlí úředníci, zatímco úspěšní stoupali výše.[6][5] Kontroloři se rozjeli po říši vyšetřovat zneužití moci a korupci a vyhledávat schopné kandidáty na uvolněná úřední místa.[8] Velcí sekretáři Jang Š’-čchi, Jang Žung a Ťin Jou-c’ a ministr státní správy Ťien I dostali 18. října 1424 právo důvěrně informovat císaře, zjistí-li přestupky jiných úředníků. Koncem roku toto privilegium získal i Sia Jüan-ťi.[7] Zkorumpovaný Liou Kuan však zůstal v čele kontrolního úřadu a jeho úřad zůstal neočištěn.[7]
Podporována byla konfuciánská morálka. V únoru 1425 byl Čeng Che jmenován velkým obráncem Nankingu, obecně však byli eunuchové drženi zkrátka. Změny se dotkly i úřednických zkoušek – u nich měli výraznou převahu uchazeči z jižních provincií, převyšujících sever počtem obyvatel i úrovní vzdělanosti. Císař proto rozhodl, že u metropolitních zkoušek bude 40 % úspěšných kandidátů ze severu, aby zvýšil zastoupení seveřanů ve státní správě. Tuto politiku zachovávali i jeho nástupci a byla převzata i dynastií Čching.[8]
Vnitřní a zahraniční politika
editovatChung-si se snažil napravit justiční přehmaty minulé vlády. Řada případů byla znovu posouzena, koncem roku 1424[7] byly rodiny úředníků popravených za věrnost Ťien-wenovi rehabilitovány a dostaly zpět zabavený majetek. Císař zrušil i některé vlastní rozsudky, s tím, že byly vyneseny v hněvu bez ohledu na okolnosti.[8]
Cílem jeho ekonomické politiky bylo snižování daňové zátěže obyvatelstva, za Jung-leho výrazně narostlé kvůli nákladům na zahraniční politiku.[9] V den nástupu na trůn zrušil dálkové zámořské plavby, pozastavené několik let předtím, výměnu čaje za koně na západních a severních hranicích a mimořádnou těžbu dřeva v Jün-nanu a Ťiao-č’.[5] Jeho vláda vyzývala tuláky a bezdomovce k návratu domů a usazení. Mnoho lidí totiž opustilo své domovy pod tlakem vysokých státních odvodů a požadavků Jung-leho vlády. Navrátilcům Chung-si zaručil dvouleté odpuštění daní a pracovní povinnosti. Do Ťiang-nanu (kde byly útěky z půdy zvláště časté) vyslal zvláštní vyšetřující komisi v čele s Čou Kanem. Na základě její zprávy Chung-siho nástupce Süan-te tamním poplatníkům odpustil daňové nedoplatky a snížil daně.[9]
Oblasti zasažené kalamitami osvobozoval od daní a organizoval rozdělování potravin ze státních zásob. Dávky a odvody vymáhané na obyvatelstvu v takových případech snížil, mimořádné odvody dřeva, zlata a stříbra rušil.[9] Kritizoval úředníky, pokud projevovali v pomoci obyvatelstvu nedostatečnou aktivitu.[7]
Chung-si upustil od pochodů do Mongolska a konsolidoval pozice říše v zahraničí.[9] Zrušil dálkové plavby, nicméně pokračovaly běžné zahraniční styky, např. se středoasijskými státy. Válka ve Vietnamu byla hlavní vojenský problém Chung-siho vlády. Z Vietnamu odvolal Chuang Fua (od roku 1407 stál v čele civilní správy i kontrolního úřadu provincie) a nahradil ho Čchien Č’em, hrabětem Žungem z Čchang, ale vojsko nebylo posíleno a vietnamské povstání pokračovalo. Historikové odvolání Chuang Fua hodnotí negativně a označují za hlavní příčinu mingské porážky, měl totiž velké zkušenosti a byl v provincii respektován.[10]
Měsíc před smrtí se Chung-si rozhodl pro radikální krok – vrácení hlavního města do Nankingu. Návrat prosazoval především Sia Jüan-ťi a další vysocí úředníci, z finančních důvodů. Císař sám se cítil v Nankingu pohodlněji než na severu. Dne 16. dubna 1425 přejmenoval pekinské úřady na „vedlejší“ (sing-caj) a od dva týdny později vyslal do Nankingu následníka Ču Čan-ťiho. Vlastní přesun se však neuskutečnil, protože císař zemřel a jeho nástupce, těsněji spojený s politikou Jung-leho a nesdílející Chung-siho nesouhlas se severní orientací vládní politiky, plán zrušil.[10]
Smrt a památka
editovatChung-si náhle zemřel v Pekingu 29. května 1425, nejspíše na srdeční mrtvici, nepřekvapivou vzhledem k jeho obezitě a potížím s chůzí.[11] Dostal posmrtné jméno Čao-ti (昭帝, „Význačný císař“; Čao-ti je zkrácené posmrtné jméno, plné[pozn. 1] má 19 znaků a neužívá se) a chrámové jméno Žen-cung (仁宗, „Humánní předek“). Jeho hrobka Sien-ling, jedna z mingských císařských hrobek u Pekingu byla postavena v jednoduchém strohém stylu, charakterizujíce tak i způsob jeho vlády.[11]
Císař měl deset synů a sedm dcer, devět synů a čtyři dcery dosáhly dospělosti. Nejstarší syn a od listopadu 1424 následník trůnu Ču Čan-ťi byl synem císařovny Čang, po smrti Chung-siho nastoupil jako císař Süan-te.[11]
Hlavním Chung-siho cílem bylo zrušení těch aktivit Jung-leho vlády, které vnímal jako nesprávné a nekonfuciánské; chtěl ustavit vzornou konfuciánskou vládu s morálně bezchybným císařem v čele, následovaným moudrými a přímými ministry. I přesun hlavního města do Nankingu byl zřetelnou demonstrací rozchodu s expanzívní politikou Jung-leho, která věnovala velkou pozornost severní hranici.[13]
I po Chung-siho smrti jím vybraní velcí sekretáři a ministři stále ovládali říši, zprvu jako rádci a ministři jeho syna Süan-tea, později pod vedením jeho vdovy, císařovny Čang, dokud v první polovině 40. let 15. století postupně nezemřeli.[13] V důsledku brzké smrti nemohl realizovat své cíle úplně a konfuciánsky vychovaní úředníci nezvítězili nad ostatními skupinami mingských elit úplně;[14] nebyli schopni zlikvidovat samostatné podniky eunuchů a zastavit růst jejich počtu za Süan-teho a je nástupců. Nikdo z císařů se také už nechtěl vrátit na jih do Nankingu, i když formálně byla politika návratu opuštěna až roku 1441. Zůstali však dominující vrstvou mingské vlády, řídící běžné záležitosti státu, až do konce říše Ming.[13] A tak duch jeho vlády, prodchnutý konfuciánskými ideály, přetrvával. Umírněný císař, obklopený vzdělanými ministry, cítící s lidem, zůstal vzorem pro následující generace.[14]
Čínští historikové, sdílející s úřednickou vrstvou konfuciánské hodnoty, oceňovali Chung-siho jako příkladného vládce, který konsolidoval říši, když zrušil nákladné a nepopulární programy předešlé vlády.[11] Kritizován byl za občasnou impulsívnost, když nepřiměřeně tvrdě trestal úředníky vzbudivší jeho nelibost, byl však schopen své chyby uznat a omluvit se za ně. Jeho chyby byly vyváženy jeho lidskostí a upřímnou snahou o prosazování veřejného zájmu.[14]
Potomci
editovat| Příjmení (titul) matky | # | Jméno | Narození – úmrtí | Posmrtné jméno | Titul | Udělení titulu |
|---|---|---|---|---|---|---|
| ∞ císařovna Čang | 1. | Ču Čan-ťi (朱瞻基) | 1399–1435 | Čang-ti | korunní princ | 1424 |
| Po smrti Chung-siho vládl jako císař Süan-te. | ||||||
| 3. | Ču Čan-jung (朱瞻墉) | 1405–1439 | Ťing (靖) | kníže z Jüe (越王) | 1424 | |
| 5. | Ču Čan-šan (朱瞻墡) | 1406–1478 | Sien (憲) | kníže ze Siang (襄王) | 1424 | |
| ∞ Li (Sien-fej) | 2. | Ču Čan-jün (朱瞻埈) | 1404–1466 | Ťing (靖) | kníže z Čeng (鄭王) | 1424 |
| 4. | Ču Čan-jin (朱瞻垠) | 1406–1421 | Sien (獻) | kníže z Čchi (蘄王) | 1422 | |
| 7. | Ču Čan-jü (朱瞻墺) | 1409–1446 | Ťing (靖) | kníže z Chuaj (淮王) | 1424 | |
| ∞ Čang (Šun-fej) | 6. | Ču Čan-kang (朱瞻堈) | ?–1453 | Sien (憲) | kníže z Ťing (荊王) | 1424 |
| ∞ Kuo (Kung-su kchuej-fej) | 8. | Ču Čan-kchaj (朱瞻塏) | 1409–1425 | Chuaj (懷) | kníže z Tcheng (滕王) | 1424 |
| 9. | Ču Čan-ťi (朱瞻垍) | 1411–1441 | Čuang (莊) | kníže z Liang (梁王) | 1424 | |
| 10. | Ču Čan-jen (朱瞻埏) | 1417–1439 | Kung (恭) | kníže z Wej (衛王) | 1424 | |
| Příjmení (titul) matky | # | Titul | Narození – úmrtí | Sňatek | Manžel |
|---|---|---|---|---|---|
| ∞ císařovna Čang | 1. | princezna Ťia-sing (嘉興公主) | 1409–1439 | 1428 | Ťing Jüan (井源) |
| ∞ Čao (Chuej-fej) | 2. | princezna Čching-tou (慶都公主) | 1409–1440 | 1428 | Ťiao Ťing (焦敬) |
| 3. | princezna Čching-che (清河公主) | ?–1433 | 1429 | Li Ming (李銘) | |
| 4. | princezna Te-an (德安公主) | zemřela v dětství | |||
| 5. | princezna Jen-pching (延平公主) | zemřela v dětství | |||
| 6. | princezna Te-čching (德慶公主) | zemřela v dětství | |||
| ∞ Li (Sien-fej) | 7. | princezna Čen-ting (真定公主) | ?–1450 | 1429 | Wang I (王誼) |
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Plné posmrtné jméno Chung-siho zní Ťing-tchien tchi-tao čchun-čcheng č’-te chung-wen čchin-wu čang-šeng ta-siao čao chuang-ti (敬天體道純誠至德弘文欽武章聖達孝昭皇帝, „Zastánce Nebes, ztělesnění Cesty, ryzí v upřímnosti, dokonalý v ctnosti, všestranně kulturní, obávaný válečník, příkladný svatostí, velký v lásce k rodičům, význačný císař“).[12]
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Hongxi Emperor na anglické Wikipedii.
- ↑ MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2003. 1136 s. Dostupné online. ISBN 0-674-01212-7. S. 623. (anglicky) [dále jen Mote].
- ↑ a b c d CHAN, Hok-Lam. The Chien-wen, Yung-lo, Hung-hsi, and Hsüan-te reigns. In: MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Chan (1988)]. ISBN 0521243327. S. 277. (anglicky)
- ↑ a b c d DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. S. 221. (anglicky) [Dále jen Dreyer].
- ↑ a b c d e f g h i Chan (1988), s. 278.
- ↑ a b c d e f g h Dreyer, s. 222.
- ↑ a b Chan (1988), s. 279.
- ↑ a b c d e Dreyer, s. 223.
- ↑ a b c Chan (1988), s. 280.
- ↑ a b c d Chan (1988), s. 281.
- ↑ a b Chan (1988), s. 282.
- ↑ a b c d Chan (1988), s. 283.
- ↑ HUCKER, Charles O. Ming government. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521243335. S. 9–105, na s. 17. (anglicky)
- ↑ a b c Dreyer, s. 225.
- ↑ a b c Chan (1988), s. 284.
Literatura
editovat- DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford: Stanford University Press, 1982. 315 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1105-4. (anglicky)
- CHAN, Hok-Lam. The Chien-wen, Yung-lo, Hung-hsi, and Hsüan-te reigns. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 182–304. (anglicky)
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Chung-si na Wikimedia Commons
