František Táborský
* 15. 1. 1858, Bystřice pod Hostýnem (Kroměříž), Česká republika (Czech Republic)
† 21. 6. 1940, Praha, Česká republika (Czech Republic)
překladatel, dramatik, pedagog, básník, spisovatel, bibliofil, sběratel
národnost: česká
pohlaví: muž
NK AUT: jk01131979
poznámka:
dr. h.c.
Pseudonym
Fra Tito, 1858-1940
Lorenzo, 1858-1940
Hostivít, Fr., 1858-1940
MK + 20.6.1940
+ 21.6.1940 - parte
Středoškolský profesor, básník, prozaik, historické, literárně historické a uměleckohistorické spisy, redakční činnost, překlady z ruštiny. Zaměřen na problematiku krásné knihy a tvorbu českých a slovanských umělců.
František Táborský
Narodil se v Bystřici pod Hostýnem v ulici Čs.brigády (tehdy Horní) v čp. 118 v rodině chudého obuvníka. Dětství a mladý věk prožil v domku na Kamenci. Studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci v letech 1870-1878. Roku1877 přispěl Hurbanovi do jeho Nitry třemi básněmi pod pseudonymem František Hostivít. Po ukončení studia na gymnáziu studoval od roku 1878 na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, po absolutoriu působil jako profesor, později jako ředitel Vyšší školy dívčí v Praze. Psal básně, mnohé se vztahují ke Slovensku. Na Slovensku měl hodně přátel, mezi jinými básníka Pavola Orságha Hviezdoslava.
František Táborský kritizoval první vydání slovníku Váša-Trávníček, kde podle něho chybělo jedno slovíčko: babyčka. Ano, byla tam babyka, nikoliv však její zdrobnělina babyčka. Nepomohlo vysvětlení, že babyka je strom dnes celkem málo známý a že profesor Trávníček sám zdrobnělinu babyčka ani neslyšel, ani nečetl. Autor slovníku netušil, že babyka na Slavkovsku pod Hostýnem je Táborského oblíbený strom. Kreslil ji i Adolf Kašpar. Ve druhém vydání slovníku již babyčka je, jako důkazem pravdivosti pořekadla: habent sua fata vocabula - mají svůj osud slovíčka…
V dospělosti jezdil František Táborský do Bystřice na letní pobyt do domku na Kamenci čp. 165. Druhým domovem mu byla Praha. Pohřbený je na bystřickém hřbitově u hrobu rodičů. Pozvánky na uložení ostatků vyzdobil Karel Svolinský.
V letech 1906-1910 organizoval František Táborský slavnosti Praha Slovensku, řadu básní Slovensku věnoval. Publikovat začal za gymnaziálních studií v brněnském almanachu Zora. Samostatně vydané básnické sbírky: Básně 1884, Melodie 1893, Hrdinné touhy 1906, Poutník 1913, Aleluja 1919 aj. Redigoval časopisy Krása našeho domova (1907-1908), Věstník Radhoště (od roku 1927) a Naše Valašsko (1929-1932). Spolupracoval také s časopisy Koleda, Lumír, Květy, Čas, Národní listy ad. Publikoval články o Husovi, Komenském, Palackém, Havlíčkovi aj. Z ruštiny překládal Puškina, Lermontova, Gribojedova, z polštiny Mickiewicze. Do časopisů psal studie o ruském výtvarné umění. Vydal knihu Ruské umění.
Nejvýznamnějším regionálním dílem je národopisná kniha Rusava o životě valašské dědiny, ilustrovaná Adolfem Kašparem. Sbíral a ve svém domku uchovával lidového umění (zvláště keramiku), sbírky věnoval Krajinskému muzeu v Bystřici pod Hostýnem. V Bystřici pod Hostýnem působil v Sokole, v Klubu turistů, Okrašlovacím spolku. Bránil kulturní památky, obohatil školní knihovnu, byl jedním ze zakladatelů Krajinského muzea. Při příležitosti 80. narozenin byl oceněn čestným doktorátem Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.
zdroj – www.mupbh.cz
-
Svým životem a prací se zasloužil o kulturní povzneseni Moravy. Výsledky jeho práce uctila 4. června 1938 brněnská univerzita a udělila mu čestný doktorát. Promotor Arne Novák vyzvedl zásluhy doktoranta a ocenil jeho práci z historie, překladu i kultury. Za příkladnou vyzvedl lásku a vztah k rodnému Valašsku, kde se František Táborský 15. ledna 1658 narodil. Rodištěm je Bystřice pod Hostýnem.
Absolvoval slovanské gymnázium v Olomouci. Zde zahájil osvětovou a zejména literární činnost. Začal psát vlastenecké verše pod pseudonymem František Hostivít. Na verše psal příznivé recenze ředitel gymnázia Kosina do Časopisu Matice moravské. Táborský se stal prvním úspěšným básníkem Mladé Moravy, tak jako brněnský Jan Herben (Svatopluk Vojmír) jejím prvním prozaikem. Po maturitě studoval obor čeština - němčina na Karlově univerzitě v Praze a působil od roku 1884 jako profesor. Kromě pedagogické činnosti se navíc věnoval práci v Ústředí matice školské, ve spolcích Radhošt, Svatobor a Český bibliofil. Byl také zakládajícím členem Matice moravské. Nejsilněji přetrvávala u Táborského vazba na Mladou Moravu, neboť byla spojena s mládím a trvalá celý život.
Zájmová mnohotvárnost Mladé Moravy se projevila v zásadě ve dvou kulturně společenských orientacích. Vývoj Františka Táborského směřoval více k východní orientaci, zatímco ostatní členové Mladé Moravy inklinovali k západoevropským vzorům. K orientaci na východní Slovanstvo se František Táborský propracoval vlivem Hynka Babičky, jehož předčasná smrt přerušila práci na zcela novém filozofickém i praktickém pojetí myšlenky slovanské vzájemnosti. Babičkovi záleželo na tom, aby docházelo nejen k reálnému sbližování formou vzájemných kulturních kontaktů, sjezdů, ale jako filozof hledal i definici fenoménu Slovanstva a slovanství, vnitřní hodnotový řád, který by na bázi společných rysů ve všech oblastech života pomáhal upevnit vnitřní pouto a v konečném efektu vedl k přirozenému sjednocení Slovanstva. František Táborský jeho názory sdílel, byl jimi ovlivněn, ale navíc si uvědomoval nutnost ekonomické i politické stability země. Zde pociťoval zcela správně slabost celé myšlenky, a proto se moudře opíral jen o jeden sjednocující prvek, to je o kulturu a umění. Věděl, že se Slovanstvo bez vlivu rozvinutého západu nedostane nikdy kupředu. V této oblasti si velmi rozuměl s Jaromírem Ulehlou, který angloamerické vlivy uváděl do praxe v českém školství.
Do slovanských styků se František Táborský snažil vnést organizaci, pružnost a modernost. Proto se stal moderním a zasvěceným propagátorem slovanského umění, zejména ruského. Dvakrát Rusko navštívil. Poprvé roku 1896 v Novgorodě, podruhé v roce 1909-1910 u příležitosti novoslovanského sjezdu Petrohrad, z obou cest přivezl mnoho materiálů, zvláště z oblasti lidové umělecké tvořivosti. V sériích velmi zasvěcených a kritických článků seznamoval českou veřejnost s ruskými poměry.
Nebyl v Rusku jen pasivním pozorovatelem, nýbrž čilým aktivistou, který přednášel a psal. Stal se členem Spolku ruských architektů a obdivoval jejich aktivní zájem o veškeré dění. Působil později jako dopisující člen SRA. Z domova získal umělecké časopisy a knihy pod záštitou pražského spolku Mánes uspořádal roku 1912 v Moskvě výstavu českého umění. Proto má takový význam i jeho publikace Ruské uměni. Dlouhou dobu patřila tato kniha k nejlepším ze svého oboru. Podobným duchem jsou prodchnuty i články ve Volných směrech a Naší době. Táborského zaujalo i avantgardní ruské divadlo a roku 1933 vydal knihu O ruském divadle. Napsal i velmi duchaplnou studii Puškin, pěvec svobody. Zvláštní pozornost si zaslouží monografie o polském malíři Grothegerovi, protože v ní znovu rozebírá a kritizuje slovanskou vzájemnost, a to na nejcitlivějším místě - v oblasti polsko-ruských vztahů. K nádherným monografiím se řadí dílo Hanuš Schwaiger (1904), Adolf Kašpar, ilustrátor, malíř a grafik (1933). Slovanskému jihu věnoval monografii o sochaři Ivanu Meštrovičovi (1933). Z českého umění miloval nejvíce máchovské motivy a věnoval jim dílo Karel Hynek Mácha po sto letech (1936). Ze všech jeho prací získalo největší pozornost dílo Rusava - národopisná studie o životě nejsvéráznější valašské obce v minulém století. Hodnota díla je násobená vzácnými ilustracemi Adolfa Kašpara. S tklivou romantikou se oba umělci doplňují a zachycují neopakovatelný ráz krajiny a života. Krásnou Rusavu znali a opěvovali však i ti, kteří se zde u Františka Táborského scházeli, například Hanuš Schwaiger, Dušan Jurkovič, Daniel Sloboda, Jar. Ulehla a další. Byla to pilná a statečná generace, která dokázala věřit v sebe a ve vnitřní hodnoty své práce. Neupínali se k přízemním cílům, a proto si uchránili lidskou a intelektuální čistotu.
K životu a dílu Františka Táborského se vracíme v dnešní době znovu a doufáme, že již natrvalo. Nepřála-li dlouhá řada minulých let tomu, aby veřejnost lépe znala intelektuální úroveň Moravy, nechť ta dnešní přeje alespoň uskutečnění jejího odkazu. Plodný život profesora Františka Táborského se uzavřel 21. června 1940.
Irena Voštová, Miloš Mařinka
Literární dílo:
Poezie:
- Básně (1884)
- Staré komedie (1882), obraz života soudobé pražské společnosti
- Melodie (1883)
- Hrdinné touhy (1903)
- Alleluja (1919), kronika Husova vítězství
- Legenda staronová (1927), vítězný boj za vznik Československa
- Z baladických (1933)
- Sonáty (1933), doplněk lyrických knih
- Poutník (1913), veršovaná autobiografická povídka vydaná knižně až roku 1943
Próza a naučná literatura
- Našim dětem (1889)
- Hanuš Schwaiger (1904), monografie
- Zimní pohádky v naší veselé republice (1920)
- Ruské umění (1921), velmi kvalitní odborná kniha
- Doktor Faust (1921), faustovská legenda podle knižní předlohy od Gustava Schwaba
- Rusava (1928), monografie valašské dědiny s kvalitními ilustracemi A.Kašpara.
- U kamarádského stolu (1933), cyklus vzpomínek na domov, krajany a přátele
- Puškin, pěvec svobody (1937), studie jeho díla
- Arthur Grottger, jeho láska a dílo (1933), monografie polského malíře
- O ruském divadle (1933)
- Adolf Kašpar, ilustrátor, malíř a grafik (1933), monografie
- Ivan Meštrovič (1933) monografie jihoslovanského sochaře
- Karel Hynek Mácha po sto letech (1936)
Překlady:
- Básně , tři svazky od ruského básníka Lermontova (1891,1895,1918)
- Hora z rozumu, dílo autorů Puškina, Tjutčeva, Gribojedova (1932)
převzato z Moravských novin, zdroj – www.mubph.cz
