Pozdravy z Tojamy: 30 let českého skla v Japonsku
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Museum skla Portheimka
termín: 2021/06/26 - 2021/09/05
poznámka:
Zahájení 25. 6. 2021
---
V mezinárodně proslulé vzdělávací instituci v Japonsku TIGA – Toyama City Institute of Glass Art již třicet let pedagogicky působí na místech profesorů čeští sklářští umělci.
Tojama (anglicky Toyama, japonsky 富山市), hlavní město stejnojmenné prefektury, leží na japonském ostrově Honšú u západního mořského pobřeží. Hned za metropolí se zvedají vysoké hory, v nichž se poměrně nedaleko – kolem 80 km vzdušnou čarou – nachází Čechům díky olympijskému vítězství v hokeji dobře známé centrum sousední prefektury Nagano. Představitelé Tojamy v osmdesátých letech hledali, čím by své město pozvedli, odlišili a zvýraznili vůči jiným. Nakonec zvolili navázání na zaniklou místní výrobu farmaceutického skla. Nevrátili se však k tovární produkci, ale obrátili svou pozornost k vizuálně atraktivnímu uměleckému sklu, přičemž zajisté pozitivně zapůsobil značný ohlas mezinárodní sklářské soutěže opakovaně pořádané v blízké Kanazawě. Rozhodnutí opřít novodobou prestiž města Tojamy právě o sklo se ukázalo moudrým a prozíravým.
Splnit cíl založit sklářský vzdělávací institut a dát mu lákavý program se podařilo v roce 1991, ale nezůstalo jen u něho. Návštěvníci a obyvatelé zhruba čtyřsettisícového města dnes potkávají sklo i v ulicích díky trvalé instalaci desítek vitrín obsahujících skleněné objekty. K zásadní události došlo v roce 2015 otevřením Toyama Glass Art Musea. Vznikla pro něj budova podle návrhu proslulého japonského architekta Kenga Kumy propojující vnější chladně moderní high-tech vzhled s fascinující tradiční dřevěnou strukturou nacházející se uvnitř. Muzeum vlastní pozoruhodnou veřejnou sbírku mezinárodního sklářského umění včetně početného českého a pořádá nejen výstavy (např. již několik samostatných prezentací českých umělců, mj. legendární autorské dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová), ale i trienální soutěž Toyama International Glass Exhibition.
Vedení tojamské školy svěřilo hned v počátcích řízení výtvarné a řemeslné práce se žhavým sklem v huti Američanům a obor skla broušeného a rytého zase Čechům. Podle tohoto rozdělení bývají ostatně obě velmoci uměleckého skla obecně vnímány sklářskou komunitou. K výběru došlo též na základě prestiže, kterou si české tzv. ateliérové sklo drží od konce padesátých, a to americké od šedesátých let minulého století. Škola roku 1991 ke spolupráci přizvala českého profesora Vladimira Kleina, a jelikož se plně osvědčil, mohli na něj po jeho čtyřech letech působení postupně navázat František Janák (1995–1997), Josef Marek (1997–2000), Pavel Mrkus (2000–2004), Pavel Trnka (2004–2008), Lada Semecká (2008–2012), Stanislav Müller (2012–2016), Václav Řezáč (2016–2019) a jako devátý v pořadí Jaroslav Šára.
Čeští výtvarníci si ze svých pracovních pobytů v Japonsku odnesli zajímavé a pro jejich tvorbu důležité a někdy i podstatné inspirace. Právě na jejich ozvuky se soustředí výstava Pozdravy z Tojamy. Vladimir Klein (*1950) pod japonskými dojmy proměnil kreativní ladění většiny své tvorby s tématy, jako jsou od té doby lampy, ryby a přírodní živly, k čemuž přidal originálně uchopenou sklářsko-sochařskou inovaci – sekání –, kterou používá dodnes. František Janák (*1951) se v Japonsku začal soustředit na techniku tavené plastiky, která mu otevřela nové možnosti výtvarného výrazu včetně vstupu barev. Z japonského pobytu, kde vznikla řada jeho děl, psal pro časopis Umění a řemesla vysoce poutavé, často také kritické reporty. Josef Marek (*1963) ve své tvorbě, dříve plné až drsných kontrastů, po návratu z Japonska jako by zromantičtěl, přidal barvy a někdy i měkčí kontury, objevil pro sebe například motiv kruhu. Pavel Mrkus (*1970) je umělcem, kterého v Japonsku zaujaly zenové zahrady, jejichž charakter přenášel do skleněných zrcadlených objektů z plochého a broušeného skla. Záhy ho ale pohltily videoart a opticko-zvukové instalace, na čemž měl jeho život na Dálném východě důležitý podíl. V tomto uměleckém oboru dosáhl značných úspěchů. Pavel Trnka (*1948) v Japonsku transponoval barvy, se kterými průběžně a dlouhodobě experimentuje a mistrně zachází ve skle, do abstraktních geometrických maleb. V bádání na téma barev prolínajícím se jeho výtvarnou sklářskou a malířskou činností pokračuje nadále. Lada Semecká (*1973) během japonského pobytu rozvinula svou mimořádnou výtvarnou citlivost. Změna životního rytmu ji tam dovedla k ještě jemnějšímu vnímání přírodních dějů, zvuků i ticha. Stanislav Müller (*1971) do Japonska přivedl zrcadlovou postavu – Mirror Mana, k jehož vzniku mu v polovině devadesátých let napomohly impulzy z japonských komiksů „manga“. Při autorově pobytu v Tojamě však performance Mirror Man získaly v přímém kontaktu obou kultur novou dimenzi. Václav Řezáč (*1977) v Tojamě zahájil naprosto unikátní a odvážné kombinování dvou zdánlivě nesourodých technik: sklo tavené ve formě a lité z hutní pánve. V takto vzniklých dílech se kontrastně střetly exaktní tvary s amorfně tekoucí materií. Novou techniku přenesl do České republiky a dále ji výtvarně rozvíjí. Jaroslav Šára (*1981), talentovaný výtvarník a rytec skla z Nového Boru, v Tojamě učí druhým rokem a teprve budoucnost ukáže, jak ho tato zkušenost výtvarně obohatí.
Obtíže spojené se střety s jinou mentalitou a společenskými zvyklostmi a způsoby, pevně danou hierarchií pracovních pozic, odlišnou organizací a rytmem práce českým profesorům v Japonsku vyvažuje nezměrná píle a cílevědomé odhodlání jejich tamních studentů. Musí je přitom učit volněji uvažovat, nenechat se svazovat zvyky a pravidly, snažit se vzbuzovat v nich chuť ve skle bez obav vyjadřovat jejich myšlenky a umět je přitom odlišovat od pouhých nápadů. Svým japonským studentům předali k dalšímu využití samozřejmě i znalost tradičních českých sklářských technologií a pohled na to, jak s nimi svébytně výtvarně nakládat. Navázali trvalá přátelství a spolupráci, přičemž svým příkladem umožnili řadě dalších umělců i kurátorů hostování, přednášení a vedení workshopů, ke kterým jsou z České republiky do Tojamy pravidelně zváni.
Devět českých umělců v Japonsku vytvořilo během let 1991–2021 důležitou, v mnoha ohledech naprosto mimořádnou a svým charakterem jedinečnou etapu vzájemného ovlivňování a prolínání umění Evropy a Dálného východu.
