Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Fonetická transkripce (Skrýt)

Způsobů, jak pomocí písma zachytit mluvenou řeč, je více. Univerzálně lze pro přepis výslovnosti jakéhokoli přirozeného jazyka užít tzv. mezinárodní fonetickou abecedu (angl. zkratka IPA, tj. International Phonetic Alphabet).

V čistě českém jazykovědném prostředí je výhodné pracovat s tzv. českou fonetickou transkripcí, která je oproti IPA zjednodušena tak, aby jednotlivé znaky co možná nejvíce korespondovaly s písmeny užívanými v češtině (např. hláska š se přepisuje jako [š], nikoli jako [ʃ]). Zvláště pro potřeby jiných oborů, v nichž detailní fonetická transkripce nevyhovuje, existují pak jednodušší systémy, např. přepis dialektologický. V příručkách určených pro širokou veřejnost jsou tradičně užívány ještě jednodušší a českému pravopisu bližší transkripční systémy, které se v závislosti na konkrétní publikaci v detailech odlišují.

V Internetové jazykové příručce jsou dodržovány následující zásady: Výslovnostní podoby jsou uváděny v hranatých závorkách, a to zjednodušenou transkripcí zvolenou s ohledem na širokou čtenářskou obec. Tradičně tak skupiny dy, ty, ny přepisujeme jako [dy], [ty], [ny], protože z fonetického hlediska náležitější zápis [di], [ti], [ni] by mohl vést k mylnému dojmu, že jde o slabiky [ďi], [ťi], [ňi] (totéž platí analogicky pro skupiny dý, tý, ný). Stejně tak hlásku ch značíme jako [ch] místo patřičného symbolu [x], abychom zabránili nesprávné interpretaci [x] jako [ks], respektive [gz]; dále užíváme pro polozávěrové souhlásky dz a dž znaky [dz], [dž] namísto přesnějšího zápisu [d͡z], [d͡ž] (s výjimkou pasáží, kde je odlišení nezbytně nutné, viz Méně známé české souhlásky a Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠ změna místa a způsobu tvoření), horní oblouk nepíšeme ani nad dvojhláskami, např. [ou] místo [o͡u]. Podobně nerozlišujeme existující rozdíl v kvalitě samohlásek i a í –⁠⁠⁠⁠⁠ krátké i zachycujeme tradičně jako [i], namísto foneticky přesnějšího znaku [ɪ]. Všude tam, kde si zvuková a grafická podoba sice plně neodpovídají, avšak výslovnost lze zachytit pomocí běžných písmen užívaných v češtině, fonetickou transkripci respektujeme. Jde zejména o skupiny dě [ďe], tě [ťe], ně [ňe]; bě [bje], pě [pje], vě [vje], fě [fje] a mě [mňe].

Speciální fonetické znaky pro ráz [ʔ], retozubné m [ɱ], měkkopatrové n [ŋ], neznělé ř [ř̥], znělé ch [ɣ], slovní přízvuk ['babička] atp. užíváme pouze v kapitolách pojednávajících o daném jevu. Samohláskovou délku značíme tradiční čárkou nad písmenem, např. á [á] nebo ů [ú], nikoli speciálním znakem [aː], [uː].

Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen (Skrýt)

Zatímco pro výslovnost většiny domácí slovní zásoby lze stanovit obecně platná pravidla, slova přejatá a vlastní jména se určitými obecnými zásadami také řídí, avšak často je třeba spisovnou podobu konkrétních výrazů zjistit ze slovníků. Nelze stanovovat obecně platná pravidla, jak náležitě v přejatých slovech číst např. písmeno c, protože záleží na tom, z kterého jazyka byl výraz přejat, v jaké pozici se písmeno nachází atp.

Při výslovnosti přejatých slov a cizích vlastních jmen v češtině je nutné si uvědomit, že sice bývá náležité řídit se zvukovou podobou v původním jazyce, avšak snaha o úplnou nápodobu může na posluchače působit afektovaně. V určitých situacích může být tato tzv. citátová výslovnost přijatelná, avšak většinou cizí slova a vlastní jména do češtiny adaptujeme podle následujících principů: přízvuk se přesouvá na první slabiku slova; cizí hlásky se nahrazují nejbližšími (nejpodobnějšími) hláskami českými (např. obouretné [w] českým retozubným [v]); pro hlásková spojení platí stejná pravidla, která se uplatňují v domácí slovní zásobě (např. spodoba znělosti, viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spodoba znělosti).

U přejaté slovní zásoby je nutné počítat s vyšší mírou kolísání (zejména u samohláskové délky, viz bod 1, a souhláskové znělosti, viz bod 2) a s výskytem dublet, což je často dáno výraznou odlišností psané a mluvené podoby, jejich nepravidelným vztahem a rovněž nejistotou, jaká je výslovnostní podoba v původním jazyce. Některé běžně užívané přejaté výrazy v češtině postupně zdomácní, což se odrazí rovněž na jejich pravopisné podobě, např. džus ˂ juice, výslovnost se pak řídí stejnými pravidly jako u domácí slovní zásoby a bývá stabilní.

Některá cizí slova (zejména z angličtiny a francouzštiny) se vžila v jiné podobě, než jaká by odpovídala výslovnosti adaptované do češtiny z původního jazyka. Známým příkladem je slovo fotbal. Původní anglickou podobu football bychom měli česky číst jako [fudból], ujala se však výslovnost bližší grafické podobě [fodbal] a ta pak vedla i k počeštěnému psaní fotbal. Naopak později přejatý výraz baseball se obvykle vyslovuje [bejzból] nebo [bejzbol] a pravopisně se nijak neadaptuje.

Okrajově lze u přejatých slov zaznamenat různorodé pozoruhodné jevy, které se v domácí slovní zásobě obvykle nevyskytují, např. výraz peloton ‚skupina jedoucích závodníků‘ se často mylně vyslovuje (a v důsledku toho i píše) jako *[peleton]. V důsledku neznalosti přesné podoby některých cizích slov se dále lze setkat např. s přesmykováním hlásek (viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ výslovnost dalších souhláskových skupin) u výrazů typu permanentní *[pernamentňí], což je možné pozorovat rovněž v psaných projevech.

Samohlásková délka u přejatých slov

Samohlásková délka v přejatých slovech ve výslovnosti často kolísá. Na rozdíl od domácí slovní zásoby odpovídají u části přejatých výrazů jedné podobě pravopisné dvě varianty výslovnostní (např. procedura [procedura] i [procedúra]). Mnohá slova mají dubletu v písmu i ve výslovnosti (např. pasivní/pasívní). Spíše výjimečné jsou případy, kdy se dva výrazy cizího původu od sebe liší pouze délkou jedné samohlásky (např. nota versus nóta).

Kolísání výslovnosti se vyskytuje zejména ve slovních zakončeních, např. ‑in/‑ín, ‑iv/‑ív, ‑on/‑ón, ‑ona/‑óna, ‑or/‑ór, ‑ura/‑úra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tj. [benzín] i [benzin], [archíf] i [archif], [balón] i [balon], [sezóna] i [sezona], [folklór] i [folklor], [literatúra] i [literatura].

Vzhledem k posunům ve výslovnostní normě a také ke změnám pravopisným (viz Psaní samohlásek v zakončení přejatých slov) nejsou starší ortoepické příručky ve vztahu k samohláskové délce v přejatých slovech již mnohdy aktuální. Je rovněž třeba si uvědomit, že délka vyslovované samohlásky není v mnoha případech zcela jednoznačná, nezřídka se vyslovuje tzv. polodélka a ani samotní mluvčí nemusí být ve výslovnosti stejných výrazů vždy konzistentní. Je evidentní, že na samohláskovou délku u mnoha cizích slov v češtině má vliv věk mluvčích nebo jejich regionální původ, z hlediska jednotlivých výrazů pak doba a způsob přijetí slova, lexikální význam, frekvence a sféra užití, expresivita atp. Obecně platná pravidla nelze stanovovat ani u některých skupin slov se stejným zakončením. Zatímco například výrazy jako balon/balón nebo salon/salón je náležité vyslovit i zapsat jak s krátkým o, tak s dlouhým ó, slova baron a elektron se v současnosti píšou i vyslovují s krátkou samohláskou.

Samohlásková délka kolísá rovněž u některých vlastních jmen, např. místní jméno Hlásná/Zadní Třebaň je často vyslovováno [třebáň], podobně Braník [bráňík], Chyše [chíše], Rabí [rábí] a Strančice [stránčice]; tyto výslovnostní podoby nelze vzhledem k silnému místnímu úzu odmítat. Kolísají také příjmení typu Wagner: někteří jeho nositelé kvůli rodinné tradici preferují podobu [vagner], obvyklejší je však zřejmě [vágner].

Souhlásková znělost u přejatých slov

U přejatých slov (včetně vlastních jmen) lze zaznamenat kolísání znělosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zejména u souhlásek s/z a k/g. V případě k/g existuje omezený počet výrazů, u nichž se jako spisovná vnímá i výslovnost s g, např. plakát [plakát] i [plagát] nebo inkoust i [ingoust]. Souhláska g jakožto příznak cizosti se však objevuje i v nenoremní výslovnosti řady dalších výrazů, kde nahrazuje náležité neznělé k, např. demokracie *[demogracije] místo [demokracije], frekvence *[fregvence] místo [frekvence], motocykl *[motocigl] místo [motocikl]. Opačná tendence se pak projevuje u slov zakončených v písmu na ‑g(h), zvláště u anglicismů končících na ‑ing a ‑burgh a germanismů s ‑burg. V pozici na konci slova probíhá pravidelná ztráta znělosti (Edinburgh [edynburk]), která se pak někdy přenáší i do jiných pádů (Edinburghu [edynburgu] i [edynburku]); tyto dublety jsou považovány za spisovné, zejména u obecných jmen vedou často i k počeštěnému psaní (doping/dopink, marketing/marketink, Hamburg/Hamburk). S kolísáním ve výslovnosti je nutno počítat také v případě příjmení německého původu Schwarzenberg, Rosenberg apod., zde se lze řídit rodinnou tradicí nebo přáním nositele (viz bod 4).

Ještě výrazněji kolísá dvojice hlásek s/z, a to v pozici mezi samohláskami a v sousedství hlásek jedinečných. U mnoha výrazů, v nichž je z hlediska původu náležitá souhláska s, se jako spisovná přijímá výslovnost dubletní, čemuž odpovídá i jejich pravopis (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z), např. diskuse/diskuze, disertace/dizertace, renesance/renezance, resort/rezort, režisér/režizér. Výslovnost se [s] se obvykle hodnotí jako korektnější nebo stylově vyšší, někteří uživatelé češtiny ji mohou u některých slov vnímat také jako archaičtější.

Existují však i výrazy, v nichž se ustálila jako jediná výslovnost se znělým [z], přičemž v písmu je připuštěna dubleta (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z), např. filozofie/filosofie [filozofije], pulzace/pulsace [pulzace], purismus/purizmus [purizmus]. U jiných slov se sice [z] ve výslovnosti občas objevuje, avšak tyto podoby nejsou považovány za spisovné, např. kompresor *[komprezor] místo [kompresor]; jediná náležitá možnost psaní je zde také se s (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z). Neortoepické jsou i podoby typu dresu *[drezu] místo [dresu], servisu *[servizu] místo [servisu], chaosu *[chaozu] místo [chaosu]. K nespisovné výslovnosti se [z] zde může svádět analogie se slovy jako džez nebo bronz zapisovanými s koncovým z, u nichž probíhá v 1. a 4. p. j. č. pravidelná ztráta koncové znělosti, tj. [džes], [brons], avšak v ostatních pádech zůstává souhláska znělá, např. [džezu], [bronzu].

Ačkoli jsou jména typu Mars (planeta) a Alfons v písmu zakončena na ‑s, v jiných pádech, pokud za s následuje samohláska, je doporučena výslovnost znělá, tedy např. [marzu], [alfonze]. Příjmení německého původu Klaus, Kraus atp. někdy kolísají, převažuje však výslovnost znělá: [klauze], [krauze]; doporučujeme brát v potaz přání či rodinnou tradici nositele, pokud je známa (viz bod 4).

Nejistota ve výslovnosti s/z u řady přejatých slov je spojena s výskytem četných dublet (jak grafických, tak zvukových –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s nepravidelnými vzájemnými vztahy). Obecně lze konstatovat, že existuje jistá tendence k postupnému rozšiřování znělého [z], které bývá uživateli jazyka pociťováno jakožto signál cizosti, na úkor neznělého [s].

Skupiny di, ti, ni u přejatých slov

Zatímco v domácí slovní zásobě se skupiny zapisované jako di, ti, ni vyslovují měkce [ďi], [ťi], [ňi], u většiny přejatých slov toto pravidlo neplatí, např. diktát [dyktát], nikoli *[ďiktát], tip [typ], nikoli *[ťip], nikl [nykl], nikoli *[ňikl]. U některých výrazů si však mluvčí někdy neuvědomují, že jde o slovo cizího původu, proto se lze setkat s nenáležitými podobami jako vanilka *[vaňilka] místo [vanylka], želatina *[želaťina], popř. *[želaťína] místo [želatyna], [želatýna], dále diva *[ďiva] místo [dyva] či [dýva]. Pokud je výraz panický odvozen od slova panika (např. panický strach) a nikoli panic, je namístě výslovnost [panyckí], nikoli *[paňickí]. Zvláštním případem je výraz tik ‚škubání v obličeji‘. Jde o původem francouzské slovo, u nějž příručky dříve doporučovaly výhradně výslovnost [tyk], v současné praxi však naprosto převažuje podoba [ťik], která je evidentně zcela noremní. S vysokou mírou kolísání je třeba počítat např. u přídavného jména segedínský, přičemž obě varianty [segedýnskí] i [segeďínskí] jsou považovány za spisovné, totéž pak platí pro výraz bonboniéra, který je náležité vyslovovat jak [bombonyjéra], tak i [bomboňijéra], podobně derniéra [dernyjéra] i [derňijéra], moskytiéra [moskityjéra] i [moskiťijéra] atd.

Lze se také setkat s opačnou tendencí, tedy že etymologicky neprůhledný výraz domácího původu je mylně považován za slovo cizí (neslovanské) a vyslovován nenáležitě. Nejčastěji jde o tis (správně [ťis], ne *[tys]), totéž pak platí o divizně (správně [ďivizna], ne *[dyvizna]). Jako překvapivé se může jevit, že dříve slovníky (např. SSČ, SSJČ, NASCS) připouštěly u výrazu dikobraz výslovnostní dubletu [dykobras] i [ďikobras]. Toto slovo bylo přejato v době národního obrození J. S. Preslem z ruštiny. Z hlediska původu je sice výslovnost [ďikobras] náležitá a může se vyskytovat u mluvčích, kteří znají původ slova a jeho výslovnost v ruštině nebo si uvědomují spojitost se slovem divoký, avšak v praxi naprosto převažuje podoba [dykobras], kterou ve shodě s ASSČ doporučujeme užívat.

Problémy s výslovností skupin di, ti, ni způsobují i některá vlastní jména a je zde nutno počítat s kolísáním. Např. příjmení Štefánik lze vyslovovat jako [šťefáňik] či [štefáňik], noremní je však rovněž podoba [štefányk], podobně příjmení slovenského prezidenta J. Tisa by se podle obecných pravidel mělo vyslovit [ťiso], mezi slovenskými mluvčími ale převládá podoba [tyso], která respektuje rodinnou tradici; český úzus je rozkolísaný.

Pouze měkce by se měla vyslovovat jména toků Botič [boťič], Nisa [ňisa] a Tisa [ťisa], naopak u názvu Apeniny byla dříve kodifikována pouze podoba [apenyny]; výslovnost [apeňiny] (analogicky pak [apeňinskí]) se však již stala noremní, proto ji nelze odmítat, u ostatních uvedených jmen doporučujeme dosavadní kodifikaci dodržovat. Kolísání lze rovněž pozorovat v případě pojmenování sýru Niva, kterému mnozí mluvčí mylně přikládají cizí původ, a vyslovují proto *[nyva]; náležitá výslovnost je však [ňiva], jelikož pojmenování souvisí s výrazem niva ‚pole, louka‘.

Specifika výslovnosti vlastních jmen

S výslovností vlastních jmen se obvykle pojí největší obtíže a nejistota. Pro určení náležité výslovnosti osobních jmen je totiž nutné znát původ nositele, někdy dokonce i rodinnou tradici. Např. jméno Paul pocházející z německého prostředí se čte [paul], z anglického však [pól] a z francouzského [pol]; příjmení českého spisovatele Jaromíra Johna vyslovujeme [jón], avšak stejně se píšící jméno John, které se velmi často vyskytuje v angličtině (např. John Lennon, Elton John), má zcela odlišnou zvukovou podobu [džon]. Příjmení Jordan patřící Francouzovi přečteme jako [žordan], u Němce nebo Rakušana jako [jordán], pokud je však jeho nositel z anglicky mluvícího prostředí, bude znít nejspíše [džórdn]. Ještě více podob pak může mít příjmení Bernstein, patřící více různým osobnostem odlišných národností (např. [bernštajn], [bernstejn], [bérnstajn], [bérnstýn], [bernsten]).

Univerzálně platná pravidla tedy z podstaty věci stanovit nelze, v případě pochybností bývá nejsnazší ověřit si náležitou výslovnost cizích osobních jmen přímo u jejich nositele, pokud je to samozřejmě možné. Výslovnost jmen známých osobností lze případně dohledat i v různých fonetických příručkách, totéž pak platí pro jména zeměpisná.

U vlastních jmen je také třeba počítat s vyšší mírou kolísání a častějším výskytem dublet než u jmen obecných. Např. některá vlastní jména, obvykle příjmení německého původu, zakončená na ‑er nebo ‑el (Richter, Schlegel atp.) se ve výslovnosti objevují buď bez samohlásky e, nebo s ní ([richtr] a [richter], [šlégl] a [šlégel]). V těchto případech nelze stanovit jednoznačné pravidlo, z hlediska ortoepických pravidel je obojí podoba možná, záleží především na rodinné tradici a přání nositele. Tentýž jev lze dále pozorovat např. u zeměpisných jmen typu Hannover i u některých přejatých jmen obecných (gangster, hostel).

Ve výslovnosti cizích vlastních (a někdy i obecných) jmen v češtině lze také zaznamenat jevy, které v domácí slovní zásobě nenalezneme. Jedním z nich může být např. situace, kdy se v 1. p. vyskytuje hláska, která je sice v grafické podobě označena písmenem, avšak podle pravidel se zde nevyslovuje. Například jména typu Dumas, Degas, Camus, pocházející z francouzštiny, by se měla v 1. p. vyslovovat [dyma], [dega], [kami], tj. bez koncového s, avšak jinde s ním, např. 2. p. [dymase], [degase], [kamise]. Podrobněji viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [i], [í], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [o], [ó], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [u], [ú], [ou], [au], Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na samohlásku. 

Jedním z dalších jevů, který je s výslovností cizích vlastních jmen spojen, bývá i výskyt některých zvukových variant v úzu, které neodpovídají podobám doporučeným, respektive z hlediska obecných pravidel náležitým. To vzbuzuje nejistotu a někdy i negativní postoj u mluvčích, kteří si uvědomují, jak se dané jméno čte ve výchozím jazyce, avšak v češtině se setkávají (někdy téměř výhradně) s výslovností, která tomu neodpovídá. Jde např. o pojmenování Legerovy ulice (z francouzštiny vycházející výslovnost by zněla [ležerova], převážila však podoba [legerova] na základě pravopisu) nebo o Eiffelovu věž (místo výslovnosti [efelova], která by byla vzhledem k francouzskému původu náležitá, se v češtině užívá [ajfelova]). U příjmení Mozart je kromě podoby [mócart], vycházející z německé výslovnosti, častá i varianta [mozart] či [mózart]. Jméno nizozemského malíře Vincenta van Gogha se obvykle čte [van gok] či [fan gok] místo podoby [fan choch], vycházející z nizozemštiny, podobně se v případě příjmení dalšího nizozemského malíře Hieronyma Bosche užívá spíše výslovnost [boš] místo [bos]. Skupina ll ve španělských slovech se čte v češtině podle ortoepických pravidel jako [lj], avšak u zeměpisných jmen typu Sevilla a Mallorca se kromě výslovnosti [sevilja] a [maljorka] setkáváme často také s podobami [sevila] nebo [sevija], [malorka] či [majorka]. Konečně výslovnost názvu belgického města Gent kolísá mezi [chent] a [gent]. Vzhledem k tomu, že jde často o výslovnostní podoby v češtině delší dobu poměrně ustálené a že leckdy nelze ani přesně stanovit, z jaké (jediné) původní výslovnosti vycházet, doporučujeme být v takovýchto případech tolerantní.

Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. p. j. č. koncovku ‑u, část jmen má koncovku ‑a a u některých pak lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce ‑u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka ‑a.

Malý počet slov má též vedle koncovky ‑u zakončení ‑e podle měkkého vzoru „stroj“ (např. městys, jména zakončená na ‑l a ‑en, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Distribuce koncovek ‑u, ‑a  

Při rozhodování, kterou z koncovek užít, zda ‑u, či ‑a, hraje důležitou roli zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením ‑u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením ‑a. Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být „co nejvíce spisovní“, volí často koncovku opačnou, než která odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, ze Zábřehu; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku).

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých, např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.

Koncovka ‑a

Koncovky ‑a se užívá u menšího počtu jmen (převážně jde o podstatná jména, jež lze začlenit do určitých významových skupin), například:

• u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října, ale listopadu),
• u vlastních jmen místních zakončených na ‑ov a ‑ín (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku), dále i některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova),
• u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).

Koncovky ‑u/‑a

U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky ‑u, tak i koncovky ‑a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba podle výskytu v ČNK):

• u některých jmen na ‑ík (u geometrických termínů obsahujících ‑úhelník, ‑běžník, ‑délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka),
• u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Mělníka/Mělníku, Lipníka/Lipníku, Příbora/Příboru, Zábřehu/Zábřeha, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
• u dalších jmen, jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru.

Jména zakončená na ‑l: typ kužel

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠ 6. p. j. č. a Skloňování mužských jmen –⁠⁠⁠ 6. p. mn. č.). Ve 2. p. j. č. mohou tedy mít koncovky ‑u i ‑e (do této skupiny patří např. artikul, hnědel, chmel, chrchel, kotel, koukol, krevel, kužel, plevel, rubl, tmel, uhel), případně ‑a (popel → popelu/popela/popele). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe; častěji byla v ČNK zachycena podoba chmele než chmelu, častěji podoba popela než popelu, popele.

Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen u názvů osob nebo zvířat; 5. pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku) –⁠⁠ tvary uváděné ve slovníkové části IJP jsou systémově náležité, ale v praxi se většinou neuplatňují. Oslovení 1. pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat 5. pádem. Užití 1. pádu je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity. Tvary 5. pádu viz v kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v 5. p. j. č. koncovky ‑e, ‑u, vzor „muž“ ‑i, ‑e, vzor „soudce“ koncovku ‑e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ koncovku ‑o.

Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka ‑e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na ‑r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr –⁠⁠ bratře, ministr –⁠⁠ ministře, mistr –⁠⁠ mistře, setr –⁠⁠ setře, ale po samohlásce ‑r nealternuje: inženýr –⁠⁠ inženýre, doktor –⁠⁠ doktore, manažer –⁠⁠ manažere, netopýr –⁠⁠ netopýre, kocour –⁠⁠ kocoure, vezír –⁠⁠ vezíre, upír –⁠⁠ upíre.

Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají koncovku ‑u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn –⁠⁠ synu (ale zlosyne); pouze jména bůh a člověk mají původní ‑e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku ‑i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou ‑ec mají koncovku ‑e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec –⁠⁠ otče, lovec –⁠⁠ lovče, blbec –⁠⁠ blbče, horolezec –⁠⁠ horolezče, znalec –⁠⁠ znalče, chlapec –⁠⁠ chlapče, nadšenec –⁠⁠ nadšenče.

Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v 5. p. tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností formy 5. p. totožné s 1. p. a vlivem frekventovaných slov typu otec –⁠⁠ otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba *správec) však poměrně často pronikají i podoby na ‑če: *soudče, *správče, *zrádče, *ochránče, *vůdče, ty jsou však nespisovné.

Náležité podoby 5. p. jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v 5. p. koncovku ‑o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 6. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má v 6. p. j. č. koncovku ‑u, část má původní koncovku ‑ě(e), u některých pak lze užít koncovky obě, tj. ‑u/‑ě(e). SSJČ sice u řady slov v 6. p. obě koncovky uvádí, ale u mnoha z nich se dnes podoba s ‑ě(e) neužívá (např. na jasanu, o jasmínu, o infinitivu).

Distribuce koncovek ‑u a ‑ě(e) není pevně vymezena (na rozdíl od koncovek 2. p., viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č.). Projevují se pouze některé tendence.

Tendence v distribuci koncovek ‑u/‑ě(e)

1. Distribuce koncovek ‑u/‑ě(e) je často závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě zastává. U podstatných jmen ve funkci příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá koncovka ‑ě(e). Ve funkci předmětu mívají táž podstatná jména koncovku ‑u, např. na hradě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o hradu, v chrámě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o chrámu, v originále –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o originálu, na plotě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o plotu, v potoce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o potoku, na účtě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o účtu, v zákoně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o zákonu. Nejedná se však o striktní pravidlo; to ostatně potvrzuje i ČNK, ve kterém bylo častěji zachyceno např. spojení na účtu proti na účtě.
2. Koncovkami se mohou diferencovat různé významy, např. význam místa od významu času (v průjezdě (domu) × při průjezdu kolony městem, na západě × po západu slunce, na východě × po východu slunce), ale též konkréta od abstrakt (ve výkladě × při výkladu) atd.
3. Koncovky ‑ě(e) se užívá ve větší míře u jmen, která mají ve 2. p. j. č. koncovku ‑a (popř. dubletní ‑a/‑u), např. o Benešově, v Kojetíně, ve dvoře, v chlévě, o klášteře, v kostele, v lese, na obědě, na ostrově, ve světě, na venkově, o životě (viz bod 2.1, bod 2.2).
4. Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda ‑u, či ‑ě), hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. Podoby s ‑ě(e) jsou častější na Moravě než v Čechách.

Příklady užití koncovek ‑u a ‑ě(e)

Vlastní jména místní zakončená na ‑ov, ‑ín: typ Benešov, Kojetín

U vlastních jmen místních zakončených na ‑ov a ‑ín je zakončení ‑ě, např. v Benešově, Bavorově, Broumově, Havířově, Jičíně, Kojetíně, ve Lvově, v Londýně. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku ‑a (viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č. a Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku). Jsou‑li užita ve funkci předmětu, je možná i koncovka ‑u, např. psát o Lvovu, o Londýnu.

Původem stará frekventovaná jména (často s významem místa): typ les, ostrov

U některých původem starých frekventovaných jmen (zpravidla s významem místa) je častější zakončení ‑ě(e), např. ve dvoře, v chlévě, v (českém) jazyce × (měl to) na jazyku, v klášteře, v kostele, v lese, ve mlýně, na obědě, na ostrově, v potoce, na venkově, o životě. Všechna tato jména mají ve 2. p. j. č. koncovku ‑a, popř. ‑u/‑a (viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č.).

Abstrakta, slova nová a přejatá: typ smysl, ring

U abstrakt a u nově utvořených a přejatých neživotných podstatných jmen rodu mužského jednoznačně převládá koncovka ‑u, např. v amalgámu, formátu, grogu, hřmotu, chvatu, oxidu, ringu, saténu, smyslu.

Jména zakončená na ‑g, ‑h, ‑ch, ‑k, ‑r, ‑d, ‑t, ‑n: typ břeh, člun

U jmen končících na ‑g, ‑h, ‑ch, ‑k, ‑r, ‑d, ‑t, ‑n je většinou zakončení ‑u, protože zakončení ‑ě(e) vyžaduje změnu (alternaci) předcházející souhlásky, např. v katalogu, na břehu, na svahu, v ořechu, v plechu, v podniku, v balíku, na klavíru, o osudu, o pohledu, po návratu, po startu, ve člunu.

U některých jmen tohoto typu SSJČ i novější ASSČ uvádějí dvojí možné zakončení, a to vedle ‑u též ‑ě(e), např. ve džbánu i džbáně, v papíru i papíře, v protektorátu i protektorátě, v příkladu i příkladě, v románu i románě, v rybníku i rybníce, v senátu i senátě, ve stanu i staně; u všech je častější (podle ČNK) podoba s koncovkou ‑u.

Jména zakončená na ‑s: typ okres, nadpis

U většiny neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na ‑s uvádějí SSJČ i novější ASSČ dvojí možné zakončení, a to ‑e vedle ‑u. Zakončení ‑e je častější (podle ČNK) např. u těchto slov: autobus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v autobuse, časopis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v časopise, ocas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na ocase, okres –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v okrese, pas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v pase (‚nejužší místo lidského trupu‘), rozhlas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v rozhlase, souhlas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v souhlase, zápas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na zápase. Naproti tomu zakončení ‑u je běžnější např. u slov: kompas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na kompasu, nadpis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v nadpisu, pas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v pasu (‚úřední průkaz‘), předpis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v předpisu, výkres –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na výkresu, úžas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v úžasu.

Jména zakončená na ‑l: typ sval, kužel

U neživotných podstatných jmen rodu mužského končících na ‑l převládá zakončení ‑u (např. o kalu, podpalu, krystalu, závalu, svalu), a to i u těch, u kterých SSJČ uvádí dvojí možné zakončení, tj. ‑e vedle ‑u (např. v obalu, návalu, intervalu). Zakončení ‑e bylo častěji zaznamenáno (podle ČNK) např. u slov: bál –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na bále, fotbal –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ve fotbale (ale v basketbalu, ve volejbalu).

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. mn. č.). V 6. p. j. č. mají tedy vedle koncovky ‑u též koncovku ‑i (do této skupiny patří např. hnědel, chmel, chrchel, kotel, krevel, kužel, plevel, tmel). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky uplatňují rovnoměrně vedle sebe, např. je jen na chmelu, v kotli. V úzu u většiny převažuje koncovka ‑u.

Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č. (Skrýt)

Pro 6. p. mn. č. máme k dispozici soubor koncovek ‑ech, ‑ách a ‑ích. Užití záleží v prvé řadě na zakončení podstatného jména v 1. p. j. č.

Neživotná podstatná jména zakončená na ‑c: typ tác

Neživotná (zčásti nespisovná) podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑c a skloňují se podle tvrdého vzoru „hrad“ (tvar 2. p. j. č.: hecu, tácu aj.), mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech: o hecech, tácech, trucech, kecech, frcech, flancech, kibucech, pokecech.

Životná podstatná jména zakončená na ‑g, ‑k, ‑ch a ‑h: typ pstruh, šejk

Jednoslabičná domácí i přejatá podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na ‑g, ‑k, ‑ch a ‑h, např. bůh, špeh, vrah, pstruh, rak, Čech, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: o bozích, špezích, vrazích, pstruzích, racích, Češích atd. se souhláskovou alternací g > z, k > c, ch > š, h > z. Přejatá podstatná jména beg, mág, sikh, šáh, šejch, šejk, která k tomuto typu rovněž patří, jsou však málo frekventovaná a doklady jejich tvarů v 6. p. mn. č. v úzu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s výjimkou podstatného jména šejk (šejcích) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jsou většinou nulové. Dvojí koncovka je u podstatného jména duch: duchách i duších (jiné je duše, žen. → duších). Liší se Čech → Češích od Čechy → Čechách.

Jednoslabičná neživotná podstatná jména zakončená na ‑g, ‑k, ‑ch a ‑h: typ břeh, dok

Jednoslabičná podstatná jména neživotná, která končí v 1. p. j. č. na ‑g, ‑k, ‑ch a ‑h, např. blok, bok, arch, břeh, dluh, roh, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: blocích, bocích, arších, březích, dluzích, rozích. V běžné mluvě se vedle toho uplatňuje variantní koncovka ‑ách, nevyžadující alternaci předcházející souhlásky, např. vedle život v dluzích je v úzu doloženo i život v dluhách, ale tvar dluhách kodifikován (v SSČ ani jinde) není. Koncovka ‑ách je dále doložena v pomístním názvu Na Břehách.

Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: erzích i ergách, tazích i tagách, docích i dokách, loších i lochách, ale jen migách a rovněž hot dogách (často psané i dohromady: hotdogách).

Pouze koncovku ‑ách má podstatné jméno šach (i pomnožné šachy) → šachách, dále plech → plechách (na rozdíl od pleš, žen. → pleších); časté je vrch → vrchách i vrších (jiné je vrš, žen. → vrších); srov. výše i životné duchách i duších (jiné je duše, žen. → duších).

Pojmenování smyslů sluch a čich se v mn. č. v podstatě nevyskytují; vedle tvarů na ‑ích (výslovně kodifikován je však jen tvar 6. p. mn. č. sluších), které vnímáme jako archaické, lze přijmout i varianty na ‑ách; spolehlivý počet dokladů z úzu však k dispozici není.

Pomnožné nespisovné expresivní slovo prachy ‚peníze‘ má jen koncovku ‑ách.

Expresivní tlach má sice v SSČ kodifikovánu jako jedinou podobu tlaších, ta se však v úzu vyskytuje ojediněle, převažuje varianta tlachách –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ani tuto variantu nelze odmítnout. Zastaralé obecněčeské šproch má zpravidla koncovku ‑ách, šprochách, ale přijatelné je i šproších.

Dvou‑ a víceslabičná životná i neživotná podstatná jména zakončená na ‑g, ‑k, ‑h, ‑ch a životná na ‑ga, ‑ka, ‑ha, ‑cha

Všechna dvou‑ a víceslabičná podstatná jména mužská životná i neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek ‑g, ‑k, ‑h, ‑ch, a všechna životná, která končí na ‑ga, ‑ka, ‑ha, ‑cha, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: o vodácích, pamětnících, černoších, pragmaticích, opičácích, rybnících, prostředcích, kolezích, sluzích, patriarších, monarších, vozcích. Souhláska před koncovkou alternuje: g > z, k > c, h > z, ch > š.

Koncovce ‑ích konkuruje koncovka ‑ách, protože nevyžaduje alternaci předcházející souhlásky. Koncovka ‑ách se dnes považuje (vedle koncovky ‑ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních. U životných expresiv se jí však užívá jen zřídka, např. vekslákách, miláčkách. Běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, obláčcích i obláčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. dřevácích i dřevákách, hrncích i hrnkách, v pomnožných teplácích i teplákách, modrácích i modrákách. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: tarocích i tarokách.

U některých slov se koncovka ‑ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale stanovit pro jednotlivá slova přesnou hranici mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově příznakovými nelze; může se lišit u jednotlivých mluvčích nebo teritoriálně a ani výklad v českých mluvnicích a ve slovnících nemůže být striktní, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu. Např. SSČ u některých substantiv uvádí jen koncovku ‑ích tam, kde MČ, PMČ a rovněž novější ASSČ uvádějí i variantní koncovku ‑ách. V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka ‑ích stále převažuje (s výjimkou expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je též ‑ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na ‑ách postupně stírá.

Koncovka ‑ách je v ustáleném spojení jde to jako na drátkách. Dublety jsou též u pomnožných jmen místních: v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících (viz Zeměpisná jména pomnožná).

Životná podstatná jména zakončená na ‑a, jemuž předchází měkká souhláska: typ paňáca

Všechna podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na samohlásku ‑a, před kterou předchází měkká souhláska (patří k vzoru „předseda“), mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: rikších, paších, bačích, mahárádžích, páriích, paňácích aj. (jiné je rikša, žen., viz Rod podstatných jmen).

Životná podstatná jména vzoru „pán“ zakončená na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x: typ krokodýl

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x a která se skloňují podle vzoru „pán“, mají v 6. p. mn. č. jen koncovku ‑ech, např. datel, bez datla, o datlech; pes, bez psa, o psech; podobně o krokodýlech, korálech (jiné je o korálích, viz Životnost podstatných jmen), plazech, Maxech.

Podstatná jména na ‑kaz (penězokaz, stávkokaz atd.) kolísají mezi skloňováním podle vzoru „pán“ a „muž“; v 6. p. mn. č. mohou mít jak tvar penězokazech, stávkokazech, tak penězokazích, stávkokazích, ale doklady tvarů 6. p. mn. č. v úzu svědčí pro převahu tvrdého skloňování. Kolísají rovněž pilous, platýs, rorýs. Obecněji lze konstatovat, že podstatná jména, u nichž proniká měkké skloňování (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním), si v 6. p. mn. č. často podržují pouze koncovku ‑ech, např. o bossech, o fénixech, o markýzech.

Pozn.: SSČ i PČP shodně zmiňují u tohoto typu dvojí skloňování, ale tvary 6. p. mn. č. explicitně neuvádějí. Novější ASSČ už uvádí u podstatného jména boss obojí tvary ve všech pádech a obou číslech: 2. p. j. č. bosse i bossa, 3. a 6. p. j. č. bossovi, bossu, bossi, 4. p. j. č. bosse i bossa atd.

Životná podstatná jména vzoru „muž“ zakončená na ‑l, ‑z: typ Francouz, učitel

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑z a která se skloňují podle vzoru „muž“, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích, např. vítěz, bez vítěze, o vítězích; Francouz, bez Francouze, o Francouzích; podobně o králích, šimpanzích. Tuto koncovku má též (v češtině velmi početná) skupina podstatných jmen s příponou ‑tel: učitelích, buditelích, cestovatelích, cvičitelích, hostitelích, krotitelích, majitelích, mstitelích, myslitelích, obyvatelích, tazatelích aj.

Pozn.: U některých z nich pozorujeme v běžné mluvě tendence k tvrdému skloňování (o vítězech, o obyvatelech), ale tvary na ‑ech jsou řídké. Mluvnice se o tomto kolísání nezmiňují; nejde o tvary spisovné.

Neživotná podstatná jména vzoru „hrad“ zakončená na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x: typ kostel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x a která se skloňují podle vzoru „hrad“, event. podle podvzoru „les“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech nebo ‑ích, např. kostel, bez kostela, o kostelech/kostelích; hotel, bez hotelu, v hotelech/v hotelích; v okresech/v okresích; na plesech/plesích; na jezech/jezích a také v hertzech/hertzích, vyslovované ovšem [hercech], resp. [hercích]; ojediněle též po ‑p: ve sklepech/sklepích. Jde o živou tvarotvornou tendenci; u každého z uvedených podstatných jmen jsou frekvenční poměry mezi oběma variantami v úzu odlišné. Empirická zjištění ukazují, že např. u podstatných jmen kostel a hotel se častěji užívá tvarů na ‑ech než tvarů na ‑ích, u výrazu okres je drtivá převaha tvarů na ‑ech, zatímco u výrazu sklep převažují naopak tvary na ‑ích.

Ke kolísání nedochází tam, kde by důsledkem mohla být homonymie: procesech (od proces, muž.) × procesích (od procesí, stř.).

Pouze koncovku ‑ích má podstatné jméno les –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v lesích, naopak pouze koncovku ‑ech má e‑mail –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ e‑mailech a fax –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ faxech.

Typ pytel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l a která se skloňují podle vzoru „stroj“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech nebo ‑ích, např. pytel, bez pytle, v pytlech/pytlích; korbel, bez korbele, o korbelích/korbelech; svízel, bez svízele, o svízelích/svízelech (jiné je svízel, žen., viz Rod podstatných jmen). Do této skupiny podstatných jmen patří dále jitrocel, jetel, mandel, šindel, šťavel, věrtel, pantofel, kachel, kašel, obratel. Dále sem patří i podstatná jména kyčel a příčel, která však mohou být i rodu ženského (viz Rod podstatných jmen). U většiny uvedených podstatných jmen převažuje v 6. p. mn. č. zakončení ‑ích, ale v úzu lze doložit více či méně zřetelnou tendenci k tvrdému skloňování. Málo výrazná je např. u slov pantofel, kachel, výraznější u slov kašel, mandel, pytel a obratel; u některých lze empiricky doložit převahu tvarů na ‑ech, např. u slova korbel. U podstatného jména kyčel je v 6. p. mn. č. doloženo jen kyčlích.

Výjimkou je koncovka 6. p. mn. č. u podstatného jména cíl: o cílech.

Typ kužel

Vedle podstatných jmen, která patří buď k měkkému neživotnému, anebo k tvrdému neživotnému mužskému vzoru, existuje i skupina podstatných jmen s dvojím skloňováním; lze je skloňovat jak podle měkkého, tak podle tvrdého vzoru. Jsou to především některá podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č. Empirická data ze současné češtiny týkající se tvaru 6. p. mn. č. ukazují na silnou tendenci k tvrdému skloňování např. u podstatných jmen rubl, tmel, apríl, chrchel (rublech, tmelech, aprílech, chrchlech). Kolísají plevel, kužel s převahou tvarů na ‑ech, naproti tomu u výrazů kotel a artikul jsou častější tvary na ‑ích.

Typ playback

Přejatá podstatná jména končící v 1. p. j. č. v písmu na souhláskovou skupinu ‑ck, která se vyslovuje jako [k], tvoří nepočetnou skupinu jednoslabičných a víceslabičných slov. Patří sem: comeback, crack, hatchback, hattrick, joystick, paperback, quarterback, rock, soundtrack, track a truck. Tvary 6. p. mn. č., až na comeback v ASSČ, v příručkách nejsou. V úzu se setkáváme s variantními koncovkami. Výrazná je tendence k zjednodušování souhláskové skupiny ‑cc‑ na ‑c‑: comebacích, hatchbacích, joysticích, paperbacích, soundtracích atd. Pouze tyto tvary považujeme za spisovné. U jednoslabičných se vedle toho užívá také tvarů na ‑ckách: crackách, truckách, trackách; důvodem, proč se s těmito tvary setkáváme, je zřejmě to, že u jednoslabičných slov by pravopisné zjednodušení snáze než u slov víceslabičných mohlo vést k ztrátě povědomí o jejich lexikální identitě, u podstatného jména rock až k nežádoucí homonymii (nicméně doklady pádových tvarů mn. č. podstatného jména rock zcela chybějí a ani u látkového crack se tvary mn. č. nepodařilo doložit).

Typ peníze a peníz

Pomnožné slovo peníze s významem ‚oběživo, finance, (státem uznané) platidlo‘ se skloňuje podle vzoru „stroj“ a má tyto tvary: 2. p. peněz, 3. p. penězům, 6. p. penězích, 7. p. penězi.

Peníz, ‚jednotlivá mince‘, historicky ‚drobná nezlatá mince‘, má podle SSČ a shodně i podle PČP rovněž měkké skloňování, v 6. p. mn. č. tedy o penízích.

Možnost tvrdého skloňování podstatného jména peníz neuvádí ani SSČ, ani PČP, ale v úzu jsou některé pádové tvary podle vzoru „hrad“ doloženy, srov. radost sousedů z nalezeného penízu; vinárna U Posledního penízu proti počítat peníz po penízi; podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi. Pro jistou oprávněnost dosud nekodifikovaného dvojího skloňování se zdají svědčit případy, kdy se tvarem podle vzoru „hrad“ diferencuje význam ‚peníz‘ od souborového významu ‚peníze‘, např. v dokladu Sváteční šaty zdobily zlaté a stříbrné rybí penízy, plíšky a kamínky. V 6. p. mn. č. bychom pak mohli analogicky předpokládat vedle měkkého zakončení penízích také tvrdé zakončení penízech. Doklady tvarů 6. p. mn. č. v ČNK jsou však ojedinělé. Údaje o jejich četnostech nelze považovat ani za statisticky významné, ani za spolehlivé. Je ostatně známo, že 6. p. mn. č. substantiv je ze všech pádových tvarů v češtině nejméně frekventovaný vůbec.